Krutá realita 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Být či nebýt? Umřít či neumřít?

07.11.2010 (16:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1064×

17. Kapitola

Ponořila jsem se do sebe sama a vyhledala životní energii. Rozdělila ji na dvě části a jednu část poslala jako energetickou vlnu na Williama. Jakmile jsem toto udělala, tak už jsem nic necítila. Nevěděla jsem, zda jsem mrtvá nebo jestli se mi povedlo od sebe Williama dostat. Viděla jsem jen tmu a ta tma mě pohlcovala čím dál víc.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale tma mě obklopovala už nějakou dobu. Sice jsem cítila, že mé tělo sílí a snažila se probudit. Jenže to nebylo tak jednoduché. Něco mi scházelo a já nevěděla co. Nějakou dobu jsem si říkala, že počkám a snad se něco přihodí.

Po nějaké době mě čekání přestalo bavit a přehrávala jsem si vše, co jsem se kdy dočetla v knihách. V jedné jsem se dokonce dočetla, že ti, co mluví s draky, se s nimi mohou na dálku propojit a komunikovat s nimi. Potřebovala jsem pomoct. Musela jsem se dostat z této patálie.

Věnovala jsem všechno své soustředění jen na jednu myšlenku a to byla Cristal. Volala jsem ji a pak už i hystericky křičela. A pak se to stalo. Přede mnou se objevila jakási záře. V té záři sem poznala Cristalinu životní energii a vydala jsem se za ní. Svítila mi na cestu a vedla mě tmou, která mě všude obklopovala. Najednou se v té tmě objevila má životní energie. Byla ještě menší než normálně po tréninku. Téměř nesvítila. Chápala jsem, proč se nemůžu probudit. Bez životní energie nemůžu žít. Základní princip, který se nedá oblafnout. Podívala jsem se na Cristalinu životní energii a najednou jsem slyšela její myšlenky.

„Velmi dobře víš, co znamená to málo energie, co máš. Umíráš. Tvá životní energie zhasíná.“ Její slova na mě dopadala s tíhou.

„Je tu ale jedna možnost, jak tě zachránit. Dám ti kousek mé energie. Už teď cítím, že jsem s tebou propojená a bolelo by mě, kdybys umřela. Dokázala si mě přivolat a to také dokazuje to, že už teď si mojí součástí. Pokud ti věnuji kousek své energie, tak se navždycky propojíme. Budeš žít věčně, tak jako já. Když tě někdo zabije, tak zabije i mne. Když zabijí mne, tak zabijí i tebe. Chápeš mě?“ informovala mě Cristal.

„Uvědom si, že věčnost je dlouhá doba a pořádně zvaž, jestli chceš na světě být i za cenu toho, že všichni kolem tebe budou umírat.“ Poslouchala jsem Cristal a už jsem byla rozhodnutá.

„Cristal, nechci tě tu nechat samotnou. Otevřela si mi obzory, o kterých se mi nikdy nezdálo. Bohužel to není jediné, proč chci dál žít. Připadá mi, že jsem snad jediná na zemi, kdo z lidí chápe podstatu společného soužití. Musím napravit ten nepořádek a budu moc ráda, když mě podpoříš.“ Snažila jsem se k ní být upřímná - stejně jako vždy. Už mi neposílala žádné myšlenky. Pochopila. Její životní energie se propojila s mou a já najednou cítila, jak mě nějaká síla posílá nahoru. Cestou na povrch jsem se měnila. Mé tělo se měnilo. Přizpůsobovalo se nové životní energii, která se rozlévala do každé částečky mého těla. Nakonec se usídlila v mém srdci, kde se s ním spojila. Jakmile mé srdce přijalo energii od Cristal, tak jsem se probudila.

Otevřela jsem oči a pořádně se nadechla. Byla jsem naprosto dezorientovaná. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ani co všechno mohlo postřehnout mé okolí. Ještě párkrát jsem se nadechla a pak se posadila. Rozhlédla jsem se pro mě po neznámém pokoji. V rohu v křesle jsem zahlédla Williama. Chvíli si mě z křesla prohlížel a pak ke mně přišel.

„Neuvěřitelné! Žiješ,“ povzdechl.

„Už jsem uvažoval o tom, že z tebe na poslední chvíli udělám upírku,“ prohodil jen tak mimochodem. Pořád jsem byla trochu mimo a teprve postupně mi docházel význam jeho slov. Trochu jsem se na něj vyděšeně podívala.

„Chtěl si ze mě udělat upírku?“ zaskřehotala jsem, protože to bylo poprvé, co jsem od mého probuzení promluvila. Viděl, jak mě zaskočil a snažil se mi to vše vysvětlit.

„Nenechal bych tě umřít. Na to jsi moc nadaná, krásná a inteligentní. Byla by z tebe dokonalá upírka. Jen mě trápilo, že jsem neměl tvůj souhlas. Bez tvého souhlasu bys mě pak mohla zničit, ale to vlastně můžeš i teď.“ Koukal mi zpříma do očí a čekal, co mu odpovím. Můj mozek už pomalu začínal startovat, a tak jsem se rozhodla být trochu sarkastická.

„Jasně, vstanu a rozhlásím všude po okolí, že si mě málem zabil,“ řekla jsem mu to naprosto s vážnou tváří. Jeho výraz byl úplně vyděšený a já měla pocit zadostiučinění.

„Neboj, nic takového neudělám. Nejsem blbá. Přece bych téhle praštěné situaci ještě nepřidala,“ uklidňovala jsem ho. Pochopil, že jsem si z něj utahovala.

„Jenže tahle situace už není praštěná. Úplně se zvrtla. Hned, jak si omdlela, a já tě vezl do bezpečí, tak byla vyhlášena pohotovost a lidé nevychází z baráku, protože upíři začali lovit. Tvému opatrovateli jsme dali vědět, že jsi v bezpečí a modlili se, aby ses probudila.“ Tyhle informace mě vylekaly.

„A co můj otec?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Neboj, je v pořádku. Nathaniel se postaral, aby nevycházel z bytu a zavolal mu, že jsi zůstala v práci, protože je pro tebe nebezpečné jet domů.“ Nějak mě nevyvedla informace z míry, že tohle řekli mému otci, ale to, kdo se na té lži podílel. Nathaniel?

„Kdo?“ Will viděl, jak jsem zmatená.

„Víš, já tě nemohl odvézt ke mně domů. Tam by tě tak možná dodělali. Odvezl jsem tě k Nathanielovi Crafordovi. Vzpomínáš? Tancovala si s ním.“ Ano, jak bych také mohla zapomenout na ten osudný tanec? Problesklo mi hlavou.

„Když tě Nathaniel spatřil polomrtvou v mém náručí, tak jsem poprvé za dobu, co ho znám, viděl na jeho tváři starost a strach. Neskutečně mě seřval, ale snažil se ti pomoci, co to šlo. Teď shání všude možně životní energii, aby tě mohl oživit. To mi připomíná, že bych mu měl zavolat, že už ji nebudeme potřebovat.“ Seděla jsem v posteli jako přikovaná a nevěřila tomu, co mi říkal. Craford a bál se o mě? Will zvedl mobil a vytočil nějaké číslo.

„Ahoj, probudila se,“ oznámil do telefonu a zaklapl ho. Radši jsem se na nic dalšího neptala a dala přednost svým lidským potřebám. Potřebovala jsem se vysprchovat a najíst.

„Mohla bych se prosím tě vysprchovat a najíst?“ zeptala jsem se ho. Chvíli váhal.

„Pomůžu ti vstát a podle toho, jak se budeš moct hýbat, to vyřešíme.“ Jenže já k jeho překvapení vstala plná energie a vypadala jsem, jako kdybych jen několik dní spala. Zavrtěl hlavou a ukázal mi, kde je koupelna. Přinesl mi čisté věci na sebe a ručník. Pak mě instruoval, že jakmile budu hotová, tak že mám sejít dolu po schodech a doprava. Prý je tam kuchyně.

Když jsem vstoupila do koupelny, tak jsem si teprve uvědomila, že mě pánové svlékli jen do trička a kalhotek. Neměla jsem na ně vztek, ale spíše jsem se styděla, že mě tak viděli. Radši jsem to neřešila a vlezla si pod sprchu. Byla osvěžující. Oblékla jsem se do oblečení, které pro mě měl Williama připravené, a sešla dolu ze schodů. Kuchyň jsem nemusela ani hledat. Po baráku se z ní vinula úžasná vůně a já teprve teď cítila, jaký mám hlad. Došla jsem do kuchyně a u plotny viděla Willa, jak mi vaří. Byl to zajímavý pohled a vychutnávala jsem si ho. Zpozoroval mě a instruoval mě, že se mám posadit ke stolu. Měla jsem hlad jako vlk, a tak jsem ho ráda poslechla. Dal přede mne talíř plný těstovin s nějakou omáčkou a masem. Vonělo to úžasně. Neptala jsem se ho, kde se naučil vařit a pustila jsem se do toho. Těstoviny do mě padaly a během chvilky jsem je měla snědené. Jenže jedna porce mi nestačila. Jen co jsem dojedla, tak mi znova zakručelo v břiše. William vykulil oči a já na to pouze pokrčila rameny. Mlčel a šel se podívat do ledničky, co tam ještě má.

„Měli jste zůstat v ložnici,“ ozvalo se důrazně ode dveří. Otočila jsem se k nim a spatřila ho. Po několika týdnech, co se mi o něm denně zdálo, stál ve dveřích a s vážným výrazem si mě prohlížel. Mé srdce ihned začalo sprintovat a má tvář červenat. Musel vidět, co se mnou dělá jeho přítomnost, ale i tak nadále stál naproti mně a jen si mě prohlížel.

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování