OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 12. kapitola

22.03.2014 (16:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 717×

12. kapitola

Daniel

Trvalo hodinu, než Maddie skončila s terapií. Byla to velmi únavná hodina, co si budeme povídat, ale Mollie se to líbilo.

Nejdříve si kreslily a Maddie se jí ptala na různé otázky, Mollie jen přikyvovala nebo kroutila hlavičkou. Horší bylo, když si hrály s figurkami, to už byla Mollie velmi ospalá a nevrlá, dokonce skoro agresivní, když po ní Maddie chtěla, aby jí nějakým způsobem ukázala, jak probíhal její celý den, když přišla o maminku. Celá vzteky zrudla, oči měla plné slz a dokonce po ní hodila i hračkou. Prý je její agresivita normální. Aspoň to bylo v těch papírech, co mi hned na začátku poslala Maddie.

Taky s ní mluvila o smrti a o pocitech, které nejspíš cítí, a že by je neměla ignorovat, že by je měla vypustit, protože pláč nebo vztek je v takových situacích normální. Jenže Mollie na to vůbec nereagovala, pořád měla ten svůj obličejíček plný nečitelnosti a nehodlala už ani přikyvovat hlavičkou.

Celou dobu jsem je pozoroval a přemýšlel na Blakeovými slovy. Ano, Maddie se mi líbí a už jsem to zmínil několikrát, ale je správné na ni myslet? Vím, že to opakuji stále dokola, ale tahle myšlenka mě prostě opustit nechce, a nevím, co si s ní počít, zvlášť když pořád cítím pocit provinění kvůli Suzanne. Nějak se ve svých pocitech nemůžu posunout dál a to mě strašně užírá a znervózňuje. Měl bych na Suzanne zapomenout. Už se mi nevrátí, a já se s tím musím smířit, i když něco uvnitř mi to zakazuje. Je to k zbláznění.

Možná bych mohl doktorku někam pozvat, jen tak na oběd nebo na večeři, a konečně se těch pocitů zbavit, protože jsou naprosto zbytečné. Suzanne je mrtvá, i když to nedokážu strávit, ale neměl bych uvíznout v minulosti, nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli Mollie. Budu mít na to dostatečnou odvahu? Pokud to nezkusím, odpověď nedostanu.

Schůzka by nemusela ihned něco znamenat, mohli bychom zůstat jen přáteli. Jde to vůbec? Mně samému to zní strašně.

Potřebuji si prostě vyjít jen tak s nějakou ženou, jak tvrdil Blake, abych na chvíli přestal myslet na Suzanne, a tím, že mě Maddie přitahuje, bych toho mohl dosáhnout. Možná jsme si na začátku nesedli (hlavně kvůli mně, to přiznávám), ale oba nemůžeme ignorovat tu velkou přitažlivost mezi námi.

Nevrlý jsem byl hlavně kvůli tomu, že mě vyděsilo, že mě tolik přitahuje. Snad ještě víc než moje žena před několika měsíci.

Když z cukrárny odcházela a my se střetli očima, něco jsem v nich viděl. Něco, co mi dokázalo rozehřát srdce a můj názor na ni se změnil. Ona je prostě nádherná. Nejen svým vzhledem, ale hlavně svým velkým srdcem ke svým pacientům. Když mi o nich vyprávěla, zářily jí oči.

Dneska byl pocit přitažlivosti ještě daleko silnější. Nevím, čím to bylo. Možná tím jejím pohledem, kterým mě propalovala, když jsem jí otevřel dveře a spatřil ji za mým prahem celou promoklou. Při tom jejím uhrančivém pohledu jsem pocítil prudkou touhu a chtěl jí pár dešťových kapiček vody, které jí stékaly po tváři až na rty, slíbat.

Vážně mi dělá v hlavě naprostý guláš, když nedokážu myslet na nic jiného než na ni. Teda, až na myšlenky o mé ženě, těch jsem měl taky dost, protože ty dvě si jsou v povaze tolik podobné a přesto naprosto rozdílné, že se mi jejich tváře mísí dohromady.

Když už i Maddie viděla, že má Mollie dost, nechala ji v pokojíčku, aby si mohla v klidu hrát, a přišla ke mně.

„Tak jak to vidíte?“

„První terapie vám toho nikdy moc neukáže, pane Laine. Navíc, tohle bylo jen zahřívací kolo, kdy jsme si měli ujasnit pár věcí.“ Vlasy, které měla při příchodu mokré a pak svázané, jí uschly a zkroutily se do nepoddajných vln, když si je v průběhu terapie rozpustila. Chtěla jednu vlnu založit za ucho, ale hned se jí zase vymanila, a tak svůj boj s vlasy vzdala. Měl jsem chuť se jich dotknout. Určitě jsou na dotyk jemné. „Za prvé, že by měla vnímat smrt vaší ženy jako něco trvalého, ne jako něco, co postupem času odejde. Podle dnešních her jsem poznala, že čeká, že se její matka vrátí, a navíc cítí vinu, že kvůli ní vaše žena odešla. Možná ten den udělala podle ní něco špatného, zlobila nebo něco řekla. Tohle se už ale nikdy nedozvíme, a ani to není podstatné. Za druhé, musí pochopit, že truchlení je normální a pocity, které cítí, má každý z nás,“ hřejivě se na mě usmála. „Mollie je na svůj věk velmi inteligentní holčička, což velmi prospěje terapii. Navíc mi dokonale ukázala s pomocí postaviček, jak se cítí a co cítila při nehodě.“

„Vidíte to nadějně?“ znovu se ptám, protože mi úplně neodpověděla na mou otázku. Tyhle psycho kecy mě momentálně tolik nebraly. Chci od ní prostě slyšet, že moje dcera bude v pořádku. Nedokázal bych se smířit s tím, že už by na mě nikdy nepromluvila a neřekla mi tati. Tohle slovo už mi tak moc chybí.

„Samozřejmě, naděje umírá jako poslední.“

„Mluvíte jako moje žena.“ Tentokrát jsem to byl já, kdo se usmál, ale ona měla nepopsatelný, odtažitý výraz. Raději jsem pokračoval: „Kdy budete pokračovat v další terapii?“

„Myslím, že by bylo dobré, abychom se setkávali jednou, dvakrát v týdnu, vzhledem ke stavu vaší dcery. Šla by středa a sobota?“

Zakroutím hlavou. Většinou jsem v práci. „Ne, to by nešlo. Co pátek a neděle?“

„Platí. Vždycky okolo třetí hodiny se vždycky domluvíme po terapii. Jinak budu s vaší dcerou trávit čas i sama bez vás, tak doufám, že to bude možné.“

Přikývnu. „Samozřejmě, s tím jsem počítal.“

Koukla se na stříbrné hodinky, které rozhodně pamatovaly lepší časy. Tušil jsem, že je od někoho významného v jejím životě dostala, jinak by si nejspíš koupila nové. „Páni, to už je hodin. Zůstala jsem tu déle, než jsem čekala.“

„Jestli chcete, můžeme si dát ještě čaj nebo kafe.“ Mermomocí jsem chtěl, aby tu zůstala. Proč? Její společnost byla příjemná a mít někoho nového v domě, ženu, bylo příjemné, zvlášť když byla první osobou za půl roku, se kterou jsem o Suzanne mluvil s klidem.

„Dík za pozvání, ale myslím, že to necháme na jindy.“ Došla si pro letní červený kabát, který jsem dal na topení, a chtěla si ho obléci. Já k ní přispěchal a pomohl jí do kabátu, přitom jsem se letmo dotkl jejích křehkých ramenou. Zachvěla se.

Někam ji pozvi! ozvala se mi Blakeova slova v hlavě. Bože! Copak jsem vážně tak neschopný? Trošku jsem zaváhal, ale když se na mě zase otočila s tím svým úsměvem, nebylo třeba tolik váhat.

„Víte, něco mě napadlo,“ začal jsem a najednou nedokázal pokračovat. Něco mi v tom zabránilo. Od kdy jsem tak nesmělý? Dříve bych neváhal a jednoduše se jí zeptal, kdyby nepřijala, určitě bych byl neodbytný. Teď si přijdu jako nezkušený blbec. To jsem to dopracoval.

„Jaký nápad?“

Prohrábl jsem si nervózně vlasy. „Co kdybychom dneska někam zašli? Na skleničku nebo se jen tak najíst?“

Z tváře jí zmizel úsměv a dlouze mi hleděla do očí. „Zapomněl jste na dceru? Nemůžeme jen tak odejít a nechat ji tu.“

Dobře. Tak tohle nebylo jasné odmítnutí, možná ještě půjde. „Nezapomněl, zavolal bych sestře. Tak co, půjdete?“

Nevěděla, co na to říct. Najednou začala být také nervózní a opět si urovnala vlasy za ucho. Poplašeně zamrkala.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, pane Laine.“

„Danieli,“ opravil jsem ji.

„Danieli,“ opakovala moje jméno, které z jejích úst plynulo lehce a s něhou. Líbilo se mi, jak ho vyslovila. „Já většinou nechodím na schůzky se svými pacienty.“

„Já ale nejsem váš pacient.“

„To je pravda.“ Pohlédla na podlahu a pak zase na mě. „Dneska už něco mám, ale mohli bychom se domluvit na jindy.“

S kým už něco má? byla má první myšlenka. Na chvíli jsem pocítil žárlivost, že si nějaký jiný muž bude užívat její společnosti, ale pak jsem si řekl, že kdyby nebyla sama, rozhodně by pozvání nepřijala. No nemám pravdu? Nechtěl jsem čekat moc dlouho, protože bych si to klidně mohla rozmyslet, což by nebylo moc dobré, a tak jsem řekl: „Co kdybychom šli hned zítra?“

„Paráda, zítřek mám naprosto volný.“ Došla ke dveřím a vzala si svou kabelku, kterou měla položenou na botníku pod zrcadlem, vytáhla z ní papírek a tužku. „Tady máte moji adresu, abyste se pro mě mohl stavit, řekněme okolo sedmé hodiny?“

Přikývnu. „Dobře, okolo sedmé. Kdyby byly nějaký změny, tak se ozvu.“ Automaticky jsem sáhl po bundě s myšlenkou, že bych ji měl doprovodit, zvláště proto, že se začalo stmívat. „Doprovodím vás, říkala jste, že jste přišla pešky, ne?“

„Nikam nechoďte, už jste zase zapomněl na Mollie?“ Na chvíli se odmlčela. „Já to zvládnu, už jsem velká holka.“

Jo, mám úplný guláš v hlavě, když zapomínám i na vlastní dceru. „Máte pravdu. Tak já ji obleču a doprovodíme vás společně, nemůžete jít sama po New Yorku,“ naléhal jsem, ale ona zase odmítla.

„Zavolám si taxi nebo pojedu autobusem.“

„Dobře,“ nakonec jsem souhlasil, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Otevřel jsem jí dveře a rozloučil se s ní s myšlenkou, že ji uvidím zase zítra. Těšil jsem se na ten den.

Blake měl pravdu, opravdu jsem měl lepší pocit. Ale na jak dlouho?

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 12. kapitola: