OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já, upíři a vlkodlaci - 2. kapitola

02.03.2010 (16:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1436×

„Dobře,tak to zkrátim. Vlkodlaci prostě lidem nechtěj ublížit, když se nenaštvou, tak jsou v poho, upíři, i když maj syntikrev, tak pořád scháněj mezi lidma dárce a víš, jaký to bylo na začátku, tolik vykrvenejch mrtvol, myslim si, že ta syntikrev nestačí a taky nechci chodit s chlapem, kterej by mi doslova pil krev.“
„A s vlkodlakem bys chodila?“
„Nevim, možná jo.“
„To je skvělý.“
„Jak pro koho, radši bych normálního chlapa, bez urážky.“
„Bez urážky, ale myslim si, že normální chlap by s tebou chodit nechtěl.“
„Hele, řekla sem žádný provokování.“
„Promiň no.“
„Moc mě neštvi ty psisko.“
„Psisko jo, tak bacha, abych tě nenakazil vzteklinou, raf.“
Oba jsme dostali záchvat smíchu a Nathaniel vypadal, že každou chvíli bouchne vzteky.
„Už bych měla jít domu, musim se prospat, zejtra ráno brzo vstávam.“
„A co je pro tebe brzo ráno?“
„Půl devátý.“
„Ty jo, to se tak někdo má, já vstávam v sedm.“
„Cože a jak to zvládáš?“
„Já to musim zvládat.“
„Teda, k tomu by mě nikdo nedonutil. Hele, já už radši pudu, jsem fakt unavená.“
„Škoda, tak někdy jindy.“
„Jo jo, někdy jindy, ještě se musim rozloučit s Liz a mým upírkem, tak se měj,pa pa.“
„Ahoj lásko.“Rob mi poslal vzdušnou pusu a já jemu taky. Šla jsem z vysmátou Lissou a nas... pardon našvaným Nathanielem.
„Tak co vy dvě hrdličky?“
„Co my, ale co ty, ten chlápek byl pěknej,kdo to je?“
„Ale no tak Liz, nech mi taky někdoho. Byl to Rob a Rob je vlkodlak.“
„Hm, pěknej.“
„Přišla jsem se rozloučit, zejtra brzo vstávam.“
„Brzo? V kolik, v půl devátý?“
No jo no, Liz mě zná, jako svý boty.
„Tak nějak, už fakt musim,tak se mějte.“
„Tak ahoj.“
Nathaniela přešel humor, ani mě nepozdravil, oh, jak gentlemanské. Vyšla jsem z baru,byla docela zima.
Můj byt je jen kousek od baru, takže většinou chodím pěšky, nidky se mi nic nepřihodilo, ale teď jsem měla pocit, že někdo za mnou je. Otočila jsem se a uviděla Nathaniela, jak se mi snaží dát na ramena jeho kabát.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, chtěl jsem, aby ti bylo teplo.“
Co jsem mohla dělat, buď mu jednu vrazit a seřvat ho, nebo bejt milá, vzpoměla jsem si na Robovu otázku, proč né upíři, když vlci jo, a tak jsem se rozhodla pro možnost číslo dvě,bejt milá.
„Dík, fakt je docela zima.“ Nathaniel mi dal jeho kabát.
„Chceš mě doprovodit?“
„Ano, to bych rád.“
„Dobře, tak pojď.“
Nathaniel je obvykle velká mluvka, ale teď šel vedle mně a mlčel.Je možné,že jsem mu opravdu ublížila?
„Tak jo, co je?“
„Co by mělo být Margaret?“
„Seš na mně naštvanej?“
„Ne, jsem spíše naštvaný na sebe.“
„A proč?“
„Protože jsem tohle neudělal už dávno.“
Nathaniel mě přirazil ke zdi a začal mě líbat, nevim co to do mně vjelo, ale místo toho, abych ho odstrčila, jsem ho k sobě přitáhla a strčila mu jazyk do pusy. Líbali jsme se docela dlouho, odtáhla jsem se, až když jsem ucítila, že se mu vystrčily špičáky.
„Hej, málem si mě kousnul.“
„Promiň, ale když jsem s tebou, tak se nedokážu ovládat.“
„Tak to máš blbý, mně nikdo krev pít nebude, je ti to jasný? Viš co, zapomeň, že se tohle vůbec stalo, tady máš kabát a nazdar.“
„Zapomenout?“
„Jo, zapomenout.“
Vrazila jsem mu kabát do ruky, chtěla jsem odejít, ale on mě chytil za ruku.
„Pust mě, nebo začnu křičet.“
Okamžitě mojí ruku pustil a já se dala do kroku, pak na mně jěstě zavolal.
„Margaret?“
„Co je?“
„Chutnáš dobře.“
Tohle byl ten starej Nathaniel, už ne ten ublíženej upírek. Na jeho poznámku o mojí chuti jsem mu odpověděla zdviženým prostředníčkem.
Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, co jsem udělala, měla jsem jenom dva džusy s vodkou a jedno mojito, takže na šrot jsem nebyla, tak proč jsem ho líbala sakra? Až příjdu domů, tak si musim pořádně vyčistit zuby, fuj.
Řekla jsem Nathanielovi, aby na to zapoměl, ale bojím se, že Nathaniel zapomínat neumí. Kdybych si ho nevšímala, tak by mi možná dal pokoj, ale po tomhle mě bude otravovat jěště víc. Co mám sakra dělat? Už vim, odstěhuju se do Číny, jo to přesně udělám. Nebo ne, čínský jídla nemám ráda.
Došla jsem domů, dala si studenou sprchu, pořádně si vyčistila zuby, vlezla do postele a nemohla usnout, tak jsem začala počítat. Jeden upír v rakvičce, druhej upír v rakvičce, ne o upírech už nechci slyšet, tak jsem začala znova. Jeden vlkouš sežral ovečku, druhej vlkouš seržral ovečku, třetí vlkou...  Jo vlkouši zabrali.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já, upíři a vlkodlaci - 2. kapitola: