OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 9. kapitola - Opouštěla jsem Benátky

03.10.2014 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1223×

Nora

Dny ubíhaly jako voda a můj odjezd se nepopiratelně blížil. Chodila jsem na párty s Veronou, Car a Rivoli, se kterou jsem se hodně sblížila. Verona mi byla protivná ještě víc. Ale Marco měl pravdu - zapomněla na to. Jednou si na to však vzpomene. Andreas se mi už neozval. Nevadilo mi to. Nepotřebovala jsem se s někým zaplést. A už vůbec ne s ním.

Tři dny před odjezdem jsme měly s holkama dámskou pyžamovou párty. Po ruce nám byl alkohol - konkrétně tequila, pivko a frisco, žádná skotská. Musela jsem se ovládat, abych ostatní láhve nevylila do kanálu a nezačala na ostatní řvát, že neuměj pít. Bylo to neskutečné. Jen Rivoli se ovládala celkem dobře. A tak jsme zbytek večera strávily hlavně spolu.

„Jaký to je psát knížky?“ zeptala se mě.

Překvapená nad jejím zájmem jsem naklonila hlavu na stranu a prohlížela jsem si ji. Vypadala zdrceně. „Celkem ok. Hlavně musíš stíhat termíny a stát si pevně za svým. Tedy, když máš zrovna pravdu,“ dodala jsem s úsměvem.

Už kolikrát jsem se pohádala s Monikou kvůli nějaké části v knížce. Někdy vyhrála ona, ale já jsem byla ve vedení častěji. Nutno říct, že jsem si tvrdohlavě stála za svým.

„Proč se ptáš?“

Pokrčila rameny. „Má budoucnost se skládá jen z menšího květinářství, prťavého bytu a neustálých večírků u přátel. Tebe jednou čeká místo na žebříčku nejprodávanějších knih.“

Protočila jsem oči. „To by ale museli začít číst i ti věční pomlouvači fantasy žánru. Ve škole jsem si toho užila až až. Nikdo pro mě neměl pochopení. Všichni četli jen něco, jako jsou Hvězdy nám nepřály, aby vypadali inteligentně. Věř mi - nepomohlo to.“

Riv přimhouřila oči. „Nemáš ráda Hvězdy nám nepřály?“

„Ta knížka mi nevadí. Ale nechápu, co kolem ní všichni mají. Asi jsem jen sebestředný autor budoucích bestsellerů, ale ta kniha se až moc přeceňuje. Je to skvěle napsané, to jo, ale taky to je neskutečně obyčejný příběh. Silný, ale obyčejný. Já čtu fantasy, protože to je únik od té bolestivé věci. Od reality.“

Chvíli na mě jen civěla, než pokrčila rameny. „Já patřím do té menšiny, co takové knížky baví. Vlastně mě baví snad úplně všechno.“

Dva dny před odjezdem jsem si vyšla s Jordanem, Marcem a Donem do pizzerky. Byli to moji psychologové. Až na Marca ovšem - ten neustále pokoušel mé hranice. Když říkám neustále, myslím neustále. Vážně - vůbec nedodržoval to, co mi slíbil. Hňup.

Vešla jsem do pizzerie a rozhlédla se. Našla jsem je u zadního stolu. Marco měl v ruce brandy, Donataeo s někým telefonoval a Jordano ujídal z obrovské pálivé pizzy. Mé oblíbené.

Rychle jsem k nim došla a sedla si na místo vedle Marca. „Má pizza?“ zamumlala jsem vesele a vzala si kus.

Ušklíbl se na mě. „Dneska jsme vybrali podle tebe.“

Spokojeně jsem se zazubila nad tou slastnou chutí. Přetvařoval se. Měl úplně stejné chutě jako já a pálivou pizzu miloval. I když dával přednost brandy namísto skotské.

Jordano se na mě usmál přes stůl. „Už víme, jak se s tebou rozloučíme. Ještě jsi nebyla v galerii, co?“ Ukousl si obří kus a se zájmem mě pozoroval.

Pokrčila jsem rameny. „Nechávala jsem si to na zejtra. Carina s tím nemá problém. Ale rozlučka v galerii? Super nápad.“

„Letíš až večer, že jo?“ zeptal se mě Marco znepokojeně a já jsem se k němu otočila.

„Jo. Tentokrát jsem si letenku předem zarezervovala. U okna samozřejmě.“

Jen protočil oči. „Co Andreas?“ zeptal se mě.

„Neozval se. Nejspíš je už stejně pryč. Co ty a Verona?“

„Je to nána,“ odsekl mi a já se uchechtla.

„To je,“ přidal se Donateo.

„V porovnání tady s bráchou je na tom ještě dobře,“ protáhl Jordano jízlivě.

Marco se na něj zamračil.

„Když mi bylo pět a jemu nějakých, hmm... deset myslím, viděl jsem, jak je v maminčině pokoji a nanáší si na tvářičky takovej ten růžovej pudr. Povídám ti, Noro, že jsem se při tom pohledu smál jak smyslu zbavený. Prostě k nezaplacení.“ Usrkl si coly a škodolibě se na svého bratra usmál.

Vyjeveně jsem se po Marcovi otočila. „Tys v deseti používal pudr?“

Mračil se hůř než Carina, když jsem jí odmítala půjčit rukopis právě psané knihy, a to je už co říct.

„To neměla vědět, ty pitomče,“ nakonec zamumlal a vzbudil tím sborový záchvat smíchu u našeho stolu.

Chtěla jem ho přemluvit, aby mi to vyprávěl, ale hodil po mně tak hrozivým pohledem, že jsem radši mlčela. Stejně se to jednou dozvím.

Jeden den do mého o odjezdu jsem chodila podél kanálu Grande a kreslila, co se mi líbilo. Vlasy jsem měla svázané v drdolu a v něm tužku. Na sobě obyčejné tílko a šortky se sandály. Marco chodil za mnou jak věrný pejsek a přemlouval mě, abych mu ukázala, co kreslím. Odehnala jsem ho s pár nadávkami v italštině. Bohužel ne na dlouho.

Právě byl západ slunce a pár lidí kolem mě ho pozorovali se mnou. Vlastně - já jsem západ slunce nepozorovala. Pozorovala jsem hladinu vody v kanálu. A vykreslovala ten odraz. Celé místo zaplňovala tajemná záře a cosi se ve mně sevřelo. Zvykla jsem si tu, ale musím se posunout dál.

Zvedla jsem hlavu zrovna, když poslední kousek sluníčka mizel v oceáně, a vteřinu po tom mi něčí ruce přikryly oči.

„Hádej, kdo jsem,“ pronesl ten dotyčný.

„Někdo, koho brzo vykuchám zaživa,“ procedila jsem skrz zuby.

Pustil mě a otočil k sobě. Byl to Marco. Vesele se usmál. „Máme poslední den na naše neustálé pichlavé konverzace. Podnikneme místo toho něco?“

Ušklíbla jsem se a zasunula si skicák pod paži. Obrátila jsem se k odchodu a neohlížela jsem se po něm. „Večeřet s tebou nebudu,“ odsekla jsem mu.

Ozval se za mnou tichý smích. „Ani já po tom netoužím. Víš, myslím, že ti budu chybět.“

Prudce jsem se k němu otočila. „Jasně. Každý přece nepřežije ani den bez toho nejotravnějšího člověka na světě.“

Ušklíbl se nad mou jízlivostí. „Pojď,“ řekl a popadl mě nesmlouvavě za ruku.

Zírala jsem na jeho záda. Ano, Marco mi bude chybět ze všech nejvíc. Byl to sice ten nejarogantnější, nejprotivnější a nejotravnější chlap, jakého jsem kdy potkala, ale taky s ním byla zábava. Překvapivě.

Skoro mě shodil do jedné z gondol a ta se vzápětí prohla pod jeho váhou.

„To má být únos?“

Zasmál se. „Dalo by se říct. Máš hlad, že?“ Ukázal na piknikový koš, kterého jsem si všimla až teď a takřka okamžitě nad ním začala slintat.

Přikývla jsem.

Začal z něj vyndavat jídlo. Hrozny, salát, buchta, chleba, pizza a i sendviče. To vše tam bylo. I jeho milovaná brandy a moje oblíbená skotská.

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se ho a zakousla se do sendviče.

Marco začal pádlovat. „Vlastně nepojedeme, ale poplujeme. A nech se překvapit,“ mrkl na mě.

Zavedl mě na jeden plácek. Bylo to něco jako ostrůvek, ale menší. Nikdo jinej tu nebyl a já jsem začala Marca podezírat. On mi ale podal list papíru.

Zmateně jsem se na to zadívala. „Co to je?“

Pokrčil rameny. „V dávných dobách lidé věřili, že když pošlou nějakej vzkaz v láhvi, dojde k jeho spřízněné duši. Měla by sis to vyzkoušet.“

Protočila jsem oči. „Kdo by řekl, že zrovna ty budeš takovej romantik.“

Uličnicky se usmál. „Zkouším novou image.“

Mrkla jsem po prázdném papíru a nervózně si skousla ret. „Co tam mám napsat? Zavolej na tohle číslo, jestli jsi obdržel vzkaz v láhvi? Je to ujetý. Najde to nějakej starouš, nebo to docestuje až do Austrálie a já budu navždy sama.“ Dramaticky jsem si položila ruku na čelo a sledovala Marca, který jen obrátil oči v sloup.

„Jo, měla bys tam napsat číslo, nebo email, nebo adresu. Prostě cokoliv, jen aby tě ten dotyčný mohl najít.“

Zaklonila jsem hlavu. „Víš, co si myslím? Že prostě nejsi smířený s tím, že nedostaneš moje číslo a zkoušíš to na mě těmahle blbostma.“ Všichni totiž dostali můj email, jen Marcovi jsem ho nedávala. Trápila jsem ho tím, ale věděla jsem, že jakmile odletím, opíše si ho od někoho.

„Jasně. Prokouklas mě,“ protočil oči a nesmlouvavě se na mě zamračil.

A tak jsem si povzdychla a naškrábala na ten kus papíru krátký vzkaz.

Zdravím!

Jestli jsi obdržel můj vzkaz, jsi má spřízněná duše a navždy se budeme milovat. Tedy jen jestli zavoláš na tohle číslo - 726 580 725. Nora A.

Podala jsem mu ho a on si ho krátce přečetl. Protočil oči. „Věčná romantička, co?“ Pak rychle popadl svůj dotykový mobil a před mými zraky si naťukal to číslo. Ušklíbl se. „Jen pro jistotu.“ Vzal láhev, vsunul do ní vzkaz a hodil ji do Jaderského moře.

Společně jsme sledovali, jak se posouvá po mělkém břehu, až se nám nakonec ztratila z očí.

„Už vidím, jak ji dostane nějakej opilej námořník a bude mě pronásledovat přes celej svět.“

Šli jsme zpátky k loďce a Marco se zasmál. „Od toho máš mě. Každou tvou spřízněnou duši ti odeženu.“

V den odjezdu jsem se vzbudila celá rozrušená a vyčerpaná. Sakra, je to tady - opravdu odjíždím. Rozrazily se dveře od mého pokoje a dovnitř vstoupil Marco, který tu po naší půlnoční projížďce radši přespal. V ruce měl talíř s volskými oky a slaninou a na sobě jen khaki džíny.

Zalapala jsem po dechu. Jeho zlatavá pokožka byla pokrytá potem, každý sval vypracovaný a měl dokonce i pekáč buchet jak nějaký kulturista. Na podbřišku se mu výrazně rýsovalo véčko a proužek chloupků mu mizel v kalhotách. Sakra.

Hodila jsem po něm polštář. „Ty jseš ale blázen. Nemůžeš si jen tak polonahej bez pozvání vstoupit do mého pokoje.“

Jen přikývl. „Taky si myslím, že bych měl být spíš nahej.“

Protočila jsem nad ním oči a vrhla se na svou snídani. On se rozvalil u psacího stolu a mazaně mě pozoroval.

„I tobě to po ránu sekne, Noro. Ani po našem incidentu onoho rána jsi nezměnila noční košilku. A musím říct - rozcuchaná, zrůžovělá, nenamalovaná - páni, v životě jsem neviděl nic strašnějšího.“

Hodila jsem po něm druhý polštář. „Lháři. Sluší mi to a ty to moc dobře víš.“

Bez odmlouvání kývl. „Čerstvě pomuchlaná,“ zamumlal si.

Zachichotala jsem se a převalila se na břicho. Zírali jsme na sebe přes celou místnost.

„Budeš mi chybět, víš,“ sykl nakonec a pak zase odešel.

Neschopna slova jsem zírala na ty dveře, zhltla pár posledních kousků snídaně a šla se obléknout do společenských šatů. V hlavě jsem si stále přehrávala ta jeho slova.

Galerie byla úžasná, ale Marco se na rozlučku nedostavil. Bylo mi řečeno, že měl něco důležitého. Vadilo mi to. Hodně. Ale co jsem od Marca mohla čekat? Obdivovala jsem místní díla a procházela jsem se od obrazu k obrazu s Rivoli. Don, Jordano, Carina a Verona nám šli znuděně v patách. Ale my s Riv jsme si to užívaly.

A tak se den bez Marca neskutečně vlekl. Nikdy bych neuvěřila, že by nepřišel na moji rozlučku. Zklamal mě.

Večer jsem mávala mým novým přátelům a pak už mě zavolali do letadla. Byla jsem u okénka. Tentokrát. Otevřela jsem si knihu, kterou jsem si v Benátkách koupila, a dala se do čtení.

Opouštěla jsem Benátky. Bez rozloučení mě opustil Marco, ale já jsem nechtěla takhle přemýšlet. Pevně jsem zavřela víčka. Sakra, vůbec jsem nechtěla takhle přemýšlet.

A konečně jsme se dostali z Benátek. Příští děj se bude odehrávat v Paříži. Těšte se. ;) FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 9. kapitola - Opouštěla jsem Benátky: