OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Konec dobrých časů V.

21.02.2019 (17:00) • Cabadaj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 528×

Vehnali je do katakomb pod arénou. Byly dostatečně temné, aby nechaly prostor fantasii pro to, jaké hrůzy asi skrývají, ale taky osvětlené dost na to, aby v plné kráse odhalily jejich děsivou atmosféru. Sněhově bílé světlo zajišťovaly jakési podivné krystaly, umístěné na zdech místo loučí. Gawin by přísahal, že onen chlad prostupující jeho kostmi nepocházel z vlhka zdí a podzemního průvanu, ale že ten pocit drásající mozek vyzařovaly samotné krystaly.

Zvláštní, světlo ve tmě obvykle budilo naději, přeci jen se na něj odvolávalo nejedno náboženství. Tohle ale působilo strašidelně, trýznilo. Ujišťovalo, že tohle není noční můra, ale skutečnost, cítili se jako trpící nemocný zmírající v bolestivých křečích, prosící o bezvědomí či delirium, které však ne a ne přijít. Mysl zůstávala jasná a utrpení se protahovalo.

Gawin už něco viděl. Zažil mnoho z palety hrůz, kterou může tento svět nabídnout, alespoň si to myslel. Doba, kdy byl úplně na dně a prosil všechny bohy o uvrhnutí na dno spirály, nekonečné temnoty, tam, kde na konci tunelu je tma, dávno pominula.

Zatímco mladého žoldáka nechávalo tohle místo chladným, v ledovém světle viděl Dorianovu tvář zšedivělou strachem. Bylo mu mlaďocha snad i trochu líto.

„Ať se děje cokoliv, drž se za mnou,“ vypustil náhle z úst. Mladík přikývl a snad se i pokusil o úsměv. Očividně jej uklidnil, byť v duchu se musel ptát sám sebe, zda právě toho šlechtického synka neodsoudil k smrti. Přeci jen, jestli má dnes zemřít, nebude to hezký pohled. Bude řádit v krvavém šílenství a masakrovat vše okolo, aby Perunovi a Jarilovi ukázal, že on si zaslouží své místo ve Velesově hodovní síni po boků hrdinů, jako byl Pavle Obranovič, Ratimír Orelov a Bílý Grigorij. Jestli ho nezabije sám, když v záchvatu krvežíznivosti nerozezná, koho vlastně trhá na kusy, nejspíš ho zabijí protivníci a on jim možná dopomůže, až bude potřebovat živý štít.

„Tak jsme tam, kde jsme byli, zmrde.“ Zaslechl známý hlas. Murak.

„Jsem rád, že jsi v kuse, negře. V té tmě tu tvou držku snadno přehlídnu.“

„Buď rád. Ti zkurvysyni mi dali takovou nakládačku, že jsem pak chvílemi netušil, zda jsem živý, či mrtvý. Neviděls Lydii a ostatní? A kdo je ten debílek vedle tebe?“

Gawin zavrtěl hlavou. Dorian se pokusil představit, ale Murak jej ignoroval. Gawin očividně nebyl jediný, kdo mladíka považoval za potenciální živý štít.

„Jestli dneska máme přežít, musíme držet při sobě.“

„Na rozdíl od minula, kdy by z nás soudržnost nadělala hromadu krvavých sraček.“

„Přesně. Jestli nemáš lepší plán, ale obávám se, že útěk je odsud možný leda tak nohama napřed.“

Houf zajatců pokračoval dál, Gawin s Murakem nevyměnili další slova, byť byli rádi, že konečně narazili na nějakou známou přátelskou duši, byť přátelstvím se ve světě žoldáků myslela skutečnost, že dotyční se neplánují v nejbližších okamžicích rozsekat na kusy.

Došli do místnosti s něčím, co by se dalo nazvat pódiem. V ledovém bělavém světle si všiml vysokého stropu a stojanů na zbraně, napěchované vším možným. První myšlenka byla sebrat co nejlepší meč a prosekat se ven. Jak „geniální“ nápad hodný velitele to byl, si uvědomil velmi záhy.

Pár metrů nad nimi totiž po obvodu na plošině stáli ozbrojenci. Všichni měli černé šaty a podivné kovové masky chránící obličej. Nebo snad chránily ostatní před pohledem na to, co se skrývá pod nimi? Tak či tak, muži s maskami krys, démonů, vlků, draků a kdejaké havěti třímali kuše a dlouhá kopí, kterými mohli sjednat pořádek v rámci sekund.

Na samotném pódiu stál lehce zavalitý muž s holým temenem, jen zbytky stříbrných vlasů po obvodu hlavy. Majestátný obličej s šikmýma očima zdobila bradka. Gawin netušil, o koho jde, ale třebaže ho od něj dělilo dobrých pět metrů, cítil z něj jakousi energii vysílající jasnou zprávu. Tenhle chlap by jej zabil beze zbraně jednou rukou a druhou přitom hrál šachy. Byl to vůbec člověk?

„Přátelé…“ začal kupodivu přátelským, familiárním tónem, „… měli jste to štěstí, že jste byl vybráni jako oběti bohyni Azitě a v závislosti na tom, jak moc jste toho štěstí měli, bude či nebude dnes vaše krev prolita před krvelačným plebsem. Dobrá zpráva je, že vy všichni, jak tu jste, jste součástí modrého týmu, táhnete za jeden provaz. Ta špatná je, že ti zkurvysyni z červeného týmu, proti kterým půjdete, vypadají tak odporně, že mnozí z vás možná radši padnou na vlastní meč, než aby jim čelili.“

Mistr i přes silný přízvuk ovládal obecnou řeč dokonale.

„Máme tu jen pár takových přátelských pravidel. Vítězí tým, kde zůstane jako poslední aspoň jeden bojeschopný bojovník. Dále, žádná bílá vlajka. A v neposlední řadě, vítězství nebo smrt, žádná milost pro poražené. Pochopili?“

Mistr vzal mlčení jako souhlas.

„Nezapomeňte, snažíte se přežít, ale přeci jen, budete mít četné obecenstvo, tak ať se na to dobře kouká. Dejte jim zbraně.“ Starší muž luskl prsty a ze stínu náhle vystoupili jeho pomocníci, kteří začali sahat do stojanů. Koutkem oka Gawin spatřil dalšího muže s šikmýma očima, ale daleko mladšího. Moc těchto šikmookých lidí z východu za život neviděl, jen obchodníky a žoldnéře, ale i tak jej udivilo, že tenhle měl světlé vlasy.

„Ah, Date Uenaga. Ajacu ni Onimaru o jare!“ vyštěkl mistr v podivném jazyce a jeden z poskoků blonďákovi podal jakousi šavli. Dle toho, s jakým respektem ji bral do rukou a jak se od ní odtahoval, bylo jasné, že obyčejný sekáček to nebude. Předával ji takovým odporem, jako kdyby se s každou vteřinou navíc, co ji drží, měl sám přeměnit v odporného mutanta. Příjemce ji však vzal do ruky, jako kdyby sahal po břitvě a holení. Buď si význam zbraně neuvědomoval, nebo mu bylo už vše jedno.

Vitul ucítil, jak mu někdo do rukou vtiskl jeho štětec, kterým namaluje své poslední mistrovské krvavé dílo. Jeden a půl ruční meč. Nepřipadal mu ničím zvláštní, dokud se v bílém světle nezaleskl fénix, vyražený na čepeli.

„Pratelli…“ zašeptal. To snad není pravda.

Rod Pratelli, smetánka zianarské šlechty. Po staletí produkovali ty nejlepší šermíře. Jejich meče se dědily celé generace z otce na syna. Aby taky ne, byly pradávno vykovány až v Kataghardii z nejlepší trpasličí ocele, samotným mistrem Lumorikem. Jméno Pratelli již nikdo na celém světě nenosil, s nemalým přičiněním inkvizice, nepřátel rodu a samotného tehdejšího císaře, kterému začali být nepohodlní díky nemalému obnosu, který jim dlužil. Jakmile přestali být užiteční, odepsal je a nechal napospas nepřátelům, byť celé generace za něj prolévaly krev. Musel se hořce pousmát nad tou analogií s osudem rodu Kestlerů.

Kochal se tou nádhernou prací mistra kováře. Třebaže tento meč již sťal bezpočet hlav, rozpůlil tisíce hrudních košů a srazil se se stovkami zbrojí, vypadal, jako kdyby jej ukovali teprve včera. Tady v téhle díře nejspíš netušili, co za poklad tu mají. Jinak by mu jej nedali do rukou. Jediný meč Pratelli by se totiž bez nadsázky dal prodat za luxusní sídlo či snad tři hrady. Děkoval bohům za možnost si jej těsně před smrtí vyzkoušet. Nakonec se mu přeci jen bude umírat krásně.

„Tak jsem vás našla. Jaký je plán?“ Gawina, který se zrovna chopil štítu, ze snění vytrhl Lydiin hlas. Když otočil hlavu, byl tam již ozbrojený Murak a kromě žoldnéřky i další známí z bývalého Ztraceného batalionu.

„Nevím, jestli ti idioti kolem nás mají nějaké bojové zkušenosti.“ zamumlal Memnón.

„Ale měli bychom využít své sehranosti a držet formaci. Jestli se rozptýlíme a budeme bojovat každý sám za sebe, je po nás.“

„Uděláme štítovou hradbu. Ať na nás pošlou cokoliv, máme takhle větší šanci. Musíme jen doufat, že protivníci jsou krvelačná divoká smečka a nedostanou podobný nápad jako my.“ Murak se rozhlédl okolo sebe. Bylo jasné, osm členů Ztraceného batalionu stačit nejspíš nebude. Kdo ví, kde vězel zbytek, jen doufal, že ne v červeném týmu.

„Hej! Šikmoočko! Mluvíš obecnou řečí?“ zahulákal Murak směrem k tomu, kterého Wa-shu nazval Uenagou. Mladý muž se zvědavě poohlédl.

„Hai… chci říct... ano.“

„Vezmi si štít, potřebujeme každého, kdo umí alespoň trochu bojovat! Jinak je po nás!“ Uenagova tvář se ve strašidelném světle zkřivila do úšklebu.

„Smrt si přijde pro nás všechny. Jestli mám dnes zemřít, ať se stane. Další den, co mi tluče srdce, je jen dalším dnem na útěku. A že jsem utíkal zatraceně dlouho. Ničeho nelituji...“ Uenaga vytasil šavli a prodral se dopředu, do čela modrého týmu. „… ale jsem unavený. Dopřeji si konečně pořádný spánek, po kterém nebude následovat kocovina. Ale nebojte, sundám jich, kolik budu moct, abych zvýšil vaše šance.“

„Dobře, magor,“ zamručel Murak a rozhlížel se po jiném rekrutovi. Gawina však pobavila ta irone, jak moc chápe toho exotického šermíře z daleké země. Snad víc než ty, po jejichž boku roky bojoval a krvácel. Chvílemi uvažoval, že s Uenagou vytvoří sebevražedné duo, aby se společně vrhli jako bratři vstříc tak vytoužené čestné smrti. Ale odmítal opustit spolubojovníky. Ne, podruhé se neprohřeší.

Murak, který onu „zradu“ celou inicioval, nyní na sebe vzal plnou odpovědnost. Svým způsobem v téhle šlamastice byli díky němu. Jeho směrem však nezazněla žádná výčitka či nadávka. Všichni si moc dobře uvědomovali, že se k němu připojili dobrovolně. Nikdo jim nebránil vydat se cestou, kterou si vybral Dhuf, který se již na druhé straně opíjí medovinou.

Ne, to, že jsou tady, je jejich vlastní rozhodnutí.

Murak postupně sehnal ještě tři bojovníky, kteří byli ochotní se ke štítové hradbě připojit. Nebylo to moc, ale dávalo to alespoň malý pocit naděje. I o zkušené bojovníky se začala pokoušet úzkost, když stoupali dlouhou chodbou směrem k zamřížované bráně. Ta nejistota a čekání na nevyhnutelné je ubíjela, když se řev diváků na tribunách stával hlasitějším a jasnějším.

Gawin, který se smrtí hrál o svůj život již nesčetněkrát, si netroufal ani představit, jak se asi cítí Dorian. Zdálo se mu, že mumlá jakousi modlitbu.

„Pamatuj, co jsem ti říkal. Drž se za mnou.“

Zlaté paprsky tropického poledne je oslepily, sotva jim pod nohama zakřupal písek. Celou arénu tvořilo velké prostranství, menší bitva jako tato, zahrnující desítky bojovníků, se tu vešla bez problémů. Stejně tak pro diváky bylo tolik místa, že populace nějakého zapadákova by se tu doslova ztratila.

Celé prostranství bylo obehnáno vysokou zdí, z jejíhož vrcholu ještě pro jistotu trčely kovové hroty. Další byly zasazené v části obvodu zdi směrem do arény. Sloupy spojující úseky zdi nesly nádoby s ohněm, překvapivé bylo, že některé plameny měly atypickou barvu, modrá či zelená.

Daleko víc než divoké obličeje tisíců diváků křičících na bojovníky urážky jej však vyvádělo z míry to, co sedělo v první řadě, zírající přímo přes zeď.

Byli to jacísi holohlaví mniši v oranžových hábitech, tvořící živý kruh. V kontrastu s diváky působili naprosto nezúčastněně, jejich kamenné tváře působily až znuděně. Jestli chce zachovat chladnou hlavu, musí pro něj po dobu boje, nebo dokud jej někdo z druhého týmu nesprovodí ze světa, přestat existovat.

Bláboly uvaděče ignoroval. Když se ujistil, že má kolem sebe své bratry ve zbrani, upřel zrak na druhý konec arény. Brána začala chrlit bojovníky z rudého týmu.

Wa-shu nelhal. Už od pohledu to nebyli žádní nováčci. To by Gawina nevyvedlo až tolik z míry, kdyby se mezi nimi netrčilo několik obrovských barbarů. A to bylo co říct, Gawin sám nebyl drobeček. Ale tihle obři byli minimálně o tři hlavy vyšší než on. V životě by ho nenapadlo, že lidská bytost může dosáhnout takové výšky. Byli to vůbec ještě lidé?

S prvním obrem se střetl, ještě když bojoval za svého otce. Rytíř Alessandro, obrovský golem, vyšší o hlavu. Gawin vyvázl. S několika zlomenými žebry.

Hosvir. Ten obrovský nájezdník ze Severu, kterého v hospodě, tehdy už jako žoldnéř Ztraceného batalionu, podřízl jak svini. Byl o dvě hlavy vyšší než on, ale příliš sebevědomý a neohrabaný. Tehdy vyvázl bez úhony, byť taktika, kterou zvolil, byla vše, jen ne čestná.

Zdálo se mu, že kdykoliv se střetne s obrem, bohové proti němu časem pošlou monstrum ještě větší. Už si dokázal představit, jak se asi před dvaceti lety cítili křižáci, když čelili Ratimírovi.

Následoval okamžik ticha. Obě strany zamrzly, ne snad, že by se jim štítilo prolít krev těch druhých, snad se rozmýšleli, jak to udělat. To nebylo dobré znamení, protože by to znamenalo, že protivníci jsou přeci jen sehraní, a i přes vzhled primitivů nezmaří své životy jen tak.

„BANZAAAAAAAAI!“ čekání přerušil Uenaga, který se s šavlí vrhl vstříc krvelačné hordě. Vypadal to jako akt čistého šílenství, avšak Gawin věděl moc dobře, že bohové v tuhle chvíli litují, že se cizinec nenarodil jako Vitul.

„Ke mně! Štítová hradba!“ zahulákal Murak a štíty se během chvíle zaklesly do sebe, Gawin si přehodil meč z levé do pravé, jelikož tentokrát byl uprostřed.

„VPŘED!“

Uenaga se během chvíle ztratil v mase nepřátel, mladý žoldák mu nedával velkou naději, hlavně proto, že první smrtelný výkřik následoval bezprostředně nato. Pár šílenců šikmookého muže následovalo, zbytek poněkud váhal.

Největší z barbarů, chlupatá hora masa, s obrovitým břichem, jehož tuk by posloužil líp než kterýkoliv pancíř, skrz špinavé vousy zakřičel cosi v podivném jazyce. Červený tým neváhal a s křikem se vrhl vstříc nepříteli.

„Srdce silno buší a po tele behá mráz…“

Spatřil, jak jednoho modrého obrovský barbar jediným máchnutím kladivem smetl z cesty, jako služka zametající smetí. Další modrý se pokusil o sek mezi krk a rameno, avšak sekera orka jej připravila o paži, přičemž čerstvého mrzáka okamžitě dobili menší protivníci.

„Pánové a dámo, bylo mi ctí s vámi sloužit,“ pronesl Murak, který i přes svůj zvyk chytat se každé naděje, se nejspíš rozloučil s myšlenkou, že pro něj ještě někdy vyjde slunce.

„Dopíči,“ pískl Palatius, když dalšího modrého rozpůlila od temene po rozkrok barbarská sekera.

„Já si hned říkala, že ten kurz je nějaký podezřelý,“ ozval se hlas bledé tmavovlásky v černých šatech, schovávající se pod slunečníkem stejné barvy. Buď byla šílená, nebo čarodějka, která místní vedro snadno zkrotila magií, protože v černém korzetu, který měla na sobě, by se většina smrtelníků upekla zaživa.

„Chcípají jako mouchy. S takovou to skončí dřív, než to vůbec začne. Co máme dál na programu?“

Chvílemi to vypadalo, že je smete pouhá váha mužů. Náraz však ustáli, byť v písku zanechali krok dlouhou rýhu.

Dunění ran o štít nad svou hlavou Gawin rychle utnul bodnutím do soupeřových slabin. Ihned ho nahradil obrovitý ork se sekerou. Masa železa měla takovou energii, že pokus o kryt by určitě Gawinovi zlomil předloktí.

„Lydie, ode mne!“ Nechal ocel sklouznout po štítu vedle sebe, energie útoku zeleného válečníka stáhla s sebou jako závaží utopence. Jeho hrdlo dopadlo přímo na Lydiin nastavený meč.

„Kurva, Gawine, dobíjej je pořádně, nebudu po tobě uklízet donekonečna!“ zaklela žoldnéřka, na kterou se v tu chvíli vrhl další barbar, plánující využít vzniknuvší mezery. Gawinův meč však bleskurychle vyrazil zpod štítu a protivník už neměl šanci zareagovat. Záblesk ocele následoval výkřik, když se protivník s obnaženými střevy zhroutil do písku. Koutkem oka spatřil komický zjev, jak se Dorian snaží vyprostit zpod obrovské mrtvoly orka, vážící nejspíš minimálně dvojnásobek, co on sám.

Křídla jim, byť neúčelně, kryli modří bojující na vlastní pěst. Vypadalo to však, že nebude trvat dlouho a barbaři jim vpadnou do boku. To by mohl být rychlý konec.

Velitel barbarů byl však tak laskav, že těchto starostí bývalý Ztracený batalion ušetřil. Z nudy, čistého sadismu či snad byl primitivem jen na pohled? Podle všeho se mu nelíbil pohled na to, jak mu žoldáci ve štítové hradbě masakrují druhy, tak se stal živým katapultem. A nejbližší spolubojovník střelivem.

„Doprdele!“ zakřičel žoldák vedle Gawina, na kterém přistál mrštěný barbar. Doslova jej přimáčkl k zemi. Nebyl však čas starat se o jeho osud, jelikož červení zahltili mezeru jako infekce nevyčištěnou ránu a prohlodávali se do útrob obrany.

V nejméně vhodnou chvíli pod drtivým úderem kladiva zakřupala lebka Memnóna. Achájcův brutální skon přitáhl pozornost Gawina a tím mu posmrtně spolubojovník naposledy zachránil život. Barbar se totiž kladivem ohnal jako kosou, kterou hodlal sklidit krvavou úrodu. Další byla na řadě hlava mladého Vitula.

Stihl jen urychleně zvednout štít. Bylo mu jasné, že je to zbytečné. Odhalil tím totiž trup, na který se řítí hladová smečka, hodlající dobít zbytky už tak zmasakrovaného modrého týmu.

Energie úderu byla obrovská. Prošla přes štít a praštila Gawina do hlavy. Doslova odletěl stranou. Dopadl jako do peřin a písek mu odřel pravou tvář. Na chvíli jej pohltila temnota, myslel si, že jej konečně čeká podsvětí a soud Proveho, boha spravedlnosti. Bolest v levé paži jej však přesvědčila, že tentokrát smrti unikl.

Z okamžik trvajícího bezvědomí se probral ve chvíli, kdy na něj skočil muž s rudým obličejem, na kterém byly naběhlé žíly. Od úst mu kapala pěna. Nebylo pochyb, že byl ve vražedném deliriu a jeho jediným přáním bylo prolít Vitulovu krev.

Záblesk ocele probudil bojový instinkt. Když byl krátký meč na půl cesty k jeho vnitřnostem, vystřelil pravačkou proti zbrani. Ne aby meč chytil, ale aby se za ni vytáhl a uhnul z trajektorie. Z posledních sil se zvednul v bocích a strhl divocha ze sebe.

Přemohl polomrtvé tělo, aby se urychleně dostal na nohy. Štít díky popruhu stále držel na ruce, byť koutkem oka spatřil, že z něj moc po úderu kladiva nezbylo. Divoch na sebe nenechal dlouho čekat.

Měkkým krytem zvrátil výpad směrem k útrobám. Ladností tanečníka vpadl soupeři do boku a hranou zbytku štítu mu rozdrtil lebku.

„Vrraaaaa!“ Ušní bubínky mu rozdrásal řev obra. Gawin, stále rozdýchávaje nečekané vítězství a nával adrenalinu uskočil, netuše, před čím a kam. Záda mu jen olízl ostrý vánek toho, co z něj mělo udělat dva menší.

Prudce se otočil, jedním okem pátral po zbrani druhým po hrozbě. Rozbitý a nepoužitelný štít byl totiž jen chabou hrází proti nezadržitelné řece smrti. Spatřil však jen obrovitého muže, jak se s krví u úst kácí k zemi a Uenagu, jak se s tváří zkřivenou škodolibým úsměvem kochá dílem zkázy, jako kdyby všude kolem nečíhala smrt.

Nebyl čas na projev vděku, vrhl se tam, kam jej před okamžiky odhodilo kladivo, a setřásl z levačky rozbitý štít. V písku se naštěstí stále válel vyfasovaný meč. Neváhal a vrhl se vstříc osudu. Tohle je ta chvíle. Tohle je okamžik, kdy zemře.

Šli na něj dva naráz, zleva i zprava, s cílem jej současně rozseknout po diagonále. Uhnul za levým ramenem. Meč opsal před žoldnéřem oblouk a sklopil obě ostří. V dalším okamžiku naráz přeťal obě hrdla.

Pokračoval v pátrání po tom, kdo mu přinese hrdinskou smrt hodnou písně. Jaká škoda, že v publiku nejspíš žádný bard nesedí. Jako každý Vitul, byť poloviční, toužil tajně po tom, že o něm bude napsán epos. Jeho umělecky nadaný bratr Adean mu kdysi k narozeninám z žertu napsal báseň Kterak udatný Gawin pod lavinou kurev naposledy vydechl, která alespoň kvalitou převyšovala pár veršů zvaných Jak se můj debilní bratr mrkví zadusil, které při jedné ze sourozeneckých hádek splácala sestra Elizabeth.

Konečně našel toho, kdo si s ním zatančí poslední tanec. Obr se sekerou, odpovědný za rozpůleného modrého druha, se na něj vrhl s válečným pokřikem, který by sám o sobě byl pro slabší povahy smrtelný. Gawinovi blýskla hlavou představa, jak mu sekera dopadne mezi krk a rameno ve chvíli, kdy on obra sekne pod žebra. Jejich srdce by přestala být současně a zemřeli by strnulí v póze válečného tance. Tohle je smrt hodná Vitula!

Barbar však udělal fatální chybu. Napřáhl se sekerou a navíc tak neohrabaně, až to Gawina urazilo. Otec za podobné chyby trestal rákoskou s tím, že je to jen slabý odvar, co by je čekalo na bitevním poli. Soupeř snad spoléhal jen na primitivní sílu či byl dopředu opilý vítězstvím z vidiny zmasakrovaného protivníka. Tak či tak, válečný křik vystřídal ten bolestivý, když mu obě předloktí v půli cesty naseklo trpasličí ostří. Vitul se záhy ocitl za jeho zády. O úder srdce později mu jednou rukou srazil vaz.

„Všechno je to tvoje vina, ty sráči!“ Známý hlas patřil členovi bývalého Ztraceného batalionu a mířil směrem k Murakovi.

Poznal Cedrika, věrného bracha, se kterým prošli nejedním peklem. Teď však stáli proti sobě. Bývalý přítel se vrhl na černocha, který dupnutím na krk dorazil poslední oběť a zákeřný útok vykryl tak-tak.

„Kvůli tobě jsme tady, ty kurvo!“ Zasypal Muraka takovou zuřivostí, že z něj šel v jednu chvíli větší strach než z obrů, měnících modrý tým v mleté maso. Gawin netušil, co měl Murak za sebou a s kým to před chvíli bojoval, ale očividně kulhal a nebyl v nejlepší kondici. Koutkem oka spatřil zase Lydii, jak se vrhá proti břichatému veliteli červených, kolem nějž ležely tři mastné fleky z modrého týmu.

Rozběhl se k Lydii. Mihnul se kolem soupeřícího Muraka a Cedrika. Ostří mistra Lumorika žoldnéře jen přátelsky pozdravilo. Ocel lebkou prošla hladce. Netušil, jakou zkázu způsobil, věděl však, že Murak má o starost míň. Čas pomoci té, která mu poslední roky byla sestrou.

Obr rozdával hrůzostrašné rány. Skřehotavý hlas v hrdelním jazyce trhal uši. Lydie chtěla zaútočit, avšak opět byla nucena ustoupit, jinak by byla rozdrcena. Přes lavinu úderů by se k monstru vydal jen šílenec. Šlo snad jen čekat, až se unaví, avšak nezdálo se, že k tomu v brzké době dojde. Spatřila Gawina, jak se k hoře masa blíží zezadu.

Naděje na rychlé vítězství se však rozplynula ve chvíli, kdy žoldák až komicky zakopl o jednu z mnoha mrtvol a přepadl dopředu. Co víc, ostří sice na barbara dosáhlo, avšak špatným úhlem. Polechtaný obr ranku na boku určitě ani necítil.

„DOSTAPIČ!“ Gawin sletěl obrovi přímo pod nohy. Důvod, proč ještě dýchal, bylo snad jen čisté překvapení protivníka. Ten se tuhle událost však rozhodl urychleně napravit.

Chtěl se po obrových nohách ohnat mečem, ale levé předloktí se znovu rozhořelo bolestí pod dopadem obřího chodidla. Už nikam neuteče. Konec byl neodvratný a ubíhaly polední sekundy, kdy Vitulovo srdce udeří naposledy. V posledním okamžiku zaryl prsty do písku.

„Gawine! NEEEEE!!!“ Dívka vykřikla a bez ohledu na nebezpečí se na barbara vrhla. Zvedal kladivo nad hlavu k finálnímu úderu. Nestihne to, než ho doběhne, Gawinův mozek bude na kaši.

Ozval se výkřik. Obr zavrávoral a udeřil úplně jinam, než zamýšlel. Chrlil jednu nadávku za druhou. Lydie neváhala a zaútočila. Ostří se zakouslo do levé zákolenní jámy. Řev ihned následoval gejzír krve z poraněné tepny.

Ať už ze spolubojovníka zbylo cokoliv, obr tomu nevěnoval pozornost a švihnul kladivem naslepo tam, odkud přišla bolest. Teprve teď si všimla, že Gawin mu do očí hodil písek. Síla kladiva se v tu chvíli opřela o její štít. Zavrávorala.

Následoval další řev. Ostří z trpasličí ocele se zakouslo do barbarova ramena. Paže okamžitě ochrnula. Gawin smrti nakonec přeci jen unikl, otázkou bylo na jak dlouho. Obr propadl zuřivosti a z posledních sil zbývající zdravou rukou pozvedl zbraň. Okamžitě však opět žuchla do písku, když dívčin meč rozťal biceps. I takhle zmrzačený obr působil příliš nebezpečně na to, aby se k němu přiblížila víc, než bylo nutné.

„Tohle je za Memnóna!“ vykřikli současně, když své meče zabořili do obrovského trupu. Nadlidsky velkému barbarovi v ústech zabublala krev, vychrlil pár posledních nadávek, proklel bohy a pak se už jen sesul do písku.

„Jako za starejch časů.“

Kulhající Murak už rutinně zašlápl krk umírajícímu protivníkovi, zatímco Lydie dobíjela druhého jeho vlastní přilbou. Navzdory očekávání modrý tým po smrti obra získal převahu a protivníky zmasakroval. Nebylo však moc proč oslavovat. Většina spolubojovníků žrala hlínu, nebo spíš písek. Ty šťastnější se dalo ještě identifikovat, ostatní svými ostatky splývali s mršinami červených do neidentifikovatelného beztvarého hnusu.

„Oběti pro boha války! A pro paní smrti Moranu!“

Gawin podřízl hrdlo poslednímu protivníkovi a v záchvatu krvavé euforie si namaloval znamení kolovratu na čelo jeho krví. Zbytek rozetřel po tvářích a začal zpívat rituální píseň. Jeho přeživší spolubojovníci spustili vítězný pokřik, až na Uenagu, který začal mezi hromadou mrtvol meditovat. A na Doriana.

„Kde je ten zatracený zkurvysyn?“ pronesl Gawin, když adrenalin alespoň trochu odezněl. S bohy se už usmířil. Ať už byl jeho hřích jakkoliv závažný, cítil, že masakr, který tady v aréně způsobili a to, jak ochotně se vrhal vstříc téměř jisté smrti, splatilo dluh nesčetněkrát. Bylo mu sice líto Cedrika, ten zkurvysyn mu bude chybět, ale co s tím mohl dělat.

Mladík stál jako zkoprnělý, jako kdyby byl takovému příšernému masakru vystaven poprvé v životě. Musel být pod ochranou boží ruky, nebo měl nehorázné štěstí, protože mnoho zkušenějších bylo tento den zapíchnuto jak rituální obětina a bohyně arény nasávala jejich utrpení, krev a hlavně jejich duše, ze kterých čerpala sílu.

Krokem, připomínající chůzi lehce podnapilého štamgasta, se k Dorianovi vydal. Místo alkoholu mu však tělem proudilo vzrušení ze zkázy, kterou způsobil, a v neposlední řadě zatracená bolest, jako kdyby se všechny údery, které schytal, nasčítaly a hrály mu po těle současně jako orchestr mučení. Bolest to však byla vcelku příjemná.

Mladík netušil, co mu ten krví potřísněný psychopat chce. Zjistil to velmi záhy.

„AU!“ vykřikl až žensky, když mu Gawin vrazil pěstí.

„Tohle je bolest, Doriane. V životě žoldáka tvůj nejlepší přítel. Připomíná ti, že jsi stále naživu. Zvykej si na ni.“

Autor: Cabadaj, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrých časů V.: