Král se vrátil 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po vážně dlouhé době je tady další kapitola. Celé království slaví, jenom královna Verena ne. Nejradši by svého manžela Lorcana poslala ještě na hodně dlouhou dobu pryč. Král Lorcan ale Verenu rád vidí a dává ji to najevo, tím to ale ještě zhorší.

25.02.2012 (14:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1185×

2. kapitola

Celé království jako by příchodem mého manžela ožilo. Tss, copak se za mojí vlády měli tak špatně? Poddaní měli vše, o co si požádali, nižší daně, pořádalo se více bálů, přijmula jsem do služby více služek, zvýšila jim plat, i před těmi zatracenými Aregony jsem je chránila! Jsou to jenom nevděčníci! Neuznávají mě, protože jsem žena!

„Jsme doma!“ Uslyšela jsem křik několika mužů na nádvoří. Ha! Měli jste tam ještě zůstat! Ale to ne, nemůžu nechat trpět ostatní ženy, já svého muže nenávidím, ale ony své muže z celého srdce milují, je dobře, že se jim vrátili zpátky. Moje služka Anges byla čím dál víc sešlejší, chyběl ji její manžel Karl. Bylo mi ji líto, je hezké, když se mají dva lidi tak moc rádi, že na sebe pořád myslí a nedokážou bez sebe být, to já bych to bez Lorcana klidně ještě dva roky vydržela. Ale co dva! Klidně deset!

No, je načase, abych se šla formálně přivítat se svým manželem. Oblékla jsem si dlouhé tmavě modré šaty a šla jsem na nádvoří, kde byl můj muž se svými vojáky. Když mě Lorcan spatřil, jen se pousmál a blížil se ke mně. Poklekl, vzal mě za ruku a políbil její hřbet, strojeně jsem se usmála, nesmím na sobě dát nic znát.

„Jsem doma, královno.“ Sladce se na mě usmál a zvedl se. „A také jsem připraven vrátit se na trůn,“ šeptl mi ještě do ucha. Zatnula jsem zuby, ale na tváři jsem pořád držela ten strojený úsměv.

Všude kolem propukl hlasitý smích, někteří muži objímali své ženy a jiní se vydali posilnit se po cestě.

„Sluší ti to, miláčku.“

„Lorcane, proboha mlč. Mlč, nebo…“

„Nebo co?“ zeptal se a zasmál Tak on mě ještě bude provokovat!

Podívala jsem se mu do těch jeho očí a zatnula pěsti. Tolik mě štval! Proč mi to proboha dělá? Vážně ho baví mě štvát? Baví ho dívat se jak naštvaně klepu nohou do země a řvu na všechny kolem?

„Lásko, dupni,“ rozesmál se.

Tak dost. Už jsem to nevydržela, otočila jsem se a vydala jsem se zpátky do hradu. Byla jsem tak naštvaná, už jsem cítila, jak se ze mě zase stává ta malá holka, která chce všechno mít a hlavně trůn, protože trůn je vlastně všechno.

„Paní, má paní! On je konečně tady, mám ho doma!“ křičela na mě Agnes.

Musela jsem se zasmát, ach ta láska. Konečně je Agnes šťastná a já doufám, že už nebude mít ten nepřítomný pohled a nebude mi polívat šaty a pak se hodiny omlouvat. Láska prostě s člověkem dělá divy, dokáže ho dokázat udělat šťastným, nebi naopak úplně zničit.

Když jsem došla zpátky do hradu, tak i tam vládlo veselí. Ano, tomu prostě neuteču, vsadím se, že i v hladomorně se pije a … dělají se tam další věci.

„Zase utíkáš?“ ozvalo se za mnou.

„A co když ano? Nebaví mě se dívat, jak se naparuješ, a všechno se točí jenom kolem tebe, myslela jsem, že mi lid alespoň projeví trochu úcty a moji vládu ocení! Ale oni ne, prostě jsi tu ty, tak se na mě zapomene.“

„Vereno, přece víš, že to tak není.“

„Ale je, Lorcane, je,“ šeptla jsem.

„Pojď sem.“

Přitáhl mě k sobě a objal mě. Nechtěla jsem si to přiznat, ale v jeho objetí jsem se cítila dobře, až moc dobře. Jeho silné paže mi dodávaly pocit klidu a bezpečí. Věděla jsem, že tyhle paže mě vždy ochrání. Proč se mi to proboha líbí? Proč mi tohle celé ty roky chybělo?

„Lid tě má rád, neboj, uznává tě, jenom se teď radují, že jsme všichni doma a hlavně, že jsme živí a zdraví. Víš, Vereno, každá žena není jako ty. Jiné ženy se na své muže tišily a nepřáli si, aby zemřeli. Ale vážně se nestrachuj, až to nadšení opadne, tak mi budou vyprávět, jak jsi to tady dobře vedla a spravovala.“

„Ale já jsem si nepřála, abys zemřel, to nikdy! Jenom jsem si přála, aby ses nikdy nevracel.“

„No a v tom je nějaký rozdíl?“ zasmál se.

„No ano.“ Musela jsem se zasmát taky, jeho smích byl vážně nakažlivý. Ten jeho hlasitý, zvučný, krásný smích.

„Vážně jsi mi moc chyběla,“ šeptla a pustil mě. „A ty tvoje hloupé a drzé řeči ještě víc.“

„Cože? Ale moje řeči nejsou…“

Nestihla jsem to doříct, protože mě Lorcan umlčel polibkem. Zase jsem na svých rtech ucítila tu jeho dokonalou chuť. Jeho měkké a jemné rty drtily ty mé, tohle mi tak moc chybělo. Po chvíli se odtáhl.

„Tímhle mě neumlčíš, moje řeči nejsou…“ Políbil mě znovu.

„Nejsou…“ A znovu.

„Lorcane!“ zakřičela jsem.

„Co?“ zeptal se nevinně.

„Moje řeči nejsou…“ Znovu se ke mně nakláněl, ale tentokrát jsem byla rychlejší, uhnula jsem a usmála se. Jeho polibky se mi líbily, ale nemůže mě pořád přerušovat a navíc k tomu používat takové umlčovací prostředky.

„Moje řeči nejsou hloupé a drzé,“ řekla jsem vítězně.

„Ale jsou a zkus zase něco namítnout, můžu tě takhle umlčovat od rána do večera, mě to vadit nebude.“

„Ale mě ano!“ namítla jsem.

„Ale neříkej, měl jsem pocit, že se ti to líbilo, a i kdyby, tobě to vadit může, ale nemůžeš s tím nic dělat, jsi přece žena,“ zasmál se.

„Ha, ha, vtipné,“ řekla jsem suše.

„Promiň, jen tě škádlím.“

„Tak s tím přestaň!“ zvýšila jsem hlas.

„Ale já s tím nechci přestat, baví mě tě škádlit, jsi potom taková… rudá,“ řekl vážně, ale koutky jeho krásných úst se cukaly, mizera jeden.

„Přestaň!“ Zamračila jsem se na něj a propalovala ho pohledem.

„A co když ne?“

„Jak já tě tolik nenávidím,“ zasyčela jsem a vydala jsem se do mé komnaty.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování