OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok do neznáma - 1. kapitola 2/2

16.10.2010 (17:00) • Michaela • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 784×

Krok do neznáma 

1. kapitola 2/2

   „Á to bude kvůli nábytku," usmála se a pak ještě dodala: „Hodně nám toho při rekonstrukci vzali a už nevrátili. Byla jsem se zeptat, jestli bychom si mohly vzít nějakej nábytek, víš? Můžeš si sem něco přivést, ale starej nesmíš vyhodit a ten se skladuje na půdě nad menzou. Řekla jsem kamarádce, co to má na starosti, ať mi řekne, ještě než tam přijdou ostatní, aby nám nevybrali to nejlepší," dozněla její poslední věta, než otevřela dveře. Lex zvědavě nakukovala do dveří.
   „Henry," zavýskla Lily a už mu visela kolem krku. Byl to vysoký, tmavovlasý chlapec. Víc toho Lex zjistit nezvládla, jelikož mu Lily visela kolem krku. Vedle něj postával o něco menší, za to robustnější blonďák. Zvědavě si Lex prohlížel. Lily se konečně pustila dlouhána.
   „Ahoj Miku," pozdravila blonďáka. „Nevěděla jsem, že už jsi tady. Nic jsi mi neřekl, ty ignorante," zasmála se a hraně žďuchla Henryho do břicha.
   „Přijel jsem před pár hodinami. Victorie mě musela okamžitě zaměstnat. Jde se pro nábytek, ne?" zeptal se. Měl zvučný přízvuk, zřejmě francouzský, to Lex nepoznala. Byl celkem pohledný. Tmavé vlasy, tmavé oči. Obličej měl lehce opálený a na rtech mu pohrával upřímný úsměv. Byl skutečně vysoký, ne moc, ale dost na to, aby k němu Lex musela vzhlédnout. Na to jakou výškou oplýval, byl celkem i svalnatý. Ne tolik jako ten druhý, ale dost a to aby vypadal sexy. Jak si ho Lex tak prohlížela, nevšimla si, že to samé dělají oba chlapci právě s ní. Na tváři se jí okamžitě objevil ruměnec, když si uvědomila, jak zvědavě si ji prohlížejí.
   „Nová spolubydlící?" zeptal se Henry a ukázal na Lexis.
   „Oh, ježiš, no jo." Probrala se jako by z transu Lily. Popoběhla k Lexis a čapla jí za ruku. Dotáhla ji až ke dveřím. „Henry, tohle je Alexis. Alexis, to je Henry. Už jsem ti o něm vyprávěla," opravila se Lily za svojí zapomnětlivost. Ano, o Henrym už z jejich úst slyšela, jenom si ho k němu zatím nepřiřadila. Čekala, že to bude nějaký blonďák s modrýma očima, ale tenhle kluk byl skutečně pohledný. Lily jí o něm vyprávěla docela dlouho. Jsou to nejlepší přátele. Lexis jejich vztah velmi připomínal jí a Jeremyho. Lily s ním i nějakou dobu chodila, ale prý se rozešli proto, že jim to jako kamarádům klapalo víc a nechtěli si to zničit. Lex přijala jeho nabízenou pravačku a stiskla ji. Jeho stisk byl pevný, ale ne silný. Lex nesnášela, když se jí někdo podáním ruky snažil ukázat svou dominanci. Tohle stisknutí však bylo jen vřelé, možná i upřímné. Tenhle mladík se Lexis zamlouval. „A tohle je Mike," přerušila je Lily. Lex se otočila k druhému chlapci. Ten nebyl o moc vyšší než Lexí, možná i stejně vysoký. Ramena měl velmi svalnatá, stejně tak jako paže. Sportovec, tušila Lex. Podala si ruku i sním. Jeho stisk byl slabý a rychlý.
   „Měly bychom jít holky, než vám tam všechno zaberou," oznámil nám Henry a pomalu se vydal po schodech dolů. Lexis se obula boty a přidala se k nim. Po celou cestu k menze se snažila poslouchat a stíhat jejich rozhovor. Občas se i zapojila, ale skutečně jen občas. Nějak nevěděla, jak svůj jazyk donutit ke komunikaci. Netušila, že se s někým setká tak brzo, ale vedla si obstojně. Většinu konverzace obstarala Lily s Henrym.
   „Alex, kdyby tě z ní bolela hlava tak dej vědět a já tě přijdu zachránit," prohodil Henry směrem k Lexií, když šli po schodech na půdu.
   „Zatím mi to přijde úžasný. Nemusím toho moc říkat," vyslovila Lex laškovně svoje mínění. Henry se zasmál.
   „Slyšíš, ale jenom zatím," drcnul Henry Lily do ramene. Ta se otočila k Lexis a mrkla na ní.
   „Ahoj Vici," houkla Lily jen, co vešly na půdu. Téměř ve stejnou chvíli před nimi stála drobná blonďatá dívka s nepřirozeně modrýma očima.
   „Ahoj Lily," zašvitořila jemným hláskem a pak se objaly. „Musíte se rychle porozhlédnout. Brzo tu budou další. Řekla jsem Henrymu s Mikem, aby vám to odnosili. Á, ty budeš Lilyina nová spolubydlící," povídala, dokud si nevšimla Lex. Přistoupila k ní a podala jí ruku.
   „Já jsem Victorie, ale všichni mi říkají Vici," oznámila sladce, ale nemohla zato. Lexis uznala, že takhle přeslazená je asi upřímná.
   „Lexis," přijala její stisk. Pevný a silný. Slečna si myslí, že je dominantní, poznamenala si Lex v duchu.
   „Ráda tě poznávám, Lex. Tak jdeme," zavelela a odvedla je do oddělené zadní části půdy. Bylo to tu velmi rozlehlé a tmavé. Nedostatek oken se nějak projevit musel. Lily se celou dobu pozorně rozhlížela.
   „Ten je dobrej," křikla najednou, až Lex nadskočila. Objevila malý kovový stoleček, kruhovitého tvaru, bíle natřený. Okamžitě ho čapla a Victorie si něco zapsala do bloku, který sebou nesla. A takhle to probíhalo celou dobu. Nakonec skončili s celkem slušnou výbavou. Jídelní stůl s třemi židlemi, televizní stolek, konferenční stolek, příborníkem, sadou celkem ucházejících závěsů. Lily byla spokojená. Lex byla zaskočená. Nakonec se třikrát prošli, než všechno donosili domů. Lex sebou plácla na gauč a pozorovala poskakující Lily, která se to v pokoji snažila naaranžovat. Musela uznat, že to tu vypadá hned líp. Příjemněji. Nechala tedy Lily, aby si s nábytkem a doplňkama hrála tak dlouho, dokud sama nebude spokojená. Po chvíli sebou plácla k Lex na gauč.
   „Tak co tomu říkáš?"
   „Mnohem lepší," uznala popravdě.
   „No hned to tu vypadá líp. Ale zabralo nám to skoro celej den," vzdychla a pohlédla z okna. Lex její pohled následovala. Nestmívalo se, ale světlo, jež pronikalo do pokoje přes nové zlatavé závěsy, bylo těžké a temně žluté. O slovo se hlásil horizont. Byl večer.
   „Nezajdem na večeři? Sice tam teď bude skoro plno, ale nějak mi vyhládlo," zeptala se zamračeně Lily.
   „Proč ne," usmála se Lex. Vzaly si věci a vyšly ven. Byl to jeden z těch teplých letních večerů, kdy obloha planula červení. Šly potichu, pozorovaly nebe. Bylo to dokonalé, až moc dokonalé. Ale na pochyby bude času dost, říkala si Lex. Došly až k menze, kde se musela Lex nejdřív přihlásit, aby dostala čipovou kartu. Vedoucí byla celkem milá paní, přísná, ale pokud jste za ní nešly s problémem, mohly jste být v klidu.
   „Dneska je myslím salát. Pak ti na compu ukážu, jak si měníš jídla. Máme na výběr 2 různý obědy a 3 různý večeře. K snídani jsou tu švédský stoly."
   „Hm," houkla Lex, jako že to bere na vědomí. Nabraly si jídlo a dosedly k prázdnému stolu. Lex už měla obavy, že by si snad měly sednout k nějakému obsazenému stolu. Nerada by se představovala u jídla. Zatím co jedly, připojil se k nim Henry ještě s jedním klukem, kterého Lex doposud neznala. Tak přece jen se tomu nevyhnu, dala ruce od jídla a podala ji neznámému mladíkovi. Světle hnědé vlasy měly stejný odstín jako jeho oříškově hnědé oči. Na malou chvíli si vzpomněla na Jeremyho. Rozesmutnila se. Co asi teď dělá?
   „To je Teddy z Alfa Aligators,“ představil ho Henry.
   „Lexis, těší mě," odpověděla stručně stále napůl jinde myšlenkami. Kluci si přisedli a Lily se k ní naklonila.
   „To je jeden fotbalovej tým u nás na škole víš. Správně by měl sedět tamhle," ukázala ke stolu napravo od toho jejich. „Ale dneska si ještě sedaj, kam chtěj. Támhle sedí…" pokračovala Lily. Lexis se jí skutečně snažila vnímat, ale všechny ty přítomné kluby se jí smíchaly do jednoho alfabetagamaklubblondýna, a pak už skutečně nevěděla, kdo je kdo. Probrala se, až když do ní pod stolem Henry kopnul. Vyjeveně na něj pohlédla, ale on se jen dál pobaveně culil, dokud nekývnul hlavou k Lily.
   „A teď sleduj, přichází Gama Dračice,“ kývla hlavou ke skupince holek, které právě vešly do jídelny. Škola začínala až za 3 dny, ale ony už na sobě měly roztleskávačské úbory v barvách školy. Skoro všechny to byly vyhublé blondýny s tunou make-upu na obličeji. Některé byly hezké, některé vypadaly už na první pohled uměle. Jedna jediná z nich vypadala chytře, možná až vychytrale. Vypadalo to, jakoby snad celou skupinku vedla a za ní šel zástup jejích věrných. Dlouhé blond vlasy se jí vlnily po zadek a na jemných růžových rtech poskakoval úsměv. Byl však povýšený a arogantní. I když to byly jedny z mnoha vlastností, které Lexis nesnášela, musela uznat, že její tváři sluší. Dodávaly jí jistý půvab. Ano, ta dívka byla skutečně a nefalšovaně krásná. Žádné šminky, žádný make-up, jen smyslnost. Husté řasy chránily bledě modré, téměř šedé oči, které samy o sobě byly velmi bystré a živé. Lex se zachvěla, ona nebyla jen arogantní a povýšená. Ona byla nebezpečná. V tu chvíli se jí navrátilo ono tušení. Říkalo jí, aby se od ní držela dál. Prkenně se narovnala a pozorovala blondýnu, dokud si nesedla.
   „Správná reakce," poznamenal Henry kysele.
   „Cože?" zeptala se Lexis nechápavě.
   „Je dobře, že v tobě vzbuzuje respekt. S ní si není radno zahrávat."
   „Kdo to je?"
   „To je Eleanor,“ odpověděla Lily. „Vedoucí Gama Dračic, a zároveň člen Zakladatelů,“ pověděla Lily, jakoby to snad mělo vše vysvětlit. Lexis jen dál zírala na dokonalou blondýnu.
   „No víš, ona je jediná, která může být ve dvou spolcích najednou. Je to arogantní kráva, ale naštěstí si svého okolí moc nevšímá. Neterorizuje nás. Prostě tu jen je. Nemyslím si ani, že by jí znal někdo z těch jejích přisluhovačů, ani s nima se nebaví. Baví se pouze s rodinou. Je jedním z potomků zakladatelů naší university. Crawfordova rodina. Ona a její dva bratři sem chodí. Možná jen z tradice, protože všichni tři by v klidu dali jakoukoliv vysokou. Mají ty nejlepší výsledky. Jejich otec je tady děkanem. Tyhle posty se u nich dědí. Sou něco jako místní gang, jen svoje práva neuplatňují. Mají dokonce i vlastní kolej. Prej jsou tam i historický památky. Všichni je šíleně žerou,“ mluvila otráveně Lily.
   „Aha," hlesla Lex a dál to nekomentovala. Nebudu si jich všímat, slíbila si.
   „Dojedla si?" zeptala se jí Lily. Lex kývla a tak se zvedly k odchodu. Rozloučily se s kluky a vydaly se na pokoje.
   „Zapíšeme tě až zítra, co říkáš? Pátek je taky den,“ zeptala se Lily, která toho pro dnešek měla dost.
   „Klidně. Mě je to jedno," kníkla Lex. Byla unavená. Slunce vyselo jen kousek nad horizontem. „Kolik je hodin?"
   „Už bude skoro půl deváté. Dneska to šíleně uteklo. A já sem mrtvá. Co ty? Ježiš, my jsme ti nevybalily,“ zhrozila se Lily.
   „To je dobrý. To moje nic můžeme vybalit až zítra. Pátek je taky den,“ zavtipkovala Lex.
   „Jo, to je taky pravda." Pomalu došly až ke svému domu. Lily vyndala svoje klíče a dva z nich sundala. „Na, tady ty jsou tvoje. Já bych na to pak zas zapomněla,“ zasmála se Lily.
   „Dík.“
Vylezly nahoru a Lex se unaveně vysoukala z bot. Došla k sobě do pokoje a otevřela kufr, ve kterém bylo oblečení, aby se převlíkla do tepláků a pohodlného trička. Vylezla z pokoje a našla Lily v kuchyni.
   „Dáš si taky čaj?" zeptala se Lil.
   „Ano, děkuju,“ usmála se Lex a vzala si hrnek teplého černého čaje. Sedly si spolu na gauč a popíjely.
   „Nechtěla bys jet se mnou zítra do města, Lexí? Jsem objednaná ke kadeřníkovi a nemám společnost,“ zeptala se Lily nevině.
   „Proč ne?" usmála se Lex, a pak jí to napadlo. „Ty Lily a nemáš zítra trochu víc času?"
   „Žádný plány na zítřek kromě kadeřníka nemám. Proč?"
   „Potřebovala bych jet na nákupy. Velký nákupy,“ oznámila Lex a sledovala, jak se Lily rozjasnil obličej.
   „Nákupy? Velký nákupy?" zeptala se, zřejmě aby se ujistila. „Hou, hou. No jasně, že mám čas, klidně celej den. Troufám si tvrdit, že jsem na nákupy odborník. Co všechno potřebuješ?"
   „Všechno. Oblečení, hodně oblečení, elektroniku. Potřebuju do papírnictví. Taky bych si třeba zašla ke kadeřníkovi …" nechala konec věty vyznít do ticha.
   „Kosmetiku jsi zapomněla. To není špatný nápad, Lex. Můžeme rovnou nakoupit i jídlo a nějaký věci sem. Mám tu auto, tak nebude problém."
   „Takže domluveno?"
   „Domluveno," odsouhlasila jejich plány Lily a plácly si spolu dlaněmi. Pak už jen omyly hrnky a každá zalezla k sobě do pokoje. Lexis se usmívala. V tuhle chvíli byla doopravdy šťastná. Vzala si pyžamo a zabušila na Lily.
   „Zaberu si koupelnu, ano?" zeptala se.
   „Posluž si,“ ozvalo se přes dveře. Odcupitala tedy do koupelny a přemýšlela, co bude lepší. Vana nebo sprcha? Sprchu si dám ráno, rozhodla se Lex a napustila si horkou koupel. Jen co do ní ulehla, dohnala ji únava. Možná i na malou chvíli usnula. Když vylézala ven, musela si rozsvítit, protože se již setmělo. Rychle si vyčistila zuby, aby už mohla jít spát. Převlékla si postel a zrak jí padl na krabici u nohou. Došla k ní a otevřela ji. Byly to čistě osobní věci, které by si možná měla vybalit bez Lily. Vzala celý její obsah a došla k psacímu stolu. Do spodního šuplíku, který byl na zámek, uložila své doklady a papíry týkající se adopce. Pod nimi byly v krabici její nejdůležitější věci. Oprášila rámečky, jakoby snad na nich mohlo být nějaké snítko prachu, a postavila je na noční stolek. Ta první byla fotografie rodičů, těsně před nehodou. Smutně se usmála, tak moc si přála, aby tu dnes mohli být s ní, aby na ní mohli být hrdí. Druhou postavila hned vedle. Byla to její fotka s Jeremym. Padla zády na postel a rozvalila se na ní. Skopla si z nohou boty a proklepala si ruce. Musím si koupit pantofle, uvědomila si s úsměvem. Tak moc se na zítřek těšila. Znovu se zhluboka nadechla a promasírovala si spánky. Byl to takový její malý rituál, který dělala pokaždé, když jí připadalo, že jí hlava prskne pod náporem myšlenek. Jedna její rozumná část tomu stále nevěřila. Copak by to mohlo být tak jednoduché? Pokud se za svůj krátký život něco naučila, tak to, že život není jednoduchý.
Neměla bych být tak skeptická. Doufala, že každý má nárok na trochu štěstí. Venku zablikala lampa. Zvedla se z postele, přešla k psacímu stolu a vzala mobil, aby zjistila, kolik je hodin.
   „Páni," vydechla překvapeně. Bylo něco málo po dvanácté hodině. Rychle nacvakala Jeremy textovku.
   "Jsem v pohodě. Všechno je tu skvělé. Jsem unavená, ozvu se zítra." Na víc už se dnes nezmohla. Zachumlala se do postele a zavřela oči. Okamžitě usnula.

Spokojeně se zavrtěla, zdál se jí totiž krásný sen. Byla už napůl vzhůru, ale nechtěla ještě otevřít oči. Nechtěla se probudit do té nepříjemné reality. Pak se ale ozval ten podivný "pocit". Téměř na ní křičel, aby už otevřela oči. Tichý, slabý hlásek jí našeptával, aby vstala. Říkal, že to není sen. Překvapeně otevřela oči a nadšeně vylétla z postele. V zápětí do ní hned zas zapadla, zamotala se jí z prudké reakce hlava. Počkala, až jí dozní hukot v uších, a pak stejně nadšeně jako před tím vstala. Postavila se doprostřed místnosti a otáčela se kolem své osy. Místností se rozléhal její nadšený smích. Byla šťastná. Nejdříve se bála na to jen pomyslet, většinou po krásném snu přijde tvrdý pád. Ale proč by si jen na chvíli nemohla dopřát malého štěstí?
   „Eh, Lily," vydechla rozhozeně, když si vzpomněla na své dnešní plány. Zapomněla si nastavit budík. Zapomněla ho vůbec vybalit. Poplašeně přiskočila ke stolu a podívala se na mobil, aby zjistila kolik je hodin. Ulevilo se jí, když zjistila, že je jen sedm hodin. To snad Lily ještě spí. Dost času, aby se připravila. Zalezla do sprchy, umyla si vlasy a pokusila si je co nejvíce vysušit ručníkem. Vybrala si na sebe to nejlepší oblečení, které moc nenosila. Vždy si je schovávala na slavnostní chvíle. Ale tohle přece slavnostní chvíle byla, a navíc, oblečení si nakoupí víc než dost. Pohlédla na sebe do zrcadla. Nevypadala nijak k světu, ale ani to nebylo tak hrozné. Povzdechla si, už jen dneska. Neměla ani peněženku, ani kabelku. Vzala tedy ruličku bankovek, kterou dostala od Jenny, stejně tak jako kreditku se svými úspory, a zastrčila ji do kapsy.
   „Co nemám, to si opatřím,“ zašvitořila s úsměvem. Když se znovu postavila k zrcadlu, vlasy již téměř suché, nepoznávala svou tvář. S nadšením, které ji nebylo vlastní, si prohlížela své rysy. Slušelo jí to, ne, to není dostačující přirovnání. Byla půvabná. Jen co si ta slova pomyslela, na tváři se jí objevila růž. Hned se za své myšlenky proklínala. Nesnášela to. Po většinou měla na své tváři dokonale lhostejný výraz. Její obličej neprozrazoval jedinou myšlenku, jediný pocit. Byla absolutně chladná, absolutně nepřístupná. To vše díky jejím očím. Byly mrtvé, prosté jakékoliv emoce. Na své tváři dokázala vykouzlit jakýkoliv výraz. Uměla se přetvařovat. Jediné, co ji kdy mohlo prozradit, byl ten nepříjemný ruměnec. Nesnášela to.
Její tvář dnes byla skutečně jiná. Alexis nikdy nevypadala mladě, od určitého věku její vzhled klamal. Rysy na jejím obličeji nebyly tvrdé, ani ostré. Hrany měla zaoblené, přesto velmi výrazné. Nedokázala si vybavit, že by kdy vypadala roztomile. Na to byla její tvář příliš… dospělá… příliš smyslná. Kůži měla bledou, lehce narůžovělou. Nechodila na slunce, většinu léta, stejně tak jako odpoledne po škole, Lex pracovala. Neměla čas na to chodit ven, opalovat se. I když se jí naskytla trocha volného času, strávila ho nad knihami nebo učením. Vypadala jako alabastrová panenka, tak jí Jeremy říkal. Často se mračila. Nad očima se jí díky tomu vytvořily lehké vrásky, jak přitom vždy krabatila čelo. Zřejmě proto byl úsměv na její tváři překvapivý. Jakoby ji rozjasnil. Kruhy pod očima zázračně zmizely a ani lícní kosti nebyly zapadlé. Její nefritově zelené oči skutečně zářily. K Lexině překvapení se v nich objevila ta podivná jiskra, kterou znávala z dob, kdy její rodiče ještě žily. Její tatínek se tomu vždycky smál, říkal tomu uličnický jas. Tvrdil, že se Al chystá k nějaké rošťárně, vždy když tuto jiskru zahlédl. Od doby, co zůstala sama, se v jejích očích už nikdy neobjevila. Až teď. Usmála se, věděla, že je to dobře. Začíná nová etapa jejího života. Prohlížela si odraz sebe samé a zkoumala emoce, které se na jejím obličeji objevily. Byly upřímné, pravé. Mohla je skrýt, stále svůj výraz ovládala. Ale oči ne. Očím přikázat nedokázala. A snad poprvé ani nechtěla.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krok do neznáma - 1. kapitola 2/2: