OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 50. kapitola

04.05.2011 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1083×

50. kapitola

Damiena jsem uzdravila a odvalila se k sobě do pokoje. Velmi příjemně mě překvapilo, když jsem tam našla kvetoucí ibišek. Líbezně jsem si ho prohlížela a vzpomněla si na to, jak jsem ho nadotovala svou životní energií. Byl to velmi příjemný pocit dávat někomu nebo něčemu život. Lehla jsem si na postel a nechala se pohltit krásnými myšlenkami. Ani nevím jak, ale usnula jsem.

Proudila jsem se a zamrkala. Zdřímla jsem si v uniformě a špinavá. Trochu jsem nad sebou ohrnula nos a vydala se do sprchy. Teplou vodu jsem si užívala a cítila se po sprše jako znovuzrozená. Otevřela jsem skříň a užasle zůstala stát. Oblečení v ní přibylo a já prostě nechápala proč. Stála jsem jen v ručníku a hledala mezi tím luxusním oblečením jen obyčejné tepláky a tričko.

„Co hledáš?“ ozvalo se za mnou najednou. Ve dveřích stál Will a prohlížel si mě. Trochu váhal, ale nakonec do pokoje vstoupil.

„Máš snad ze mě strach?“ rýpla jsem si.

„Na to bych se tě spíš měl ptát já, ne? To já už tě dvakrát málem zabil,“ vrátil mi a mezitím se dostal ke skříni a vytáhl mi nějaké oblečení na postel. Podívala jsem se na to a měla ho chuť něčím praštit.

„Minišaty a krajkové spodní prádlo? Zbláznil ses? Jsi horší než Fleurt,“ zaprskala jsem na něj.

„Kdo je Fleurt?“ zeptal se mě překvapeně.

„Moje služebná,“ odpověděla jsem mu s klidem.

„Odkdy ty máš služebnou?“ zjišťoval Will. Otráveně jsem se na něj podívala a vysvětlila.

„Od té doby, co jsem princezna.“

„Kdo je princezna?“ ozval se ode dveří Nathaniel a shlédnul mě, jak jsem v pokoji jen v ručníku a polkl. Usmála jsem se na něj, a pak mi došlo, že tu nejsme sami.

„Já myslela, že je to můj pokoj,“ rýpla jsem si do nich a začala jsem Willa vystrkovat z pokoje ke dveřím, kde stál Nathaniel. Vykopla jsem je oba dva a zabouchla za nimi dveře. Sama pro sebe jsem se usmála nad Nathanielovým pohledem a vydala se k posteli. Krajkové spodní prádlo na dotek vypadalo příjemně, proto jsem se rozhodla, že spodní prádlo, které mi Will vybral, vyzkouším. Natáhla jsem si ho a usoudila, že v něm den přežiju, ale ty šaty jsem odmítla nosit. Otevřela jsem skříň a snažila se něco na sebe najít, když někdo zaťukal.

„Dále,“ vyzvala jsem dotyčného a pořád koukala do skříně.

„Hezké spodní prádlo,“ ozval se Lein hlas. Podívala jsem se na ni a pověděla:

„Jo, ještě by to ale chtělo něco na sebe,“ prohodila jsem trochu naštvaně. Přišla ke skříni a začala se smát.

„Kdo ti ji vybavoval? Máš tu oblečení jako pro moderní královnu. Třeba zrovna tyhle šaty, jsou to nejdražší, co minulou sezónu bylo ve výlohách,“ informovala mě a zároveň ukazovala na černé šaty, které odhalovali kus zad, a byli lemované stříbrným vyšíváním.

„Jsou hezké, ale ne pro mě,“ odporovala jsem jí.

„Ne, spíš naopak. Ty jsi princezna a podle toho by ses měla oblékat,“ odsekla mi.

„Aspoň ty bys mohla chápat, že nic takového nechci. Já nevěděla, jaké postavení získám, když se spojím s Cristal,“ řekla jsem jí striktně a ona pochopila, že se o tom víc bavit nechci.

„Všechno, jenom ne šaty, prosím,“ udělala jsem na ni psí oči a ona se s povzdechem naklonila do skříně a vytáhla džíny s různými dírami a záplatami. Potom k tomu přidala jakési volnější hnědo-bílé tričko s plandajícími rukávy a velkým výstřihem. Ten výstřih jsem se rozhodla ignorovat a poslušně oblečení natáhla.

„Díky,“ poděkovala jsem jí a ona mi jen otráveně kývla.

„Jdu ještě za Damienem. Tvůj táta je v kuchyni a vaří. Možná by ses tam mohla stavit a zasvětit ho do některých věcí,“ sdělila mi a mrkla na mě. Dala jsem jí zapravdu a vydala se do kuchyně, jenže k mému překvapení tam nebyl sám. Překvapivě můj táta tomu velel a říkal Willovi, Nathanielovi a Taikurimu, co mají dělat. Fascinovaně jsem je pozorovala a bavila se tím, jak si přitom hází se vším možným. Při krájení zeleniny Taikuri protáčel nožem, Nathaniel si házel s omeletami na pánvičce a Will míchal cosi v hrnci a ksichtil se u toho. Krev to asi nebyla.

„Takový pohled je k nezaplacení,“ upozornila jsem na sebe a všichni se najednou na mě otočili, ale první se ozval táta.

„Jestli tu chceš být, tak se posaď támhle za bar. Byl bych nerad, kdyby si nás dneska chtěla otrávit,“ uzemnil mě. Další mužská část se na něj zmateně podívala a já se na něj ušklíbla.

„Už je to šest let,“ odporovala jsem mu.

„Máš pravdu, je to šest let, cos mě málem otrávila,“ ohradil se.

„Bylo mi dvanáct a chtěla jsem ti připravit specialitu. Myslela jsem to dobře,“ hlesla jsem. Pánové nás stále poslouchali a přitom dále pokračovali ve vaření.

„Jo, žabí očka, alá kuře z KFC?“ vrátil mi.

„V té kuchařce psali, že je to delikatesa,“ upozornila jsem ho.

„Jo, ale pro bahenní démony,“ informoval mě a zbytek v místnosti vybuchl smíchy.

„Berte laskavě ohled na to, že mi bylo dvanáct, a nikdo mě v té době neinformoval o tom, že lidé a ostatní bytosti mohou mít odlišnou stravu,“ vyčetla jsem tátovi.

„Mě hlavně nenapadlo, že vytáhneš jeden z mých sběratelských kousků a budeš se ho snažit znehodnotit svým vařením a zároveň mě otrávit,“ vyčetl mi. Radši už jsem se s ním nehádala a sedla si na stoličku, odkud jsem na všechny mohla vidět.

„Stejně do teď nechápu, kde jsi sehnala ty žabí očka,“ prohodil tak trochu dotazem a já se rozhodla si tohle tajemství uchovat. Přeci mu nebudu vysvětlovat, že jsem podplatila bývalého máminého kolegu z velvyslanectví, aby mi je sehnal. Tenkrát jsem za to utratila všechno své kapesné. Nevděčník jeden!

„Nelámej si s tím vařením hlavu,“ začal mě uklidňovat Taikuri. „Jako princezna už nikdy nebudeš muset vařit,“ prohodil a já měla chuť mu něco udělat. Místo toho jsem svou hlavu založila otráveně na ruce.

„Tak jo. Vysvětlí mi konečně někdo jak je to s tou princeznou?“ ozval se Will jako první. Zvedla jsem hlavu na všechny a pohlédla.

„Já fakt nevěděla, když jsem se spojovala s Cristal, že je princezna Dračí říše,“ obhajovala jsem se.

„A to jako z tebe dělá princeznu?“ projevil se jako první můj otec.

„Dračí bytosti zaujímají v říši takové postavení jako jejich drak,“ hlesla jsem.

„Tak počkat, mladá dámo. Mluvíš o nějakých dračích bytostech a Cristal. Mohla bys mi to všechno laskavě vysvětlit?“ V jeho hlase jsem uslyšela malé naštvání a uvědomila jsem si, že bych měla začít od začátku.

„Dobře, začnu úplně od začátku,“ sdělila jsem jim a do kuchyně se nahnali všichni, co byli v domě a různě se rozestavili po kuchyni a já jsem začala vyprávět od chvíle, kdy jsem se rozhodla si hledat práci. Dost mě děsilo, když jsem viděla, jak táta hned na začátku brunátní, ale pokračovala jsem dál a snažila se ho ignorovat.

Během mého povídání jsme se přesunuli do jídelny, a pak časem do obýváku. Snažila jsem se jim všechno povyprávět, co nejpodrobněji, ale záměrně jsem vynechala některá fakta, které se týkaly mě a Nathaniela. To jsem chtěla nechat na něm, a taky se dozvědět něco nového.

Domluvila jsem a všichni mlčeli. Asi si všechno ukládali do paměti a srovnávali si myšlenky.

„Jedna věc mi, ale nedává smysl,“ ozval se najednou táta a já čekala, co na nás vybalí. „Proč se celou tu dobu o Annu staráte?“ pronesl k Nathanielovi a na něm bylo vidět, jak váhá, co říct.

„Asi bych měl začít od začátku, jako Anna a doplnit některá fakta,“ odpověděl mu a jal se povídat příběh o tom, jak poznal moji matku na velvyslanectví pro lidské záležitosti a zjistil, že mě čeká. Uvedl mému otci, co znamená pro Tallense jeho pravá láska a proč se rozhodl mé matce pomoci, ačkoli věděl, že její duše mu bude k ničemu. Také se omluvil, že jí delší život v té rychlosti nemohl dát. Měl málo času na získání životní energie. Ty dva měsíce před porodem prostě nebylo dost.

„Už tenkrát mě překvapilo, když Silvie přežila porod. Neměla ho přežít. Její srdce podle doktorů ten nápor nemělo zvládnout,“ konstatoval táta a já se začínala cítit provinile. To já jsem mohla za její smrt.

„Děkuju vám, že jste nám dal aspoň těch dvanáct let,“ poděkoval táta Nathanielovi a já se koukala zamyšleně na zem a čekala, než se změní téma.

„Myslím, že už je pozdě a měli bychom si jít všichni lehnout,“ promluvila najednou Fiona a já byla ráda, že tohle téma tím ukončila. Každý posbíral svůj talířek, a když já se ohnula pro ten můj, setkala se má ruka s Nathanielovou. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich starost, jako kdyby přesně věděl, co se mi před chvílí honilo hlavou.

„Není to tvoje chyba. Věděla do čeho jde,“ uklidňoval mě a my mezitím zůstali v místnosti sami. Byla jsem u něj velmi blízko a netušila, co mu mám říct. Místo toho mě pohltila neodolatelná touha ho políbit. Zastavila jsem se před jeho rty a hladově si je prohlížela. Muselo to být pro něj utrpení, když jsem tu chvíli prodlužovala. Věděla jsem, že on se bude držet a první mě nepolíbí. Sliby jsou chyby. Trochu jsem se provokativně usmála a měla ho v plánu ještě chvíli mučit, ale on to nevydržel.

„Do háje se sliby,“ uslyšela jsem z těch sexy úst a během další vteřiny jsem ucítila první dotyk jeho rtů na mých. Zlehka je přitiskl na mé a jeho ruka se omotala kolem mého pasu. Přitáhl si mě na doraz ke svému tělu a jemně otíral své rty o mé. Ten pocit byl úžasný a já prostě chtěla víc. Odhodlaně jsem se na něj natiskla a lehce pootevřela ústa. Ten chlap přesně věděl, co chci. Nezahálel a lehce můj dolní ret skousnul a potom se přesunul výš a zapojil do laskání rtů jazyk. Naše jazyky se proplétaly a já si užívala každý dotek jeho rukou, které mi jezdily po těle. Nevnímala jsem vůbec své okolí a věnovala jsem se jen jemu.

„Hmm,“ ozvalo se najednou hlasitě ode dveří a my se s Nathanielem od sebe odtrhli. Ve dveřích stál táta a tvářil se trochu naštvaně.

„Myslím, že byste měli jít spát. Nerad bych byl dědečkem už teď,“ rýpnul si a já věděla, že tuhle situaci rozdýchal. Pak se otočil a odešel. Já, červená jako rak, stála naproti Nathanielovi a rozdýchávala naše předešlé chování. Trochu se na mě usmál a začal se znova ke mně přibližovat. Jenže měl smůlu. Byla jsem rychlejší. Napřímila jsem se a dala mu pusu na tvář, potom jsem se kolem něj prosmýkla se slovy:

„Dobrou noc,“ opustila místnost. Nathaniel tam jen ohromeně stál a koukal, jak odcházím. Chudák nestihl ani zareagovat.

Usoudila jsem totiž po slovech mého otce, že mám dost času. Měl pravdu, maminkou jsem být ještě nechtěla, a taky jsem před sebou měla celou věčnost.

49. kapitola 51. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 50. kapitola: