OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Juliet ♦ Odhalení

01.12.2010 (18:00) • Kimberly • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1765×

Odhalení

„Edwarde!“ vydechla jsem návalem extáze jeho jméno.

„Ano, Jul? Copak potřebuješ?“ hrál si se mnou jako ostatně vždy, když jsme spolu měli intimní chvilky.

„Prosím,“ vzdychla jsem. Ale místo toho, co jsem chtěla, mi přejel jazykem od klíční kosti, přes cestičku mezi mými ňadry až k pupíku a zase zpět.  Přitáhla jsem si jeho rty zpět k těm mým a pomalinku jsem ho začala líbat, pomaličku a něžně, dráždila jsem ho jazykem v puse, prohýbala jsem se pod ním.

Konečně nechal té hry a jeho polibky začaly být více divoké, začali jsme se po sobě válet, jak jen to moje postel dovolovala.  Cítila jsem, že brzy vybuchnu a cítila jsem to i na něm. Spojil naše těla, pod poslední vlnou extáze a poté jsme odpadli do radostné euforie.

Dýchala jsem zrychleně a moje srdce bilo jako o závod.  Nikdy mě nepřestane udivovat, jak tohle Edward dokáže, s žádným z mých kluků, s kterýma jsem měla sex, mě nedokázali takhle vyprovokovat.

Edward se začal zvedat.

„Už jdeš?“ optala jsem se ho.

„Pročpak, chceš, snad abych zůstal?“ otázal se mě s šibalským úsměvem.

„Chci tě tu celičkou noc!“ vydechla jsem. Jen se usmál, něžně mě políbil a odešel.

S Edwardem jsem se potkala před měsícem v klubu Spirit a začalo to mezi námi jiskřit, o dva dny později mě pozval na večeři, potom do svého bytu a bylo to, sice byl o dva roky starší, ale co na tom? Je mu devatenáct a mě sedmnáct. To není tak velký rozdíl.

Vylezla jsem z postele a šla jsem otevřít okno, aby se tady vyvětralo.  Vykoukla jsem z něj na ulici, kde byli nějací kluci, jeden zahvízdal a ostatní se na mě otočili.

„Copak Kapuletová? Princ odešel?“ zařval na mě Delan.

„Máš problém, že tobě jsem nedala?“ zařvala jsem na něj, jen povytáhl obočí.

„Ne? Doopravdy Jul, vážně?“ otázal se mě.

„Jo!“ zařvala jsem na něj, i když jsem moc dobře věděla, že to není pravda. Jednou po mejdanu, bylo to loni, jsem byla tak opilá, že jsem se s ním vyspala, ale od té doby ho k smrti nenávidím. Je to děsnej parchant, každý den spí s jinou a jemu bych měla něco věřit?

„Víš, že tvůj princ, Kapuletová, je ženatej a má manželku? Nějakou Bellu. Je strašně krásná a taky má roční dceru. Renesmé,“ zařval, když jsem chtěla odejít.

„Asi těžko, ne?“ řekla jsem mu.

„Tak já ti něco řeknu. Bydlí s manželkou, dcerou, svými sourozenci a rodiči na Wichter Place 13/33. Doufám, že až je tam najdeš, uvěříš!“ zařval. Nechtělo se mi to poslouchat.

Ne, tohle není pravda, Edward bydlí na Volderschmaze 189. Tam byl ten byt, kde jsme se spolu poprvé vyspali.

Vpadla jsem do koupelny a pustila jsem si na sebe ledovou vodu, aby nešlo tak poznat, že jsem s někým spala. Levandulové mýdlo nádherně provonělo celý pokoj a já jsme se hnedka cítila o něco lépe. Milovala jsem vůni levandule, připomínala mi moje dětství, s otcem v Provance ve Francii, na levandulových polích. Milovala jsem to tam, ale potom mi táta umřel, když do něj naboural nějaký blbeček, byl to doktor, nějakej Cullen. Zabil ho a ani se mi a mé matce neomluvil. Matka s námi nežila, byli s tátou rozvedeni.

Mamka si mě potom vzala sebou a odstěhovala mě z Francie, kde v den mých osmnácti let zdědím levandulové pole, sem, do Východního Irska. Mamčin otec, můj děda, vlastní v okolí Irska spousty ostrovů, na kterých zbudoval letoviska, ale jeden ostrov daroval mámě, jako svatební dar. Bydlela jsem s mámou na ostrově Inis Treab Hair, ale před dvěmi lety jsem poprosila dědečka, aby mi propůjčil byt, nebo dům* na pobřeží v jednom z velkých Irských měst, v Galway. Je to pro mě výhodnější kvůli škole i celkově, na ostrově jsem nikdy neměla kamarády, na rozdíl tady mám vše, co potřebuji. Tady mi ale chybí naše rezidence, odkud matka skoro nevychází a taky mi tady chybí služebné.

* ( Hala , Kuchyně,Jídelna, Obývák,Pokoj 1, Koupelna, Šatna, Pokoj pro hosty1, Pokoj pro hosty 2, Zahrada, Bazén, Zimní zahrada,Suterén)

Zahnala jsem tyhle myšlenky pryč a vešla jsem do šatny, kde jsem si na sebe vzala saténové šaty barvy slonovinové kosti, přes které jsem si vzala karamelové sáčko. Své dlouhé karamelově hnědé vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné podél srdcového obličeje. Své kočičí oči jsem protáhla třpytivými stíny a černou řasenkou.  Rty jsem si vymalovala krvavě rudou rtěnkou a na tváře nanesla trošku rafinované zlaté tvářenky. Hodila se k mým modrým očím, které svítili jako Lapis Lazuli, byly průzračné, jak tekoucí voda a vábivé, taky se hodila k mé olivové pleti, byla jsem tmavší než ostatní lidé, a to jsem nebyla ani přímým a ani nepřímým potomkem Řeků, Italů či tak.

Vzala jsem si zlatou kabelku do ruky a sešla jsem schody. Věděla jsem, že to co říkal Delan o Edwardovi je hloupost, není ženatý a ani nemá dceru, to by mi řekl, nebo snad ne?

Nasedla jsem do svého Forda Mustanga a jela jsem na adresu, kterou mi Delan dal.

Za necelých deset minut jsem dojela před veliký luxusní dům, před kterým stálo černé Volvo, které bylo Edwardovo.

Vystoupila jsem z auta a dvakrát jsem se nadechla. Vystoupila jsem na verandu a zaklepala jsem na dveře.

Otevřela mi krásná hnědovláska, která v rukou třímala malé dítě, byl mu sotva rok.

„Co si budete přát?“ optala se mě.

„Chtěla bych se zeptat, jestli je doma Edward,“ otázala jsem se a jí málem vypadly oči z důlku, když jsem prošla dveřmi dále.

„Edwarde, máš tady nějakou kamarádku,“ zavolala ta slečna do domu.

„Kdo mě to zase může otravovat-“ utnul větu v půlce, když mě spatřil.

„Ahoj lásko, nechtěl bys mi tohle vysvětlit?“ zeptala jsem se ho a ta slečna na něj vyvalila oči.

„Jak si dovolujete říkat mému manželovi, lásko?“ optala se mě.

„Jak mi Váš manžel může v klidu tvrdit, že je svobodný a spát se mnou?“ vrátila jsem jí na oplátku. To do pokoje vešel i zbytek jeho rodiny.

„Ty?“ zeptala jsem se toho vraha.

„Co tady děláte, slečno?“ optal se mě.

„Další milenec?“ rýpla si ta slečinka.

„Tak hele slečinko, neurážej mě tady, nejsem žádná coura!“ osopila jsem se na ni.

„Ty jsi Cullen?“ zeptala jsem se.

„Ano, změnilo by to na tom něco? Nespala bys se mnou, kdybys znala mé příjmení?“ zeptal se.

„To si piš, že ne, jsi synem vraha, který zabil mého otce!“ odpověděla jsem mu.

„Vy jste dcera toho pána, kterého jsem zabil při autonehodě v Provance?“ optal se šokovaně.

„Náhoda, co?“

„Juliet, neříkal jsem ti, kde bydlím, jak to tedy víš?“

„Jak? Když jsi dneska ode mě odjel, tak jsem šla otevřít okno a Delan mi tě prásknul, že máš manželku a dceru, že nebydlíš v tom bytě, kde sis mě vzal poprvé, ale tady a já blbec si naivně myslela, že mě miluješ, že se jednou vezmeme a budeme mít spolu dítě, ale omyl. Ty už tohle všechno máš, očividně!“ střelila jsem pohledem od něj k jeho manželce a dceři.

„Promiňte, že jsem sem takhle vrazila, to bylo neomalené,“ řekla jsem jeho manželce.

„A jestli se ke mně přiblížíš více, jak na pět kilometrů, tak tě zabiju, Edwarde Cullene!“

„Ty mě? Vždyť jsi jenom slabý člověk, jsi nic, na tomhle světě!“ řekl mi. Hrozně jsem se naštvala. Já a slabý člověk?

„To o mě nikdy neříkej!“ aby moje slova měly sílu, tak začal hořet. Rozestoupil se kolem něj kruh ohně, který vyprovokovával můj hněv.  Vyjekla jsem údivem, nikdy jsem nic podobného nedokázala. To jsem nemohla dělat já!

„Nech toho!“ rozkřikla se na mě jeho manželka.

„Ale já nevím jak!“ zhysterčila jsem.

„Soustřeď se!“ pomáhal mi nějaký kluk asi jeho bratr. Začala jsem svůj hněv rozpouštět, oheň přestal.

„Co se to se mnou děje? Nikdy jsem nic takového nedokázala, až teď!“ vyjekla jsme polekaně.

„Jsi Čarodějka,“ pronesl Edward šokovaně.

„To je blbost, nemám žádné takové předky a co to vůbec je?“ řekla jsem udiveně.

„Čarodějky, jsou osoby, z jednoho určitého kmene, mohla jsi to podědit po tvých prarodičích, jestli tvoje matka není potomek Atilských čarodějek,“

„Moje matka? Její rodiče? Vždyť můj dědeček vlastní polovinu Irska,“ řekla jsem.

„A co otcovi rodiče?“

„Ty jsem nikdy nepoznala. A nejsem ani Atilka a ani žádná čarodějka, takové věci neexistují!“ rozčílila jsem se.

„Klidni holčičko, my jsme taky nadpřirozené bytosti. Já jsem upírka Rosalie, a je mi něco kolem sta let vypadám snad na to?“ řekla mi nějaká blondýna a postavila se proti mně.

„Neprovokuj mě! Já nejsem žádná čarodějka či co, jsem obyčejný člověk. A vy byste měli zavolat na psychiatrii,“ otočila jsem se, že odejdu, ale než jsem se otočila, Rosalie sála za mnou. Potom jsem se vznášela vzduchem, ne, ona mě nesla, ale takovou rychlostí, že jsem vše viděla rozmazaně. Donutila jsme se zavřít oči, abych se nepozvracela.

Když jsem je otevřela, stála jsem před svým domem. Moje Auto tady nebylo, ale když jsem se otočila, abych se k nim vydala znovu, ale pěšky, auto stálo za mnou.

„Už mi věříš?“ zeptala se mě.

„Ano,“ řekla jsem jí sklesle.

Rosalie mi tedy pověděla vše o upírech, vlkodlacích a dalších nadpřirozených věcech, které se světem nesou. Potom jsme si povídali o mém románku s Edwardem a ona mi vysvětlila, co všechno si Edward prožil, jaký byl, než dostal Bellu a jejich dítě.

Po několikati hodinách odešla a já jsem šla spát.

Ráno jsem se probudila a rozhodla jsem se, že se jim zajedu omluvit za mé včerejší chování. Po nezbytné ranní hygieně a snídani jsem se konečně vypravila z domu. Nasedla jsem do svého auta a jela jsem k nim domů.

Zaklepala jsem na dveře a čekala jsem, kdy mi otevřou. Stále se nic nedělo a mě začínala docházet trpělivost. Vzala jsem za kliku a vstoupila jsem dovnitř. Dům byl prázdný, pryč byl nábytek, koberce, úplně vše, co tam ještě včera bylo. Odjeli, protože jsem Čarodějka. Něco o mě mi neřekli, ale já nevím, co…

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Juliet ♦ Odhalení: