Kdo je tu navíc? Ja teda ne! 3. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak celý víkend jsem přemýšlela, jak mám Sebastiana konečně dostat dál. Jsem sama zvědavá, jak se do vyvrbí :-)

18.12.2009 (15:00) • lucik1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 740×

3. Kapitola

Jakmile jsem střepy uklidil měl jsem pocit, že ruce už budu mít nadosmrti nepoužitelné. Už jsem je nestrkal ani do umyvadla, protože to bylo zbytečný, sešel jsem do kuchyně, kde matka seděla u stolu a zašívala nějaké kalhoty. Chvíli jsem se štráchal v poličkách, ale nikde jsem nemohl najít lékárničku.

„Do prdele, kde to je?!“ Třískl jsem naštvaně šuplíkem.

„Sebastiane?! Jak to mluvíš?!“ Vyletěla matka naštvaně.

„Nemůžu najít lékárničku!“ Odsekl jsem jí a dál otvíral skřínky.

„Je vpravo dole,“ řekla potichu a sledovala, jak se ohýbám k místu, které mi poradila.

Přede mě si stoupl Sebastian, chtěl jsem ho ignorovat, jak jsem měl v úmyslu, ale byl až moc hmotný. Vzpomněl jsem si, jak jsem prolítl skrz něj. Napodobil jsem ho a zavřel oči. Místo skřínky jsem ucítil látku, otevřel jsem tedy oči, držel jsem mezi prsty černé ryfle. Štitivě jsem stáhnul ruku a on se tomu zasmál. Už jsem mu chtěl něco říct, když jsem si uvědomil, že matka mi čučí přímo do zad.

Stoupnul jsem si a narovnal se v ramenou, chvilku jsme se dívali oba dva do očí a šklebili se na sebe. Já tě přemůžu, můžu tě ignorovat! Řval jsem na něj v myšlenkách, zašklebil se na mě jetě víc.

Aniž bych se na něj přestal dívat, promluvil jsem na matku. „Mami? Ty ruce mě strašně bolí, mohla bys mi to prosím podat?“

„Jistě,“ stoupla si vedle mě, čekala, že jí uhnu, ale já se nemohl odpoutat od Sebastianových ďábelských očí. „Uhneš mi?“ Zeptala se ironicky, když jsem neodpovídal, lehce do mě šťouchla.

„Jasně, jo,“ uhnul jsem pohledem na mou malou mamku, dřepla si a úplně bez problémů otevřela skřínku. Vytáhla malou bílou krabičku a z ní pinzetu, desinfekci s obvazem. Mrkla na mé ruce a když viděla, jak mi krev skapává na zem vzala ještě čistou utěrku.

„Sedni si ke stolu!“ Sedla si ke svému místu a natočila se k místu, kde seděl Sebastian. Čekala, že si tam sednu já, ale si sedl přesně na druhou stranu. S nedzvyženým pohledem se na mě otočila, jen jsem pokrčil rameny.

Když se mi pinzetou šťárala v pravé dlani a vyndávala střípky na talířek, začala se zase starat. „Co se včera stalo, Sebastiane?“

Mlčel jsem, když viděla, že nebudu mluvit, jen si zase povzdychla a pokračovala, kdykoliv jsem sykl bolestí, Sebastian sebou cukl. Strašně mě to těšila, přestože mě to bolelo taky, jednou jsem dokonce schválně cukl, aby mi pinzeta zajela hlouběji do masa, Sebastian mále vyskočil. Mamka se na mě naštvaně podívala, když jsem se začal smát.

Nejseš zvyklej na bolest, co? Na tohle si zase budeš muset zvykat ty, protože já si toho protrpím dost! Křičel jsem na něj v myšlenkách a stále se mu vysmíval. Když mi mamka vylila polovinu láhvičky na obě ruce, vyskočili jsme tentokrát oba dva. Rozdíl mezi náma už byl znatelnější, já měl na rukou bílý obvay, mu na nich zustala červeň.

„Tak, hotovo. Měl by ses jít oblíct, za chvilku ti přijede autobus do školy.“ Mezitím, co mluvila, uklízela.

Už, už jsem chtěl říct, že do školy nejdu, když jsem si uvědomil, že nemám na výběr. Dneska jsou zkoušky a kdybych nepřišel, učitel by jí zase volal, kde jsem.

Vyběhl jsem do svého pokoje začal se vypravovat do školy. Tentokrá tam Sebastian nebyl. Konečně jsem se trochu uvolnil, začínal jsem i naivně doufat, že do školy půjdu sám.

„V to můžeš opravdu jenom doufat.“ Opravil mě přesladce.

„Nemůžeš prostě vypadnou?!“ Osočil jsem ho.

„Proč bych to dělal?“

„Protože ti to říkám!“

„Aha, tak to potom jo.“ Chvíli mlčel a díval se, jak si hážu učebnice do batohu. „Nezapomeň nůž! Kdybys náhodou narazil na sedmnáctiletého kluka, abys mu mohl podříznout krk.“

Ignorace, ignorace, ignorace- „Jdi do háje!“ Sakra, řekl jsem si ignorace, ne?

Pár minut jsme byli oba zticha, já si chystlal věci a on se mi hrabal v nočním stolku, nějak jsem si ho nevšímal, občas něco vytáhl, chvíli si to prohlížel, a pak to tam dal zpátky.

Naše mlčení prolomil on, „pojď, autobus už je tady.“

Podezíravě jsem se na něj podíval. „Nic neslyším.“

Naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se, asi o dvě vteřiny zatroubil autobus, zakřenil se a šel první. Možná to s ním nebude zrovna nejhorší. Žeby moje svědomí mělo i světlé stránky?

„Moc jich není, věř mi!“ Ozvalo se z kuchyně, rychle jsem ho dohnal a společně jsme nastoupily do autobusu.

„Dobrý!“ Pozdravil jsem břichatého řidiče, který jen kývnul hlavou. Vždycky jsem si sedával na sedadlo pro dva, seděl jsem tam sám, všichni věděli, komu patří. Nikdy mi ho nikdo nezasedl. Až dneska, seděl tam jak hřebík, takovej vyjukanej klučina, mohlo mu být sotva patnáct, že by novej prvák? Ale na moje místo si sedat nebude, všichni se na něj vykuleně dívali, co si to dovolil.

„Vlep mu jednu, ať si to pamatuje!“ Nabádal mě Sebastian, ale já jsem neměl zrovna nejvetší chuť prát se, i když tady bych se asi nepral.

„Hey ty, co čumíš jak debil! Jo ty! Sedíš na mým fleku!“ Dneska budu milej. Rozhodl jsem se, ale Sebastian vrušeně poskočil, asi věděl zase něco víc, jak já.

„Já tady seděl dřív!“ Hájil se, dětska kolem nás vydechly úžasem. Tak to beru zpátky, dneska milej nebudu!

„To je tvůj problém, říkám ti to dneska, příště tě nebudu upozorňovat!“ Varoval jsem ho.

Kluk se narovnal v ramenceh, další tvrdohlavej!

„Dělej, tohle si k tobě dovolovat nemůže!“ Křičel Sebastian vedle mě vzrušeně.

„Už jenom kvůli tomu, že mi to říkáš ty, tak mu neublížím!“ Bylo to mířený Sebastianovy, který se chtěl začít háda, nevšímal jsem si, jak na mě ostatní vejrají.

„Nikam nepůjdi, máš tu místa na sezení dost!“ Řekl kluk bojovně, asi si připadá jako hrdina, všichni na něj zírali, jako na boha. Sakra, musím si zachránit reputaci!

„Vždyď žádnou nemáš!“ Vysmíval se mi Sebastian, začínal jsem být slušně naštvaný.

„Mám toho mnohem víc za sebou, jak ty!“ Nenechal jsem se.

„Třeba vraždu člověka? Pche, tak to si tyhle zážitky můžeš zopakovat, ne? Mohli bychom tu ještě udělat jednoho Sebastiana!“ To mě zarazilo.

„Cože?!“

„To je psychopat! Mluví sám se sebou!“ Začel se mi vysmívat ten patnáctiletý.

To už přetekly všechny moje hranice. Chytl jsem ho pod krkem, jednou rukou jsem ho vyzdvyhl do výšky a tou druhou mu dal pěstí. Nestihl se bránit.

„Co si to dovoluješ?“ Vyjel po mně, ale vypadalo to, že brzy bude prečet, zasmál jsem se tomu a vytáhl nůž z boty, nikdo se ani nehl z místa, řidič udělal pár prudkých zatáček, ale ignoroval nás. Nůž jsem mu přiložil ke krku.

„Do toho! Podřízni ho!“ Sebastian to opakoval pořád dokola.

„Seš tu novej, to z tebe děláš zelenáče, se zelenáčama nechcu mít nic společnýho, ale říkám ti, jestli mi ještě jednou zasedneš moje míst, nebo na mě budeš otvírat hubu, podříznu tě! Jasný?“ Zamončil jsem svůj proslov. Sebatian vedle mě odfrkl a sedl si na to místo, které bylo obsazený tím klukem.

Vystrašeně zakýval hlavou, tak jsem ho pustil a nůž dal zpátky na svoje místo. Sebastian se rozvalil na obě křesla, takže je to ztracený. Sednu si na něj a to by byla teprve podívaná pro ostatní v autobusu, když bych seděl v prostoru. Naštvaně jsem kopl do křesla a šel si sednou dopředu.

Zbytek cesty na mě všichni vystrašeně koukali, vím naprosto přesně, co si musejí myslet. Rve se o místo na sezení, a když ho dostane, tak si sedne někam jinam.

„Přesně tohle si myslí! Jak to víš?“ Promluvil znovu Sebastian, jen jsem potichu zavrčel. Na tohle si nikdy nezvyknu, budu dělat všechno, aby zmizel! Možná by to chtěla odbornou pomoc... Ale jak by mi pomohli? Narvali by do mě prášky z kterých bych ležel v posteli a nemohl jít ani na záchod.

Moje shrnutí Další kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování