OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvavá spoušť - Kapitola 3.



Krvavá spoušť - Kapitola 3.Vrah sleduje svou potenciální oběť a přemýšlí, jestli ona bude ta pravá. Kim se vrací díky své knize do minulosti a není to pro ni vůbec lehké. Při psaní knihy ji navštíví nečekaný návštěvník.

3

Vrah

Sleduju ji.

Celé týdny.

Možná jsou to už měsíce.

Je krásná. Až moc krásná. Opírá se o pult v krámu a něco počítá. Při tom se někdy ohlédne na svého otce, který doplňuje zboží, a usměje se.

Její úsměv mi pokaždé dokáže rozproudit krev v žilách. Je tak odzbrojující a sexy.

Konečně má všechno hotové. Dává svému otci pusu na tvář a s úsměvem odchází domů.

Bože!

Stačí tak málo. Klidně bych mohl vystoupit z auta a polapit ji. Za její úzký pas. Odtáhl bych si ji na místo, kde by nás nikdo nenašel. Kde by nikdo neslyšel její strašný řev, až bych zajel ostrým předmětem do její mladé, krásné a napnuté tváře. Úplně se mi chvějí prsty, jak po tom toužím.

Jen klid! Dočkáš se. Nesmíš tolik pospíchat. Ještě není všechno připravené! Nesmíš se prozradit.

Pokud budu pospíchat, nic nevyjde. Nedokážu pomoct svému andílkovi a neočistím svou duši.

Jsem na svém obvyklém místě. Na parkovišti, kde na ni mám dobrý výhled. Sedím v autě a do rytmu si na volant vyťukávám neznámou píseň, vycházející z rádia. Potím se. Jsem nervózní. Všechny svaly mám napnuté, stejně tak nervy.

Sahám po lahvi u spolujezdce a zhluboka hltám zlatavou tekutinu. Aspoň ta mě dokáže na chvilku uklidnit.

Celou tu dobu z Penelope nespouštím oči. Teplý vítr si pohrává s jejími černými nádherně vlnitými vlasy a pak jí odhaluje svetr a odhaluje výstřih s nádherným pevným poprsím, které na mě tasila odpoledne.

Je tak nádherná. Hříšná! Nezaslouží si nosit tak krásnou bezchybnou tvář. Ta patří někomu úplně jinému.

Někdo, kdo je čistý jak plátek růže, který je jak anděl. Poraněný anděl. Můj anděl.

Touha po Penelope je tak silná, až mě to bolí. Nikdy bych si však nešpinil tělo takovou děvkou, jako je ona. Penelope mi bude sloužit na jiný účel, než na sex. Pomůže mi zbavit se starého hříchu.

Tak pojď. Pojď, ty děvko, ať to můžeme ukončit. Ať jsem konečně očištěn od hříchu. A můj andílek je opět takový, jaký byl dříve.

Ne, dneska ještě ne! Bude lepší příležitost. Počkám si.

Musíš vydržet! říkám si znovu, ale vůbec to nepomáhá. Má touha je tak silná, že mě snad nedokáže zastavit vůbec nic.

Bože!

Když si vzpomenu na dnešní den. Stál jsem u pultu a ona se mnou flirtovala. Děvka! Bylo jasné, co po mně chce. Vím, na co myslela. Měla to ve tváři. Nejraději by roztáhla nohy hned na místě a dobrovolně se mi poddala. Odolal jsem tomuto pokušení a jsem na sebe velmi hrdý.

A pak prošel on. Sean Bowen. Cítil jsem jeho pohled v zádech. Kdyby jenom věděl, kdo jsem. Na místě by mi rozbil hubu, anebo by mě rovnou zabil. Nahlas se směju svým představám. Jo, zabil by tě a neměl by vůbec žádné slitování. Koukám do zpětného zrcátka. Kouká na mě tvář mladého muže. Přitažlivého muže, který je plný sebevědomí a odhodlání. Nic ho nedokáže zastavit. Vůbec nic! Ani policie.

Nikdo neví, kdo jsem. Zatím to tak chci nechat. Ještě mám totiž před sebou hodně práce. Abych si očistil duši, ještě mi schází tolik žen, děvek, o které se musím postarat.

Nechci totiž skončit v pekle jako Max Weheler. Ten chlápek, co za mě všechno odnesl. Chlápek, co ho před malými a dospívajícími holkami neudržel v kalhotách. Hříšník! Zasloužil si to.

Usmívám se při vzpomínce, jak jsem do jeho domu bez potíží vnikl, abych mohl podstrčit důkazy. Oblečení, nějaké biologické stopy a fotografie mrtvých těl. Fotografií mi bylo vážně líto. Přece jenom jsem obětoval svou nejlepší sbírku. Dokonce i krásnou Carrie. Moji zatím poslední hříšnou oběť. Tu jsem měl nejraději. Byla ze všech nejkrásnější. Její pleť bez známky uhříků nebo jiných nečistot se pěkně napínala. Samozřejmě až po tom, co jsem jí tvář skalpoval. Škoda, že můj experiment nevyšel. Už mohl být konec. Už nemusely být další oběti.

Ale to nevadí. Takových krásných hříšnic, co můžu použít, je na světě mnoho. Stačí si jen vybrat.

Bible říká, že vražda je hřích. Ano, je to pravda. Ale když zbavujete života hříšnou ženu, nedá se mluvit o hříchu. No, nemám pravdu? Vždyť jistým způsobem pomáhám Bohu. Možná jsem něco jako jeho hříšný služebník, který si potřebuje vykoupit svou duši. A to udělám jedině tak, že zbavím svět hříchu a svůj dávný hřích napravím. Ale to neznamená, že za smrt hříšnic nepykám. Popravdě se každý den u Boha kaji.

Znovu si loknu zlatavé tekutiny. Jenom se na ni koukat je pro mě zdrcující. Potřebují s ní být. Znovu a znovu. Aspoň na chvilku. Musím vědět, že ona je ta pravá.

Proto vystupuji z vypůjčeného auta a vydávám se za Penelope. Za svou spásou. Určitě míří domů. Ten má jeden blok od své práce.

Pozoruji její dlouhé nohy na podpatcích, dokonalý zadeček napěchovaný v úzkých džínech, a představuju si, co se asi skrývá pod tím těsným oblečením. Štíhlé tělo, pevné poprsí a černý trojúhelníček mezi nohama. Můj penis začal ihned reagovat.

Přestaň! Přestaň na ni takhle myslet! Je to hříšnice. Tou si tělo špinit nebudeš.

Musím zrychlit, abych ji dohonil. Jakmile ji dohoním, pozdravím ji s úsměvem od ucha k uchu. Jsem tak šarmantní, až se mi z toho dělá zle.

„Slečno, nechtěla byste se mnou na skleničku?“

Podle jejího výrazu jsem rozeznal, že mě z odpoledne poznala. Jak by ne? Měl jsem na sobě nejdražší oblek. A jak by mohla zapomenout na sexy bohatého chlapa, který o ni projevil zájem? Vždyť jsem to dával jasně najevo. Každým pohybem, slovem. A ona mnou byla naprosto unešená.

„To jste vy?“ udiveně se zeptala. Teda, aspoň se snažila, aby to tak znělo. Mně přišlo, jako by o mně dávno věděla. Možná tušila, že na ni někde čekám.

„Co tu děláte tak pozdě?“

„Čekal jsem na vás.“

Slyším bušit své srdce a v nose mě šimrá její těžká sladká vůně, připomínající růže.

Ach bože!

Je tak, tak… ani to nemůžu vyslovit, jak moc mě tahle žena vzrušuje. Možná toužím po jejím tělu, ale pohrdám její osobností. Je tak zkažená. Abych to poznal, stačilo mi pár odpoledních minutek v krámu.

Usmívej se. Buď šarmantní.

„To je celkem ujetý,“ řekla mi s pokrčeným obočím. I tentokrát jsem v jejím pohledu nezaznamenal nic zvláštního. Spíš se mi vysmívala. Pokýval jsem hlavou.

„Ano, možná je to ujetý, ale co bych neudělal pro pár minutek s vámi?“

„Na skleničku je už dost pozdě, nemyslíte?“

„Pozdě?“

Podívám se na svoje drahé rolexky. Ty na ni udělaly dojem, protože se jí blýsklo v očích. Viděl jsem to.

„Je teprve deset večer.“

Také pohlédla na hodinky. Nechce se mnou jít? Ne. Tomu nevěřím. Jen si dává na čas. Přece nemůže hned tak kývnout cizímu muži. Přesně tak.

Co kdybys byl nějaký šílený maniak, že? Moje podvědomí upadá do záchvatu smíchu. Jen kdyby věděla, kdo jsem!

„Víte, není správné, abych odešla na skleničku s cizím mužem, co o mě projevil zájem.“

Zrychlí krok, jako by mi chtěla utéct. Určitě přemýšlela, že by bylo dobré se vrátit. Já jí ale tu možnost nedal. Jemně jsem ji chytil za paži. Ten dotyk ve mně vyvolal několik pocitů. Narůstající touhu, radost, ale i nepopsatelný vztek. Nenechávám na sobě však nic znát. Mistr v přetvářce. I tak mi můžete říkat.

„Ale no tak. Copak vypadám jako nějaký vrah, co se vás rozhodl zabít? Líbíte se mi a prostě bych vás chtěl pozvat na skleničku. Mohli bychom se více poznat.“

Usmála se a tím ukázala čistě bílé zuby. „Ne, nevypadáte na vraha. Víte co? Já s vámi na tu skleničku půjdu, ale platíte.“

Usměju se svým nejvíc ozbrojujícím úsměvem. V ten moment by mi každá žena padla k nohám.

„To jsem měl v plánu.“

A tak jsem odkráčel se svou potencionální obětí. S hloupou obětí. Zatím nemám v plánu ji zabíjet. Na to je ještě čas. Chci s ní jen strávit nějaký poklidný večer. Budu si s ní hrát jako kočka s myší.

Jo, přesně tak.

S žádnou jinou jsem to tak nedělal. Je to totiž velmi nebezpečné. Kdokoliv mě s ní může vidět, a pak bych se mohl omylem dostat na listinu podezřelých. O to vůbec nestojím.

Rukou jí přejíždím přes záda. Otáčí se k mojí tváři a usmívá se. Ano! Je to ona. Ona je tou nejvhodnější osobou pro můj experiment. Vhodnou osobou pro mého andílka.

Těším se na ten pohled, až jí budu říkat, co s ní udělám.

Bože!

Vždycky mě to tak dostane. Jejich pohledy strachu, paniky… Bude ječet? Doufám, že ano. Kdyby jen omdlela, nebylo by to takové. Potřebuju akci. Potřebuju řev. Potřebuju krev. Ze všeho nejvíc ale potřebuji její krásnou přenádhernou kůžičku.

Brzy, krásná hříšnice. Už brzy poznáš, co je to bolest!



Kim

Kim seděla v obýváku. Zapnula si televizi, ale vůbec ji nevnímala. Měla ji puštěnou, jen aby jí dělala zvukovou kulisu a necítila se v domě tak sama. Všimla si jen, že dávají jakýsi film, kde hraje Jeniffer Aniston a Gerard Butler.

Byla ponořená do notebooku. Snažila se něco napsat. Vůbec jí to nešlo. Myšlenky jí vířily hlavou, ale nedokázala to sepsat do podoby, která by se jí líbila. Nechala to chvíli být a šla do kuchyně, kde si začala dělat večeři – těstoviny, do kterých zamíchala orestovanou zeleninu společně s kuřecím masem. Celé to ochutila solí i pepřem. Nebyla nijak zvlášť dobrá kuchařka, ale tohle se dalo pozřít.

Cestou z kuchyně se zastavila u okna, které směřovalo k domu mladého páru Stuartových. Dům byl osvětlen měsíčním světlem. Ten dům jim už ale nepatří. Přece v něm bydlí Sean.

Byla překvapená, že ji poznal. Před lety vypadala úplně jinak. Ona do něho byla zblázněná, jenže on si jí nikdy nevšiml. Ani na ni nepohlédl. Chodil na plážový fotbal nebo za krásnými holkami, s kterými se nemohla nikdy rovnat. Nakonec na něho zapomněla a potkala Jacka Robertsona. Jejich krátký vztah stačil na to, aby přišla o panenství. Opustil ji, když ji převezli do léčebny. Už se s ním nikdy neviděla. Byla ráda.

Když s ní Sean v krámu mluvil, cítila paniku. Chtěla utéct. On jí nedal žádnou možnost. Postupem času si na něho začala zvykat. Nelíbilo se jí však, že má v plánu ji navštívit. Má dost práce a nepotřebuje, aby ji někdo rušil. Navíc z něj šel strach. Trošku víc jak z ostatních lidí. Byl tak…nedokázala ho popsat. Něco jí na něm nesedělo. Svému instinktu věřila, ale klidně se mohl mýlit.

Zakroutila hlavou a vydala se zpět do obýváku i s jídlem. Jakmile si sedla, napadlo ji, že by si mohla sepsat jen nějaké vzpomínky a pak je sjednotit do jedné knihy. Trvalo jí půl hodiny, než ji napadlo něco kloudného, co by se dalo použít.

Moc si toho nepamatuji. Je to, jako bych se uhodila do hlavy a všechny důležité vzpomínky se mi nadobro ztratily v nejvzdálenějším koutku mé mysli. Na jedno ale nikdy nezapomenu. Nezapomenu na jeho pronikavý zápach. Po čem? Minule ani teď bych to nedokázala dokonale popsat. Bylo to něco mezi hnilobou, prachem, něčím kyselým… smíchaným s velmi kořeněnou kolínskou. Šly jsme s Carrie na pouť. Přemluvila jsem ji. Měla jsem mít totiž narozeniny a chtěla jsem to oslavit s ní. Nechtělo se jí, ale nakonec řekla ano. Nevím, jak nás tam našel. Proč si nás vyhlédl. Měl na sobě masku klauna. Vůbec nám to nebylo divné. Proč by mělo? Vždyť se konala pouť, myslely jsme, že patří k ostatním z pouti. Bohužel jsme se mýlily.

Sevřelo se jí při té vzpomínce hrdlo. Byly tak moc hloupé.

Odvedl nás ke svému autu. Tvrdil, že tam na nás čekají nějací kluci. Že si nás všimli, když jsme procházely pod svítícím rámem u kolotočů, a chtějí se s námi seznámit, ale jsou dost plaší a sami je nechtěli oslovit.

Byly tak natěšené. Konečně o ně někdo stál. Mohly někam patřit.

Vůbec nám to nebylo divné. Ani nevím proč. Byly jsme dost velké a inteligentní na to, abychom poznaly, že se jedná o podvod. Bože, proč jsme mu uvěřily? Byl tak milý, přesvědčivý. Dokázal si nás omotat okolo prstu. Neměly jsme šanci. Náš osud byl zpečetěn. Sáhl do auta pro zbraň, jenže to jsme ještě nevěděly. Vytasil ji na nás. Myslím, že v ten moment se mi na pár minut zastavilo srdce. Pohlédla jsem na Carrie. Ta měla slzy v očích a něco mi šeptala. Nedokázala jsem její slova rozeznat. Pak mě uhodil, a já neviděla nic než černočernou tmu.

Třásla se při vzpomínce na jeho zuřivý zamaskovaný obličej. Uhodil ji, i když byla blíž právě Carrie. Snažil se ji netrefit do tváře. To se mu ale moc nepovedlo.

Probudila jsem se několik minut potom. V nějakém zatuchlém místě. Uzavřená mezi čtyřmi stěnami. Bez jídla, vody… Bylo to jak z hororu. Z ošklivého snu, ze kterého jsem se neměla už nikdy probudit. Všude byla cítit hniloba a krev. Zvedal se mi žaludek. Vím, že jsem hystericky křičela. Domáhala jsem se pomoci, ale nikdo nepřišel. Snažila jsem se dostat ven. Nešlo to! Ruce poškrábané. Zlámané nehty. Bolest. Cítila jsem zoufalství. Strach. Paniku. Zvlášť když ke mně doléhal křik mé kamarádky. Myslím, že jsem si zacpala uši, abych to neslyšela. Nepomohlo to.

„Prosím… prosím, pustě nás!“ křičela. Zoufale nahlas, ale on ji stejně neposlechl.

„Nedělejte to!“

Pláč. Křik. Naříkala. Bědovala. Nahlas prosila. On si nejspíš myslel, že nic nevidím. Nebyla to pravda. Viděla jsem téměř všechno. Přes škvíru dveří.

Na chvíli zavřela oči. Třásla se. Znovu to měla před sebou. Jako by se do té zatuchlé místnosti znovu vrátila. Začala opět ťukat příběh do klávesnice a nebylo to pro ni vůbec jednoduché. Po tváři jí stékaly slzy, přesto to musela dokončit.

Muž měl tentokrát jinou masku. Přes tvář měl nějaký šátek, který odkrýval jen jeho oči. Byly tak zlé. Měly zelenou barvu.

Byl nahý, celé tělo oholené. Carrie pověsil vzhůru nohama na nějaký postroj a přivázal ji řetězy. Procházel se okolo ní a mluvil na ni.

„Zasloužíš si to, děvko!“

Bylo to strašné. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla. Možná jen v nějakém strašlivém hororu.

Ona plakala. Naříkala. Slibovala, že když nás pustí, nikomu to neřekne. Myslím, že jsme se na chvíli střetly očima. Vyslovila ke mně tichou prosbu. Já ale nemohla nic udělat! Byla jsem uzavřená v té skříni, nebo co to bylo, a nemohla jsem se dostat ven. Byla jsem jak lapené zvířátko. Pak vzal ostrý předmět a…

Na sucho polkla.

Řezal. Zaživa řezal do tváře Carrie. Bolestí křičela. Pět minut? Možná to ale bylo daleko víc. Nevím. A pak najednou ticho. Ticho drásající moje nervy. Věděla, jsem, že Carrie je mrtvá, a moje srdce se na chvíli zastavilo.

V tu chvíli mě napadlo jediné. Že i můj život je zpečetěn. Nevím, co mě přimělo podívat se znovu přes škvíru. To, co jsem viděla, nebylo pro moje oči. Na řetězech se houpalo zohavené tělo. Bez tváře. Zbyla jen lebka obalená krví s kousky masa. Zvracela jsem. Zalykala se vzlyky a doufala, že mě neuslyší. Pochopila jsem jednu věc. Mohl mě vysvobodit jen útěk. Zběsilý útěk o život.

Zaklapla počítač. Už toho na ni bylo moc. Psycholog jí říkal, že jí bude líp. Zatím se ale cítila čím dál hůř. Vůbec to nezvládala. Pořád byla zavřená v domě, a když šla ven, musela mít sluchátka, aby utekla od reality. Přemýšlela o tom, že by se vrátila do léčebny.

Na to zapomeň! Tam už se nevrátíš.

Možná by nebylo na škodu upustit od svého plánu a odjet za otcem i matkou do Relaight. Ti by ji rozhodně přijali s otevřenou náručí.

Jen klid!

Věděla přece, že začátky budou těžké. Musí s tím počítat. Ono se to časem zlepší. Určitě. Šla odnést misku od těstovinového salátu do dřezu, když si všimla, že se za oknem mihla vysoká postava.

V ten moment se jí před očima zastavil celý svět. Miska jí vypadla z ruky na zem a roztříštila se na několik nebezpečných ostrých kousků.

Zůstala zkoprněle stát. Zírala do okna, ale postava se tam už neobjevila.

Klid, Kim! Je to jen tvoje chorobná mysl! Je přece jedenáct večer, kdo by se mohl ukrývat za tvým oknem? Přece nikdo.

To ji uklidnilo. Určitě si jen něco představovala. Bude to z té knížky plné vzpomínek, co se snažila napsat. Jiné vysvětlení neměla.

Když ale začala uklízet střepy ze země, znovu tu postavu zahlédla. Tentokrát ale slyšela i kroky. Srdce jí bušilo jako o závod. Mozek začal vstřebávat všechno, co se dělo okolo. Nastražila uši. Chvilku nedýchala. Chtěla slyšet jen nepopsatelné zvuky vycházející z venku.

Někdo tam je! Hlavně nepanikař!

To by jí rozhodně nepomohlo. Sebrala veškerou svou odvahu. Položila sebrané střepy opatrně na zem a přešla k velké skříni, kde si její otec schovával baseballové pálky. Doufala, že aspoň jednu tam nechal.

Nenechal!

Bylo tam naprosté prázdno, a ji polila sžíravá panika.

„Kruci!“

Co teď? Co by mohla použít za zbraň, aby byla účinná?

Buch. Buch.

Uslyšela zaklepání na dveře vedoucí k pláži. Oddychla si. Vrazi, zloději a jiná taková monstra přece na dveře neklepají.

S bušícím srdcem šla pomalu ke dveřím. Našlapovala na špičky a snažila se přes sklo dveří rozeznat, kdo tam stojí.

„Kim!“

Další zaklepání na dveře.

„Kim. To jsem já, Sean.“

Co on tady dělá? V takovou noční dobu? Mohl si vybrat lepší příležitost. Tolik ji vyděsil. Ještě teď jí strachy buší srdce. Velmi neochotně otevřela dveře. Před ní se objevila usměvavá tvář muže, do kterého byla kdysi blázen.

„Ahoj…“

Dál nestačil nic říct. Byla z jeho noční návštěvy tak roztřesená, v šoku a naštvaná sama na sebe, že se jím nechala vyděsit, že ho rukou praštila do ramene.

S ním to ani nehnulo.

Její strach jako by se sám od sebe vypařil.

„Ty seš ale blbec! Vyděsil jsi mě!“

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ začal se ihned omlouvat. Podle výrazu to myslel doopravdy vážně. Kim byla ale naštvaná, takže ho zpražila pohledem a začala naštvaně křičet.

„Co tu děláš tak pozdě? Copak nemáš nic lepšího na práci, než děsit svoje sousedky? Měl jsi přijít hlavním vchodem, anebo raději vůbec!“

„Klid, Kim, než ti praskne žilka na čele,“ řekl s pobavením v hlase.

Nevšimla si, že má ruce za zády a něco tam skrývá. S dalším úsměvem vytáhl lahev červeného vína. Zatřásl s lahví, aby upoutal Kiminu pozornost.

„Přišel jsem na sousedskou návštěvu, ale teď koukám, že jsem přišel asi ve špatnou dobu. Co kdybychom se šli projít po pláži? Tam bys možná vychladla. Potom bychom si mohli dát aspoň jednu skleničku toho dobrého vína na uvítanou. Co na to říkáš?“

„Teď? Je jedenáct večer.“

Její vztek vystřídaly obavy. A zhoršilo se to, když se podívala do té šílené tmy.

„No právě. Na pláži nebude nikdo, jen my dva.“

„A to mě má jako uklidnit?“ prohodila suše.

Rozhodně nebylo rozumné s někým jít na procházku v tuhle noční dobu. Seana možná trošku zná, ale stejně jí rozum říkal, že by si měla na každého dávat pozor.

„Mělo by.“

Další úsměv, a ona si pomyslela, že mu to moc sluší. Daleko víc než v minulosti. Měl na sobě stejné černé džíny jako v krámu, ale vyměnil si bílé tílko za bílé tričko, které zvýrazňovalo jeho svaly. Další Seanova slova ji vytrhla ze zamyšlení.

„Myslel jsem, že máš z lidí strach, a když nikdo nebude na pláži, možná bys konečně mohla vyjít z toho vězení, co sis tady udělala.“

Pohlédl do domu, kde se svítilo, a pohled mu sklouzl na zem, kde byly stále střepy od misky. Jeho slova ji zahřála u srdce. Byl k ní pozorný, což většina lidí ne. Poslední dobou pozorovala, jak na ni lidé úsečně koukají, jako by byla jiná. Když odcházela z krámu, žena u pultu na ni divně koukala. Jako by říkala, že je blázen.

Sean měl pravdu. Po většinu času byla jen v domě. Nebude na škodu, když se projdou. Přesto zaváhala.

„Já nevím.“

„No tak. Přece bys neodmítla pozvání na procházku a víno od svého nejlepšího souseda.“

„Tak dobře.“

Nakonec s úsměvem souhlasila. „Jen na sebe něco hodím a přijdu.“



Sean

Kim přiběhla během pěti minut. Na sebe hodila jen nějaký svetr světle béžové barvy na knoflíčky, který se dokonale hodil k šedivým teplákům.

Neměl v plánu ji vyděsit. Bohužel se stalo. Teď se ale zdálo, že je naprosto v pohodě. Až na to, že má založené ruce na hrudi a neustálé se vyhýbá jakémukoliv kontaktu s ním.

Když se o ni omylem otřel paží, málem vyjekla.

„Mě se nemusíš bát. Neublížím ti.“

„Nebojím se.“ Viditelně lhala. „Akorát jsem ostražitá, a to je velký rozdíl.“

„Tak se, prosím tě, přestaň ošívat, jako bys stála u nějakého monstra, které ti chce ublížit.“

Kvůli tomu jejímu ošívání a nehledění do očí se cítil vážně mizerně. Jako by čekala, že ji vzal ven jen proto, aby jí mohl ublížit. Úplně z ní vyzařoval strach. Měl chuť s ní zatřást. Možná by pak Kim vytřásl z hlavy myšlenky, že je každý nebezpečný.

Procházeli se po pláži. Měsíc v úplňku se leskl na hladině a vzduch byl prosycený vůní moře. Bedlivě si Kim prohlížel. Líbilo se mu, jak se jí v očích odráží světlo měsíce a vítr si pohrává s jejími hnědými vlasy, které se ve tmě zdají být černé, i když mají krásnou kaštanovou bravu.

Kráčeli v tichosti. Nebylo to vůbec trapné ticho. Právě naopak. Bylo to takové uklidňující, a jemu se zdálo, že je Kim uvolněnější. Což měl v plánu. Brzy se svého strachu nadobro zbaví. Vždyť proto ji také navštívil. Co by to bylo za život, kdyby se neustále bála?

Zastavil se téměř u moře a posadil se do písku. Kim udělala to samé. Oba měli výhled na krásu moře. Slyšeli ševelit vlny, které se otíraly o písečnou pláž. Sean otevřel víno a nabídl Kim, která bez zaváhaní přijala.

„Tak co, Kim, nechceš mi povědět o svých plánech?“

Zabořil lahev do písku, aby si ji mohli oba kdykoliv vzít.

Uhodl jsi dobře. Nechci.“

Znovu se napila vína. On pozoroval, jak se její rty dotýkají hrdla lahve. Fascinovalo ho to. Když dopila, napil se také.

„Dobře, když o tom nechceš mluvit, tak nebudeme.“

Stejně věděl, že dřív nebo později se rozpovídá. Je jasné, že k němu nemá zatím důvěru, ale on je rozhodnutý to změnit.

„Proč jsi odjela zrovna sem?“

„Doporučil mi to cvokař. Říkal, že se aspoň srovnám s minulostí.“

Jak ti to jde?“

„Nic moc. Ale to, že jsem teď tady, je pro mě velký úspěch.“

Spatřil na její tváři malý vítězný úsměv. Zahleděl se do dálky stejně jako ona.

Brzy se snad svého strachu zbavíš.“

„O tom pochybuju. Možná se to zlepší, ale pořád to budu mít v sobě.“ Pokřiveně se usmála. „Dokonce jsem přemýšlela o tom, že bych se vrátila do ústavu anebo k rodičům.“

Zamračil se. „Přece by ses nevrátila na to strašný místo. Možná tě moc neznám, ale věřím, že to zvládneš.“

Další ticho. Dokud se Kim neodhodlala k další otázce. „A jak jsi to zvládl ty?“

„Já to zvládal ze všech nejlíp. Snažil jsem se udržet rodinu pohromadě. Táta s mámou se pořád hádali. Házeli na sebe vinu a matka pak začala pít.“

A to jí zůstalo až do dneška. Ztratila svoje dítě, ale nikdy si neuvědomovala, že má ještě jeho a mladšího syna Claye, který potřebuje vychovávat. Jeho výchova nakonec zůstala na něm, a poslední dobou se mu zdálo, že ve výchově svého bratra zklamal.

To je mi líto.“ V jejím hlase slyšel upřímnost, a když se zeptala na jeho otce, uslyšel něhu. „Co Patrik?“

„Táta to nesl líp než máma. Dokonce se dostal do dobré firmy, kde vytváří nábytek na míru. Nakonec nedokázal překousnout, že máma pije, a tak se rozvedli. Za pár týdnů se bude na stará kolena ženit.“

Za mladou holku, která by klidně mohla být jeho dcera. Nechápal to. Vždyť jeho otec nemá nějak zvlášť velký plat a půjde do důchodu. Co tedy na něm ta ženská může vidět? Pochyboval, že se jedná o pravou lásku.

„Žije tady?“

„Jo. O to je to pro mámu těžší. Místo toho, aby jí pomohl, se k ní otočil zády, a ona zůstala sama.“

„Má přece tebe a tvého bratra Claye.“

„Clay je blbec.“ Vzpomínání na bratra ho dokázalo pořádně rozzuřit. „Pořád má nějaký problémy.“

A on je takový kretén, že mu vždycky pomůže. Chtěl to změnit. Vykašlat se na něho. Ale přece to byl jeho mladší brácha a nemůže ho nechat ve štychu.

„Teď dost o mně. Rád bych se dozvěděl něco o tobě. Určitě máš zajímavější vzpomínky než já.“

Pobaveně se usmála. „To těžko. Vždyť jsem jen ležela na posteli a hleděla do prázdna.“

„A co Jack Robertson? Chodila jsi s ním, ne?“

„Jo,“ přikývla a pak nepřítomně hleděla na hladinu moře. „Rozešel se se mnou pár dní po únosu. Když mě hospitalizovali v léčebně, nepřišel se podívat, jak mi je. Ani se mu nedivím. Nebyl to hezký pohled, když jsem první týdny musela nosit svěrací kazajku, abych v šoku někomu neublížila. Byla jsem ze začátku dost agresivní. On by to psychicky nezvládl.“

„Nevěděl jsem, že to bylo až tak zlé.“

Jaké to asi pro ni muselo být? Každý den se bála o svůj život. Čekala, že za ní Max přijde a udělá jí to samé, co Carrie.

„To byly jen začátky. Tak dva týdny. Pak už se to zlepšovalo a já začínala být opět normální. Teď už chci koukat jen do budoucnosti. Najít si normálního chlapa a vychovávat s ním děti.“

Bylo chvíli ticho, než změnila téma z její minulosti opět na Seanovu.

„A co ty? Pořád se u tvých dveří zastavují fronty žen, nebo ses konečně usadil, jak jsi v mládí chtěl?“

„Jestli se tímto ptáš, jestli jsem se oženil, tak ne.“ Ukázal na svou levou ruku, kde se neblýskal žádný zlatý kroužek. „Byla tu sice jedna žena, o které jsem si myslel, že je ta prává, ale naštěstí jsem ji dřív prokouknul.“

„Tak to jsi měl štěstí.“

„Ani nevíš jaký.“

Ještě dlouhou chvíli seděli na pláži a dopíjeli víno, které Sean přinesl. Uvědomoval si, že se s ní cítí velmi dobře. Až moc dobře. A vůbec se mu nechtělo odejít domů. Bylo však dost pozdě a Kim se zdála být unavená. Doprovodil ji ke dveřím domu, kde se na chvilku zastavili.

„Dík za pěkný večer. Aspoň jsem přišla na jiné myšlenky.“

Usmál se a přiblížil se k ní. Měla v sobě víno, takže zpozoroval, že její strach je někde daleko a jen tak se nevrátí.

„Rádo se stalo. Zítra můžeme zajít třebas do kina, abys tu nebyla sama.“

„To je dobrý. Tři dny jsem to tu sama zvládla. Proč bych to tu neměla zvládnout i teď?“

Měl takovou chuť ji políbit. Dotknout se jejích vláčných rtů a ukázat jí, že jeho se rozhodně bát nemusí. Že se nemusí bát vůbec nikoho. Neudělal to. Určitě by ji vyděsil. A pro dnešek jedno vyděšení stačilo.

„Máš pravdu. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš.“

Počkal, než za sebou zamkne, a pak odešel.

Celou cestu domů nemyslel na nic jiného než na Kim. Dokonce se objevila i v jeho snu a ráno se nezapomněl podívat z okna právě na její dům, který se zdál být naprosto prázdný.




Další dílek je na světě a já doufám, že se vám to čekání vyplatilo a budete číst dál. Další díl by tu mohl být dřív. Nad povídkou jsem celý týden přemýšlela, takže mám pár kapitolek (scén) připravených v hlavě. Teď je jen sepsat do pěkné a zajímavé podoby. :) :) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá spoušť - Kapitola 3.:

3. MaggieLove přispěvatel
19.10.2013 [13:10]

MaggieLoveV první řadě bych chtěla poděkovat za krásné komentáře, DĚKUJI! Emoticon
ElisR1: Taková chválaEmoticon Ani nevíš jak mě tvoje komentáře vždycky potěší.
Další kapitola bude snad co nejdřív. Mám jí rozepsanou a dneska mám čas, takže se dám do psaní. Navíc od příštího týdne máme prázdniny skoro celý týden, takže budu rozhodně psát a psát. pka ti dám vědět. Emoticon Emoticon
Simones: Jsme ráda, že tě zajímá, jak se to bude vyvíjet mezi Seanem a Kim. Myslím, že se máš ještě na co těšit.
Ano vrah je dost rafinovaný a má každý krok promyšlený a určitě to bude ještě dost zajímavé, tak vydrž a uvidíš jak to s ním nakonec dopadne.
Emoticon

2. Simones
19.10.2013 [11:28]

vrah je dost rafinovaný, každý krok promyšlený, s ním to bude ještě zajímavé Emoticon
ale ještě víc mě zajímá, jak se to bude vyvíjet mezi Seanem a Kim Emoticon

1. ElisR1 přispěvatel
19.10.2013 [10:34]

ElisR1Wow, já prostě nemám slov, myšlenky vraha mě opravdu dostali. Tak bezvadně popsanou scénu jsem snad ještě nečetla, vážně paráda. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Pohled Kim, taky super, ale ještě pořád jsem unesená z toho, jak skvělý byl pohled vraha. Vážně se ti to povedlo. Jinak u Kim jsi pro změnu bezvadně popsala tu její vzpomínku. Takže v celku, celá povídka je úžasná.
A ještě pohled Seana, vážně nemám slov. Opravdu skvělá povídka. Jen tak dál a honem sem s další kapitolou. Takže, kdy bude další? :D A poprosím tě zase o info na shrnutí, a děkuji za to minulé :D.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!