Kousání povoleno - 5. Večírek • OurStories.cz ~ naše povídky

Tenhle díl se stáčí k dořešení předchozí nehody a večírku. Jakou roli bude v jejím životě hrát nově příchozí? Jaké úmysly s ní má ředitel Tuckman? A jak si to vlastně vyřeší sama se sebou... čtěte dál.

30.05.2014 (13:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 523×

KAPITOLA 5

Večírek

Dosednu na postel a prohrábnu si vlasy. Sakra, sakra, sakra... tohle se nemělo stát. Brala jsem to tak automaticky, že mi ani v zrcadle nepřišlo divné, že na mě svítí oči jak dva majáky. Sakra! Daniel stále stojí a oklepává se z magického opojení. Nohou mu přistrčím židli.

„Sedni si," poručím mu. Jsem v hajzlu... pokud se tohle dostane ven, budu se tam muset vrátit, protože mě odsud vykopnou. Poletím jak namydlenej blesk. A vůbec? Dá se blesk namydlit? Proboha! Nad čím to sakra přemýšlím, když jsem právě před chvílí málem ukázala oči celé škole? Viděl je někdo další? Nějaké z děvčat? Určitě ne, to by vypadalo jinak. Řekněme, že Daniel se projevil jako normální muž. Žena, pokud nemá sklony k lesbickému vztahu, reaguje většinou skousnutím rtu nebo jemném olíznutí rtů. Nic takového jsem neviděla.

Daniel se sesune na postel vedle mě a při dosedání se o mě lehce otře ramenem. Vyletím dopředu a na židli si sednu sama. Dívám se, jak si zajíždí rukou do vlasů. „Ty jsi..." Přes všechno potlačování prostě musím zakroutit očima. Mám chuť vyskočit z okna.

„No a co?" Danielův pohled vyletí vzhůru a zadívá se na mě.

„No a co? No a co?! Já... já po tobě vyjel!" řekne dotčeně.

„Myslím, že jsem u toho byla!" musím na něj zakřičet na oplátku.

„Určitě jsem nebyl první, co?!" Mám chuť mu plivnout do obličeje. „Jsi obyčejná kurva!" zařve na mě, až mám pocit, že to musí slyšet celá Síň. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech a výdech. Pěkně se nadechni... a rozhodně na něj... ale neudržím se. Zařvu jak zvíře a vrhnu se na něj. Dopadne s žuchnutím na postel. Obkročím ho a přitisknu mu ruku ke krku. Zatlačím a dostanu jeho hlavu do polštářů.

„Ty pokryteckej hajzle," zavrčím. Jemu se rozšíří oči. Dívám se do těch jeho nádherných modrých očí a stále mu držím ruku na krku. Chytne mě za ni a snaží se ji odtrhnout. Je silný, a tak s ním nedokážu bojovat moc dlouho. Přehodí mě pod sebe a zmáčkne obě ramena. Zatlačí mě do postele a sám přese mě přehodí nohu, aby si mě pojistil. Zacukám sebou.

„Teď bych si s tebou mohl dělat, co chci," zavrní smyslně, ale stále s pohrůžkou v hlase. „Můžu tě tady vojet a nikdo se o tom nedozví. Vím, že to chceš." Nemohu odolat a plivnu mu do obličeje. Pár kapek mi sletí zpátky, ale stálo to za to. Vztáhne ruku na pohlavek, ale pak se zarazí. Cuknu sebou. Chci, aby mě pustil. Jsem příliš slabá na to, abych vzdorovala takhle dlouho. Daniel mě chytne pevněji a setře si rukávem obličej. Pak k němu začichá a chvíli to vypadá, že dokonce i olízne. „Krev." Tentokrát jsem to já, komu se rozšíří oči hrůzou. No jistě! Olízla jsem si prst... tekla mi krev. Musela jsem toho trochu polknout. A v tomhle případě i trocha stačí. Zacukám sebou silněji. Daniel si mě zase přechytne a vloží mi hlavu na krk. Mám pocit, že se rozbrečím.

„Nedělej to. Prosím..." zaskučím už naprosto zoufale. Daniel vzhlédne a pak ze mě sleze a usadí se na postel. Opře se o zeď a já se stáhnu na úplný kraj postele, přitáhnu si nohy k sobě a zděšeně ho pozoruju. Zase si zajede rukama do vlasů. Asi se z toho stal nějaký jeho zvyk. Nikdy jsem si toho nevšimla.

„Nechtěl jsem, omlouvám se." Ruce se mu opravdu nekontrolovatelně třesou. Schovává je do nohou a já začínám mít neovladatelnou chuť ho obejmout a říct mu, že se nezlobím. Sice by to nebyla až tak pravda, ale možná bych mu alespoň něco usnadnila.

Zavřu oči a pořádně se nadechnu. Když je zase otevřu, sedí přede mnou stále stejně vyklepaný Daniel. Moje chuť začne ovládat končetiny a já se najednou ocitnu u něj s rukou na jeho zádech.

„Vážně nevím, co se to se mnou stalo. Prostě jsme měl strašnou... neovládal jsem se," zadívá se na mě a asi si uvědomí i ruku, protože vystřelí přes pokoj na židli. Stáhnu se do sebe. Tohle mi udělal už tolikrát. Přijdu mu nechutná. Vím to. A on si myslí, že ho mám ráda. Jen ráda. Zatímco já ho miluju a zkurveně se kvůli tomu trápím.

„Žáci Daniel Kingston, Holly Arnoldová a Isabella Longsfordová se ihned dostaví do Síně," ozve se z reproduktoru a my oba vyskočíme na nohy.

„Promluvíme si později," skloní hlavu a je pryč. Ale kdy je to později? Šourám se po chodbě k Síni. Oblečení pomačkané a vlasy neupravené, takhle tam nemůžu přijít. Rychle si je prohrábnu a prohodím a už otevírám dveře do Síně. Rychle proklouznu a pohledem hledám ředitele. Někdo ke mně přistoupí zezadu. Cuknu sebou a málem udeřím loktem ředitele Tuckmana.

„Slečno Longsfordová, jsem velice rád, že jste nás poctila svojí přítomností." Jeho slova sice nejsou nějak útočná, ale hlas, kterým to říká, rozhodně nezní mile. Nasadím moji masku a zářivě se usměju.

„Pane řediteli. Omlouvám se, ale upadla jsem a tekla mi krev z nosu." Při slově krev se podivně napřímí.

„Ten úsměv laskavě schovejte. Nechceme přece žádné problémy," prohodí ještě, a když se kolem mě protahuje, nemůžu si nevšimnout, že se otře o můj zadek. Skoro odskočím. Určitě to bylo jen omylem. Stoupám si na špičky a vyhledávám pohledem Daniela. Najdu ho přesně v momentě, když k němu dorazí Holly. Rozhodí naštvaně rukama. Jde vidět, že mu nadává a on si z toho nic nedělá. Věděla jsem to. Věděla jsem, že je to jen svině, která čekala, až se vypařím, aby jí nebylo blbý, že chodí s klukem, kterého miluju. Mám chuť na ni plivnout. Zakopat ji do země. Uhladím si ruce do kalhot a odeberu se ke stolku s pitím a občerstvením. Naberu si hrst brambůrků a otočím se k parketu. Pomalu odždibuji, až se vedle mě prostřídají snad všichni studenti. Až jeden se zastaví. Hnědé vlasy mu spadají do očí. Smyslně si je prohrábne a donutí je zůstat na jejich místě.

„Skvěle tančíš." Ani jsem si vlastně nevšimla, že se pohupuju do rytmu. Otočím se k němu čelem a nakloním trošku hlavu na bok. Do pusy putuje další brambůrka.

„Mluvíš se mnou?" Dramaticky se rozhlédne, až musím protočit oči.

„Myslím, že nevidím jinou hezkou holku v okolí." Zvednu levé obočí a dám si další sousto.

„Co chceš?" zeptám se ostře.

„Kluci říkali, že seš vostrá, ale seš fakt dělo." Podívám se na něj pohledem: snad ses nepomátl.

„To je nějakej novej styl mluvit jak nějaký hovado?" Zasměje se.

„Promiň, ani jsem se nepředstavil. Alexander Eaton," podá mi ruku a já na ni pohlédnu, potom zase vzhlédnu.

„Fajn. Svý jméno znáš." Zase se otočím k parketu a už ho dál nesleduji, takže ani nevím, že přistoupil blíž.

„Nezatancuješ si?" Z jeho tónu je patrné jedno. A pokud se nemýlím, když řeknu ano, brzy to zjistím. Oklepu si ruce a utřu do kalhot.

„Netančím," odstrčím ho loktem a odeberu se na druhou stranu. Luke sedí na židli a čte si nějakou knížku. Přisednu si k němu a mlčím.

„Proč netancuješ?" Ani nezvedne oči od knížky.

„Nechce se mi," sjedu víc dolů ze židle a strčím si ruce do kapes. Tentokrát ho zaujmu a on se na mě podívá.

„Isabelle Longsfordové se nechce tančit?" Dá příliš velký důraz na slovo nechce. Odfrknu si.

„Změnila jsem se." Zakroutí hlavou, ale dál mlčí. Zadívám se na temnou podlahu.

„Jdu si pro pití. Na, můžeš si zatím číst," nekompromisně mi připleskne knihu na holá stehna a opustí mě. Spokojeně si otevřu první stránku. Alespoň se neunudím k smrti.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování