Krutá realita 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rok s rokem se sešel a já jsem dneškem zase o rok starší. Proto jsem si včera večer mákla a napsala od každé své povídky jednu kapitolku a všechny je dneska vydám. Tady máte dávku v podobě dvanácté kapitoly Kruťandy. Má fantazie se trochu utrhla ze řetězu a doufám, že už to na vás nebude moc a kapitolka vás neodradí od dalšího čtení. Přeji příjemné počtení.

20.10.2010 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 939×

12. kapitola

Ráno mě probudila jakási služka s tím, že mě očekávají Damien s Leou u snídaně. Jen jsem ji dopověděla, že se upravím, a že tam hned budu. Pro jistotu na mě služebná počkala a dovedla mě do jídelny. Tam už na mě ti dva čekali a já přemýšlela nad tím, že mají určitě něco za lubem. Tak zvláštně se na mě Damien uculoval.

Pozdravila je a posadila se na nejbližší židli naproti Lee. Na stole byla připravena bohatá snídaně a já nevěděla, co si mám dát. Vzala jsem do ruky housku s máslem a začala ji žvýkat.

„Jak ses vyspala?“ zeptala se mě Lea.

„Výborně!“ uniklo mi ze rtů trochu nadšeněji než bych čekala.

„Tak to jsme rádi,“ pověděl Damien.

„Víš, říkal jsem si, jestli bys tu nechtěla zůstat do večera a poznat mé draky.“ Koukla jsem se mu do tváře a viděla, že to myslí naprosto vážně. Nesměla jsem dát na sobě nic znát. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem se s jedním z nich už včera setkala. Nevěděla jsem totiž, jestli to nebylo nějak proti nějakým pravidlům. Uznala jsem, že radši pomlčím a snad se mé seznámení s jedním z nich, tak lehce neproflákne.

„Moc ráda je poznám,“ řekla jsem a usmála se na něj. Asi takovou reakci nečekal a pousmál se.

„Neustále mě překvapuješ. Ty snad nemáš z ničeho strach,“ rejpnul si do mě Damien a já se zase začervenala.

„Ale nejprve ti o nich něco řeknu. Jak už víš, tak tu mám dva draky. Jsou téměř stejně staří, ale zdaleka nejsou nejstarší draci na světě. Jeden z nich se jmenuje Chalcedon a je modrý. Je mu něco přes dva tisíce let. Ten druhý drak, vlastně dračice, se jmenuje Cristal. Její něco okolo dva tisíce tři sta let, ale bohužel je pěkně poslední dobou mrzutá. S nikým se nechce bavit a málo koho pustí k sobě. Minule mi dokonce myšlenkou poslala, že jestli k ní pustím Leu, tak ji klidně sežere. Nevím, co jí na ni vadí, ale buď radši vůči ní opatrnější.“ V hlavě se mi přehrávaly myšlenky z večera a nechápala jsem, proč mě Cristal včera nevyhnala, když mohla. Byla na mě velmi hodná a já doufala, že i dnes se tak ke mně bude chovat. Připadala mi sympatická. Damienovi jsem jen odkývala, že chápu.

Po snídani mě poslal Damien se převléci. Prý do nějakého oblečku, který je určen na lítání na dracích. Prý je pojedeme vyvětrat. Trochu jsem tím sice znejistěla, ale snad tohle zmáknu. Výšek a rychlosti se nebojím.

Naládovala jsem se do jakéhosi neoprenového oblečku a pak se vydala za Damienem. Říkal, že na mě s draky počká za barákem. Vyšla jsem tedy za ním a na zahradě viděla dva velké draky s Damienem, který vypadal, jako kdyby jim něco říkal, ale bez otvírání úst. Cristal mě spatřila a podívala se na mě. Nejistě jsem se na ni usmála a ona asi snažící se o úsměv na mě vycedila horní řadu zubů. Bylo to roztomilé a zároveň i trochu děsivé, ale brala jsem to od ní jako gesto: „Dnes tě holka taky nesežeru.“ Viděla jsem, jak se na mě a na Cristal Damien zaraženě díval.

Cristal stála úplně na kraji a podle jejího výrazu jsem usoudila, že s ní se přivítám jako první. Nechtěla jsem ji urazit a tak jsem přehodnotila vše, co jsem doposavaď měla v plánu a to dělat, že ji neznám. Místo toho jsem šla přímo k ní a položila jí ruku na čumák se slovy.

„Moc ráda tě zase vidím, Cristal. Jsem ráda, že máš vůči mně zas tak dobrou náladu jako večer.“ Cítila jsem, jak odfrkla a pak mi svojí hlavu dala více k břichu. Chápala jsem to jako: „Taky tě ráda vidím.“

Damien mě pozoroval s otevřenou pusou, a když jsem ho zpozorovala, tak jsem se začala smát a Cristal se mnou.

„Promiň, Damiene, ale měla jsem takovou zajímavou noc,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Pak jsem zpozorovala, jak si mě prohlíží Chalcedon. Přistoupila jsem k němu a řekla:

„Ahoj, já jsem Anna. Ty si Chalcedon, viď?“ Chalcedon na mě první nejprve téměř nevěřícně koukal, ale pak to nějak zkousl a dal hlavu do mojí vejšky, tak abych mu dosáhla na čumák. Opatrně jsem mu položila ruku na čumák a on mě sledoval. Nakonec zavřel oči a odfouknul si. Pak se nakonec ozval Damien.

„Ber to jako gesto, že tě přijal.“ Jen jsem kývla na srozuměnou a pak od něho odstoupila. Damien si mě prohlížel a pak dodal:

„Nic takového jsem nikdy nezažil. Ty nemusíš s draky mluvit, abys je chápala. Když mi Lea říkala, že máš dar, nevěřil jsem jí, ale měla pravdu. Máš dar vycítit, jak se vůči ostatním chovat, tak aby tě přijali.“ Koukala jsem na něj s tím, že dar to není, a že mě to připadá přirozené, ale nechtěla jsem se s ním dohadovat a jen mu na to kývla.

„Takže, když už se všichni znáte, tak si půjdeme zalétat. Anno, poletíš na Chalcedonovi, ano?“ Jenže jakmile tohle dořekl, tak zavrčela Cristal a nám oběma bylo jasné, že poletím na Cristal. Na Damienovi totiž bylo vidět, že Cristal nerad odporuje. Upřímně já bych jí taky neodporovala.

První jsme museli na draky nandat sedla, protože jinak bychom si sedřeli nohy o jejich šupiny. Damien zvedl kouzlem sedlo pro Chalcedona a já se rozhodla, že sedlo zkusím zvednout sama. Jenže sedlo bylo opravdu těžké a já neměla šanci ho zvednout. Otočila jsem se na Cristal a omluvně se na ní podívala. Pochopila, kde to vázne a najednou se vedle mě křeslo zvedlo a umístilo se na její hřbet a upevnilo. Děkovně jsem se na ni usmála.

„Teď už možná chápu, jak mohli lidé v minulosti létat na dracích,“ prohodil Damien a mě zase v hlavě vznikalo spoustu nových otázek. Ale radši jsem si je nechala na později.

„Ale ještě jsem zvědavej na to, jak se dostaneš do sedla.“ Jo, tak to by mě taky zajímalo. Damien se do něj přemístil kouzlem a já se s otázkou v očích obrátila na Cristal. Ta dala hlavu dolů a čekala asi na to, až si jí sednu za krk. Přiblížila jsem se k němu a spatřila, že šupiny jsou směr od hlavy na konec ocasu, a že bych se mohla bez jakéhokoliv odření sklouznout. Sedla jsem Cristal za krk a ona začala zvedat hlavu. Pomalu jsem se po jejím krku svezla až k tělu a tam se doposouvala do sedla. Otočila jsem se v něm a uvelebila se. Damien na mě ohromeně zíral a pak dodal:

„Tak tohle mi hlava nebere. Bál jsem se, aby ses nerozhodla do sedla šplhat přes křídla. Mohla bys tak Cristal poranit, ale tohle řešení bylo naprosto bravurní,“ pochválil mě. Cristal jsem za její úžasný nápad pohladila na boku a ona si odfoukla. Damien se ujal vysvětlování:

„Nohy sis správně zastrčila do popruhů a pevně se drž. Cristal budeš řídit slovy. Uslyší tě. Má perfektní sluch. Ale myslím, že ji nic ani říkat nemusíš. Stejně poletíte za mnou.“ Na jeho slova jsem přikývla a pevně se chytla sedla.

Damien se začal s Chalcedonem zvedat a Cristal začala taky tak provádět. Cítila jsem a viděla, jak rozevřela křídla a pořádně s nimi máchla. Byla velikánská a vypadaly jako jedna velká pevná blána. Několikrát Cristal ještě máchla a my se začaly zvedat ze země. Byl to velmi zajímavý pocit koukat na to, jak se země pode mnou zmenšuje. Byla jsem z letu poměrně dost nervózní a po nějaké době jsem odmítla se koukat dolů. Bylo to na mě příliš děsivé. Nevím, jak velké výšky jsme dosáhly, ale ani mě to nezajímalo. Najednou jsme letěly někam pryč. Už ne nikam výš. Cristal držela výšku a já měla šanci se koukat po krajině. Křečovitě jsem se držela. Cristal mě vůbec nešetřila. Různě mě nakláněla a na závěr letu se rozhodla, že mi ukáže jaké to je letět střemhlav dolů. Upřímně, byla jsem posraná až za ušima. Tohle si asi dlouho nebudu chtít zopakovat.

Nevím, po jak dlouhé době, jsme se vrátili na zem, ale můj žaludek se otočil hned, jak jsme se sklouzla z Cristalina krku. Vyzvracela jsem se do nejbližšího keře. Za sebou jsem slyšela jen smích. Po vyprázdnění mého žaludku jsem se na Cristal otočila.

„Díky za hezkej zážitek, ale mohla si mě taky trochu šetřit.“ Po těchto mých slovech na mě vycenila zuby a všichni kolem mě se zase rozesmáli. Pak se Cristal otočila na Damiena a asi mu něco povídala myšlenkami.

„Cristal se tě ptá, jestli dorazíš i příští víkend. Moc ráda by tě zase viděla. Prý pokud nebudeš mít odvahu už létat, tak ti to mít za zlé nebude,“ pověděl mi Damien. Otočila jsem se na Cristal a odpověděla jí:

„Ráda přijedu. Ale s tím létáním fakt nevím. Nechám si to projít hlavou, zda budu mít odvahu si to znova někdy zopakovat.“ Cristal mi strčila hlavu pod ruku a chtěla tak ode mě, abych jí pohladila. Ráda jsem ji hladila. Její kůže byla velmi příjemná na dotek. A krom toho jsem si v tu chvíli uvědomila, že ode dneška mám novou kamarádku. To bude Johny koukat, až se mu s tím pochlubím!

11. kapitola 13. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování