OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 46. kapitola

15.04.2011 (12:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 878×

46. kapitola

Vyšla jsem k plošině a rozhlédla jsem se. U letadla stáli všichni. Přišli se rozloučit. Letadlo, kterým jsme měli letět, vypadalo ploše a mělo tvar ptáka. Naše věci už byly naložené.

Měla jsem na sobě pohodlné džíny s tričkem. Moc dobře jsem věděla, že ten pocit civilního oblečení si mám užívat, čekalo mě nošení zbroje a oblečení určeného do boje ze speciálních materiálů, abych byla co nejvíce chráněná. Kulka jím neproletí a lasery oblečením taky neprojdou. Oblečení je lehké a vypadá jako obyčejná tmavě modrá látka. Zahaluje nás od hlavy až k patě a jediné, co nám jde pořádně vidět, jsou oči. Svým způsobem jsem v tom vypadala trochu jako ninja z filmů. Celá zakrytá, za zády meč, vybavená různými medailony a dýkami. Pistole jsem nepotřebovala, na zabíjení na dálku jsem měla kouzla.

Rozhlédla jsem se po ostatních a usmála se na tři draky, kteří neposlechli příkazu Mithrase. Byli odhodlaní se se mnou rozloučit ještě jednou a nikdo jim v tom prostě nemohl zabránit. Všichni bojovníci opatrně kolem draků našlapovali a já jsem měla chuť se jim vysmát. Jak mohli mít své draky a ostatních se tolik bát? Nechápala jsem. První jsem objala Mokaito a dala jí pusu na čumák, pak jsem se přesunula k Chalcedonovi a zopakovala to samé gesto. Nakonec jsem si nechala Cristal.

Objala jsem ji, dala pořádnou pusu na čumák a chvíli jsem zůstala opřená čelem o její hlavu. Cítila jsem, jak mezi námi začala proudit energie a já věděla, že to není jen tak. Bylo to jako tenkrát, když jsem se probudila poprvé zde. Láska k ní ze mě kypěla a naše pouto se posilovalo. Všichni kolem nás přihlíželi našemu loučení a uctivě mlčeli. Nebylo zvykem, aby někdo z dračích bytostí měl takový vztah se svým drakem. Odtrhla jsem se od Cristal a podívala jsem se jí do očí a řekla:

„Po konci války vás očekávám.“ Potom jsem se otočila a šla k letadlu. Zadržovala jsem slzy a snažila se tvářit, že jsem naprosto v klidu. Nastoupila jsem do letadla a David mě poplácal po zádech a uklidňoval mě:

„Jedeš domů a Cristal za tebou přijede.“ Smutně jsem se na něj usmála a nastoupila. Sedla jsem si a zavřela oči. Nezajímalo mě, že letadlo je luxusně vybavené. Vedle mě se posadil David a vypadal trochu bledě.

„Copak? Máš nahnáno z Nathaniela?“ rýpla jsem si.

„V New Yorku jsem nebyl hodně dlouho a doufám, že ta čarodějnice už nežije. Jinak budu mít problém.“ Pobaveně jsem se na něj podívala a hodlala ho v tom trochu podusit.

„Čarodějnice?“

„Jo, nějak nám to nevyšlo a oficiálně mě podle všech zabila,“ vysvětlil otráveně. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a radši jeho osud více nerozebírala. Nechtěla jsem se na jejich rodinu radši vědět žádné špatnosti. Přece jen to měla být i moje rodina. Rozhodla jsem se na chvíli zdřímnout a po nějaké době se převléknout do zbroje.

Už jsme měli polovinu cesty za sebou a já se šla převléknout. Když jsem dorazila zpět ke svému sedadlu, sjela jsem Davida.

„Jak to, že nejsi převlečený,“ zjišťovala jsem.

„Nejsem dračí bytost,“ vysvětlil mi.

„Ty mi jako nebudeš bojovat po boku?“ ptala jsem se.

„Ne, nebudu.“

„To se mi nelíbí,“ žbleptla jsem si pro sebe.

„Budete se rozdělovat do dvojic. Ve dvojici musí být vždy jeden útočník a jeden obránce. Ty budeš obránce,“ vysvětlil mi.

„Budu hádat, kdo na mě vychází. Že by Camiel?“ rýpla jsem si.

„Jo, taky z toho nejsem nadšený,“ povzdechl si. Kolem nás šel Taikuri a sledoval mě. Začala jsem mu oční kontakt vracet a čekala, co bude dál. Jeho černé oči mě propalovaly a skoro to vypadalo, že mě chce zastrašit. Nakonec jsem nevydržela jeho vážný výraz a začala se smát. Nechápavě zakroutil hlavou a přišel ke mně.

„Máš vůbec nějaký pud sebezáchovy?“ zeptal se mě najednou. Usmála jsem se na jeho otázku a zakroutila hlavou. David se zatím zvednul a někam odešel.

„Smím,“ ukázal na místo, kde seděl David a po mém přikývnutí se posadil. Všichni v letadle najednou zpozorněli. Nechápavě jsem se na něj podívala a znova se zaměřila na jeho oči.

„Smím,“ poslala jsem mu myšlenku a on se nenápadně usmál. Pochopila jsem, že smím.

„Proč se na nás všichni tak dívají?“ zeptala jsem se narovinu.

„Nejsou zvyklí, že vůbec s někým mluvím,“ vysvětlil stručně. Asi se o tom nechtěl bavit, ale má zvědavost prostě byla hrozná, a za pokus nic nedám.

„A proč se bavíš se mnou?“ zjišťovala jsem.

„Bavím se teď snad s tebou?“ vrátil mi posláním myšlenky. Nechápavě jsem se na něj podívala. Po nějaké době mi to došlo. Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, že konverzace mezi myšlenkami a přes ústní dutinu je brána jinak. Byla jsem tolik zvyklá mluvit myšlenkami s draky, že mi momentálně tento fakt unikal.

„Jediný, kdo mě kdy nezradil, byl můj drak, proto jsem se uzavřel do sebe a jediný s kým pořádně mluvím, je s ním pomocí myšlenek,“ vysvětlil mi. Chápala jsem ho moc dobře. Věděla jsem, jak jednoduché je spadnout do dračího světa posílání myšlenek.

„Ale ty jsi, Anno, extrém. Já takový vztah s drakem dosud před všemi tajil, ale ty jsi klidně vytáhla na světlo, jak draky miluješ a jak oni milují tebe. Svým způsobem tě za to obdivuji a doufám, že svůj postoj nezměníš,“ poslal mi myšlenku a já se trochu červenala. Uchichtl se tomu a já mu už neodpovídala.

Po chvíli nás vyrušil Camiel a my se na něj všichni otočili.

„Nyní se rozdělíme do dvojic. Ve dvojici bude vždy jeden útočník a jeden obránce. Budeme fungovat jako skupina, ale všichni víme, že je lepší bránit jednoho než celou skupinu, proto se rozdělíme.“ Camiel se na mě významně podíval a mé tělo se celé otřáslo odporem. Podívala jsem se na Davida a pak na Taikuriho. Ten se na mě povzbudivě usmál a já doufala, že další dny po boku Camiela přežiji bez dalšího milostného útoku.

„Každý z nás ví, kdo je útočník a kdo obránce. Takže bych byl rád, kdybychom se bez hádek rozdělili,“ upozornil nás.

První se projevila Eruvüe, která pohlédla svými světle zelenýma očima na Lanvala a byla vybraná dvojce číslo jedna. Podobně to proběhlo mezi vílami, a pak všichni chvíli mlčeli a koukali po sobě navzájem. Můj pohled se zastavil na Taikurim.

„Opravdu chceš být ve dvojici se mnou?“ poslal mi myšlenku Taikuri.

„Pořád lepší než Camiel, který vůbec za celej svůj život nepochopil základy vztahu s draky. Pro Mithrase je jen loutkou mezi dračími bytostmi,“ vysvětlila jsem mu.

„Jsi velmi bystrá,“ pochválil mě. Z našeho rozhovoru nás vyrušil Camiel.

„Anno, byl bych rád, kdybys byla se mnou,“ vyslovil se Camiel. Trochu jsem strnula a ještě jednou radši zkontrolovala, jestli Taikuri pořád souhlasí s naší dohodou. Nenápadně na mě kývnul a já se konečně vyjádřila.

„Camieli, ráda bych s tebou spolupracovala, ale už jsem se domluvila s Taikurim,“ informovala jsem ho.

„S Taikurim?“ vydechl nechápavě. „Vždyť jste spolu prohodili jen pár slov,“ pokračoval.

„Ústně máš pravdu, ale pomocí myšlenek?“ naservírovala jsem mu. Camiel trochu pobledl a už se dál nevyjadřoval.

Camiel se dal nakonec do dvojice s Harim a Nanus se spojil se Simonem. Potom jsme ucítili, jak letadlo začíná klesat. Posadila jsem se na sedadlo a čekala, až budeme na zemi.

…

Vystoupili jsme z letadla a každý si sedl do vlastního auta. Vyfasovala jsem černého Astona Martina a Taikuri se přede mě zařadil v černém Lamborghini a vyrazili jsme na cestu. Nemusela jsem znát cestu. S Taikurim jsme byli neustále myšlenkově ve spojení a zbytek skupiny se držel okolo nás.

Jeli jsme z Baltimoru a po dvou hodinách dorazili do Jersey city. Noc zahalovala město a prázdnost ulic působila děsivě. Drželi jsme se poměrně v hlavních ulicích, ale i tak jsme měli výhled i do postranních ulic. Rozhlížela jsem se a kontrolovala situaci. Monitorovala jsem okolí a ucítila silné záchvěvy strachu. Poslala jsem ty údaje myšlenkou Taikurimu a nevyjádřil se k tomu moc nadšeně.

„Zeptám se Camiela, jestli to budeme nějak řešit,“ odpověděl mi a na chvíli se odmlčel.

„Prý nejsme v pohotovosti na boj. Máme to nechat být,“ sdělil mi Camielův verdikt.

„S tím nesouhlasím,“ a s těmi slovy jsem otočila auto směrem, odkud jsem cítila strach a zoufalství.

„Do prdele, Anno, co to děláš?“ Taikuri to za mnou otočil, ale zbytek skupiny držel směr. Hnala jsem si to do ulice, která byla plná rodinných zabarikádovaných domků a zastavila u jednoho, kde byli dveře vytržené.

Vylezla jsem z auta a rozhlédla se po okolí. Už jsem měla nahozený štít okolo sebe a Taikuriho. Ten také vylezl z auta a naštvaně se na mě podíval.

„Doufám, že víš, co děláš,“ odsekl mi. Jen jsem pokrčila rameny a vytáhla meč, upravený dračím ohněm. Cítila jsem, jak mě obklopil další štít a meč začal lehce modře svítit. Taikuri udiveně hleděl na meč, ale nakonec ho nekomentoval.

Taikuri jako útočník šel první a já mu pokynula, kam má jít. Vstoupili jsme do vytržených dveří. Spodní patro bylo prázdné, a tak jsme rovnou zamířili do druhého. Slyšela jsem hysterický pláč a prosby o život nějaké ženy. Potichu jsme se blížili k pokoji a já věděla, že nás útočníci neuslyší, protože jsem kolem nás vytvořila i štít, který pohlcoval zvuky. Mithrasův výcvik mi byl aspoň k něčemu. V jeho vzpomínkách jsem zabila tolik bytostí, že jsem byla připravené bojovat za každou cenu, ačkoli se mi zabíjení příčilo.

Taikuri vykopl dveře a nám se zjevil výjev čtyřčlenné rodiny, na které holdovali upíři. Čtyři upíři na čtyři lidi. Otec s matkou měli spoustu modřin a dívka vypadající tak na šestnáct už ležela v bezvědomí v náruči upíra sající její krev, byla na půl vysvlečená. Konečný děsivý výjev doplnil pohled na asi šestiletého kluka, držící radši dobrovolně zápěstí upírovi u pusy.

Jakmile jsme vstoupili, tak nás upíři zmerčili a postavili se do útočného postoje. Jenže Taikuri zareagoval rychleji než oni a druhý upír během sekundy zmizel do světa mrtvých. Neváhala jsem a zaútočila rychle na dalšího upíra. Neměl šanci se moc bránit. Udělala jsem jeden, druhý výpad a probodla ho v srdci mečem. Když jsem se otočila po dalším upírovi, tak Taikuri se akorát o něj staral.

Opatrně jsem se sklonila k chlapci, který jediný byl při vědomí, a konejšivě na něj promluvila:

„Neboj se. Jsme tu, abychom ti pomohli.“ Ale asi ve zbroji, která mě zahalovala od paty k hlavě, zakrývajícím mi snad všechno kromě očí ze mě šel strach a kluk se schoulil ještě více.

Taikuri mezitím zjistil, že zbytek rodiny žije, ale ztratili moc krve. Rozhodli jsme se je odvést do nemocnice. Tam by jim měli pomoci. Kouzly jsme je zvedli a Taikuri vzal kluka do náruče.

Děti jsme připoutali na přední sedadla a rodiče jsme nacpali do kufru. Do auta se nám prostě nevešli. Kdybych věděla, že budu hned takhle zachraňovat lidi, objednala bych si autobus. Jiné zbytí prostě nebylo.

Taikuri věděl přesně kam jet a během několika minut jsme byli u jakési hlídané budovy s dráty okolo. Spíše než nemocnice, to vypadalo jako vězení. Zastavili jsme před branou a ochranka se k nám přihnala. Bez mluvení Taikuri vylezl z auta a nehledě jejich zbraní jim předal dívku a těla z kufru. Pak otevřel dveře u dveří mého auta a předal jim kluka. Během chvíle se k rodině přihnali doktoři a my, ačkoli nám bylo kladeno spoustu otázek, jsme neodpovídali. Nechtěli jsme se zdržovat, nastartovali a odjeli. Ochranka budovy z toho byla natolik v šoku, že za námi hleděla téměř s otevřenými ústy.

„Doufám, že už nemáš v plánu zachraňovat další nevinné. Teda aspoň dnes večer?“ rýpnul si Taikuri, když jsme mířili ke kraji pevniny.

„Snad ne,“ vrátila jsem mu a radši dál mlčela. Dojeli jsme k pobřeží a já se rozhlédla po mostě. Nikde nebyl.

„Na Governons Island se nedostaneš přes most,“ utahoval si ze mě Taikuri. Rozhlédla jsem se ve tmě a musela jsem hodně zaostřit. Přede mnou se tyčil Manhattan a před ním se rýsoval jakýsi malý ostrov, který Taikuri nazýval Governons Island. Také jsem zahlédla, že ostrov je chráněn štíty, a bez pozvání se tam asi nedostaneme.

„Dobře, jak se tam dostanu?“ vyzvídala jsem.

„Vyčaruj si třeba most,“ řekl mi pobaveně Taikuri. Bavil se mou nevědomostí, a když já nic nedělala, tak on most nakonec vyčaroval. Vypadal jako světelná deska. Najeli jsme na něj autem a po každém ujetém metru most za námi mizel.

Přibližovali jsme k ostrovu a já viděla, jak všichni čekají před nějakou budovou jen na nás. Už z dálky jsem viděla, jak Camiel doutná, a proto jsem raději znova nadzvedla štít kolem mě a Taikuriho. Ten se tomu jenom zasmál a situaci nijak nekomentoval. Dojeli jsme a já vystoupila z auta. Hned, jakmile jsem vystoupila, uhodila do mého štítu jakási síla. Camiel mě chtěl potrestat. Přesně tak jak jsem čekala, byl tolik podobný Mithrasovi, ale byl o dost slabší. Nechápavě koukal, když jsme s Taikurim nepadli k zemi.

„Jsi stejný jako Mithras,“ rýpla jsem si výsměšně a viděla jsem, jak běsní. Nápor na můj štít zesílil a Taikuri se na mě otočil.

„Zvládáš?“ ptal se starostlivě. Jen jsem se chlípně usmála a poslala mu:

„Koukej.“ Jakmile jsem to dořekla Camiel vyletěl do vzduchu a narazil do stromu. Taikuri se začal smát a pak dodal:

„Koukám, že s tebou se nemusím bát, když při obraně zvládáš i útočit,“ pochválil mě.

„To víš, Mithras mě nešetřil,“ vysvětlila jsem.

„Musela sis projít peklem,“ prohodil a já to radši ani nekomentovala. Camiel náraz do stromu přežil bez problému a raději mě začal ignorovat. Asi pochopil, že já si ubližovat nenechám.

45. kapitola 47. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 46. kapitola: