Kdo je tu navíc?! Já teda ne! 2.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady máte další kapitolku... Moc se těším na další kapitolku, která bude určitě ve škole :-)

03.12.2009 (14:00) • lucik1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 753×

………….

Celou dobu jsem měl pocit, že tam nejsem sám, otáčel jsem se, ale nikde nikdo. Měl jsem sto chutí běžet, ale to by mohlo být až moc nápadný. U domu jsem se ani neotravoval s vytahováním klíčů a přeskočil branku. Do pokoje jsem šel oknem, které bylo pootevřené.

„Sebi? Seš to ty?“ křikla na mě mamka.

„Jo, jdu spát!“

„A nemáš hlad?“ Ty její starosti mně lezly na nervy.

„Ne! Dobrou,“ zavřel jsem okno a otočil se, místo pokoje, jsem viděl svůj obličej, akorát trochu pozměněný, v očích měl bělmo a ústa byla zkřivená do nelítostného šklebu.

„Áááá!“ Zařval jsem, chtěl jsem utéct, ale ten dvojník mi ucpal pusu svou rukou. Držel mě tam aspoň pět minut, než jsem se dostatečně uklidnil.

„Proč křičíš, sakra?!“ Vyjel po mně, ale pusu mi nepouštěl. „Měl by sis na mě zvykat!“

Zkusmo mi odlepil svou ruku z pusy. „Kdo seš, do prdele?“

„Ty,“ pokrčil jednoduše rameny a poodstoupil ode mě pár kroků, pak se otočil, abych ho mohl vidět i zezadu a zboku. Měl úplně stejné oblečení, jako já.

„Vypadni z mého pokoje!“ Hlas se mi bohužel třásl, neznělo to tak výhružně, jak bych chtěl.

„Z NAŠEHO pokoje neodejdu!“ Hlasitě zdůraznil zájmeno a mně se zatmělo před očima, do pokoje vtrhla mamka.

„Co tu, proboha řveš? Stalo se něco?“ Kulila na mě oči.

„Ty ho nevidíš?!“ Ukázal jsem na tu naklonovanou bestii, která se smála čím dál víc.

„Koho?“ Pohledem zhodnotila můj pokoj, asi neviděla nic podezřelého, došla ke mně, můj dvojník jí uhnul z cesty. „Sebastiane! Nebereš žádné drogy, že ne?“ Chytla mě za tvář a prohlídla mi oči.

„Jasně, že ne! Jsem jen ospalej!“ Uhnul jsem jí z dosahu a otevřel jí dveře, abych naznačil, že má odejít.

S povzdechem naposledy zhodnotila můj pokoj, pak mě a odešla. Stál jsem u dveří a koukal na kluka, který mě pobaveně sledoval.

„Nezajímá tě, jak se jmenuju?“ Vypadalo to, že ho tahle situace rozesmívá, nedalo se však to stejný říct o mně, ruce se mi třepaly a nějak jsem je necítil.

„Nezajímá tě, co tu dělám?“ pokračoval, Jako bych mu odpověděl.

„Zajímá mě, kdy vypadneš!“ Vybuchl jsem stále si připomínajíc, že se musím ztišit.

„Tak to je jednoduchá odpověď… Nikdy.“ Jeho oči mi naháněly strach, nedokázal jsem přesně určit, kdy se na mě dívá, a kdy ne.

„Co-cože?“ Polil mě ledový pot po celém těle.

„Je to jednoduchý, já jsem ty, beze mě nemůžeš existovat.“ Ledabyle se posadil na můj psací stůl.

„Do téhle doby jsem byl bez tebe na nejvyšší míru spokojenej a existoval jsem!“

Hlasitě se zasmál, „žil jsem v tobě!“

Podezíravě jsem přimhouřil oči.

Hlasitě se tomu zasmál, když si všiml, že jsem se podíval ke dveřím, jestli ho náhodou neuslyšela mamka, rozesmálo ho to ještě víc, ale ten nelítostný škleb mu pořád zůstal.

„Můžeš ztichnout?“ Vyjel jsem po něm naštvaně.

„Nemůžu, jsem tvoje svědomí! A jak už asi víš, svědomí tě má trápit.“

„Cože? Myslíš si, že jsem už úplný blázen, nebo co?“

„Vidíš mě?“ Zeptal se jednoduše, nečekal jsem, že na to bude nějak reagovat.

„Bohužel jo!“ Nespouštěl jsem z něj oči.

„ Pak jsi blázen.“ Pokrčil rameny a podíval se na mou pravou nohu. Nespouštěl z ní svoje bílé oči. Děsilo mě to.

Po chvíli jsem sledoval jeho pohled ke své nohavici.

„Co je?“ Lezlo mi to na nervy, připadal jsem si, jakoby na mě měl zaútočit.

Mlčky si přistavil židli přede mě, sedl si a pomalu mířil svou rukou ke své pravé noze. Vůbec jsem nechápal, co dělá. Vytáhl si z boty velký nůž, byl to přesně ten nůž, s kterým jsem zabil toho kluka.

Narval jsem si pěst do pusy, abych nevykřikl nahlas. Najednou jsem viděl přesně svůj odraz, jak jsem musel vypadat. Nepříčetný pohled, sice mu tam chyběli zornice, ale to ještě víc přidalo na hrozivosti, pokud se to dá takhle nazvat. Rychle jsem vstal z postele a pěstí bouchl do stěny.

Pod návalem zlosti, bezbrannosti a zhnusení mi z očí vyhrkly slzy.

„Nechtěl jsem to udělat, ale musel jsem.“ Musím být silný před touto zmutovanou zrůdou! Napomínal jsem se stále dokola, ale měl jsem silné nutkání se mu se vším svěřit, stejně toho asi věděl víc, než já sám.

„Zpovídat se mi nemusíš, ale měl by ses podívat, co se z tebe stalo,“ řekl uvolněně, a tak trochu ironicky. Pohledem mi ukázal k zrcadlu na dveřích.

Měl jsem strach se tam podívat, nebyl jsem si přesně jistý, co tam uvidím, nebo spíš, co tam vidět nechci.

Naposledy jsem hodil okem k Sebastianovi - moment! Já jsem Sebastian! Ne tahle zrůda, to je jen výplod mé fantasie.

„Jmenuju se Sebastian, jsem ty!“ Odpověděl mi na moje myšlenky, zase mě tím dokonale odzbrojil a vyděsil.

Musím dokončit ten krok, musím se vidět! Připomínal jsem si. Hluboký nádech a krok… Nevím, co jsem čekal, možná jsem měl strach, že nebudu mít oči, jako Sebastian, nebo že moje tvář bude tvrdá, nezlomná. Bez slitování, ale byl jsem spíš troska. Ruce se mi klepaly, v obličeji jsem byl nezdravě bledý a oči zarudlé pláčem.

„To je ten tvrdej kluk, co zabíjí? Hm… čekal jsem teda něco víc. Ale zase když zabije malé děti…“ Ignoroval jsem ho a dál se prohlížel v zrcadle. „Ty Sebastiane?“ Pokračoval, vážným tónem si získal mou pozornost.

„Co je?“

„Myslíš, že právě teď volají jeho rodiče na policii, nebo pláčou? Možná už ví, že je mrtvý,“ chvilku mi nedocházelo, o čem přesně mluví, „a až zjistí, že to byla vražda, au, au! Tvoje matka by se taky zhroutila z tvé smrti, ale pak-“

„Drž hubu!“ Zařval jsem na něj, ale on pořád pokračoval v těch svých úvahách, skočil jsem po něm, abych ho nějak utišil, abych ho nemusel poslouchat. Místo nárazu, do jeho těla jsem spadl na noční stolek, ten se pod mou váhou rozbil, střepy z lampy, která už byla taky na padrť, se mi zařezávaly do rukou.

„Do prdele!“ Zasyčel jsem bolestí a koukl na svoje ruce, střepy se mi zařízly do dlaní, největší jsem ještě vytáhl, ale ty menší byly moc hluboko.

„Teče krev?“ Zeptal se, se zájmem v očích, Sebastian.

Musím si to vymýt.

„Možná bys měl jet do nemocnice…“

Překvapilo mě, jak se staral, možná, když se mi něco stane, bude na tom stejně, jako já. Koukl jsem k jeho dlaním, opravdu je měl zarudlé, ale střepy tam neměl. Následoval můj pohled, ruce strčil za záda.

Takže on cítí moji bolest, teda asi jen tu fyzickou. To by mi mohlo pomoct!

„Abys nedopadl, jako Ondra!“ Vybízel mě dál podrážděně.

„Jako kdo?“ Neodpustil jsem si otázku a hned toho litoval.

„Ten mrtvej. Zabils ho přece, vzpomínáš?“

Jak bych mohl zapomenout, sakra? Stop, musím přestat na něj mluvit, musím přestat mu odpovídat, prostě ignorovat. Zavřel jsem za sebou dveře od pokoje, možná jsem měl strach, aby ho tam někdo neviděl, ale vypadá to, že ho nikdo nevidí, jen já.

Koupelnu máme prosklenou celou stěnu, snažil jsem se ignorovat i svůj odraz, ale prostě jsem se musel podívat, jak moc to se mnou je příšerný. Mezitím, co se mi umyvadlo naplňovalo ledovou vodou, šel jsem k zrcadlu.

„Proč jsem to udělal?“ Zašeptal jsem zlomeně a opřel si čelo o ledovou plochu prosklené zdi. Nepodvědomě jsem zatnul pěsti a nevšímal si bolestí, když se mi střípky zařezávali do kůže. Třeba to bolí tu zmutovanou zrůdu stejně, jako mě, pomyslel jsem si cynicky.

Buch! Zrcadlo se přede mnou rozsypalo na tisíce, milióny malých střípků, měl jsem pocit, že přesně to jsem já, rozpadám se!

„Jak pošetilé,“ zasmál se za mnou, nepřekvapilo mě, že tu je. „to si jako myslíš, že budeš mít štěstí? Ale rozbití zrcadla zračí neštěstí na šest let.“ Znovu se zasmál. „Neboj se, já jsem to neštěstí a zůstanu s tebou napořád.“ Ujistil mě.

Tohle je snad nějakej nepovedenej sen!

„Tak kreativní nejseš!“

„Co se tu stalo?! Sebastiane?! Tys rozbil zrcadlo?!!“ Ve dveřích stála matka a vřískala na mě. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho tu stojí.

„To nic, mami. Rozbilo se samo.“ Lepší výmluva mě fakt napadnout nemohla!

„A proč máš ruce od střepů? Můžeš mi to laskavě vysvětlit?!“ Dívala se jen na mě, ani mrknutím mi nenaznačila, že je tu někdo navíc, někdo v podobě Sebastiana, ale samotný on to není.

„Chtěl jsem to uklidit, ale zakopl jsem a spadl na ně.“ Vymlouvání mi moc přesvědčivě neznělo teda, otočil jsem se k ní zády a ponořil ruce do umyvadla s vodou, sykl jsem bolestí, mile mě překvapilo, že Sebastian po mně zopakoval reakci a taky zasyčel.

„S kým ses tu bavil před chvilkou?“ Pokračovala ve vyslýchání.

„Já jsem se s někým bavil?“ Ha, to je ono, budu si hrát na naivního nevinného hošánka!

„Slyšela jsem, jak v pokoji s někým mluvíš… Máš tam… dívku?“

Tak tohle mě dostalo! Dívku! To bych měl teda vkus, kdyby moje dívka vypadala, jako moje horší dvojče. Sebastian se uraženě otočil a prošel mou matku, jakoby tam nebyla, aspoň se mu nebudu muset dívat do obličeje.

„Ty střepy ukliď!“ Už se otáčela k odchodu.

„Jo,“ otráveně jsem se máchal v umyvadle.

„Hned!“ Zahřměla nepříčetně.

Schválně jsem vytáhl ruce z teď už červené vody a chytl malé střípky d zakrvácených dlaní. Když viděla moje divadélko, jen si ztrápeně povzdechla a odešla.

Moje shrnutí Další kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování