OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvavá spoušť Úvod + Kapitola 1.

25.09.2013 (10:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1088×

Prolog

Červen, 2007 Wrightsville Beach v Severní Karolíně

Běž!

Utíkej.

Nezastavuj se.

Sežeň pomoc!

Opakovala si to stále do kola, když utíkala po písečné pláži. Před chvílí utekla z palmového lesa šílenému maniakovi a teď se snažila zachránit si život. Běh byl obtížný. Bosé nohy se jí zabořovaly do písku. Plíce měla v jednom ohni a napínaly se k prasknutí. Nemluvě o bolavém boku a zraněném kotníku.

Nesmíš zastavit!

Jinak zemřeš.

Zabije tě!

Stejně jako Carrie.

Když si vzpomněla na svou kamarádku, po tváři jí začala téct záplava horkých slz. Díky nim měla rozostřený zrak. Zakopla a svalila se s tvrdým žuchnutím na písečnou pláž. Na jazyku ucítila příchuť písku. V dálce slyšela šumění mořských vln. Kroky? Ne! Ty neslyšela. Bylo to zvláštní.

Přestal ji pronásledovat? Nebo je někde blízko a čeká na útok? Chytne ji za vlasy a odtáhne pryč na to hrozné místo? Na místo, kde její nejlepší kamarádka ztratila život?

Ne!

Neuteču mu!

Zabije mě.

U srdce ji píchl osten strachu. Cítila však i provinění. Carrie zemřela kvůli ní! To ona ji donutila jít na párty k pláži. Tam si je ten maniak nejspíš vyhlédnul. Kdyby tam nešly, nic z toho by se nestalo.

Měla takový strach. Strach, který otřásal celým jejím tělem. Začala být mírně ochablá. Nohy ji přestaly poslouchat. Zvlášť kotník, který vydával tupou bolest až do lýtka.

Bože, jsem tak mladá, nemůžu zemřít!

Pud sebezáchovy byl silnější, než její strach. Zapřela se o ruce a rychle se zvedla ze země. Začala znovu kulhavě utíkat. Kam? Neměla tušení! Musela ihned do bezpečí. Někam, kde ji ten parchant nenajde.

Podívala se dopředu a v dálce zahlédla rozsvícené světlo v domech u pláže. Ano! Konečně někdo na dosah. Když tam doběhne, bude naprosto v bezpečí. Nezabije ji! Už na ni ani nesáhne. Znovu upadla. Tentokrát díky svému zraněnému kotníku. Bolestí sykla, zaťala zuby.

Neslyšela jen šumění moře, hučení větru, ale tentokrát slyšela i dunící kroky. Blížily se k ní. Rychle. Nemilosrdně.

Dohonil mě.

Teď mě dostane.

S bušícím srdcem se začala plazit po zemi. Kotník jí stále nedovolil vstát. Dech byl čím dál hlasitější, sípavější, naléhavější.

„Ne! Prosím! Nezabíjejte mě.“

Škemrala, žadonila, prosila a plakala. Věděla, že to nemá cenu. Carrie také bědovala. Neušetřil ji! Vzpomněla si na její bezvládné nahé tělo přivázané k řetězům. Pod jejím tělem byla plachta, aby tam mohla odkapávat krev a padat kousky kůže. Zvedl se jí žaludek. Přesto nezvracela.

Čeká tohle i ji? Přiváže ji vzhůru nohama na řetězy? Bude do jejího mladého těla zaživa řezat ostrým nožem a pak ji nechá vykrvácet jako prase? Skalpuje její tvář a nechá si ji jako trofej?

Asi se plazila dvacet metrů, než ji muž popadl za pásek džínů. Děs jí zaryl své ohromné pařáty do mozku. Začala hned křičet: „Ne!“

Ze všech sil se domáhala pomoci. Nikdo ji však neslyšel. Kopala, kousala a mlátila sebou, jen aby ho ze sebe setřásla.

Aby se přestala mrskat, ulehl na ni. Ucítila jeho těžkou váhu, až jí to vyrazilo na chvíli dech. Krev jí ztuhla v žilách čirou hrůzou.

Bože, teď to přijde!

Ohromená strachem až do morku kostí sebou stále zmítala. Nicméně její únosce a zároveň potenciální vrah byl silnější. Nemohla se mu ubránit.

„Ne! Pomoc. Pomozte mi někdo.“

V krku ji pálilo. Křičí dost nahlas, aby jí mohl někdo pomoct?

Muž si ji otočil, tak aby ležela na zádech. Zmocnila se jí panika.

Ne! Prosím! Nemůžu zemřít! Mám celý život před sebou!

Bolest jí projížděla celým tělem. Mrskla sebou tak, že se jí uvolnila ruka zpod jeho těla a mohla muže zranit. Pořádně ho škrábla do tváře, až se jí jeho kůže zaryla pod nehty. Jestli má zemřít, zemře jako bojovnice, ne jako vystrašené kuřátko smířené se smrtí.

Jen tak dál, ty hajzle! Čím víc se se mnou budeš prát, tím víc důkazů policie najde!

Srdce jí bušilo a v mysli přemýšlela jen nad tím, jak se zachránit. Co může udělat pro to, aby přežila?

Proč musím zemřít, takovým způsobem? Za co jsem si to zasloužila? Bože, zachraň mě!

„No tak, klid, Kim. Co se děje? Co se ti stalo?“

Uslyšela hrubý hlas muže. On ji zná! Jak jinak by věděl, že se jmenuje Kim?

Znovu sebou mrskla, tentokrát mu zaryla nehty do kůže na svalnaté ruce. Musí se toho démona zbavit. Zemře, ale policie bude mít dost důkazů, aby toho parchanta usvědčily. Ona se o to už postará.

Musel se nějak bránit, a tak ji chytil za zápěstí a pevně jí držel ruce nad hlavou. Bolela ji ramena. Prohnula se v zádech, aby polevila své bolesti. Marně.

„Kruci, Kim! To jsem já. Tak se uklidni!“

Konečně se zahleděla s očima plnýma slz do mužovy tváře. Byla zmatená. On? Kde se tu vzal? Teď na tom nezáleželo. Hlavně, že je konečně v bezpečí. Hlasitě se rozplakala. On jí pustil ruce, pomohl jí posadit se a nakonec ji objal. Kim úlevně vydechla jeho jméno do jeho hrudi.

„Seane.“

Zalykala se slzami. Úzkost jí svírala hrudník. Zdálo se, že přestane na pár vteřin dýchat. Sean ji vzal něžně za tváře a pohlédl jí do čokoládových očí.

„Uklidni se! Všechno je v pořádku. Už si v bezpečí.“

Ne! Ještě nebyli v bezpečí. Dokud bude ten parchant na svobodě, nikdo nikdy nebude v bezpečí. On je monstrum.

„Ne! Musíme… musíme pryč! On. Chytí nás. Zabije,“ koktala a nemohla popadnout dech.

„Cože, o čem to mluvíš?“

Na čele se mu utvořila nechápající vráska. Pohlédla mu do očí plných obav.

„On nás unesl. Napadl a,“ neměla sílu mu říct, že je jeho sestra mrtvá. „Prostě musíme pryč!“

„Kim! Řekni, co se stalo.“

Nechtěla mu to říct. Ale pokud mu to neřekne, zůstanou na otevřené pláži, a nakonec zabije oba. To nemůže dovolit!

„On,“ zlomil se jí hlas. „Zabil Carrie!“

Jeho pohled byl tak bolestný, že mu nedokázala dlouho koukat do očí. Schovala si obličej do jeho pevné hrudi. Sean ji vzal do náruče a odkráčel s ní pryč z pláže. Přes jeho rameno stačila ještě pohlédnout do dálky. Zahlédla toho démona. Postavu v černém. Byl to on. Věděla to!

1

Kim

O šest let později.

Kimberley Daltonová se po šesti letech znovu vracela na místo, kde strávila poslední chvilky svého dospívání. Vrací se na místo, kde se všechno zdá být naprosto dokonalé a úžasné. Popravdě, to je jen přelud. Nikdy tu nebylo nic dokonalé. Nikdy to nebyl ráj jak o Wrightsville Beach v Severní Karolíně, mluvili její rodiče. Ráj na zemi neexistoval. Aspoň pro ni ne.

Vždycky totiž může do ráje přijít někdo strašlivý, brutální a krvežíznivý. Nebo se může stát něco příšerného, čemu nebudete moc zabránit. Procházíte se po ulici a netušíte, že váš nejpříjemnější soused je brutální zabiják. Nikdy nevíte, před kým máte své děti chránit. Klidně je pustíte do školy a netušíte, že je celé týdny sleduje pedofil, který je připraven na jejich únos.

Kim seděla na místě v autě vedle svého otce a přemýšlela o svém životě. Proč byl poslední dobou tak ubohý? Vždyť nedělala nic jiného, než že ležela na nemocniční posteli v psychiatrické léčebně a strachovala se o svůj život i bezpečí.

Teď ve třiadvaceti letech by to chtěla konečně změnit. Už je rozhodnutá! Má právo žít plnohodnotný život jako ostatní lidé. Už se nemůže zaobírat minulostí. Už se nesmí bát.

„Myslíš si, že je to dobrý nápad, Kim?“ ozval se její nevlastní otec William, který po celou dobu mlčel. William byl dobrý společník. Věděl, kdy má být zticha a kdy naopak mlít pantem, aby ji povzbudil. Byl to celkem přitažlivý šestapadesátiletý muž s hnědými vlasy a s vlídnýma modrýma očima. Jeho dřív pevné břicho se zakulatilo, takže téměř opíral svůj velký břich o volant. Žil s nimi, už když se ona narodila. Na svého biologického otce si nepamatuje, takže neměla důvod Wiliamovi neříkat tati.

„Jasně, že je to dobrý nápad.“

Ale přesvědčená o tom nebyla. Tuhle cestu jí doporučil cvokař. Říkal, že si musí zvyknout na lidi a hlavně na místo, kde se odehrál její nejhorší zážitek v životě. Nevěděla, jestli na to je připravená, ale musela to zkusit. Když to nepůjde, vrátí se znovu do Raleigh, kde bude se svou rodinou snad v bezpečí.

Momentálně měla strach ze svých fobií, které by se mohly projevit kdykoliv. Trpěla antropofobií, což je strach z lidí. Nebylo to však tak vážné, aby se s nimi nemohla stýkat. Jen se v jejich přítomnosti ošívala, nebo jim nedokázala pohlédnout do očí. Nejhůře je na tom s klaustrofobií. Tu vážně nemá pod kontrolou.

William řídil. To mu ale nezabránilo, aby se nepodíval na svou dceru.

„Víš, že já mám rozdílný názor. Před týdnem jsi odešla z léčebny. Měla by sis zvykat na normální život. Nemyslím, že je správné tě nechávat samotnou v domě nedaleko pláže, kde tě našel Sean.“

Vzpomněla si na sympatického mladého muže, který jí s největší pravděpodobností zachránil život. Bratr Carrie. Žije pořád ve Wrightsville Beach, nebo se oženil a odjel do New Yorku, jak plánoval?

„Bude to v pohodě,“ usmála se na otce. „Víš, že mi to doporučil doktor Jackson. Srovnám se s minulostí. Ujistím se, že budu v pořádku, že mi nic nehrozí. Pak možná odjedu a vydám knížku, kterou chci napsat.“

„Pořád jseš rozhodnutá psát o Carrie?“ zeptal se se zaujetím v hlase. 

„Jo, myslím, že si všichni zaslouží vědět, co se stalo. Zvlášť její rodina. Myslím, že jim to dlužím.“

Navíc si tím chtěla pomoct. Doufala, že když dá svůj příběh na papír, všechny noční můry a představy zmizí.

„Nic jim nedlužíš. Je to blbost! Oni stejně po šesti letech nebudou chtít znát, jak zemřela. Otevřeš znovu hluboké rány. Můžeš ranit jejich city.“

„Já vím.“

Copak nedokáže pochopit, že to dělá hlavně pro sebe? Policie jim nikdy neřekla, proč vraždil Max Weherer. Měli ho za násilníka, který zneužíval svoje studentky. To jim bohatě stačilo na zatykač.

Kim chtěla ale zjistit co se tu noc odehrávalo v jeho pomatené mysli. Proč to udělal? Proč se staly oběťmi zrovna ony? Proč si vybral první Carrie? Měla tolik otázek, na které jí už nikdo neodpoví. Ani sám vrah. Ten se totiž smaží v horoucím pekle, z kterého už není úniku.

„Co kdybychom s mámou přijeli? Na pár dní, než se tu usadíš,“ navrhl. Ona o tom nechtěla nic slyšet. Celý týden do ní hučel, že ji nenechá samotnou a že se s ní přestěhuje na pláž. Naštěstí mu to rozmluvila. Řekla mu, že tímhle se musí prokousat sama a že už je velká holka.

„Ne. Já to zvládnu sama, tati. Navíc máte s mámou svůj život. Nemůžete se jen tak přestěhovat a opustit práci.“

Sam, její matka, pracuje jako producentka seriálu Nebezpečná krása. Nemohla by opustit svou práci. Stejně jako William, který pracuje jako detektiv ve městě Raleigh.

„To je sice pravda, ale klidně bych si vzal dovolenou. Víš, že jsem ji neměl víc než dva roky?“

Znovu se po ní po očku podíval a pak zatočil doleva. Projížděli silnicí, kde na pravé straně mohli vidět nádheru moře a na levé straně palmy společně s lidmi, co mířili na pláž.

„No, to bude tím, že jsi ten nejlepší detektiv, a vzít si dovolenou je pro tebe jako hřích.“

„To přeháníš. Mám rád dovolenou.“

Usmála se.

„Já vím, ale když už si vezmeš dovolenou, stejně se na tebe lepí vraždy a různé nepříjemnosti jak mouchy na med. Vzpomínáš na Egypt, když jste mě poprvé s mámou vytáhli z léčebny?“

V léčebně byla po třech letech dobrovolně. Ty tři roky jí nařídil psychiatr, ale další tři roky si nadiktovala sama. Nebyla prostě připravená vejít do normálního světa. Rodiče ji vytáhli na pár dní z léčebny před čtyřmi lety. Chtěli rodinnou dovolenou, a i když se toho bála, nechala se přesvědčit.

Její otec se omylem připletl do loupežného přepadení v místní bance. Viděl, jak tam nějaký muž s kuklou zastřelil ženu, takže byl svědkem a museli si dovolenou prodloužit.

„Jo, pamatuju,“ přisvědčil. „Ale také si pamatuju na dovolenou hned po tom, co jsi odešla z léčebny. V New Orleans to bylo fajn, ne?“

„Jo. Jedině tam se nic nestalo.“

O pár minut zastavili před dřevěným domkem, který byl ve velmi dobrém stavu. Dlouho v něm nikdo nebydlel, přesto neztrácel svou krásu. Byl to malinký domek s venkovní terasou připojenou k domu. Pod terasou byly čtyři schody, po kterých se vešlo na terasu a pak ke dveřím do domu, kde byly nejdříve síťové dveře proti mouchám a pak bílé pevné dveře s klepadlem v podobě lví hlavy. Na terase měla dřevěnou houpačku v podobě lavičky, kam sedávala, když tu s rodiči ještě žila, a četla si tam knihy. Dokonce tam pořád stála modrá květinová váza, v které byla uschlá slunečnice.

Nic se nezměnilo. Bylo to, jako by se vrátila přímo do minulosti. Jako by byla stále ta šestnáctiletá holka. Otec za ní vešel s jejím kufrem v ruce.

„Nebudeš se tu bát takhle sama? První sousedy máš dvě stě metrů odsud.“

„Sto metrů není moc. Vždyť mám přímý výhled na jejich dům. Navíc nezapomeň, že mám občas strach z lidí. Tady to zvládnu. Budu tu mít příjemný klid na psaní.“

Pomohla mu otevřít dveře. Vešli do chodbičky, kde byla dřevěná podlaha, která stále při každém kroku vrzala. Po levé ruce měla točící se schody do podkroví, kde byly jen dvě ložnice, koupelna a záchod. Nahoru ale zatím nešla. Chtěla si ještě prohlédnout dolejšek. Všechno bylo na svém místě, přesně tak, jak to před lety opustili. Uvnitř v obýváku byly dva dřevěné sloupy, které oddělovaly velkou bílou kuchyň a jídelnu se čtyřmi židlemi. Naproti kuchyni po levé straně byla obrovská okna. Z nich byl krásný výhled na oceán. Jako dítě si myslela, že je super mít dům hned vedle pláže, ale teď věděla, že to muže být velmi nebezpečné. Už několikrát se potýkali s hurikány, i když s velmi slabými.

V domě byly stěny nabarvené slabě hráškovou barvou. Nesnášela tuhle barvu, takže první, co udělá, je, že se dá do bílení.

„Zítra by měl někdo přijet zapojit televizi. Tak buď připravená!“ křičel zeshora její otec, který tam tahal její zavazadla.

„Jasně.“

Na televizi sice moc nekoukala, ale byla ráda, že to William zařídil.

„A co elektřina a všechno ostatní?“

Slyšela jeho dunící kroky, jak se hnal dolů. Se zadýcháním došel do obýváku, kde ona stála u okna.

„Všechno je zařízené a zaplacené na rok dopředu, takže si s ničím nemusíš dělat starosti.“

Bylo hezké, že se tak o ni staral. Nepotřebovala však charitu. Teď je na ní, aby se o sebe postarala. Stará na to byla dost.

„Tati, až si najdu práci, všechno ti vrátím.“

„Nebuď hloupá. Dělám to pro tebe, nepotřebuju nic vracet,“ mrkl na hodinky. „No, už musím jít. Večer jdu na noční.“

„Dobře,“ založila si ruce na hruď. Začala se cítit velmi špatně. Úzkost jí polila celé tělo. Myšlenka, že zůstane úplně sama, jí neudělala dobře.

Vzchop se! nadávala si v duchu. Přistoupil k ní otec.

„Zvládneš to tu? Nechceš se ještě vrátit?“

Zakroutila váhavě hlavou. „Myslím, že ne. Musím to zvládnout.“

Tak už jdi, nebo se tu rozbrečím.

Nesnášela loučení. Věděla, že sem bude jezdit každý týden. Jenže tohle bylo jiné. Poprvé za svůj život zůstane sama, někde, kde to dobře zná, ale nikdy se tu necítila bezpečně.

„Ok. Kdyby něco, můžeš mi kdykoliv zavolat. Nezapomeň se mi hlásit aspoň obden.“

Protočila oči. Trošku to s tou starostlivostí přeháněl.„Jasně, tati. Už běž, nebo domů dorazíš pozdě a nedostaneš večeři.“

„Přece víš, že blafy tvojí mámy nestojí za nic.“

Ani se mu nedivila. Matka byla zarputilá vegetariánka a dalo se říct, že byla taková ta matka zdravé výživy. S ušklíbnutím pokračoval.

„Včera nám oběma nutila vařenou mrkev. No chápeš to? Vařenou mrkev!“

„Aspoň zhubneš. Potřebuješ to, když máš vysoký cholesterol,“ poplácala ho přátelsky po rameni. „Dieta ti neuškodí.“

„Připomenu ti to, až budu umírat na podvýživu!“

Řekl to tak vážně, že se neudržela a rozesmála se. On a zemřít na podvýživu? To rozhodně ne!

„Ale no tak, tati. Ono to zas nebude tak zlé. Myslíš si, že nevím o tvých skrýších v autě, kde vozíš čokoládové tyčinky, koblihy a nemluvě o pytlíkách od hamburgerů z MacDonaldu, co jsem tam dneska našla? Kdyby matka zjistila, že ji podvádíš s hamburgerem, asi by zešílela.“

Nevinně se zazubil. „Asi si budu muset najít jinou skrýš. Ne abys jí to řekla. Možná by mě pak vypakovala z domu.“

V tom mněl pravdu. Její matka Sam by byla raději, kdyby ji podvedl se ženou než s hamburgerem. Vždycky tvrdila, že žena by ho o zdraví nepřipravila. Sebral se a odcházel z domu. Kim ho šla doprovodit.

„Měj se.“

„Opatruj se,“ dal své dceři pusu na čelo. „Kdyby něco, zavolej, a já tu budu jak na koni.“

„Jasně.“

Než odjel, stačila mu ještě zamávat.

Tak jo. Její život teď začíná nabírat nové obrátky, a ona to ustojí. Nebude takový zbabělec, aby odsud utekla. Najednou se cítila moc osamocená. Aby se toho pocitu zbavila, rozhodla se zajít na pláž. Prošla okolo dřevěné lávky. Ta vedla z jejího pozemku přímo na písečnou pláž. Sundala si boty, které se jí bořily do písku.

Pláž byla skoro prázdná. Bylo tam jen několik lidí, co se vyhřívali na sluníčku. Měli s sebou děti. Jeden mladý pár měl dvě holčičky. Dvojčata. Ty si stavěly z písku hrad. Musela se usmát při vzpomínce na Carrie. Kolikrát spolu stavěly hrady a vytvářely si vlastní svět? Mnohokrát.

Ani si neuvědomovala, že zatíná ruce v pěst tak, že se jí nehty zarývají do kůže na dlaních. Musela se na uklidnění nadechnout. Pořád cítila tu zvláštní úzkost. Nejspíš to bylo ze strachu z cizích lidí. Raději se vzdálila na opuštěné místo a došla k moři, kde jí vlny spláchly chodidla. Voda byla velmi teplá a uklidňující.

Došlo jí, že tohle bude její nový domov. Domov, kde začne žít normální život. Kde se zamiluje a bude vychovávat děti. To si ze všeho nejvíc přála. Mít rodinu.

Procházela se po pláži dlouhou chvíli. Až do západu slunce. Byla klidná až od doby, kdy na pláži zůstala sama a začalo se stmívat. Vydala se k domu. Věděla, že tam bude v bezpečí. Tlouklo jí srdce, přestože věděla o bezpečí svého domu. Nemůže se jí nic stát.

A pak zahlédla tu postavu. Muž? Žena? Z dálky to nešlo poznat. Osoba měla na sobě černou mikinu, která zakrývala její celou tvář. Kouká na ni? Ne! To je blbost. Ale přesto cítila pátravé oči, které ji propalovaly. Zrychlila krok, až téměř běžela.

Když konečně doběhla do domu, zamkla všechny dveře a zkontrolovala všechna okna. Hrdlo se jí svíralo. Žaludek se svíral čím dál víc a víc. Těžce dýchala. Na ruce se jí pomalu utvářela husí kůže.

„Jsem v bezpečí. Naprosto v bezpečí. Nikdo mi nemůže ublížit,“ šeptala si pro sebe.

Postava na pláži byla určitě nějaký běžec a její fantazie si postavu přetvořila na zabijáka, který ji sleduje. Opřela se o zeď a sjela zády až na zem, kde si kolena přitáhla blíž k sobě. Přála si jen jediné. Být pryč.

Třásla se potlačovanou hysterií a strachem.

No tak, klid. Jsi v bezpečí, Kim! Muž, který zabil Carrie, je mrtvý. Zavřeli ho do vězení, kde ho popravili!

Kruci! Tak proč má pořád takový strach? Úplně se klepe.

Jsi přece silná!

Zvládne to tu. Nedovolí představám, aby jí mátly mysl.

První kapitolka je nejspíš trošku táhlá, ale i tyhle kapitolky o ničem musí být :) Doufm, že jsem vás alespoň trošku svým příběhem zaujala.

Jinak v dalším dílku se můžete tešit na Seana, muže, který našel Kim na otevřené pláži. Kim ho nepozná, a i kdžy ji řekne své jméno, je k němu stejně velmi nedůvěřivá.

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá spoušť Úvod + Kapitola 1. :