Když mne ochráníš - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Můry, Nathan a šok

29.03.2015 (10:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 851×

Vůbec jsem se nevyspala. Celou noc se mi zdálo, že sedím zavřená v šatníku a v pokoji někdo chodí sem a tam a rozhazuje mi všechny věci. Hledá mě. Byla jen otázka času, kdy přejde ke dveřím šatníku, za kterými jsem se ukrývala. Přes mezery v dřevěných dveřích jsem viděla, jak se postava, že které jsem viděla jen nohy - a že jsem si byla sakra dobře jistá, čí jsou - vydala ke mně. Druhou ruku jsem si zakryla tu první, která už překrývala moje ústa. Dech se mi zrychlil a z očí mi začaly téct slzy. A dveře se najednou otevřely.

A dveře se opravdu otevřely, ale stála za nimi Zoey po boku s Mazzem. Vydechla jsem úlevou a nechala slzy téct proudem. Bez jediného slova se ke mně vrhla, objala mě a jen tak tam se mnou seděla, dokud jsem nebyla schopná uklidnit se natolik, abych si mohla zase jít lehnout do postele.

Ráno, když jsem se probudila, cítila jsem se jako burger. Z jedné strany mě objímala Zoey a z druhé byl na mě zády natlačený Mazz. Prý jsem v noci ještě křičela.

Tohle se mi stávalo často. Nevěděla jsem, co v noci dělám, dokud jsem se neprobudila s křikem někde schovaná, jako třeba teď v šatníku, nebo v koupelně. Většinou mě našla Zoey, ale když nebyla v noci doma, byla to hrůza, to jsem se přitulila k Mazzzovi a zůstala na místě až do rána, protože jsem se prostě bála jít zpět do pokoje.

Byla jsem Zoey strašně vděčná, že tyhle mé stavy snášela a nikdy mi k tomu neřekla ani slovo a na nic se neptala, i když jsem na ní viděla, že si dělá starosti. Něco málo věděla, ale nikdy jsem jí neřekla úplnou pravdu, do tohohle opravdu nepotřebuju zatahovat další lidi, stačí, že je má kamarádka, už to mě děsí.

Když jsem ráno vyvenčila Mazze, zalezla jsem zpátky do postele s knížkou a samozřejmě vaflemi, které jsem přinutila udělat Zoey před odchodem. Dnes byl pátek a já měla jen jednu hodinu a pak jsme se s Zoey, Danielem a Garrym – Danielovým příležitostným přítelem - dohodli na společném obědě v Sudu, což byla restaurace pro studenty, kde sice nečekejte nic extra, ale pořád lepší než menza, a za jejich grilovaný sýr se zeleninou v tortille bych zabíjela. A pak bych zabila sama sebe za ten zadek.

„Ahoj, broskvičko,“ zvolala Zoey, když se ke mně blížila po chodníku. Cože?

„Broskvičko?“ podivila jsem se s kyselým úšklebkem. Zoey mě velice ráda nazývá různými věcmi, nikdy jsem sice nepochopila proč, ale za tu dobu jsem si na to celkem zvykla, přesto mě někdy pěkně překvapila a zarazila.

„Třešničko?“ zkusila to znovu, načež mi obočí vyletělo do oblak. Povzdechla jsem si, zaklesla se do ní a táhla ji dovnitř, kde už na nás naši dva cukrouši čekali. „Takže dneska ta večeře?“ zeptala se Zoey, když už jsme byly s jídle skoro u konce.

„Jasně.“

„Tak děvčata, oznamuju vám, že dneska rozhodně na žádnou večeři nepůjdete,“ začal Garry svým hláskem a při tom si ruce zkřížil pod bradou. Šlehla jsem po něm pohledem.

„A pročpak?“ zjišťovala Zoey a nepřestala se rýpat ve svých lasagních.

„Dneska je u nás na koleji pařba a vy jste oficiálně zvané.“ Zoey najednou lasagne přestaly zajímat, naklonila se ke Garrymu blíž a začali spolu probírat její šatník. Stejně si zase vezme něco mého. Bože, z takových akcí chodím vždycky sama, protože Zoey se vždycky někde mezi pivem a několika panáky vodky náhle vyskytne příležitost.

„Počkat!“ vyhrkla jsem a ani si to neuvědomila. Všichni u stolu se na mě otočili a čekali, co ze mě ještě vypadne.

„Hm?“ Daniel se zamračil.

„Nemůžu, už něco mám,“ vysvětlila jsem a pokrčila rameny.

„Ty něco máš?“ podivila se zase Zoey. „Ram to do rána vydrží.“ Cože? Dobře, skoro nikam nechodím, když mě teda nevytáhne ona, ale až tak zoufalá snad nejsem, nebo jo? Nechodím přece ven z jistých důvodů.

„O Rama nejde, něco prostě mám,“ prohlásila jsem a narovnala se, abych tomu dodala alespoň nějakou váhu. Všichni tři na mě jen tupě zírali a k ničemu se neměli. Povzdechla jsem si. „Prostě jdu s někým ven.“

„Tak, mladá dámo, o tom si musíme promluvit,“ rozhodla Zoey a posbírala se od stolu, zatímco jsem na ni jen zírala. „No tak, vstávej.“ Gestem rukou mě popoháněla. Nevěděla jsem sice, co to má znamenat, ale z vlastních zkušeností vím, že nemá cenu jí vzdorovat. Vstala jsem, na stůl hodila peníze

za svůj oběd, na kluky jsem jen pokrčila rameny a následovala Zoey ven. „Tak to už vysyp! Kdo to je? Znám ho? Stýkáte se spolu už dlouho? Jak jste se poznali? Je hezký? Jižan?“ Táhla mě za sebou cestou domů a chrlila jednu otázku za druhou, zatímco já neměla šanci jí ani na jednu odpovědět do té doby, kdy už jsme byly u našeho domu a ona se zastavila a vyčkávala.

„Bože!“ odfrkla jsem si. „Pamatuješ na Nathana?“

„Na Nathana, kterého neznáš?“

„No, tak ho znám.“

„Ale tvrdila jsi...“

„Já vím, co jsem říkala. Neznám ho, teda znám, ale... Sakra!“ Dala jsem se do chůze a mezitím hledala přístupovou kartu v batohu. „No, prostě po tom pohřbu, když jsem přiletěla, jsem si šla sednout do baru a on... asi se snažil, nebo co. No, a já odešla a zapomněla jsem si tam mobil, pak jsem se pro něj vlastně vrátila a on mi tam mezitím uložil svoje číslo, chápeš? Prostě se mi hrabal v mobilu, musím si tam dát heslo. No, ale každopádně mi teď volá a řekl, že nedá pokoj, dokud s ním nepůjdu na večeři,“ vychrlila jsem informace, zatímco jsme jely výtahem nahoru do našeho apartmánu.

„Páni! No páni!“ vydechla Zoey a svalila se na botník. „A ty jsi řekla jo?“

„Jo. Co jsem měla dělat?“

„V kolik?“

„V půl sedmé,“ řekla jsem tiše. Pak Zoey pohledem kmitala mezi hodinami v kuchyni a mnou.

„Cože?“ vypískla a já se na ni jen nechápavě podívala.

A pak to začalo. Byly tři hodiny. Dobře, něco málo po, ale Zoey začala vyšilovat, že krasavici v základní verzi ze mě rozhodně za tak krátkou dobu udělat nestihne. Dobře, teď bych se mohla urazit. Dopadlo to tak, že já jsem měla za úkol se kompletně vydrhnout, zbavit se úplně všech chloupků na těle – jako kdybych to nedělala běžně - a Zoey šla vyvenčit Mazze. Ve sprše jsem strávila přes půl hodiny a další patnáct minut jsem si fénovala mé tmavě hnědé vlasy do půli zad. Byla jsem už skoro hotová, když se Zoey vrátila.

„Hej! Viděla jsi, co se děje před domem?“ zavolala na mě ještě z předsíně. Pravda je, že jsem neměla ani páru, co se tam děje, když jsem strávila hodinu v koupelně. Vzala jsem kartáč, a zatímco jsem si pročesávala vlasy, jsem přešla k oknu. Srdce mi vynechalo úder.

Tak další kapča je tady. :)

Vím, že přidávání není tak časté, ale týden není tak moc, což? Obvykle sebou totiž do školy netahám noťas, jen tablet. A tak kapču můžu přidat až o víkendu doma...

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když mne ochráníš - 4. kapitola:

2. sisa118 přispěvatel

29.03.2015 [12:24]

Heuréeeeeeeka! Konečne nová kapitola! Je od teba veľmi škaredé, že nás takto nechávaš čakať! Emoticon Ale podstatné je, že to bola skvelá kapitola a ty by si sem čo najskôr mala pridať ďalšiu.