OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 63. kapitola

20.08.2011 (10:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1336×

63. kapitola

Dýka připravená Amosdeem projela Annou a ona vykřikla. Během vteřiny všechny štíty, které držela Anna, spadly a lidé kolem ní byli nechránění.

Nathaniel se k ní rozběhl, ale nikdo nečekal to, co následovalo potom. V momentě, kdy Annu popadl do náruče, se kolem nich začala zvedat jakási síla a znova se vytvořily štíty, které Anna původně držela. Síla, o které málokdo věděl. Síla jejich lásky. Jen někteří jedinci věděli, co se pravděpodobně děje.

Když David uviděl, že Anna padla k zemi, původně se zděsil a připravoval se na svoji vlastní smrt, ale jakmile Nathaniela a Annu obklopila síla, byl si jistý, že jeho smrt je odložena na neurčito. Oddechl si a na seznam po konci bitvy si připsal – musím se znovu zamilovat. Protože každým dnem cítil sílu lásky, která kolem něj vznikala, a hodlal se ji využít a konečně si pořádně užít života.

David sledoval celý proces a byl rád, že není na straně Tallensů, protože šel strach z toho, jak se pomalu rozpouštěli, dokud z nich nezbyl jenom prach. Na každého, na koho síla vypuštěná Annou dolehla a nebyl na její straně, se rozpadl v prach, pokud nestihl posílit vlastní štít.

Nejděsivější pohled byl na Amosdea, který se smál a vůbec mu nevadilo, že se kus po kusu rozpadá. S posledními zbytky sil se podíval na ty dva se slovy:

„Příroda je silnější než láska.“ A smál se dál, dokud nebylo jeho tělo odneseno vlnou síly, vypuštěnou Annou. Všichni zírali na událost a čekali, až pomine kouzlo Anny a Nathaniela.

Jakmile kouzlo přestalo účinkovat, bojovníci po boku Anny a Nathaniela se vrhli na poslední zbytky nepřátel. Nikomu nechtěli dát další příležitost ublížit komukoliv, ba dokonce zase Anně.

Z druhé strany bojiště se přihnala najednou skupina dračích bytostí a pomáhaly v boji ostatním. Zbytek Tallensů neměl šanci přežít.

Nathaniel mezitím držel Annu v náručí a ta zhluboka dýchala.

„Vytáhni mi, prosím, tu dýku z těla,“ poručila mu sípavým hlasem.

„Ne, teď hned tě odnesu do nemocnice. Tam se o tebe postarají jak se patří,“ odporoval jí Nathaniel a potom se ji pokusil zvednout do náruče a odnést ji.

„Ne,“ zastavila ho. „Vytáhni mi, Nathanieli, dýku z břicha a pak mě pořádně polib,“ pronesla příkazem a hlasem plným bolesti.

„Nenechám tě tu zemřít,“ odporoval jí stále a ona už postupně ztrácela nervy. Nakonec se překonala a přes všechnu bolest, která jí proudila tělem, vzala za dýku a vytáhla si ji z těla ven dřív, než ji Nathaniel jakkoliv stihl zastavit. Byl z jejího chování zmatený a dost ho zaskočilo, když po vyndání dýky po něm téměř žhavě skočila krvácející uprostřed bitvy. I když trochu ostražitě sledoval okolí, snažil se Anně vyjít vstříc.

„Uvolni se,“ nabádala ho Anna „Držím kolem nás štít,“ upozornila ho.

„Nemůžu, je toho tu na mě moc. Není spravedlivé, že se tu líbáme a oni mezitím bojují,“ bránil se Nathaniel a Anna ho mezitím naštvaně přitáhla ke svému tělu a zavrčela na něj:

„Pokud mě pořádně nepolíbíš, všichni zemřou. Je ti to jasné.“ A Nathaniel sice stále nechápal, ale po jejích slovech se konečně odhodlal k tomu, co po něm chtěla, a Anně bez toho, aby si to pořádně uvědomoval, ulevil od bolesti.

Když polibek ukončili, Anna vyskočila na nohy a začala se rozhlížet po okolí. Nathaniel na ni hleděl v šoku a snažil se pobrat vše, co se stalo.

„Jak?“ promluvil na ni.

„Pokaždé, když se s tebou spojím a věnuji se ti, vím, že se zároveň léčím a dobíjím síly,“ vysvětlila mu.

„Občas by ses mohla svěřit s detaily,“ napomenul ji Nathaniel a Anna se trochu zarděla.

„Když ono je toho tolik,“ svěřila se a Camiel ji mezitím vyrušil.

„Jsi v pořádku?" strachoval se a ona jen na odpověď kývla. „Vypadá to, že jsme je porazili,“ sdělil jí vítězoslavně, ale Anně něco říkalo, že tohle ještě není konec. Amosdeova slova nemínila brát na lehkou váhu.

…

Lea rozdýchávala nové informace a přemýšlela nad tím, jak moc špatné to pro ně je. Mohla nějak získat vliv přírodní čarodějnice a přiklonit si přírodu na jejich stranu? Nebo neměla šanci?

„Matko, uklidni se,“ ozval se dub. „Ještě jsem ti neřekl vše. Přírodní čarodějnice už na tomto světě není a jen její duch proplouvá mezi námi. Byla zabita Amosdeem a on správně nedokonal to, co měl. Sice ji zabil, jak jí slíbil, ale neuvolnil její duši, kterou si ponechal,“ vysvětlil jí dub a Lea měla další pocit zoufalství.

„Ale Amosdeus je mrtvý,“ ohradila se Lea na dub.

„Není tomu tak. Dýka, která ho probodla, nebyla ovládána vůlí Aladriel, ale vůlí Nathaniela, i když ji Aladriel v ruce držela. Ona ho zabít nechtěla, proto nebyl zabit a mohl se vrátit zpět.“ S každou novou informací se Lea cítila hůř a hůř.

„Ale proč se tedy bude přírodní čarodějnice stavět proti nám?“ zjišťovala Lea to, co jí nešlo do hlavy.

„Sama neví na čí straně je. Je naštvaná a nejradši by zabila každého, kdo ji přijde do cesty. Bude škodit všem a je jen otázkou času, kdy dojdete k tomu, že jediný způsob, jak se jí zbavit, bude se spojit s nepřáteli,“ informoval ji dub a Lee se neustále přitěžovalo. Znala zákony přírody a moc dobře věděla, že všechno má svůj smysl. Vše, co kdy bylo vytvořeno, něco zastupuje a pokud je něco zničeno, bude to něčím nebo někým nahrazeno. Proto se celá otřásla už jen při představě, že někdo neuvážený pojme síly přírodní čarodějnice. V ten moment se rozhodla. Bude to ona, i kdyby ji to mělo stát život.

…

Will otrocky už několik hodin bez přestávky pracoval a modlil se, aby už byl konec. Měl pocit, že díky pachové konzistenci krve a dezinfekce přijde o chuťové buňky.

„Nechceš si odpočinout?“ zeptala se sestřička, která ho naučila, jak se starat o lidi. „Někteří z nás jdou na jídlo,“ dodala a trochu se zarděla. Will moc dobře pochopil její zardění a raději usoudil, že s nimi na jídlo nepůjde. Nechtěl jí znepříjemňovat život.

„Dám si přestávku, ale půjdu omrknout, jak to nahoře vypadá,“ informoval ji, ani nevěděl proč. Jenže ona udělala něco, co nečekal. Přiblížila se k němu a dala mu pusu na tvář se slovy:

„Zatím ti děkuji za spolupráci. Buď nahoře opatrný,“ požádala ho. Pak se otočila a on ji sledoval, jak jde ke skupině lidí, která na ni čekala.

„Počkej,“ oslovil ji znenadání. Otočila se na něj s otázkou v očích. „Řekni mi aspoň jak se jmenuješ,“ poprosil ji a ona se na něj usmála.

„Anastasia,“ odpověděla mu a šla dál. Většina jejích přátel ho mezitím nenávistně provrtávala pohledem, ale bylo mu to fuk. Sám s tím nic udělat nemohl. Byl upír, a pokud nechce být mrtvý, tak svou roli v tomto světě nezmění, a proto se jim ani nedivil a z ničeho je neobviňoval. Chápal je. Taky by se asi podobným způsobem choval.

Will odložil dezinfekci, jakmile doošetřil pacienta a šel si umýt ruce. Aspoň částečně se musel zbavit toho hrozného pachu. Po návštěvě umyvadla se konečně vydal tam, kde to hučelo bitvou. Nikam nepospíchal a sledoval kolem sebe všechno. Snažil se být ostražitý a nepodcenit situaci. Kdokoliv se s magií mohl do těch lech míst dostat, i když byla chráněna štíty.

Už byl téměř u hlav celé bitvy, když se kolem něj něco mihlo. Všiml si toho u vchodu do místnosti, kde pobývaly ty nejcennější bytosti pro mír s lidmi. Will neváhal a ostražitě do místnosti vstoupil. Rozhlédl se a uviděl něco, co nečekal.

Naproti Christopherovi stála jakási žena s dýkou a on koukal skrz ni. Neviděl ji. Musela být mrtvá. Jen mrtvý může vidět mrtvé, a to vlastně Will byl. Byl mrtvý už několik let a s duchy jako byla ta žena před Christopherem se už setkal a moc dobře věděl, že některé věci jsou schopné oživit, proto když zaznamenal dýku v ruce ženy, věděl, že je to průšvih.

Nezaváhal ani na minutu a vydal se k nim dříve, než ho duch ženy zbystří. Dotyčná asi neočekává, že by tu byl nějaký upír. Jinak by čin trochu uspíšila.

Will se k nim řítil a žena začala zvedat dýku. Něco u toho říkala, ale on jí nerozuměl. Šeptala a její slova mizela v pozadí bitvy. Will věděl, že v tomto případě mu nikdo nepomůže, a pokud ženu nezastaví sám, bude to velký průšvih, ale už nestíhal situaci zastavit tak, jak by si to představoval on. Na poslední chvíli strčil do Christophera a nemotorně se postavil do cesty dýce, která mu projela skrz na skrz jeho srdcem. V momentu, kdy se celá situace odehrávala si až v posledních momentech Will uvědomil, co udělal a začal se smiřovat se svým osudem. Nyní litoval jediného, a to, že Anastasii nepolíbil, a proto z posledních sil, než se rozpadl v popel, aspoň vyslovil její jméno:

„Anastasia,“ pošeptal a jeho tělo se ihned potom rozpadlo.

62. kapitola 64. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 63. kapitola: