OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 7. kapitola

08.02.2014 (12:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 695×

7. kapitola

Maddie

„Zdárná rodina je ten nejkrásnější dar Boží. Já bych ji přirovnala k naladěné lyře: Každá struna jiný tón, a přece v spolku nejčistší souhlas.“

Božena Němcová

Sedím s mou adoptivní matkou Adrianou Portmenovou v kuchyni a sleduju ji, jak dělá palačinky k snídani. Na sobě má černé šaty nahoře s bílým lemováním a okolo sebe si přehodila zástěru, aby si je nezašpinila.

Vlasy si jako obvykle sčesala do drdolu a občas jí z něho vypadl nějaký ten vlnitý pramínek blond vlasů, který jemně šedivěl, a padal na křehká ramena. Adriana je krásná žena s přívětivým úsměvem, kypřejší postavou (v očích připomíná Helen Hunt) a dlouhými blond vlasy, které si nenechá jen tak ostříhat. Málokdy chodí ke kadeřnici a po většinu času se stará o své vlasy sama.

Obdivuji na ní všechno. Vždycky jsem chtěla být jako ona. Umí se chovat k lidem, nikdy by nezradila svého nejlepšího přítele, je férová a vždy si stojí za svým názorem, někdy je ale hodná až příliš, a tím se někdy projeví její naivita. Všechno vidí jen v tom dobrém světle a často díky tomu lidem naletí. Využívají ji pro její dobrotu. To je jedna z vlastností, kterou na ní nemám ráda.

Jednou, když byla malá, zachránila pejska z ulice a od té doby se její malý byt hemží všemi druhy zvířat. Většinu ale rozdala sousedům. John, můj milovaný adoptivní otec, je s těmi zvířaty smířený, protože kdyby nebyl, jeho žena by ho vyhodila na pár dní z domu, aby si uvědomil, jaké to je být sám, opuštěný, na ulici a bez jídla.

K nám do kuchyně přiběhlo štěně černého labradora s pochroumanou pacičkou a zlomeným uchem. Nový přírůstek do rodiny, jak jsem se dozvěděla v prvních momentech, když jsem vešla do dveří bytu a štěně mi začalo olizovat boty.

Matka mi vyprávěla, že ho našla v útulku, kde pracuje. Musela si ho prostě vzít, když na ni koukal těma smutnýma očima plnýma lásky. Popravdě jsem v jeho očích nic takového neviděla. Bylo to dost ošklivé štěně, takové to, kterému řeknete, že je jak násada od koštěte nebo rohožka k záchodu. „Baddy!“ vykřikla na štěně, které se k ní přiblížilo a pak se jí motalo pod nohy. „Že ty chceš palačinku?“

„Mami, nedávej mu to. Bude mu blbě,“ napomínám ji, ale stejně trhá jednu palačinku a hází mu ji na zem. To je celá moje mamka. Nedá si říct. Štěně se pustilo do palačinky a při tom divoce máchalo ocasem.

Matka ho podrbala na zádech. „No tak, Maddie, vždyť je to jen palačinka. Že jo, Baddy?“

„No právě.“ Baddy se pořádně nažral, pak přiběhl ke mně a dal si hlavu na mé koleno. Chtěl drbat, nejdřív jsem měla v plánu to neposedné štěně odmítnout, ale jeho oči mě obměkčily a začala jsem ho drbat na hlavě. Nevěřili byste, že to psisko začalo vrnět skoro jako kočka. Neuvěřitelné. „Včera ležel v mé posteli a nechci, aby mi tam zanechal nějaké překvapení, kdyby se náhodou rozhodl tam spát se mnou, než odjedu.“

„Oblíbil si tě. Možná by sis ho mohla vzít do Maine, až budeš odjíždět. Co na to říkáš? Aspoň bys nebyla tak sama.“

„V žádném případě!“ Mám zvířata ráda, hlavně psy, ale tohle ustavičně vlezlé štěně mi začalo lézt na nervy, hned jak mi oslintalo moji čerstvě povlečenou peřinu, nehledě na ty chlupy, co tam zanechalo. Jsem vytížená, nemám čas se starat o štěně, které by mi zpustošilo byt.

Mamka se smutně podívala na Baddyho, ten na ni také stočil smutný pohled. „Ta je ale zlá, co, Baddy? Mohl jsi mít pohádkový život. Je doktorka, víš? Kupovala by ti jen značkové papáníčko¨, a teď musíš zůstat jen o granulích.“ Mluvila na něj jak na dítě, špulila rty, šišlala, a Baddy souhlasně zaštěkal a uprchl do jiné místnosti. Nějaký čas se neukázal, tak jsem ho začala podezřívat z další neplechy.

„Ozval se ti Travis, mami?“

Dala mi na talíř velké množství palačinek a já je začala natírat malinovým džemem. „Ne, tvůj bratr se mi neozval už nějaký ten čas.“ V jejím hlase jsem zaslechla zklamání. „Dříve se mi ozýval každý týden, ale teď na nás úplně kašle.“

Neobvyklé. Bratr byl jeden z těch lidí, co o sobě dali vždy vědět a vždy chtěl slyšet první novinky, co se děje doma, jak se kdo má a hlavně jestli jsou všichni živí a zdraví. Když o tom tak přemýšlím, ani mně se nějaký čas neozval. Zvláštní.

„Volala jsi mu?“

„Jo, ale nezvedal mi telefon. Mám strach, jestli se mu něco nestalo. Vždyť ani nevím, kde je.“ Její tvář se zkroutila obavami.

Ani já jsem to nevěděla a to mě patrně znervózňovalo. Kde se asi můj bratříček schovává? Nemám o něj ale strach tak jako Adriana. Vím, čeho je Travis schopný, a vždy, když se ocitl v nějakém průšvihu, se z něj sám dostal. Mohlo by to platit i pro tentokrát?

Travis je jeden z těch lidí, co nevydrží na jednom místě. Už v deseti letech se rozhodl, že procestuje celý svět. Jeho sen se začal plnit, když dovršil devatenácti let a jeho první cesta byla do Austrálie. Matka s otcem ho doma nedrželi, říkali, že má jít za svým srdcem a jestli chce cestovat, tak ať cestuje. Já jsem s tím moc nesouhlasila, tvrdila jsem, že tak mladý kluk přece nemůže jít sám do světa jako nějaký dobrodruh. Ale popravdě jsem nechtěla, aby odjel, ze sobeckých důvodů. Na bratra jsem si tak navykla, že bych se s ním nerada loučila. Pak jsem ale musela dát rodičům za pravdu. Travis byl schopný kluk, který se o sebe dokázal postarat sám, a já jsem byla už dospělá žena a nemohla jsem po něm chtít, aby s námi zůstal jen proto, že se mi bude stýskat po jeho společnosti.

Každý rok nás navštěvuje. Minulé Vánoce (vlastně několik dní před Vánoci) přijel i ke mně do Maine a pak jel do New Yorku za rodiči. Byly to ty nekrásnější Vánoce, které jsem mohla po tak dlouhé době zažít.

Chodili jsme ven na vánoční trhy, pomohl mi vybrat vánoční stromeček a několik dárečků pro blízké. Zlepšil mi náladu a přinesl krásný dárek v podobě náhrdelníku z Afriky. Tvrdil, že ho začaroval jakýsi šaman a že by mi měl nosit štěstí. Popravdě, zatím nepozoruji žádné změny, které by oznamovaly příchod brzkého štěstí.

Poté zmizel tak rychle, jak se objevil. Říkal, že má naplánovanou cestu do Francie nebo do nějaké jiné evropské země a nemůže vysedávat doma, kde se stejně nic neděje. Měl hodně naspěch, ale tím byl už známý.

„Mami, třeba ti ještě zavolá. Znáš ho, určitě zapomněl.“ Rychle zapomínal a měl problémy dostavit se na schůzky, proto neměl stálou práci, ale po většinu času si vydělával na svých cestách.

Po chvíli přemýšlení se mě matka zeptala: „Kdy naposledy se ti ozval?“

Kdy to bylo? Počítala jsem, ale správnou odpověď jsem jí nemohla dát. „Nevím. Asi tak před několika týdny, možná to už bude nějaký ten měsíc.“

„Bože, tak dlouho?“ vzlétla jí ruka na hruď. „Určitě se mu něco stalo.“ Sundala pánev ze sporáku, odvázala si špinavou zástěru a položila ji na kuchyňskou linku. „Jak můžeš být tak klidná?“

„Jsem klidná, protože se jedná o Traivise, mami.“

„Co budeme dělat, když se neozve?“

„On se ozve. Nemusíš mít strach.“ Zakousnu se do palačinky a polykám to sladké sousto. „Možná nemá signál a proto nám nemůže zavolat. Vzpomínáš si, když byl v tom pralese? Taky neměl signál a ozval se nám po čtvrt roce.“

Přikývla. „Asi máš pravdu.“

„Ne asi, určitě. Abys byla víc v klidu, tak mu můžu zkusit zavolat dneska večer.“ Dojídám palačinku a sleduju svou matku, která měla opravdový strach v očích. A já? Já jsem byla klidná. Opravdu!

„Dobře. Zkusit to můžeš.“ Laskavě se na ni usměju.

„Uvidíš, že to bude nakonec v pořádku.“

„Ještěže mám tebe. Ty se mi nemůžeš nikdy ztratit. Vždycky tu pro mě budeš, když Travis zmizí.“

Tahle slova mě zahřála u srdce. Říkala mi je často. Dokonce občas tvrdila, že i když jsem adoptovaná, někdy jí přijde, že jsem jí víc biologickou dcerou než Travis, který je neustále v tahu.

„To víš, že tu budu.“ Znovu se na ni usmívám a abych ji uklidnila, opakuji: „Nakonec se ozve. Netřeba si dělat zbytečné starosti.“

„Nedělám si zbytečné starosti. On…no, jak to říct. On když po vánocích odjížděl, choval se vážně divně. Něco ho hodně trápilo, ale nechtěl nám říct co.“

„Určitě měl problémy zase s nějakou holkou. Vždyť ho znáš,“ opět opakuji. „Jednu si tady nabrnkne a pak ji opustí, protože jeho jedinou vášní je cestování, a toho se jen tak nevzdá kvůli nějaké holce.“

Konečně z její tváře zmizel starostlivý pohled a usmála se. „To je pravda, už několikrát jsem mu říkala, že by se měl usadit, abych si užila vnoučátka. Možná bys s tím měla dělat něco i ty, už je ti sedmadvacet a pořád žádné vnouče.“ Už to udělala za těch pár dní znova. Když se o něčem nebo o někom bavíme, vždycky stočí téma na mě.

„Asi ještě nejsem připravená se usadit.“

„To asi nebudeš nikdy.“ Dál se na nic o tomto tématu nebavila a raději přeskočila jinam. „A jak to jde s tou holčičkou?“

„Ještě nijak,“ povzdychnu si. „Teprve ji poznám a pak uvidím, co ji vlastně trápí.“

„Určitě jí pomůžeš.“

„O tom nepochybuji, jen si myslím, že není jediná, kdo potřebuje pomoct.“ Přemýšlela jsem o tom celou tu dobu, co jsem jela taxíkem domů. Viděla jsem za tu dobu, co jsem v New Yorku, Daniela dvakrát a rozhodně není takový, jak se na první pohled zdá. No, časem uvidíme, jestli se mýlím nebo ne.

Zamračila se. „Jak to myslíš?“

„Její otec na tom taky není zrovna nejlíp.“

„Věřím, že dokážeš pomoct oběma, i když to nejspíš bude ještě složitá cesta.“ „

„Snad ano.“ Matka sjela pohledem telefon na zdi, věděla jsem, že myslí na Traivise, a já se zvedla ze židle, obešla linku a objala ji. Pořebovala to.

„Neboj, Travisovi nic není,“ odtáhnu se od ní a pohlédnu jí do očí, trošku se v nich blýskaly slzy, až jí jedna ukápla.

„Mám takový strach. Až znovu přijede, tak ho nikam nepustím, bude se muset usadit v New Yorku a mít kupu dětí a hodnou manželku.“

„Tak nevím, jestli ti tohle vyjde.“

Po této větě odcházím z kuchyně do chodby, která vedla do mého pokoje, ve kterém jsem prožila skoro celé dětství. A co nevidím? Otisk Baddyho hnědé tlapky na podlaze. Měla jsem správné tušení, když jsem si myslela, že šel spáchat nějakou neplechu. Nemusel však vytrhat kytku z květníku, žvýkat její listy a procházet se po bytě, jako by se nic nedělo.

Našla jsem ho na konci chodby. Smutně se na mě koukal, ale já mu stejně nemohla odpustit, a tak jsem ho pokárala jako nějaké děcko, čímž jsem si zasloužila další smutný pohled, který už mě trošku obměkčil.

„Tak, Baddy, jdeme se vykoupat, ten svinčík uklidíme potom.“ Trvalo dalších pár minut, než jsem ho dostala do vany.

Krátká kapitolka, přesto doufám, že se vám líbila a rádi si počkáte na další kapču, která je v nedohlednu, ale snad ji přidám co nejdříve. :) Kdybych uměla pravopis, už byste tu měli devatenáctou kapču, kterou jsem dopsala včera :D

Přeji krásné počteníčko! Kapitolka je věnovaná Chocolatin, která se velmi snaží opravit mi každou kapču. Díky ♥ A vlastně ji věnuji všem, kterým se příběh líbí. :)

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 7. kapitola: