OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 8. kapitola



Jako domeček z karet - 8. kapitolaSetkání v cukrárně.

8. kapitola

Daniel

„Láska k dětem je moje jediné štěstí.“

Božena Němcová

Sedím v cukrárně a čekám na doktorku, která už tu dávno měla být. Jsem nervózní. Už podruhé za tento týden jsem se ocitl v oblíbené cukrárně mé ženy.

Je to nepříjemné, když sedíte na stejném místě, kde vždy sedávala s Mollie. Víte, že je právě hodina, kdy sem chodila, a nevidíte ji tu. Očekáváte, že by mohla kdykoliv vejít do dveří, a doufáte, že všechno, co se stalo za poslední půlrok, byl jen hloupý sen. Jenže to sen nebyl, bylo to skutečné, a mě pohlcuje opět ta děsná samota spojená s hněvem na celý svět.

Mollie byla v klidu. Nečekal jsem, že vezme návštěvu cukrárny tak v pohodě, když se vyhýbá místu, kde se stala nehoda. Je ale pravda, že celou tu dobu kouká buď na stůl, anebo jen tak do stěny, a na její tváři se za celou tu dobu, co tu sedíme, neobjevila žádná emoce.

Mrknu na hodinky, a když se znovu podívám na vchod, Maddie Portmenová už vchází do dveří. Přiběhla celá udýchaná ve svém černém kostýmku s vlasy svázanými do pevného drdolu. Vypadala jak opravdová profesionálka a mně se v tom jejím úboru psychologa moc líbila, zvláště proto, že jí kostýmek obtahoval její štíhlou postavu.

Pohledem přejela cukrárnu a vydala se za námi, když k nám došla, řekla: „Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale byla zácpa.“

Nic jsem jí na to neřekl. Otočil jsem se na Mollie, která Maddie bedlivě pozorovala ze své židličky. Když jsem říkal Mollie o dalším psychologovi, rozbrečela se a kroutila zběsile hlavou. Pak celý den po pokoji házela hračky, ale brzo se uklidnila.

„Tohle je moje dcera Mollie.“

Jakmile uslyšela svoje jméno, stoupla si, chytla mě za ruku a schovala se za mě. Maddie se usmála. „Omlouvám se, ale poslední dobou nemá ráda cizí lidi.“

„To je normální, zvláště po tom, co si zažila.“ Nato se sehnula a pozdravila Mollie tím svým medovým hlasem a já začal pomálu své dceři závidět. Proč nemůže takhle mluviti na mě?

„Ahoj, já jsem Maddie. Nemusíš se mě bát, já ti neublížím,“ řekla, když se Mollie za mě schovala ještě víc. „Co kdyby sis koupila něco dobrého a chvíli počkala, než si s tvým tatínek promluvím?“

Mollie se líbil Maddiin hlas. Poznal jsem to podle toho, jak se tvářila. Když jsem se s mým drobečkem střetl očima, už se tolik nebála, dokonce už se přestala schovávat a na Maddiinu otázku přikývla. Což byl velký úspěch, a já si začínal uvědomovat, že by pro tentokrát nemusela být léčba beznadějná.

„Jaký dortík máš nejraději?“ ptala se, i když věděla, že jí neodpoví. „Já miluju čokoládový. Ten bych mohla jíst od rána až do večera. Určitě máš taky ráda čokoládový, že mám pravdu?“

Znovu se Mollie pousmála. Musím teda uznat za pravdu, že to s ní uměla. Po té nehodě jsem neviděl, že by se dcera usmála tolikrát za jeden den.

Vybraly si dortík a pak se obě usadily naproti sobě a já si sedl vedle Mollie. Ta už byla celá upatlaná od šlehačky, jak do sebe dortík cpala.

„Je výborný, co?“ Další otázka na Mollie. Takhle s ní mluvila do té doby, dokud jí nepřinesli kávu, ale odpověď, jak se dalo čekat, nedostala.

Během pár minut se z těch dvou staly kamarádky, a když chtěla jít Mollie na záchod, vzala si Maddie, aby šla s ní.

Když se vrátily, Maddie nějaký čas pozorovala i moje stále zarudlé oko. Zarudnutí už trošku opadávalo, ale stále to bolelo, a ta mast, co jsem dostal od doktora, nefunguje, takže skončila v koši.

„Co vaše oko?“ zeptala se s opravdovou starostí v hlase. „Doufám, že nebudete mít trvalé následky.“

„Oko se lepší a nebojte, trvalé následky snad mít nebudu, aspoň to říkal doktor.“

„Tak přece jenom jste šel k tomu doktorovi.“

„Jo. Čekal jsem tam tři hodiny.“ Číslo jsem záměrně zvýraznil, aby si uvědomila, jak jsem nakonec kvůli ní trpěl. Asi se chtěla usmát, protože si skousla ret. Tak přece jenom jí jejího činu není líto.

„To vám patří, aspoň od teď víte, že se nemáte plížit za ženami jako nějaký duch. Příště byste mohl přijít k vážnějšímu zranění.“

„Asi máte pravdu, ale já si myslím, že stačí, když se budu držet dál jen od vás. Dokud jsem vás nepoznal, nestávaly se mi žádné nehody.“ Chtěl jsem mít ten psycho-rozhovor (nebo jak tomu mám říkat) za sebou, a tak jsem rychle změnil téma. Není potřeba klábosit o blbostech. „Proč jsme se setkali zrovna tady, doktorko?“

Upila ze svého šálku kávy. „Chtěla jsem se s Mollie seznámit na nějakém jiném místě, než je nemocnice nebo ordinace. Sám jste říkal, že je nemá ráda. Navíc, já v New Yorku žádnou ordinaci nemám.“

„Zapomněl jsem, že mi sestra říkala, že jste z Maine.“

„Vlastně tam mám jen práci a byt. New York je mým pravým domovem. Žila jsem tu od svých pěti let.“ Vzala bílý ubrousek, podala ho Mollie, která právě dojedla a čokoládu se šlehačkou měla všude po obličeji.

Mollie setřela ze sebe všechnu tu čokoládu a Maddie jí v okamžiku podala papír a pastelky, které vytáhla z kabelky. „Broučku, zatím mi tu nakresli nějaký obrázek, ano?“ Následně se otočila na mě, ale její hlas nebyl tak medový. „Tak mi vyprávějte, jaký máte problém. Od kdy přestala mluvit?“

Dlouhou dobu jsem přemýšlel. Nebylo to hned od té nehody, to ne. Přestala mluvit během několika dní, jako by jí právě došlo, co se stalo.

„Myslím, že přestala mluvit po pohřbu manželky. Šlo to postupně. Nejdřív říkala jen některá slova a pak přestala mluvit úplně.“

„Byla tam s vámi?“

„Na pohřbu?“

Přikývla a já pokračoval. „Ne, nechtěl jsem, aby tam chodila. Myslel jsem, že by to pro ni bylo ještě těžší.“

„Udělal jste chybu. Měl jste ji tam vzít. Kdyby byla na pohřbu, možná by se vyrovnala se smrtí vaší ženy lépe. Uvědomila by si, že smrt vaší ženy je trvalá, a vy jste jí měl ukázat, jak se vyrovnat se ztrátou blízké osoby.“

„Takže je to moje vina, že nemluví?“ vyštěkl jsem, protože jsem tohle nedokázal přijmout. Myslel jsem to dobře, nechtěl jsem, aby tolik trpěla.

„Ne, to rozhodně ne,“ začala mě uklidňovat. „Pohřeb s tím vůbec nesouvisí. Přestala mluvit kvůli traumatu, který prožila. Jen říkám, že jste ji tam měl vzít, nic víc.“ Tentokrát z kabelky vytáhla notýsek, aby si zapsala informace ode mě. „Co mi teda řekněte dál? Potřebuju vědět vše neobvyklé v jejím chování.“

„Od té nehody trpí děsivými sny, málo spí, občas je agresivní a má problém projevovat pozitivní emoce. Zřídkakdy se usměje a přestala mít zájem o svoje koníčky.“ Dřív chodila na balet. Byla jen začátečník, ale moc ji to bavilo a nikdy nechtěla odejít z taneční školky. Teď na balet ani nepomyslí. „Někdy má takové stavy, že se ode mě nehne ani na krok, a když se opozdím, vždycky brečí do té doby, dokud ji neuklidním. Někdy, když procházíme okolo místa, kde se to stalo, začne zničehonic brečet.“ Asi dva týdny po nehodě jsme tam tudy procházeli, když si to Mollie uvědomila, vytrhla se mi a začala s pláčem utíkat. Měl jsem problémy ji chytit a viděl jsem ty nehorší scénáře, které by se mohly odehrát.

„Jak dlouho tohle trvá?“

„Celý půl rok.“

„Nastaly od té doby nějaké změny?“

„Ne. Je na tom pořád stejně, některé dny je na tom ale hůře. Občas nevyjde ani ze svého pokoje, aby se najedla.“

„Dobře.“ Všechno si zapsala, chvíli si prohlížela svoje poznámky. „To, co mi tu popisujete, jsou některé příznaky posttraumatické stresové poruchy.“

„Cože?“ Ten dlouhý název zněl opravdu strašně. Nedokázal jsem určit, o co by se mohlo jednat, a měl jsem vážně strach, že by mohla mít trvalé následky.

„Jedná se o poruchu, která je vyvolána nějakým traumatem. V tomto případě autonehoda s následkem smrti blízké osoby.“ Z pevného drdolu jí vypadl pramínek vlasů, a tak ho zastrčila za ucho. „Lidské tělo je při nebezpečí připravené se bránit a musí být připravená i mysl. Vaše dcera je dost malá na to, aby dokázala připravit svou mysl na nebezpečné situace, a tak situaci s autonehodou nedokázala zvládnout.“

Zamračím se. „Tak proč přestala mluvit až po týdnu?“

„Většinou to tak bývá. Od prožitého trauma se příznaky rozvíjí i několik měsíců po události, možná proto nedokázali psychologové určit, co s ní vlastně je.“

„Pomůžete jí?“

Odhodlaně přikývla. „Samozřejmě, ale měl byste něco vědět. Občas jsou i případy, že lidé s posttraumatickou poruchou mají trvalé následky, a je vědecky dokázáno, že deset procent pacientů s PTSD se neuzdravili vůbec. Mohlo by se to stát i u vaší dcery.“

S tím se rozhodně nechci smířit. Jestli se neuzdraví nebo se alespoň její stav nezlepší, co bude mít za život?

„Jak budete postupovat?“

Opřela se o opěradlo židle. „Víte, zatím si ještě nemůžu být úplně jistá, jestli trpí posttraumatickou stresovou poruchou, ale pokud ano, tak existují tři fáze léčby. První fáze neboli počáteční fáze je, že si terapeut vytvoří mezi pacientem důvěrný vztah. Jde o první kontakt s klientem, což by se dalo považovat za dnešek.“

Dával jsem pozor na každé její slovo, ale občas se mi myšlenky zatoulaly jinam. Jako obvykle mi tahle žena dělá v hlavě úplný guláš. Navíc ta její dráždivá vůně, která se každým jejím pohybem rozprostírá okolo nás, mi rozzářila všechny smysly jako vánoční stromeček. Má přítele? Na ruce nemá ani jeden prstýnek, takže soudím, že snoubence nebo manžela můžu vyloučit. A proč nad tím vůbec přemýšlím? Vždyť tohle je naprosto nepodstatná myšlenka, kterou nepotřebuji.

„A další fáze?“ snažil jsem se další otázkou přetnout svoje myšlenky. Jak mi to šlo? Vůbec. Zpozorovala, že si ji se zamyšlením prohlížím. a jemně se začervenala.

„Další fáze je fáze zpracování. Tady opravdu záleží na pevném vztahu klienta s terapeutem.“ Vůbec nemluvila klidně. Občas se i zadrhla, a viděl jsem, jak pod mým pohledem na sucho polkla. Brzy se ale uklidnila a opět to byla ta vyrovnaná psycholožka. „To znamená, že terapeut musí pomoct svému klientovy slovy vyjádřit jeho traumatizující zážitek. V této fázi by měl klient najít sám sebe a traumatizující zážitek by se měl odsunout do minulosti.“

„Jak jí chcete pomoct vyjádřit se, když nemluví?“

„Pomocí her to určitě zvládnu. Nemusí mluvit, stačí, když bude ukazovat rukama, přikyvovat.“

„Bude zase mluvit?“

„Nemůžu vám nic slíbit.“ Podívala se na Mollie, která už měla pokreslený celý papír, pak začala mluvit o poslední fázi léčby. „Třetí fáze, poslední fáze, je ta nejjednodušší. Znamená to, že budu Mollie pomáhat směřovat k budoucnosti. Musí se smířit s tím, co se stalo, a také s tím, že se stala obětí autonehody. Přesto do budoucna bude potřebovat terapeuta, aby se na něj mohla kdykoliv obrátit. Potřebovala bych, abyste mi dal čísla na psychology, které jste spolu navštívili. Potřebuji od nich všechno, co si k Mollie napsali.“

„To dokážu zařídit. Jestli chcete, můžu vám poslat ten seznam na email.“ Mollie upadla pastelka, a tak jsem se sehnul a podal jí ji. „Kdy chcete začít s léčbou?“

„Dobře, dám vám e-mailovou adresu.“ Zase sáhla do kabelky a tentokrát vytáhla svou vizitku. „První setkání máme už za sebou, tak co kdybychom se sešli za týden?"

„To by šlo. Chcete se sejít zase tady?“

Zakroutila hlavou. „Ne. Chce to nějaké prostředí, ve kterém se cítí naprosto v bezpečí, takže další schůzka proběhne u vás doma.“

„Pošlu vám adresu na e-mail. Přijďte okolo třetí hodiny. To už budeme oba doma.“

„Výborně, takže za týden ve tři.“ Oba jsme se zvedli a podali si ruku. Náš dotyk trval déle, než by měl. Měla velmi jemné ruce, a na to, že byla její ruka křehká, měla pevný, sebevědomý stisk.

Když si i ona uvědomila, že se dotýkáme rukama déle, než je ve zvyku, stáhla rychle ruku dolů. „Pošlu vám nějaké informace o poruše, kterou nejspíš trpí vaše dcera, a příště se domluvíme, kolik budou stát terapie.“

„Dobře.“

Rozloučila se s Mollie a vydala se ke dveřím i s obrázkem, který jí Mollie věnovala. Pozoroval jsem její postavu do té doby, dokud mi nezmizela z očí. Pak procházela okolo okna cukrárny a oba jsme se střetli očima. Byl to velmi dlouhý pohled, který mi na pár sekund zastavil srdce. Tahle žena, i když to nechci přiznat, se mi pořádně dostává pod kůži.


Taková krátka a jednoduchá kapitola. Další kapitolky budou snad lepší :D a i trošku rozsáhlejší :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 8. kapitola:

7. MaggieLove přispěvatel
21.02.2014 [16:30]

MaggieLoveIzzie děkuji za koment Emoticon
Mimi i tobě děkuji za koment Emoticon Dlouho jsem přemýšlela jak udělat první kontakt s Molli a Maddie. Měla jsem spoustu možností a tahle se mi jevila jako nejlepší. Ale i první dojem může Mollie kdykoliv změnit Emoticon Emoticon
A co se týče Daniela, jasně že je v tom až po uši. Kdo by se nezakoukal do Maddie? Emoticon

6. mima33 admin
20.02.2014 [19:57]

mima33Síce krátka, ale skvelá. Konečne sa Mollie a Maddie stretli, na čo som čakala od začiatku. Ten kontakt medzi nimi sa rozvinul celkom dobre - súdim z toho úsmevu, ktorý jej Mollie venovala. A Danielove myšlienky ma teda naozaj bavili. Hlavne keď uvažoval o Maddienej príťažlivosti. Ten chlap je v tom po uši a ani o tom zrejme nevie Emoticon Emoticon
Skvelé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. izzie22
19.02.2014 [21:55]

Krásna kapitola Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 19.02.2014 [21:08]

Nemáš začík Emoticon

3. MaggieLove přispěvatel
19.02.2014 [21:05]

MaggieLoveHolky děkuji moc Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 19.02.2014 [20:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Úžasná kapitola. Těším se na další kapitolu. Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 19.02.2014 [19:03]

Uhh už se těšim na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Krásná kapitola.. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!