Krutá realita 57. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Každý má svou minulost a ne vždy je jedno jaká je.

06.07.2011 (19:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 852×

57. kapitola

Seděla jsem v rohu a čekala na odpověď od Cristal. Snad to nepokazí a Nathaniel nebude šílet.

„Zajímává situace,“ ozvala se najednou v mé hlavě Cristal. Probudilo mě to z mého rozjímání a já zpozorněla.

„Řekl ti, co potřebujeme vědět?“ zjišťovala jsem hned.

„Ano,“ odpověděla mi.

„A co říkal?“ ptala jsem se dál.

„Že jediný, kdo mocného Amosdeuse porazí je Aladriel,“ informovala mě a tím se vysvětlovalo, proč Aladriel unesl. Chtěl jí mít na očích a hlídat si, aby ho náhodou nezničila.

„Teda, to není dobré, když ji Amosdeus sebral všechnu sílu,“ konstatovala jsem.

„Ne, pokud jí půjčíš část své a ona bude moci svého otce zabít,“ dodala Cristal a já se začala otáčet na Aladriel.

„Mám nové zprávy,“ prohodila jsem k Aladriel.

„Je tu jedno řešení, jak se odtud dostat i s tebou,“ začala jsem pomalu. Plná očekávání se na mě otočila.

„Jen ty můžeš Amosdea zabít a já ti k tomu můžu zapůjčit svou sílu,“ vysvětlila jsem opatrně. Viděla jsem, jak zaváhala, ale nakonec mi kývla, že s tím souhlasí. Sdělila jsem jí všechny informace, které mi po Cristal poslal Nathaniel a předala jí energii tak za dvacet Tallensů a sama se uklidila do kouta, pořád mi zbývala energie od Cristal. Kdykoliv jsem mohla zmizet.

Obě jsme čekaly, až přijde. Najednou se ozvaly za dveřmi kroky a my jsme zpozorněly. Aladriel se připravila a v tu chvíli, kdy otevřel dveře, na něj zaútočila. Byl velmi překvapený její silou, ale nezaváhal. Hned se začal bránit a já sledovala celý souboj. V jednu chvíli to vypadalo, že Amosdeus vyhraje, ale Aladriel se vzpamatovala a dostala ho na lopatky. Jako kdyby pochopila, že síly jsem jí dala tolik, že s ní v klidu může plýtvat na jakoukoliv ránu.

Vytvořila kolem něj jakousi bublinu a tu začala plnit vodou. Tallense můžeme zabít jediným způsobem, a to utopením. Aladriel si toho byla moc dobře vědoma a tenhle způsob pomocí bublin, byl jedním z nejrozšířenějších.

„Přemísti mě za vámi. Prolom štít okolo Amosdeova sídla,“ spojil se se mnou Nathaniel osobně. Muselo to být naléhavé, jinak by takhle neriskoval.

„Proč?“ zajímalo mě. Chvíli mlčel, a pak to konečně řekl.

„Nedokáže ho zabít. Nestihl jsem Cristal říct všechno. Odpojila se moc brzy,“ sdělil mi.

„Tak mi to řekni a já jí pomůžu vše dokončit,“ vrátila jsem mu.

„Nechci, abys to dělala a Aladriel s tím bude mít problémy. Anno, prosím tě, věř mi. Bude to tak lepší. Pro nás pro všechny."

Udělala jsem, jak mě žádal. Pomohla jsem mu a najednou byl tam, kde já. Aladriel mezitím postupně topila svého otce vodou v bublině. Jeho oči byly plné děsu a strachu ze smrti. Síly z něj unikaly a jeho čas se nachyloval. Raději jsem zavřela oči a čekala, až bude konec. Další noční můry jsem v několika měsících absolvovat nechtěla. V místnosti bylo najednou ticho a já se rozhlédla. Aladriel stála nad Amosdeem s dýkou v ruce a Nathaniel byl u ní. Něco jí říkal a ona se postupně začínala napřahovat. Jenže ruku nakonec složila podél těla a dodala:

„Nedokážu to. Vždyť už jsem ho zabila. Nemůžeš po mě chtít, abych ho zabila podruhé,“ hájila se.

„Pokud neprobodneš tou dýkou jeho srdce, znova ožije,“ upozorňoval ji, ,,a tentokrát už na něj nebudeš mít žádné trumfy v kapse.“ Aladriel ho ale skoro vůbec neposlouchala. Prohlížela si mrtvého Amosdea a bylo na ní vidět, že to v plánu udělat nemá.

Jenže Nathaniel přestal čekat a udělal to, co považoval za důležité pro všechny. Dřív než stihla Aladriel jakkoli zareagovat, vzal její ruku a probodl Amosdeův hrudník přímo tam, kde se nacházelo jeho srdce. Z Amosdeova hrudníku se začala uvolňovat energie a přemisťovala se do těla Aladriel. Nathaniel raději od Aladriel ustupoval, až došel ke mně a zvedl si mě do náruče.

„Budeme muset zmizet,“ pošeptal mi do ucha a já nechápala proč. Sice Aladriel bude trochu zuřit, ale jeho strach nechápu. Vypadala klidně, jakoby se s něčím smiřovala a zároveň přijímala dar.

Během chvíle se energie s Amosdea do Aladriel přenesla a ona se na nás podívala očima plnými nenávisti.

„Neměl jsi ho zabíjet,“ zachrčela a mým tělem projela vlna děsu. Nakonec kvůli Nathanielovi udělala něco, co následně podruhé udělat nechtěla. Zabila svého otce.

„Musel jsem ho zabít,“ a s těmi slovy se postavil přede mě. Aladriel se zasmála a mnou projela další vlna děsu.

„Myslíš, že ji zachráníš, když mám teď její síly?“ dovolovala si, ale netušila, že mé síly se ke mně vracely zpět s každou minutou. Nedala jsem jí je na stálo, ale jen na pár minut. Nebyla jsem blázen. Nedůvěřovala jsem jí. Neznala jsem ji. Čím déle se spolu vybavovali, tím více sil jí ubývalo a přecházelo zpět do mě. Necítila, kolik sil jsem jí dala. Mohla je jen čerpat. Nemohla vědět, co v ní dřímá a nedřímá. Sama o tom neměla tušení. Tuhle sílu mohla cítit jen dračí bytost, jako jsem byla já. Nathaniel mlčel a raději se nevyjadřoval. Soustředil se na Aladrielin útok. Jenže on nepřicházel.

„Ani potom všem, co všechno jsme spolu zažili, mi nevěříš!“ obvinila ho. Nevěděla jsem, co všechno spolu zažili, ale jedna moje část to raději nechtěla ani vědět.

„Staral jsem se o tebe jako o svou dceru,“ vracel jí.

„Ale i tak mi nevěříš. Nejsi si jistý tím, co udělám teď,“ vysmívala se mu.

„Kdybys všechno dělala podle toho, jak jsem tě učil, nemusel bych tu stát v obranné pozici. Jenže ty ses mi vždy, když si mohla, vzepřela,“ oponoval jí.

„To není pouze o tom,“ zavrčela na něj.

„Bojíš se, že jsem ti ještě neodpustila, a že se budu mstít, protože jsem nyní silnější než ty. Bojíš se, že ti tvůj čin vrátím stejnou mincí."

„On nebyl tvá pravá láska a ty to víš! Jen tě využíval,“ tvrdil nekompromisně a já se snažila přijít na to, co najednou začali řešit.

„Nemusel jsi ho hned zabíjet,“ vrátila mu.

„Nebyla jiná šance. Byla jsi jím posedlá.“

„A tys byl posedlý hledáním své pravé lásky,“ zaútočila na něj slovně. Pak se podívala na mě a řekla:

„Doufám, že se ti svěřil, jak tě hledal,“ dodala posměšně a já si začínala připadat jako pitomec a čekala na jakékoliv vysvětlení. Aladriel uviděla, jak se nechápavě tvářím a začala se smát.

„Takže nevíš, že drahý Nate spal s každou pannou, která kolem něj prošla, aby mu náhodou neunikla jeho pravá láska,“ informovala mě jen tak mimochodem. Věděla jsem, že Nathaniel nebyl žádný svatoušek a snažila se jeho minulost hodit za hlavu. Co bylo, bylo. Jenže když o tom takhle mluvila, začínalo mě to trápit.

„Neposlouchej ji,“ nabádal mě Nathaniel. „Vytrhává jen věci z kontextu. Časem ti to všechno vysvětlím,“ sliboval mi.

„Jo, jasně. Ale smiř se s tím, že Nathaniel nikdy nic nevysvětluje úplně popravdě. Jeho postoje k věcem se nikdy nemění. Žila jsem po jeho boku dost dlouho, abych ho znala,“ ťala do živého. „Jen tak mimochodem, také by mohla vědět, že kromě jejich panictví sis vždy vzal i jejich duše,“ rýpla si nazpátek do Nathanielovy minulosti. Nevěděla jsem, co chci, a nacházela jsem se v situaci, kdy na mě byl nátlak. Aladriel určitě chtěla, abych od Nathaniela utekla a Nathaniel se vedle ní stával bezmocným a bezmocným. Bylo na něm vidět, že činy, které mu přiřkla, opravdu udělal. Ale proč? Z jakého důvodu? Můj mozek se vzpíral udělat jakékoliv rozhodnutí, proto jsem šla nakonec cestou, která by je mohla ranit oba dva, ale já zároveň získala odpovědi na mé otázky. Doufejme, že mi oba časem odpustí. Neměla jsem v plánu zbytek věčnosti zabývat se tím, co bylo. Chtěla jsem to zjistit hned.

Postavila jsem se mezi ně a obou se dotkla. Přemístila jsem je do knihovny v New Yorku a rozdělila každého z nich do bublin. Byla jsem velmi rychlá. Chudáci ani nemohli vědět, která bije.

„Chceš nás zabít?“ ozvala se najednou vyděšeně Aladriel.

„Ne, chci se jen dozvědět, co se těch několik set let, co jsem nebyla na světě, dělo. Nebudu zbytek věčnosti poslouchat, jak se navzájem vy dva obviňujete,“ vysvětlila jsem jí a ona se začala smát.

„Nikdy nezjistíš, co bylo. Neexistuje žádná kniha o nás dvou. Moc dobře jsme se postarali, aby se tak nestalo,“ vysmívala se mi.

„Kdo řekl, že budu číst knihy?“ pravila jsem jí s naprosto vážným hlasem. Nathaniel se na mě podíval a jen si povzdechl:

„Sice s tím nesouhlasím, ale bránit ti nebudu. Jestli je to jediný způsob jak získat tvou plnou důvěru a věřit mi, udělej to,“ pobídl mě. Měl mě asi opravdu rád a částečně mě asi chápal.

„Já tě nikdy do své hlavy nepustím,“ vrčela ve vzduchové kouli Aladriel. Jenže mě už se síly vrátily všechny, a i když byla nadopovaná silami od tatíka, na mě neměla. Přistoupila jsem k ní a podívala se jí do očí.

„Uvolni se a pusť mě k sobě do hlavy dobrovolně. Jinak tě to bude bolet.“ Podívala se na mě vzdorovitě a já věděla, že jí bolesti neušetřím. Měla na výběr. Přece jen nějaké znaménko nelítosti ve mně Mithras zanechal. Sice jsem ho za to nenáviděla, ale měl pravdu. Pokud chceš vládnout, být v čele, bránit ty co miluješ, musíš jít i přes bolest. Jinak se ti určitě něco podělá, a to já si v budoucnu dovolit nemůžu. Musím vědět, na čem jsem. Jednou mou chybou by mohlo umřít spoustu bytostí, a to jsem nechtěla. Podívala jsem se tvrdě na Aladriel a dodala:

„Je to tvoje volba.“ A s těmi slovy jsem se probořila mou myslí do té její. Jediné, co už jsem jen slyšela, byly zpočátku její děsivé výkřiky. Po nějaké době ustaly a ona se konečně uvolnila. Pochopila, že bojovat proti mně je zbytečné.

56. kapitola 58. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování