OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já nejsem jejich? - 1. kapitola

21.08.2012 (13:00) • Aniretak • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 892×

Seděla jsem na ulici, koukala jsem se do korun stromů. Vedle mě na lavičce ležela moje knížka. Přemýšlela jsem o životě, o tom, co se mi stalo a nestalo, i když se říká žij okamžikem, no prostě mám ráda vzpomínky. Někdo mě vyrušil, cítila jsem, že se na mě někdo dívá.

Jakýsi kluk se u mě zastavil, beze slova na mě hleděl. Já jen pozorovala, co dělá, co mám od něj čekat. Jako by si mě prohlížel a říkal si: Je to ona, není to ona. Prohlížel si mě, najednou si šáhl do kapsy a vytáhl peněženku.

Domnívá se, že jsem lehká holka? napadlo mě. Můj oděv tomu odpovídal, zasmála jsem se sama sobě. 

Strašně mě překvapil, když z peněženky vytáhl jakou si fotku, prohlížel si ji a pak koukal na mě. Jako by něco porovnával. Fotka nebyla stará, jen byla zmuchlaná, asi častým prohlížením.

Usmála jsem se, doufala jsem, že se na mě usměje jako všichni, přece mi říkají sluníčko. Ale on se neusmál, jen se zachmuřil snad ještě víc. Vůbec mě nenapadlo, co pořád pozoruje, tak jsem se podívala za sebe, třeba má fotku tohoto místa, za mnou však byl jen park. Žádná socha, žádná jiná dáma, kašna či památník.

Tak jsem otevřela knížku a začala si číst. Byla to má nejoblíbenější knížka už od dětství. Četla mi ji maminka, když jsem byla malá, byl to příběh o dívce, která milovala přírodu, byla velmi inteligentní a žila s přírodou. Maminka mi ji četla, protože už od malinka mě nebavily dětské pohádky, prý jsem říkala, že jsou pro děti, ne pro mě, pro slečnu. Začetla jsem se do knížky, přestala vnímat svět. Ale když jsem po chvíli zvedla hlavu, ten kluk tam stále stál a koukal, jako by vnímal tu knížku, jako by nevěřil vlastním očím, co to čtu. Nechápala jsem. Už jsem se měla k odchodu, a tak jsem se pomalu zvedla, když jsem odcházela, kluk se po mně otočil, tak smutně a zvláštně se na mě podíval.

Odcházela jsem domů, šla jsem kolem jednoho místa, vždycky mě bodlo u srdce, když jsem tudy šla. A nikdy jsem nepřišla na to proč, třeba se to ještě někdy dozvím.

Když jsem došla domů, naši ztichli, bylo mi jasné, že řešili něco, co jsem neměla slyšet, bylo to divné, ale mně to bylo jedno, takhle se už párkrát chovali, zalezla jsem do svého pokoje a už jsem do večeře nevylezla.

Na večeři byla máma úplně zticha jako vždycky, když mi něco chtěli říct a bylo to moc vážné. Určitě se s tátou zase pohádali. Táta se snažil chovat jako vždycky, ptal se mě: Jak jsem se dnes měla a co jsem dělala. Bylo na něm vidět, že není ve své kůži, já to však nekomentovala. Až bude čas, tak mi to řeknou. Abych zlehčila situaci, zeptala jsem se:

„Budu mít brášku nebo sestřičku, že jste tak zticha?“ Situace zhoustla snad ještě víc. Pochopila jsem to jako souhlas:

„Jó, to je super, beru. Vždycky jsem chtěla mít sourozence.“ Jenže mamka pronesla:

„Ne, já nemůžu mít další dítě.“ Bylo mi jí líto, ale ona neplakala, jen měla takový pohled, jako by se mi omlouvala. A pak mě poslala spát. A já dobrovolně šla.

V posteli… Přemýšlela jsem… Proč mi to neřekla dřív? No, třeba o tom nevěděla, napadlo mě. A pak už jsem usnula. Zdál se mi sen o tom, jak jsem se narodila, nikde kolem nebyla mamka ani taťka, ale samí cizí lidé, napadlo mě: Doktoři? Ale kde mají bílé pláště? A proč se ke mně chovají, jako bych byla jejich?

Doufám, že se vám líbí a jste rádi, že jste si ji přečetli! Budu ráda ze všechny komentáře. :)

Autor: Aniretak, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem jejich? - 1. kapitola: