OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kastelánka 2



Kastelánka 2Mimo pracovní dobu řeší Nahla i jiné záležitosti než Warrena.
Lucy se trápí a Nahla vzpomíná.
Přeji příjemné počtení. Myfate

„Je mi líto, že vás zde nyní musím opět zanechat samotnou,“ řekl a myslel to naprosto vážně. Kdyby neměl jisté povinnosti, dělal by jí společnost již nyní. „Ale vězte, že se brzy vrátím a strávím s vámi delší čas. Ze srdce rád bych vás chtěl poznat lépe.“ Byl přesvědčen o tom, že tohoto rozhodnutí nebude litovat. Nahle zrůžověly tváře a na znamení souhlasu pouze jemně přikývla.

„Mohu pro vás něco obstarat, zatímco budu pryč?“

„Není třeba. Vše potřebné mi vozí Lucy. Přesto je od vás velmi milé, že se staráte,“ odpověděla Nahla pohotově.

„Lucy pracuje na pokladně, že?“ ujistil se ihned, aby měl jasno v tom, jestli ji zde někdo navštěvuje. Byl to od něho nezdvořilý zásah do soukromí, jak si sám uvědomoval, přesto si nemohl pomoci. Chtěl mít Nahlu jen pro sebe.

„Jistě,“ odpověděla Nahla a přemýšlela, proč se ptá na své vlastní zaměstnance.

Oba zároveň se zvedli ze židlí a vydali se ke vstupní bráně. Při loučení ji opět políbil ruku, tentokrát ji však ještě pohladil palcem v místě, kam jí vtiskl polibek, a požádal ji, aby se opatrovala. Potom už jen viděla, jak zmizel do noci, ozářen svitem měsíce téměř v úplňku.

Nahla osaměla. S lampou v ruce obešla celý hrad, pozamykala dveře, zkontrolovala okna a potom se šla uložit ke spánku. Dnešek byl opravdu dlouhý.

 

Druhý den ráno ji vzbudilo ťukání na dveře. Okamžitě vyskočila z postele a šla otevřít.

„Nahlo?“ ozval se známý hlas okamžik předtím, než otevřela.

„Děje se něco, Lucy?“ zeptala se a bála se, jaké zprávy pro ni má, že ji kvůli tomu budí tak brzy.

„Ty se ještě ptáš? Už potřetí bys zaspala,“ odpověděla a propalovala ji zvláštně vědoucím pohledem. Copak to může vědět?

„Omlouvám se, Lucy. Převléknu se a za chvilku za tebou přijdu.“

„Budu čekat.“ Znělo to, jako kdyby si potřebovala o něčem promluvit.

 

Když se Nahla přehnala nádvořím a objevila se u Lucy v kanceláři, zabouchla za sebou dveře.

„Tak co se děje?“ zeptala se bez otálení. Bála se sice, že jestli se jedná o rodinné záležitosti, nebude jí schopná pomoci, ale alespoň se ji bude snažit uklidnit a povzbudit. Vždy může být hůř.

„Zase tu byl šéf,“ vyhrkla Lucy podrážděně. „Včera.“ Nahla zapřemýšlela nad jejím tónem. Jí samotné nepřipadal Warren nijak hrozný. Právě naopak. Choval se k ní velmi mile a pozorně. A než odešel, projevil zájem o její bezpečí. Pak Nahlu napadlo, že Lucy to neviděla. Ona přece odešla dávno předtím.

„A to tě tak naštvalo?“ Musí být opatrná. Lucy je pěkně od rány, když na to přijde. Právě držela v ruce hrnek s kávou, což samo o sobě nebylo dobré a ještě k tomu se jí ruce třásly.

„Zase nedal vědět, že přijede. Když se předem ohlásí, tak mám aspoň čas se připravit, ale takhle? Tak akorát mě rozbolí hlava, sotva ho uvidím.“

„Lucy, jsi si jistá, že se bavíme o tom samém člověku?“ zeptala se Nahla obezřetně.

„Světlé vlasy a zvláštní oči... Vysoký.“ Lucy zavřela oči a zhluboka dýchala. Nahla musela uznat, že ač je ten popis stručný, na Warrena sedí.

Nyní je ovšem důležitá Lucy. Přešla k ní, odebrala jí z třesoucích se rukou hrnek se zbytkem kávy a odložila ho na stůl. Potom se k ní vrátila, vzala její dlaně do svých a zpříma se na ni podívala. Lucy se ještě chvíli soustředila na své dýchání a potom otevřela oči a opětovala jí pohled. Nahla se snažila působit klidně, ale dlouho to nevydržela, protože v Lucyiných zelených očích zahlédla strach. Opravdu se bála.

„To bude dobré,“ šeptala, zatímco ji Lucy padla do náruče. Nechala ji, aby se uklidnila a až na to bude připravená, tak aby se od ní sama vzdálila. Hladila ji po rozpuštěných hnědých vlasech a šeptala jí slova útěchy.

Když se od ní po chvíli odtáhla a vděčně se na ni zadívala, Nahle svitlo. Jak to, že to neviděla dříve?

„Lucy, ty jsi -“

„Jen pár týdnů, ale už to na sobě pociťuji,“ skočila jí do řeči, aby to neslyšela nahlas.

„Gratuluji a velmi ti to přeji.“ Lucy ji znovu objala a když ji potom zase pustila, zdála se být o něco uvolněnější. Nahlu napadlo, že se s tím asi potřebovala někomu svěřit. Doufala, že je tak šťastná, jak se tváří.

„Lucy?“ Zvedla k ní oči ze židle, kam se posadila a když uviděla Nahlin výraz, zase se zadívala dolů. Nebylo třeba něco říkat, aby Nahla pochopila, že zase tak šťastná ta novina nejspíš nebude.

„Snad není Laytonovo?“ zeptala se tiše a myslela na jejího manžela Gregoryho a jejich dvě děti. Potom si vybavila Laytona – údržbáře a třetího Warrenova zaměstnance, který zde pracuje. Také si vzpomněla, jak ho Lucy nejednou sledovala při práci zasněným pohledem, aniž vnímala, co jí Nahla říká.

Musela uznat, že na Laytona je pěkný pohled. Ne že by ji někdy třeba jen napadlo, že by si s ním začala, třebaže se o to pokoušel, ale snažila se ho vidět Lucyinýma očima. Naopak Gregory je navenek obyčejný muž, který ale bezmezně miluje svou rodinu, což by Nahla jistě upřednostnila. Přesto Lucy chápala.

„Už bys neměla pít kávu,“ napomenula Lucy jemně a klekla si před ni na zem. Lucy se na ni podívala a rozplakala se.

„Jsem... moc stará... A on ho... nechce,“ šeptala mezi vzlyky a otírala si oči kapesníkem.

„Lucy, poslouchej mě. Ať se rozhodneš jakkoli, máš mou podporu. Jsi si opravdu jistá, že je Laytonovo?“ Snažila se najít alespoň nějakou naději, že by se situace mohla obrátit.

„Jsem. Nemůže být Gregoryho. To by se musel stát zázrak,“ odpověděla a nový vzlyk se jí vydral z hrdla.

„Neboj, zvládneme to. On by se kvůli tomu snad nerozvedl.“ Lucy zavrtěla hlavou a naposledy si otřela oči. Umínila si, že to musí vyřešit dnes a dokonce už věděla, jak to udělá.

 

Nahlu čekal běžný pracovní den, během něhož nenašla chvilku na odpočinek. Bylo slunečno, takže se zde střídaly skupiny lidí v nejkratších intervalech a ona se do večera nezastavila. Když potom večer vyprovázela poslední skupinu a zamkla vstupní bránu, slunce právě zapadalo. Pomyslela na to, jak touto cestou předešlého dne odcházel Warren a doufala, že se brzy vrátí.

Došla do svého pokoje a chtěla se jít bez dalšího otálení uložit ke spánku. Když ale rozsvítila v kuchyni, našla na stole dózu a pod ní byl složený list papíru. Nejdříve otevřela dózu a přivoněla k jejímu obsahu.

Rozemletá zrna kvalitní kávy během chvilky naplnila kuchyni příjemným aroma.

Zase dózu zavřela a uložila ji do skříňky k čajům, potom vzala do ruky list, rozložila ho a zadívala se na něj. Lucyino písmo poznala ihned.

 

Nahlo,

velmi Ti děkuji za dnešek a omlouvám se za svůj výstup.

Chtěla jsem Tě jen požádat, abys na sebe dávala pozor. Však víš, o kom mluvím. Ve městě jsem leccos zaslechla. A prý se po okolí zase začali ztrácet psi.

Opatruj se.

L.

 

Nahla přečetla ten dopis několikrát, než uznala, že víc, než je v něm napsáno, se stejně nedozví. Lucyino varování před Warrenem zatím odložila stranou. Vzhledem k tomu, že je v jiném stavu, tak měla zřejmě jen přehnanou emocionální reakci. Třebaže to sama nikdy nezažije, dokázala si to představit.

Víc ji ovšem trápila ta druhá zpráva.

Když se sem nastěhovala, přivedla s sebou také Tristana, svého psa. Nebála se ho pustit do lesů, aby se proběhl, protože nepochybovala o tom, že by se ubránil, kdyby ho nějaké zvíře napadlo. Byl zvyklý se sám pohybovat venku, ještě když bydlela na samém okraji Birminghamu. Občas se vrátil lehce zraněný z potyčky s divokým psem a potom ji dovedl k jeho tělu. Nebyl to hezký pohled, ale byla šťastná, že přežil.

Po první této zkušenosti se rozhodla, že ho nebude pouštět ven, ale když si postavil hlavu, prorazil by ji jakkoli silnou zeď z jejích rozhodnutí. A ona to věděla. Proto také uvítala stěhování mimo civilizaci.

Bylo jim zde dobře a ona se cítila bezpečně, když ho měla na noc u sebe. Obvykle se totiž vracel domů.

Ten večer na něho jako vždy čekala za vstupní branou a poslouchala, až jí štěknutím ohlásí, že je doma. Nakonec usnula v Lucyině kanceláři a probudil ji až její příchod.

Sotva se vzpamatovala, začala panikařit, protože si vzpomněla, proč se nachází právě tam. Její vyděšený hlas slyšel i Layton a přišel se podívat, co se stalo. Nahla jim oběma řekla, že se Tristan nevrátil.

Lucy se ji snažila povzbudit tím, že ji přesvědčovala, že černý irský vlkodav běhající v noci lesem musí nahánět hrůzu každému a sotva by si na něho nějaké zvíře trouflo zaútočit. Nahla jí dala za pravdu a Layton se nabídl, že se po něm podívá. Vrátil se až navečer a se smutkem v hlase Nahle oznámil, že Tristana našel a že mu už nebylo pomoci. Proto také jeho tělo raději rovnou pohřbil. Přinesl jí jen jeho obojek. Řekl jí, kde odpočívá, aby za ním mohla chodit. Tu noc byl úplněk. Stejně jako dnes.

Nahla přešla z kuchyně do ložnice, otevřela dveře šatní skříně a sedla si na zem. Zašátrala rukou pod naskládaným oblečením a vytáhla balíček z černé látky. Když ho otevřela, proud slz jí vytryskl z očí a snášel se na fotografii v jejích rukách. Byla na ní ona a Tristan. Snímek pořídila Lucy v den, kdy sem přišli. Měla na sobě stejné oblečení, v jakém poprvé potkala Warrena a její ruka spočívala na Tristanově hřbetě ve výši jejího pasu.

Odložila fotografii a zvedla jeho obojek. Široký černý pruh kůže s dvěma polohovacími přezkami se zkroutil kolem její dlaně, jako by to byl jeho krk. Ani on nezapomněl. Když zamrkala, aby lépe viděla, byla schopná přečíst i jméno, které na něm bylo vyřezáno gothickým písmem téměř po celé jeho délce. Tristan.

 

Tu noc spala velmi špatně a nad ránem byla přesvědčená, že už ani neusne. Vstala z postele, oblékla se, rozsvítila a otevřela velkou dřevěnou truhlu v rohu pokoje, v níž měla látky a vše ostatní, co potřebovala k šití. Začala se probírat střihy a přemýšlela nad novými nápady a nad tím, že tuto činnost už dlouho zanedbávala. Myslela také na Warrena a na jeho důvod odchodu...

Lucy. V souvislosti s ním myslela i na ni. Vybavila si jejich včerejší rozhovor a zamyslela se nad jejími slovy. Použila slovo „zase“, což znamená, že už tu někdy musel být. A protože ona o tom neví, tak to nejspíš muselo být před jejím příchodem, případně ještě v době, kdy se ona sama nacházela mimo hrad. Čas od času přeci jenom musela zpět do civilizace, aby si zařídila to, co nemůže obstarat Lucy.

Souvislý tok jejích myšlenek přerušilo zaťukání na dveře. Vstala a došla otevřít.

Lucy se jí vrhla kolem krku, až se Nahla pod její vahou zapotácela, ještě dřív, než ji stihla pozdravit.

„Je to vyřešené!“ výskla Lucy namísto pozdravu a celá štěstím zářila.

„Jak se ti to povedlo tak rychle?“ Nahle něco říkalo, že to možná nebyl nejlepší tah z její strany, ačkoli nevěděla, co udělala.

„Přiměla jsem Gregoryho, aby si myslel, že to dítě bude jeho. Když se narodí pár týdnů před termínem, tak už to stejně nikdo zkoumat nebude,“ odpověděla spiklenecky a na tváři jí pohrával vítězoslavný úsměv. Nahla vzdychla. To „něco“ uvnitř její hlavy mělo pravdu. Lucy lhala svému manželovi. Snažila se tvářit stejně nadšeně, ale v hloubi duše se cítila zklamaná. Tak dlouho žije s Gregorym, má s ním dvě krásné děti, on by pro ni udělal cokoliv na světě a ona mu to oplatí takhle. Nikdy by si nepomyslela, že něčeho takového bude schopná. Vždy ji považovala za čestnou a pravdomluvnou.

Raději jim oběma šla udělat šálek čaje, aby ze sebe ty negativní pocity mohla dostat, nebo je aspoň zahrabat tak hluboko, aby na ně nenarazila ani náhodou. Dnes se bude soustředit pouze na práci. Venku to vypadá na krasný den, což je jen dobře.

 

Večer, když přecházela po nádvoří k části, kde bydlí, ozval se jí za zády hlas. Měla pocit, že už ho neslyšela celou věčnost.

„Nebojíte se tmy?“ rozlehl se po celém nádvoří, jak ho ozvěna nesla.


 

Doufám, že se kapitolka líbila a budu ráda za ohlasy, abych věděla, jestli mám pokračovat.

K této povídce mne inspiroval videoklip Love Story od Taylor Swift:

Když jsem toto video viděla poprvé, text písně i rytmus se mi zdály jednoduché, sladké a místy naivní. Napodruhé jsem se zaměřila na příběh. Všechny tyto roviny spojené dohromady ponoukly mou mysl k dotváření jakýchsi alternativních příběhů k jednotlivým obrazům. A tak vznikla Kastelánka.

Původně jsem ji plánovala jako jednorázovou povídku, ale již nějakou chvíli před zveřejněním první kapitoly jsem si byla jistá, že bude rozumnější rozkouskovat ji do kapitol.

 

Mé poděkování patří SaDiablo za její inspirativní komentář, který dopomohl k vytvoření této kapitoly a Paes za její podporu a čas, který mi věnovala. :o)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kastelánka 2:

5. Sharken přispěvatel
17.11.2011 [14:51]

SharkenCo se stalo? Jdu na další... A to zakončení... Pecka! Emoticon

4. nesinka přispěvatel
09.11.2011 [18:12]

nesinka Emoticon Emoticon

3. SaDiablo přispěvatel
09.11.2011 [16:29]

SaDiabloMyf, nemáš za co děkovat, já děkuju tvé úžasné a chytré hlavičce, že si to s jednorázovkou rozmyslela, protože takový jednotahový příběh by jistě neposkytnul všechno, co nás potkalo a ještě čeká.
Kapitola byla skvělá, opět nabitá několika důležitými informacemi, dalšími, ve kterých se ne ještě úplně vyznám, ale s každou další kapitolou to bude lepší, slibuju. Emoticon
Lucy se jeví jako... také velmi zvláštní postava, protože toto udělat dlouholetému partnerovi se kterým má dvě děti... Ten poměr musel trvat už nějakou chvíli, stejně tak jako že Gregorymu možná stačí jen to, že tu manželku prostě má a je na něj hodná a milá, když si ničeho nevšimna - protože co jsem pochopila z charakteru Lucy, zas tolik se přetvářet neumí? Nevím, kolik jí je, ale tipuju tak kolem třiceti pěti let (tuším, že nebylo zmíněno), je celkem rozlítaná a hodně emocionálně nabitá, to určitě byla i mimo těhotenství.
Tristan je sám o sobě smutný příběh, ale i přes Nahliny slzy jsem z toho vyčetla, že ta bolest už není tak velká, že se s tím nějak smířila, protože i přes smutek je zde Warren, který ji tak zajímá, že tady toto trochu ustupuje do pozadí (i když vím, že Nahla není tak necitelná, prostě - jestli to tak je - tak soudím, že si toho není plně vědoma, tudíž jí to ani nepřijde).
Lucy byla celkem vystrašená z Warrena, bůhví, co za tím stojí... To mě zajímá snad nejvíc, a třeba se něco právě dozvíme v další kapitole při jejich dalším setkání.
Co se týče klipu, písničky, od Taylor znám jen Crazy nebo jak se to jmenuje, a styl na Miley nebo tu z Kouzelníků a "Remeber December" neposlouchám, akorát co tak slyším z rádií atp., ale když se vžiju do její situace, be my princ, i'll be your princess, tak jako fajn, a je pravda, že určité chvíle mi taky na Kastelánku mírně seděly, tak uvidíme, snad to taky skončí dobře... I když to je zatím předčasné. Emoticon Už se těším na další kapitolu. Zdar a sílu do dalšího dílu! Emoticon

05.11.2011 [11:01]

FaireDoufám v brzké pokrčování. Emoticon Emoticon

1. Elbaci
04.11.2011 [18:54]

Páni... Chudák Tristan i Nahla... Zajímalo by mě, co se tam stalo... Emoticon Ale předpokládám, že to se časem ukáže... Emoticon Byla to skvělá! Úžasná! A perfektní kapitola! Emoticon Nemůžu se dočkat další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!