OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 15. kapitola

05.05.2014 (11:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 782×

Maddie

Probudila jsem se s velkou bolestí hlavy a to jsem vypila jen pár skleniček. No dobře, asi jich pár nebylo, bylo jich o trošku víc a já to přehnala. Už nikdy nebudu pít! Neříká tohle ale každý a pak se stejně opět k alkoholu vrátí?

Odpřisáhla jsem si, že já ten případ nebudu. Ne, alkohol pro mě bude tabu, jako býval po většinu času. Odvážila jsem se otevřít jedno oko, ale hned jsem ho zase zavřela, protože mi začalo svítit sluníčko do očí a to byl velmi nepříjemný pocit.

Mohla jsem ležet na posteli několik minut, než jsem si uvědomila, že neležím ve své posteli v matčině bytě, ale úplně někde jinde, kde to neznám. Kde jsem? U Holly? Ne. Kdybych byla u Holly polštáře by nevoněly čistě mužskou vůní. Tak kde jsem?

Pomalu, ale jistě se mi začaly vracet vzpomínky. Alkohol. Sam. Vztek. Lítost. Auto. Daniel. Odvezl mě k sobě? Proč?

No jasně! Neřekla jsem mu adresu bytu mé matky, a tak mě odvezl k sobě. Mohl mě nechat v hotelu nebo v autě. Proč to neudělal? Pohltil mě stud, když jsem si vzpomněla, jak jsem zvracela u stromu. Nikdy se mi to ještě nestalo! Tak proč se mi to muselo stát zrovna před ním? Co si o mně asi myslel?

Najednou jsem neměla vůbec chuť vylézat z postele. Raději bych se do ní zavrtala a zůstala v ní, dokud bych neumřela. Jenže tohle nejde. Musím svému studu pohlédnout do očí a na všechno zapomenout. Vždyť o nic nešlo, ne? Každý má svoje trapné chvilky, navíc jsem aspoň nevyváděla, jen zvracela před sexy chlapem.

Při této vzpomínce jsem se ještě víc zavrtala do peřin. To ale nedokázalo zmírnit můj stud. Dobře, Maddie, měla bys vstát, nemůžeš tu vylehávat až do večera, říkám si pro sebe a konečně ze sebe odhazuji přikrývku, jenže mě čekalo nemilé překvapení.

Moje šaty, které jsem si vzala do baru, nebyly na mně, ale ležely přehozené přes béžové křeslo naproti velké kovové posteli. Svlékla jsem se sama? Ne, to určitě ne, protože si na to nevzpomínám. Takže to byl on? Možná bych mohla vyvádět, že si dovolil mě svléct z mého oblečení do spodního prádla, ale chápala jsem, že mu šlo jen a jen o mé pohodlí. Tím ale neříkám, že jsem nepocítila menší stud. Jasně, že pocítila. Vždyť mě do spodního prádla vysvlékl téměř neznámý muž, o kterém vím tak málo a přesto mi někdy připadá, že ho znám až moc dobře. No dobře, pocítila jsem i chvilkový vztek, ale tento pocit jsem ihned zahnala, nechtěla jsem vyvádět jak nějaká stydlivá školačka, kterou rozhodně nejsem.

Zvedám se neochotně z postele a po špičkách si běžím obléct šaty. V zaskleněném obrazu vidím svůj odraz. Rozcuchané vlasy, rozmazané oči. No katastrofa! Sami to znáte, že? Nemohla jsem se na sebe ani podívat. Prstem jsem si aspoň trošku černé tužky pod okem umazala, ale stejně to nebyl zázrak. Boty na podpatku beru do ruky a odcházím z ložnice, kterou jsem ještě trošku pouklidila. Úklid zahrnoval jen úpravu postele, na které jsem strávila noc.

Když jsem vyšla z obrovské ložnice s výhledem na Central Park, vešla jsem na chodbu do L, vykreslenou pestrou zelenou barvou a obloženou zespoda bíle natřenými palubkami, která vedla po stranách do koupelny a na konci se rozpojila na dvě části - obývák a kuchyň, které byly zčásti spojené. Samozřejmě tam byly i dveře do Mollieina pokoje a já spatřila Daniela, jak sedí v kuchyni u hnědého jídelního stolu, popíjí kávu a u toho si čte noviny. Na sobě měl černé kalhoty od obleku a modrou košili, která ladila s jeho modrýma očima. Po místnosti byla cítit jeho kolínská, kterou jsem cítila i na polštáři. Lokty se opíral o jídelní stůl a tím se mu pod tenkou látkou košile na zádech rýsovaly svaly.

Zachvěla jsem se, když se na mě otočil a promluvil. „Tak už jste vzhůru? Čekal jsem, že budete spát tak do jedné, možná déle.“

„Kolik je vůbec hodin?“ ptám se a při tom přizavírám oči, jak mě bolí při každém zvuku hlava. Dokonce i každý pohyb mi dělal problém.

„Teprve devět,“ kývnul na konvici s kafem. „Jestli chcete, tak si nalijte. Je ještě teplá.“

„Dík.“ Naliju si kávu a pomalu usedám naproti němu. Tentokrát se na mě ani nepodíval, jeho pohled pořád směřoval do novin. Rukama si masíruji bolavé spánky. „Měl jste mě odvést domů.“ Hned, jak jsem vyslovila tuto větu, jsem si uvědomila, jak byla hloupá, když vím, že jsem usnula dříve, než jsem mu adresu řekla. No, byla to jediná věta, která mě napadla, aby mezi námi nebylo tak tíživé ticho.

„Těžko, když jste mi nestačila říct adresu a pak jsem vás nemohl vzbudit.“ Jeho hlas zněl ostře. Zlobil se? Nejspíš ano. Muselo ho rozzuřit, když mě spatřil v autě v takovém stavu. Vždyť jeho ženu zabil podle všeho nějaký opilý řidič. Jenže já opravdu nemínila řídit. Jak to mám ale vysvětlit jemu? A musím mu to doopravdy vysvětlovat?

Jeho ostrý tón zapůsobil na mé smysly a také jsem nebyla nejpříjemnější. Dá se to pochopit? Jasně! Vždyť mě bolí hlava, jako by mi do ní někdo řezal a jsem velmi nevyspalá, podrážděná, a dokonce i můj žaludek se vzbudil a cítila jsem, jak plave. „Měl jste mě nechat v mém autě!“

Pohlédl zpoza novin, ale pak svůj modrooký pohled stočil spět do novin. „To jsem asi měl, když jste mi tak vděčná, doktorko. Byl bych moc rád, kdybyste tu nevřískala. Mollie ještě spí.“

„Nevřískám!“

„Jistěže ne.“ Nesnažil se skrýt tu ironii v hlase, a když jsme byli dlouhou dobu zticha, zeptal se: „Řekněte mi, to jste měla vážně v plánu řídit?“

„Ne, neměla.“ Napiju se kávy a zhluboka polknu. „Opravdu jsem měla jet s Ryanem a Holly, když jsem si dala pár skleniček.“

„Tak proč jste tam jela autem?“

„Protože jsem myslela, že nebudu pít. Většinou nepiju, spíš naopak. Alkohol mi nikdy nechutnal.“ Možná bych mohla konečně přestat jezdit do barů a na různé akce autem. Nejspíš by se mi to vyplatilo. Teď se akorát ukázalo, jak moc hloupá a nepraktická dokážu být.

„Jako tenkrát na té dobročinné akci?“

„Jo, jenže díky situaci mě ovládla chuť na alkohol, což se nestává moc často, opravdu.“

Povytáhl obočí. „Díky situaci?“

„Jo. Většinou piju, když jsem nervózní, nebo mě někdo štve.“

„Tak proto jste se tak zřídila? Někdo vás naštval? Kamarádka či snad bývalá láska?“

Zamračím se. „To má být nějaký výslech? Pokud vím, tak vám do toho nic není.“ Opět převládla moje trošku agresivní povaha. Vždyť je to pravda, nic mu do toho není. No ne?

„Klid, nemusíte hned vřískat. Jen jsem se zeptal, protože by mě zajímalo, proč byste chtěla riskovat život a řídit opilá.“

Opět byl tak chladný. Na jednu stranu jsem byla na něj také naštvaná, že nedokáže být milejší, ale na tu druhou jsem se mu ani nedivila.

„Nechtěla jsem řídit.“ Napiju se horké kávy, která mi proudila celým tělem. Hned se mi udělalo lépe. „Myslela jsem, že to už jsme si vyjasnili, ne?“

„Hm, to asi jo.“ Opět byl zticha, ponořil se do svých úvah a já nevěděla, co si myslí, což mě dost užíralo. Naštěstí už mě neobviňoval z toho, že jsem chtěla řídit pod vlivem alkoholu a tohle téma nechal být. „Co kdybychom si tykali, doktorko? Myslím, že po včerejší noci by to bylo vhodné.“

Sjel mě pohledem a mně zahořely tváře. Představovala jsem si, jak mě večer svlékal obtížně z šatů, když jsem spala, a na chvilku zůstal pohledem na mém těle. Takhle to ale vůbec nemuselo být. Možná mě svlékl bez problémů a hned odešel, aniž by pohledem zavadil o mé tělo. A proč nad tím vůbec přemýšlím? Tyhle nepodstatné myšlenky si vyháním z hlavy.

„Jo, to je asi dobrý nápad.“

„Výborně.“ Odložil konečně noviny a také se napil kávy, kterou měl před sebou. „Jestli chceš, můžeš použít koupelnu, než tě odvezu k tvému autu k baru.“

„Dík. Myslím si ale, že dojedu ke svému autu taxíkem. Nemusíš si dělat zbytečné starosti. Navíc určitě povezeš Mollie do školky.“

„Ne, nepovezu. Dneska ji vezu k rodičům a to je nedaleko baru, takže nebudu zajíždět.“

„Dobře.“ Potom bylo opět tíživé ticho, které mi vadilo i přesto, že mě bolela hlava. Dopíjela jsem pomalu svou kávu, která potřebovala víc cukru a mléka.

Daniel si vzal druhé noviny, které ležely na stole. Byla jsem přesvědčená o tom, že nečte všechno, jen projíždí očima zajímavé články. Celou tu dobu, co jsme seděli v tichosti, jsem si ho prohlížela. Jeho soustředěné oči zabodávající se do novin, obočí, kterým občas hýbal, když se mu v novinách něco nezdálo, pevnou čelist, pramen vlasů, který mu spadal na čelo a štíhlé mužné prsty, kterými držel noviny. Opět jsem měla myšlenku, jaké by to bylo, kdyby se mě dotýkal, kdyby mě políbil svými úzkými rty, kdyby mě položil na svou prostornou postel a tentokrát tam zůstal se mnou. Opravdu to byl kus, jak říkala večer Holly. Takový chlap se hledá na světě jen těžko a já měla štěstí, že jsem ho potkala, i kdybychom měli zůstat jen přáteli. Jsem zvědavá na dnešní schůzku, pokud budu vůbec schopná někam jít a pokud svoje pozvání nepřehodnotil. Možná to bude jen obyčejná přátelská schůzka, ale i přesto pro mě jeho pozvání hodně znamená, i když jsme si ze začátku vůbec nesedli.

„Děje se něco?“ zeptal se svým hrubým hlasem, který ve mně vyvolal jemné zachvění. Začervenala jsem se, protože mě přichytil při tom, jak ho bedlivě sleduji. Viděl mě celou tu dobu?

„Ne, nic se neděje.“

Povytáhl jedno obočí a opět do mě zabodl svoje oči. „Tak proč na mě pořád tak zíráš?“

„Jak na tebe zírám?“ ptám se zmateně, protože jsem znervózněla.

„Jak pes na slaninu.“ Na tváři se mu mihl samolibý úsměv. „Mimochodem, ten pohled ti sluší.“

Začervenám se. „Nezírám, jen přemýšlím.“

„O čem?“

„O tom, jestli dnešní schůzka platí,“ nervózně přiznávám a ostatní myšlenky si nechávám pro sebe. Prstem přejíždím po uchu hrníčku. Sklopím oči, abych nemusela čelit jeho pohledu, který šel těžko rozluštit. „Doufám, že ano.“

„Proč by neměla platit?“

„No, neviděl jsi mě zrovna v dobré situaci a,“ zaseknu se, protože vůbec nevím, co jsem chtěla říct. Je to jeho vina! Kdyby se na mě aspoň tak nekoukal. „Prostě nevím, jen mě to tak napadlo, že možná už nikam nebudeš chtít jít, když si byl tak na mě naštvaný a nepříjemný. Myslela jsem si, že sis to rozmyslel.“

Zakroutil hlavou. „Nechtěl bych být v tvojí hlavě. Máš to tam trošku zamotané, Maddie.“ To bylo snad poprvé, co moje jméno prohodil něžným tónem. „Možná jsem byl naštvaný a nepříjemný, ale to hned není důvod, abych si naši schůzku rozmyslel, ne?“

„Jo, to je pravda.“ Cítila jsem se jak husa.

„Když ti bude dobře, naše schůzka pořád platí, ale můžeme ji odložit na jindy.“

„Po tom kafi už je mi lépe. Budu ráda, když naši schůzku nebudeme odkládat,“ usměju se a pak se zvednu ze židle. „Můžu teda využít tvoji koupelnu?“

„Jasně, je za rohem, určitě jsi na ni už narazila. Zatím vzbudím Mollie, abychom se mohli vydat na cestu.“ Trvalo mi půl hodiny, než jsem se aspoň trošku zkulturnila a mohla mezi lidi. V koupelně jsem si všimla, že ani tam se nic nezměnilo. Všude na mě dýchala Suzannina přítomnost. Všimla jsem si třech kartáčků na zuby, růžového ručníku s jejími iniciály, županu, hygienických prostředků pro ženy, jejích bačkor a spoustu jiných věcí, které mi jasně říkaly, že v Danielově domě pořád žije mrtvá žena a on se jí nechce jen tak vzdát. Jenže tohle má velký dopad na Mollie. Jak se má ze svého traumatu vyléčit, když všude vidí svou matku?

Když jsem se vrátila zpět do jídelny, Mollie seděla v pyžamku celá unavená a jedla svoje čokoládové vločky v mléce. Nejdříve byla zmatená, když si mě všimla, ale pak pookřála a běžela mě obejmout. To mě velmi zahřálo u srdce. Nečekala jsem, že si u ní vydobudu důvěru tak rychle.

„Ahoj, andílku, jakpak ses vyspinkala?“ Samozřejmě jsem nemohla čekat odpověď, odtáhla mě ke stolu a posadila se na své místo v čele stolu. „Copak to máš dobrého? Čokoládové vločky?“

Přikývla blonďatou hlavičkou a hned ke mně šoupala misku, abych ochutnala.

„Děkuju.“ Ochutnám. „Mňam, ani se nedivím, že je jíš po hrstech.“ Šoupla jsem misku zase k ní a začala jsem hledat pohledem Daniela, ale nikde s námi v místnosti nebyl. Kam asi odešel? „Už se těšíš za babičkou a dědou? Určitě jo, že?“ Snažila jsem se s ní mluvit, ale opět jen přikyvovala. „Vyrazíte někam na výlet? Myslím, že je vhodná doba na zoo. Když tam nepůjdeš s babi a dědou, tak tam někdy zajdeme spolu. Co ty na to říkáš?“ Další přikývnutí, dokonce mě obdařila slabším úsměvem. „Myslím, že bychom mohly zajít na hrochy. To je moje oblíbené zvíře, víš? Je stejně líný jako já a má rád vodu.“

Chvilku jsem si s ní bavila o zvířatech ze zoo a dělaly jsme spolu u toho různé skopičinky. Byla jsem ráda, že si konečně dokázala hrát s úsměvem, beze strachu a s opravdovou chutí. Nejlepší bylo, když jsme předváděly opici. U toho jsme se obě nahlas zasmály. Zrovna, když jsme poskakovaly po jídelně jako blázni, přišel Daniel.

„Co to tady je za zoo?“ usmíval se a jeho pohled byl plný něhy. Jak dlouho tam stál a pozoroval nás? Zadýchaně odpovídám. „Trošku jsme si hrály a nechaly se unést, že, Mollie?“ Přikývla a vrhla se k Danovi, aby ho objala. Celou tu dobu se smála, a když si ji vyhoupl do náruče, vlepila mu něžnou pusu na tvář a objala okolo krku. „Říkala jsem jí, že bychom mohly zajít do zoo, aby se odreagovala.“

„To je skvělý nápad, doufám, že mě vezmete sebou. V zoo jsem nebyl ani nepamatuju.“ Položil Mollie opět na zem. „Mollie, běž se převléct z pyžamka, máš tam připravené věci. Za chvilku vyrazíme za babi a dědou.“

Přikývla a hopsavým krokem zmizela do svého pokoje, kde byl nejspíš celou tu dobu Daniel a snažil se to tam pouklidit, než odejdeme pryč. Jeho stránka osobnosti starostlivého otce se mi velmi líbila a hned jsem k němu pocítila daleko větší sympatie.

„Díky.“

Nechápavě se zamračím. „Za co?“

„Za to, že jsi ji dokázala nahlas rozesmát. Vždycky se jen usmívala, ale nikdy se nesmála nahlas.“ Z jeho hlasu se mi svíralo hrdlo. „Tolik mi její smích chyběl a ty jsi ji dokázala rozesmát během pár dnů. Dlužím ti omluvu za to, že jsem o tvých schopnostech psychologa pochyboval.“

„Nic mi nedlužíš.“

Pohlédl směrem k pokojíčku. „Oblíbila si tě.“

Jakmile to řekl, už přiběhla Mollie oblečená do bílých šatiček a v ruce dřímala medvídka s růžovou mašlí okolo krku.

„Tak už můžeme vyrazit?“ Ptám se s pohledem upřeným na Mollie. Během pár minut už jsme jeli v tichosti k baru, kde jsem zaparkovala svoje auto, a já se cítila v jejich společnosti moc dobře.

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 15. kapitola: