OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 11. kapitola



Jako domeček z karet - 11. kapitola V téhle kapitolce se dozvíme něco o Danově manželce. Svěřuje se Maddie, která přišla na Molliinu terapii.

11. kapitola

Maddie

Blížila se třetí hodina a já se připravovala na další setkání s Mollie a Danielem. Pro náš první společný den mám připraveno několik her, které nás obě sblíží a které by jí mohly pomoct vyjádřit se nějakým způsobem o traumatu.

Budou to těžké dny, ale já věřím, že jí dokážu nějakým způsobem pomoct. Až se vyrovná s traumatem, měla by opět začít mluvit. Možná to bude ale i dříve. Uvidíme.

Hned ráno jsem zavolala doktorovi Duneovi, abych si s ním domluvila schůzku, ale nezvedl mi telefon, takže se o to pokusím později.

V jedenáct ráno mi volala Holly, chtěla se se mnou sejít a domluvit detaily ohledně našeho rozhovoru v televizi (opět se přesunul, jelikož technické problémy ve studii nešly tak jednoduše odstranit, jak se čekalo), který se rychle blížil, stejně jako konec mé dovolené. Což mi připomnělo, že díky terapiím pro Mollie budu muset svůj pobyt v New Yorku prodloužit. Pochybuji o tom, že mi bude trvat jen pár posledních dnů ji vyléčit. Tohle bude trvat několik týdnů, možná i měsíců.

Na jednu stranu mi nevadí, že tady zůstanu déle, než jsem čekala, ale zase bych se ráda vrátila ke svým pacientům do nemocnice v Maine. Stýská se mi po nich, zvlášť po nějakých dětech, které jsem si oblíbila díky tomu, že je léčím od začátku své kariéry.

Nakonec jsme si s Holly nedomluvily schůzku na detaily o rozhovoru, ale říkala, že je právě vhodný den, abychom zašly někam do baru. Prý vezme ještě jednu kamarádku, a mně bylo jasné, že to bude Danielova sestra Sarah. Super! Aspoň se seznámím s dalším členem Danielovy rodiny a možná se dozvím víc o té nehodě. Takhle funguje moje práce. Všichni psychologové sedí ve svých ordinacích, ale já putuji z domu do domu, abych se dozvěděla víc informací. Jasně, nepatří to k mojí práci, ale já jsem prostě jiná, potřebuji to vědět, abych v léčbě pokročila.

Jednou mi Holly říkala, že by byl ze mě dobrý detektiv, jak z ostatních páčím informace. Prý mám skrytý talent na to, abych člověka přemluvila k tomu, aby se mi svěřil. Musela jsem jí uznat za pravdu, vždycky to tak bylo a k mojí práci psychologa se můj šestý smysl hodil. Kouknu na papírek, kam jsem si zapsala Danielovu adresu, a když jsem se konečně ocitla v jeho ulici, kde měl byt, začalo pršet.

„Skvělé!“

Lepší už to být nemohlo. Krásný sluneční den se rázem změnil a já hned začala mít pochmurnou náladu, protože nesnáším takové deštivé počasí plné tmavých barev.

Celá promoklá jsem vešla schody k jeho bytu čísla dvacet šest a než jsem zaklepala na dveře, veškerou vodu jsem ze sebe vyklepala. No super! Ani jsem se nemusela podívat do zrcadla, abych viděla, že vypadám jak zmoklá slepice.

Dveře otevřel Daniel Laine. Na sobě měl bílé tričko, které zvýrazňovalo jeho skvělou postavu daleko víc než košile, které obvykle nosil, a černé tepláky. A že mu to slušelo! Byl oblečený do domácího oblečení a přesto vypadal jak z časopisu. Je tohle vůbec normální? Srdce se mi při pohledu na něj rozbušilo a měla jsem obrovskou chuť ho z toho oblečení co nejdříve dostat, protože jsem si byla vědoma, že se mi naskytne daleko lepší pohled na jeho dokonalou postavu.

Rozhodně mezi námi probíhaly chemické reakce a nedalo se to jen tak ignorovat, i když ze začátku nebyl zrovna nejpříjemnější.

Všimla jsme si, že má mokré vlasy, takže musel vylézt právě ze sprchy. Smyl ze sebe veškeré pachy z práce a teď voněl po šampónu, který měl tak pronikavou vůni, až se mi jeho vůně dostala hluboko pod kůži.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a tupě na něho zírala jako nějaká nezkušená školačka se zarudlými tvářemi, ale bylo to asi dost dlouho, protože povytáhl domýšlivě obočí a začal se mé reakci vysmívat, což mě vyvedlo ještě víc z míry. Z jeho krásného úsměvu mi po zádech putovala husí kůže, až se mi naježily vlasy na zátylku.

„Jeden moc chytrý člověk vymyslel deštník,“ řekl s pobavením, když si mě prohlédl od hlavy až k patě a zdálo se mi, že se chce smát mému zjevu. Ani jsem se mu nedivila. Musela jsem vypadat strašně. „Pojďte dovnitř.“ Pomohl mi z mokrého letního kabátu a pověsil ho k topení, aby mi uschnul.

„Když jsem vycházela z bytu mé matky, svítilo sluníčko. Myslela jsem, že deštník nebudu potřebovat.“

„Měla jste se kouknout na předpověď počasí. Jasně říkali, že bude pršet. Dáte si čaj?“

Přikývnu. „Jo, ten by mi teď rozhodně bodnul.“

Zmizel a já jsem měla čas upravit se v zrcadle u domovních dveří. Gumičkou, kterou jsem měla v kalhotách, jsem si svázala mokré vlasy do drdolu a papírovým kapesníčkem utřela lehce nalíčené oči, které se mi trošku víc rozpily.

Pak jsem měla čas si prohlédnout jeho byt, v kterém dříve bydlel se svou ženou. Tipovala jsem, že tu bude nepořádek, ale byla jsem překvapená, když bylo uklizeno. Celý byt byl útulný a bylo vidět, že Daniel udržuje byt tak, jak ho jeho žena zanechala. Světlé barvy, kaštanové podlahy, malé bílé koberečky pod stolem v obýváku, tmavá pohovka s koženými křesly, plazmová televize a krb, který byl vyhaslý.

Nejvíc mě ale zaujaly fotografie nad krbem. Jedna byla ze svatby Daniela a Suzanne. Oba se smáli a Daniel hladil vystupující bříško své krásné novomanželky. Z fotografie zářila pohoda a štěstí. Další fotografie byla z porodnice. Oba drželi malý uzlíček a s veškerou něhou a láskou hleděli na své děťátko. Takových fotografií tam bylo mnoho. Vypadaly jak reklama na tu nejšťastnější rodinu a mně se sevřelo srdce lítostí nad koncem jejich šťastného života. Proč musela zemřít zrovna ona? Na světě je spousta jiných lidí, co by si zasloužili zemřít.

Jednu fotografii jsem vzala do ruky. Byla to fotografie mladé krásné ženy s blond vlasy, upřímným úsměvem a pohledem velmi šťastně zamilované ženy. Fotka byla podle všeho vyfocená v parku, vlasy jí vlály jako nějaké víle, tváře měla zrůžovělé od zimy a za ní v povzdálí v bundičce s králičími oušky běhala ještě šťastná Mollie. Tuhle fotku rozhodně fotil Daniel při rodinné vycházce. Byla to jejich poslední vycházka, anebo jich podstoupili ještě několik před Suzanninou smrtí?

„Chcete cukr?“

Téměř jsem nadskočila, jak jsem se lekla. Stál přímo za mnou s bílým hrnkem, ze kterého šla pára. Jak dlouho mě pozoroval, když jsem si prohlížela fotografie? Záleželo vůbec na tom? Nejspíš ne, ale já měla nepříjemný pocit, jako bych šmejdila do jeho osobního života. Přitom jsem takový pocit neměla mít, protože to byly jen obyčejné fotografie. Fotografie šťastné rodiny, která se rozpadla.

„Ne, nesladím.“ Pokládám fotografii opatrně na její místo a beru si od něho hrnek. Při tom se naše prsty letmo dotkly a já ucítila elektrický výboj, až jsem trošku ucukla. Zřejmě si toho všiml i on, protože mi na chvíli pohlédl do očí. Z jeho pohledu mi vynechal na chvíli dech, koukal na mě… ani to nejde pořádně popsat. Škoda! Kdybyste jeho pohled spatřili, nejspíš by se vám podlomila kolena.

„Tohle byla vaše žena?“ Kývla jsem na fotografii ženy v parku a měla jsem chuť zaúpět. Blbá otázka! Já vím. Kdo jiný by to mohl být, že? Jenže na co jiného jsem se mohla zeptat? Nechtěla jsem, aby mezi námi zavládlo trapné ticho.

„Jo.“ Chvíli hleděl se zasněním na tu fotografii. „Tahle fotka je focená dva měsíce před,“ polkl a sklopil oči, „její smrtí.“

„Byla velmi krásná.“

„Byla daleko krásnější než na fotografii. Fotografie nedokázala nikdy zachytit její skutečnou krásu,“ posadil se do koženého křesla. „Ona byla anděl. Ta nejhodnější osoba, kterou jsem kdy potkal. Milující žena s velkým srdcem a smyslem pro humor. Pořád se smála a nakonec to byla ona, kdo žádal o ruku, protože jsem se nedokázal rozhoupat. Snad týden jsem nosil v kapse od kalhot prsten a ona si ničeho nevšimla.“ Začal se usmívat při té vzpomínce a v jeho očích se usadila něha. Všimla jsem si, že se mu trošku lesknou oči. Odrážela se v nich taková bolest, že ten pocit přenesl na mě. „Požádala mě o ruku s malými botičkami pro Mollie místo prstenu. Na ten den nikdy nezapomenu.“

Sklopil hlavu a jemně jí zakroutil, jako by si tím chtěl všechny ty pěkné vzpomínky vyhnat z hlavy, aby necítil tu strašnou bolest a samotu. Měla jsem chuť ho obejmout a utěšovat, dokud by už nepociťoval samotu, ale netroufla jsem se ho ani na uklidněnou dotknout.

„Tohle vás ale asi vůbec nezajímá. Nevím, proč jsem vám to začal říkat, od její smrti jsem nikdy o minulosti nemluvil.“

Popravdě mě to zajímalo. Ne proto, že bych si libovala v lidském neštěstí, ale protože jsem mohla vidět jeho očima pro něj dokonalou osobu, kterou ztratil. Matku Mollie. Dává to smysl? Mně moc ne, ale prostě to tak je a neexistuje k tomu žádné pochopení.

„To je v pořádku. Jsem zvyklá, že mi lidé říkají všelijaké věci, aniž by mě pořádně znali, a je hezké, jak o své ženě mluvíte. Musela to být vážně skvělá osoba.“

Je hloupost závidět mrtvé ženě? Možná ano, ale já se toho pocitu nemohla zbavit. Záviděla jsem jí ty roky, kdy žila s tímhle mužem, který teď sedí přede mnou a poprvé za tu dlouho dobu mi odkryl kousek své duše. Ne, on nebyl mužem, za kterého jsem ho měla, když jsme se viděli poprvé. Už to nebyl muž bez taktu a s nečitelným úšklebkem s kapkou hořkosti. Teď to byl muž, který aspoň na chvilku projevil kousek svých emocí, a já si uvědomila, že tenhle muž potřebuje nutně mou pomoc, jinak se ze svého žalu nikdy nedostane. Je další zbloudilou duší, co nedokáže hledět do budoucnosti, raději stojí na hranici křižovatky, odkud kouká jen a jen do bolestivé minulosti, kterou už stejně nevrátí.

Jasně jsem si uvědomila, jak moc svoji ženu miloval, miluje a nejspíš milovat bude. A já jsem přesvědčená o tom, že už žádnou ženu nedokáže milovat tak jako ji.

„Kde je Mollie?“ změním téma, aby nebyla atmosféra tak sklíčená. Jsem dost zvědavý člověk a hezky se poslouchalo, jak Daniel mluvil o své ženě, což už jsem říkala, ale pro dnešek toho bylo dost. Další vyprávění bych asi nesnesla.

„Přijde za chvilku. Sestra ji před několika minutami vyzvedla ze školky, ale je zácpa. Myslel jsem, že přijdete o trošku déle a že to stihnou.“

„V pořádku,“ mile se usměju a na pokynutí jeho ruky se posadám do křesla, do kterého moje křehká postava zapadla. „Aspoň si můžeme v klidu popovídat o její terapii.“

Když promluvil podruhé, muž, který přede mnou odkryl kousek svých emocí, zmizel. Opět nasadil ten svůj nečitelný obličej a mně se hned zastesklo po tom druhém Danielovi. „Myslím, že jste mi o její terapii řekla už dost věcí. Přečetl jsem si i informace, které jste mi včera poslala.“

Úplně jsem na to zapomněla. Poslala jsem mu veškeré dokumenty, jak budu s Mollie pracovat, e-mailem, aby byl informován o mém každém kroku. Dělám to tak vždycky a klienti se mě pak můžou zeptat na jakékoliv informace, když by byli zmatení.

„Kdyby vám nebylo něco jasné, stačí se mě zeptat a já vám všechny otázky zodpovím,“ říkám profesionálním tónem, který už mám nacvičený.

„Mohla byste přestat být pořád tak profesionální a raději mi říct pár informací o sobě?“

Nechápavě se zamračím. „Proč?“

„Protože chci poznat ženu, která bude s mou dcerou trávit čas. Copak to není pochopitelné?“

Zas tak pochopitelné to nebylo. Věřte mi, žádný z mých klientů o mně nikdy nechtěl nic vědět, a to, že on chtěl o mně informace, mě celkem zmátlo. K čemu mu to bude? Koukla jsem mu do modrých očí plných zvědavosti a nakonec s tím souhlasila. Když mu to pomůže být klidnější, tak proč ne?

„Tak se ptejte.“

Začal tou nejjednoduší otázkou. „Proč jste šla studovat psychologii? Představoval bych si vás na úplně jiném místě.“

„Byl to zajímavý obor.“ Rozhodně jsem se mu nemínila zmiňovat o tom, jak mě moje pravá rodina odkopla kvůli nedostatku financí do domova, a když jsem uviděla psychicky zkroušené děti od jejich rodičů, mé povolání bylo hned jasné.

Zatvářil se, jako by mi nevěřil, ale co na tom? Ať si myslí, co chce. Nejsem osoba, která by se ráda svěřovala cizímu člověku. Do mého soukromí dokázal nahlédnout málokdo a po většinu času se svěřuji jen Holly nebo mé úžasné matce.

„A proč jste odjela pracovat zrovna do Maine?“ Skoro jsem měla pocit, jako bych byla někde u výslechu.

Pokývnu rameny. „Stěhoval se tam můj bývalý přítel Sam, aby mohl dělat svou karieru v otcově kanceláři, a tak jsem odjela s ním.“ To jsem ho ještě milovala a sliboval mi hory doly. V té době jsem měla růžovoučké brejličky, byla jsem ještě dost naivní na to, abych pochopila, že nejede do Maine jen kvůli své kariéře, ale hlavně kvůli té blondýně.

„A co New York, ten vám nechybí?“

„Když jsem se svými pacienty, tak ne, ale jakmile se ocitnu doma sama, už to není tak růžové. Většinou bych nejraději sbalila kufry a vrátila se.“ Zvláště proto, že v Maine nemám tolik přátel. Neměla jsem čas si je hledat a popravdě jsem o ně neměla ani zájem. Přátelila jsem se s lidmi ze Samových kruhů, ale to byli samí nafoukanci a jejich společnost mi nedělala rozhodně dobře. Dávali mi jasně najevo svými pohledy, že jsem méněcenná, protože nepocházím z bohaté rodiny. Hloupost! Když s nimi chtěl Sam někam jít, já se většinou vymluvila na to, že mi není dobře, a to taky vedlo k častým hádkám.

„Proč to neuděláte?“

„Protože to není tak jednoduché.“ Napiju se horkého čaje a cítím Danielův pohled, jak mě bedlivě pozoruje. „Mám v Maine pacienty.“

Usmál se, mně proletělo několik motýlků okolo žaludku, a pohledem sklouzl po fotografii Suzanne nad krbem. „Docela to i chápu. Moje žena také upřednostňovala svoje pacienty před sebou.“

Další informace o jeho ženě. Zbystřila jsem a zeptala se: „Ona byla doktorka?“

„Ne. Dělala ředitelku ústavu pro autistické děti.“ Jakmile dořekl větu, ozvalo se zaklepání na dveře a mě zamrzelo, že náš rozhovor skončil. Zvedl se a beze slova šel otevřít. Jakmile dveře otevřel, Mollie se mu vrhla okolo krku a on ji zvedl do náruče. Hned mu vlepila pusu na tvář a on jí ji oplatil.

„Tak tady je moje princezna. Už jsem myslel, že jste se s tetou někde ztratily.“

„My?“ ozvala se Danielova sestra se smíchem. „My máme náhodou dobrý orientační smysl, bráško.“

„No to určitě.“ Znělo to dost ironicky, takže mi došlo, že jeho sestra se už nejspíš opravdu někdy ztratila. New York je velký, a i když v něm žijete celý život, občas zahnete do uličky, kde jste ještě nebyli, a opravdu můžete ztratit orientaci.

„Jdeš dovnitř?“

Sarah nakoukla do místnosti, usmála se na mě a zamávala. Já jí úsměv oplatila. Byla to velmi milá osoba, která jen zářila svým optimismem. „Půjdu domů, koukám, že tu máš návštěvu.“

„To nevadí. Myslím, že mě doktorka k terapii potřebovat nebude.“

Otočil se na mě, abych to potvrdila. „Ne, nebudu, aspoň ne pro dnešek,“ říkám a dál se věnuji svému poloprázdnému hrníčku s čajem.

„Stavím se jindy. Blake už je stejně doma a čeká na mě, protože jsme chtěli jít s dětmi na procházku.“

V tomhle počasí? Když muže začít kdykoliv pršet? Poznala jsem, že to byla jen výmluva, a říkala si, proč nás chce nechat o samotě. Ne, nejsem zas tak hloupá, tušila jsem, proč to udělala. Vždyť je to kamarádka Holly! Chápete?

„Dobře,“ odpovídá jí Daniel a pak se s ní loučí. Když odešla, i s Mollie v náručí ke mně přišel. „Co kdybys pozdravila doktorku Portmenovou?“

Dívenka se pousmála a zamávala mi, stejně jako její teta před pár minutami. „Ahoj, Mollie.“

Slezla s otcovy náruče a došla ke mně v těch svých růžovoučkých tepláčkách, bílou rozepnutou bundičkou a s tričkem Hello Kitty. Vzala mě za ruku, aby mě mohla dotáhnout do svého pokojíčku plného hraček, kde se z nás staly ještě větší kamarádky než v cukrárně.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 11. kapitola :

5. MaggieLove přispěvatel
17.03.2014 [20:34]

MaggieLoveSimones: Jsem ráda, že se ti to jiskření mezi nimi líbí. Emoticon Asi tě zklamu, ale ty terapie budu brát jen okrajově, vždycky se o nich zmíním a nic víc, protože jsem to chtěla víc popsat, ale nějak jsem to nezvládla Emoticon
Děkuji Emoticon a neboj snad louho čekat nebudem. Už je dávno poslaná na opravu, ale korektroka nemá nejspíš tolik času kolik by na moje kapitolky, co jsem jí už poslala, potřebovala Emoticon

Mustang: i tobě děkuji za koment Emoticon i já mám radši pohledy z Danielovi strany. Nevím, nějak se do jeho postavy dokážu vcítit víc. Emoticon
Maddie určitě pokrok s Mollie udělá, ale všechno se přece jen může zbořit tak rychle jako domeček z karet Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 17.03.2014 [19:55]

Tuhle kapitolku jsem četla na blogu Bez hranic ale s komentíkem jsem čekala až sem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Tahle kapča byla opravdu povedená, ale mám radši pohledy z Danielovy stránky Emoticon Emoticon Těším se až Maddie udělá s Mollie nějak pokrok a on bude šťastnější Emoticon Emoticon Emoticon

3. Simones
17.03.2014 [19:50]

líbí se mi mezi nimi to jiskření, které je zatím takové nevinné Emoticon
jsem dost zvědavá na ty terapie s Mollie Emoticon Emoticon
a doufám, že na další kapitolu nebudeme dlouho čekat Emoticon Emoticon

2. MaggieLove přispěvatel
17.03.2014 [19:47]

MaggieLoveMaria děkuji ti za tvůj krásný komentář Emoticon Ano Suzanne byla milá osoba, která si nezasloužila takový osud, ale život už je takový. Dobří lidi vždycky zůstávají. Znám to bohužel z reality Emoticon
Další kapitola bude snad co nejdříve. Korektorce jsem psala jestli by se na ní mohla podívat v týdnu a odsouhlasila to, takže uvidíme. Emoticon Jsem ráda, že sis mou povídku oblíbila a aspoň díky těmto pár řádkům nemám chuť to celé překopat Emoticon, což mám skoro pořád. Emoticon
Samozdřejmě, že v další kapitole bude pohled Dana Emoticon Doufám, že se ti i další kapitola bude líbit. Taky se těším Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 17.03.2014 [19:42]

Konečně další kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Vyvíjí se to opravdu dobře. Emoticon Emoticon Emoticon Konečně jsem se dozvěděla něco o jeho ženě. Musela to být určitě milá osoba. EmoticonJen tak mimochodem, kdy bude dalšěí kapitola??? Emoticon Emoticon Emoticon Jinak je to skvělá kapitolka a moc se těším na další. Emoticon Emoticon Tvou povídku jsem si oblíbila. Emoticon Emoticon Emoticon Bude v další kaspitole pohled daniela??? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!