OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já, upíři a vlkodlaci 5. kapitola



Já, upíři a vlkodlaci 5. kapitolaDalší kapitolka. Meg jde k Nathanielovi domů a ptá se ho, jestli neví, kdo ho napadl.

"Ano slečno, Nathaniel je můj pán a posílá mě za vámi, potřebuje vaši pomoc." Moji pomoc? Ten upír se fakt zbláznil.

"Ale vždyť sme se včera viděli, moch mi to říct sám."

"Nevím proč to neudělal, měl to ale udělat, nemuselo to takhle skončit."

"Jak skončit, co se stalo?"

"Včera večer mého pána napadli a zranili ho."

"Cože a je to vážné?"  Nathaniel mi leze na nervy, to jo, ale nedovedu si představit, že by tu už nebyl.

"Už je to lepší, pán se rychle regeneruje."

"To je dobře a co tedy chce ode mě?"

"Můj pán vám to prý řekne sám. Mám vás požádat, aby jste jela se mnou do jeho domu."

"Do jeho domu?"

"Ano."

Přemýšlela jsem. Mám tam jet? Asi jo, protože chci vědět co se Nathanielovi stalo a co ode mě potřebuje.

"Dobře pojedu s váma." Vstala sem, ze stolu jsem vytáhla revolver a strčila jsem si ho za kalhoty.

"Díky slečno, ale ta zbraň nebude potřeba."

"Jistota je jistota."

Vyšli jsme s Newtonem z kanceláře. Čekala na nás černá limuzína. Nastoupili jsme a jeli jsme k Nathanielovýmu domu. Nathaniel má vážně pěknej dům. Nikdy jsem sice nebyla vevnitř, ale i z venku je to nádhernej pohled. Jeho dům je obrovskej, připadá mi jako zámek. No jo no, upíři maj peněz jak želez. Už jsem se vám zmínila, že Nathaniel je místní upíří vládce? Né? Je to tak, Nathaniel je nejsilnějším upírem v San Francisku a je něco jako místní upíří šerif. Takže bych měla bejt poctěna, že se o mě uchází nejvyšší upír, ale já o to ucházení nestojím. Stejně se Nathanielovi divím, že to se mnou ještě nevzdal, když už ho půl roku odmítam. No i když vlastně pro upíry je půl roku jako šest dní.


Řidič limuzíny uháněl jako o závod, takže jsme za chvíli byli na místě. Velká železná brána byla otevřená a my jsme zastavili před tim krásnym Nathanielovym domem.
Vystoupili jsme s Newtonem a vešli jsme do domu. Zevnitř dům vypadal ještě líp než zvenku. Všude byl samej starožitnej nábytek s nádherný obrazy. Newton mě vedl do patra, zřejmě do Nathanielový ložnice.
Není pravda, že upíři spěj v rakvích. Upíři nespěj, protože vůbec nemusej a když si nějakej krvecuc chce přece jenom schrupnou, tak mu stačí obyčejná postel.

Vystoupali jsme po schodech a zastavil se u dveří na konci chodby.

"Můj pán vás očekává." Newton odešel a já sem zaklepala.

"Dále," ozvalo se tichým hlasem.

Otevřela jsem dveře a vstoupila jsem do pokoje. Ten pokoj byl krásnej. Zdi byly obložený tmavym dřevem, na zemi byl černej koberec. Před oknem byly dvě bíly křesla a malej starožitnej stolek. Okno bylo zatažený černejma závěsama, který nepropustily ani paprsek světla a proto bylo rozsvíceno. Uprostřed pokoje stála velká postel s nebesy a na ní ležel Nathaniel. Od pasu nahoru byl nahej. Jeho pravej bok byl obvázanej. Šla sem k němu blíž.

"Ahoj Margaret." Mluvil chraplavym hlasem, vážně nevypadal dobře, byl bledší než obvykle.

"Nazdar Nathanieli, cos to prováděl?"

"Tenhle pohled tě asi těší co? Ležím tu na posteli, bezmocný a ty máš určitě u sebe zbraň co? Nevyužiješ toho?" Hm, zní to lákavě.

"Nathanieli, nech toho. Co se ti stalo?"

"Někdo po mě už dlouhou dobu jde. Včera mě dokonce přepadli a ošklivě zranili."

Musel to bejt silnej protivník, protože zranit upíra a ještě ke všemu nejsilnějšího upíra vě městě je fakt těžký.


"Proč si mi včera nic neřek?"

"Měla si po práci a navíc jsem nechtěl kazit tu hezkou chvilku mezi námi." Hezkou chvilku mezi námi?

"A kde tě přepadli? Proč si nešel se svými strážci."

"Když jsi odešla, tak jsem šel do mého baru, ale dva bloky od tvého bytu mě přepadli. Strážce jsem nechal doma, chtěl jsem být s tebou sám. Kdyby s námi byli, nestalo by se to, co se stalo."

"Nathanieli, řekla jsem ti, abys..."

"Já vím, řekla jsi mi, abych zapomněl, ale byl to nejšťastnější den mé existence, takže nechci zapomenout."

"Fajn, ale já zapomenout chci, tak už o tom nemluv."

"Dobře."

"Ok. Vraťme se k tomu přepadení? Kolik jich bylo a poznal si někoho?"

"Byli dva a nikoho jsem nepoznal, měli masky. Jediné co vím, že to byli upíři."

"Cože, přepadli tě upíři, ale si přece místní vládce."

"Ano, to jsem, proto také mám hodně nepřátel, mnoho upírů chce moje místo." To zní celkem logicky.

"Takže máš ve svých řadách zrádce."

"Zřejmě ano a proto jsem tě také zavolal. Nikomu ze svých už nedůvěřuji."

"A mě jako důvěřuješ?" Upír a důvěřovat mě? Cha, cha, cha.

"Ano Margaret. Bezmezně ti důveřuji."

"A co ode mě teda chceš, mám zjistit, kdo tě přepad?"

"Ano. Chci vědět, kdo po mě jde. Společně to zjistíme."

"Počkat. Společně?"

"Ano, až se uzdravím, tak ti budu pomáhat." Fajn, muj novej parťák bude upír, skvělý.

"Ani nevíš jak ráda bych tuhle práci odmítla, ale muj šéf by mě zabil."

Nathaniel se usmál.

"Ano, vím to, proč si myslíš, že jsem mu nabídl tolik peněz? Dal jsem nabídku, kterou nelze odmítnout." Ten hajzl.

"Nathaieli, mám sto chutí ti zakroutit krkem."

"Ale no ták, miláčku, nezlob se." On mi řekl miláčku? Vedle Nataniela ležel polštář. Vzala sem ho a mrskla ho po něm. Nathaniel se začal smát, ale pak zaúpěl bolestí.

"Ježiš promiň Nathanieli."

"To nic."

Na stolku vedle postele ležela láhev syntikrve. Podala jsem ji Nathanielovi.

"Napij se."

"Díky." Napil se a pak mi láhev zase podal. Postavila sem ji zpátky.

"Tak co Margaret, jak se ti líbil sen?"

"Ty... ty hajzle. Tys věděl, že jsem si nepřála, abys byl v mým snu."

"Promiň Margaret, ale strasně jsem trpěl bolestí a ten sen mi pomáhal na tu bolest nemyslet."

"Parchante."

"Ale no tak Margaret."

"Víš co, já už pudu. Sme domluveni, až se trošku sebereš, tak začnem pátrat." Zamířila jsem ke dveřim.

"Margaret, prosím, nechoď ještě, prosím, buď tu se mnou. Strašně to bolí a chci, abys tu byla se mnou, prosím."

Nathaniel uděla psí oči. Mám tu zůstat? Když budu s Nathanielem trávit hodně času, určitě mu podlehnu, už teď mi dělá problém mu nepodlehnout. Ale jeho to tak strašně bolí.

"Dobře, ještě chvíli tu s tebou budu."

"Díky."

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já, upíři a vlkodlaci 5. kapitola:

4. Lussy přispěvatel
24.08.2010 [23:12]

LussyUvidíme...já si musím přečíst další kapitolku... Emoticon

3. Lenka
20.06.2010 [12:30]

Pěkně se to rozjíždí. Jsem zvědavá, co vypátrají. Emoticon Emoticon Emoticon

2. Texie admin
27.05.2010 [22:50]

TexiePovedená kapitolka, tvoje povídka se mi líbí stále více. Jen jako admin poprosím dávat pozor na jsem - jsme. Často zapomínáš na j na začátku. V přímé řeči to ještě beru jako mluvený slang, ale jinak by se to mělo psát správně.

Jinak ale znovu děkuji, za tak brzkou další kapitolu.

1. Texie admin
27.05.2010 [22:41]

TexieJuj, ty ses rozjela Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!