OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 4. kapitola - Tak ohromená ze svatýho Marca

07.09.2014 (11:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1274×

Nora

Vzbudila jsem se se strašlivou kocovinou. Bolest hlavy byla téměř nesnesitelná. A já neměla vůbec chuť vylízt z postele. Carina však byla zjevně jiného názoru, a když mi vtrhla do pokoje s hlasitým pokřikováním a otevřela okno, čímž vpustila do temného pokoje trochu světla a vzduchu, měla jsem chuť poslat ji někam.

„Carino, co tu děláš?“

Blondýnka se na mě paličatě ušklíbla. „Jestli se chceš dostat včas tam, kam se dneska vydáme, tak bys měla radši vstávat brzo. Máš kocovinu? Na to jsi měla myslet dřív, než jsi s Marcem propila a protancovala celou noc.“

Zaúpěla jsem. Car měla pravdu. Včerejší noc byla divoká. Měla jsem tolik skleniček skotské, že jsem je ani nestačila počítat, a s Marcem jsem byla tolikrát na parketu, že necítím nohy. Nikdy jsem neměla tu všední opileckou amnesii, takže jsem si vždycky pamatovala z divokých nocí vše. Často jsem za to svůj mozek proklínala. Opravdu by bylo někdy lepší, kdybych si nic nepamatovala. Naštěstí, včera k ničemu nedošlo.

Carina mi nabídla studenou vodu a řekla, že za hodinu se sejdeme v kuchyni. Ona nejspíš moc nepila. Ospale jsem zívla a podívala se ven na kanál. Hnusný jasný světlo.

Vypila jsem celou flašku a asi třicet minut strávila v ledový sprše, a když jsem se měla s Carinou sejít, byla jsem oblečená do džínových šortek a tílka s knoflíčky. Bolest hlavy už nebyla tak velká. 

Carina se na mě potutelně usmála. „Příště si dávej na Marca pozor, Noro. Ten dovede pařit klidně celej týden.“

Odmítavě jsem proti ní vzáhla ruce. „O tom ďáblovi mi ani nemluv, sakra! Naléval do mě skotskou po skotské.“

Carina se ušklíbla a popadla mě za ruku. „Dneska půjdem jen na baziliku svatého Marca nebo taky San Marco a na-“

„- na Marcovi není nic svatého,“ přerušila jsem ji zlomyslně a Carina se na mě káravě zamračila.

„A na Dóžecí palác hned vedle. Večer si můžeme pronajmout gondolu, a konečně ti ukážu tu romantiku při zdejším západu slunce v kanálu Grande, který jsi včera propásla. Taky se musíš projít po mostě Ponte di Rialto.“

Zavrtěla jsem hlavou nad její čilostí. „Carino, to jsi ten večírek prospala, že nemáš žádné následky?“

Carina se vesele ušklíbla. „Já nemám nikdy žádné následky. Žádná kocovina, nic. Nikdy jsem to nezažila, ale každý, kdo mě uvidí ráno po nějaké párty, nadává. Já se tím jen bavím. A teď pojď, ty věčná cyničko. Ukážu ti tu svatost našeho Marca.“

Proti vůli jsem se zasmála jejímu vtipu a Carina mě táhla dolů, do přízemí, kde měla svou loďku.

Nejdřív mi ukázala baziliku svatého Marca.

Ten, kdo musel Marca pojmenovat, určitě nevěděl, co z něj vyroste. Marco a svatý? Cha! Stejně pravděpodobé jako to, že Země není kulatá.

Nicméně bazilika byla nádherná. Nacházela se na Piazza di San Marco, hned vedle Dóžecího paláce. Měla pět kupolí a tvar řeckého kříže. Byla to byzantský stavba. Na jejím rohu byla socha znázorňující tetrarchy - císaře Diokleciána a jeho tři spoluvládce z doby kolem tříset let našeho letopočtu. Celá bazilika byla postavena v devátém století.

To vše mi řekla Carina.

„Jak to víš? U nás jsou miliony památek a já si sotva pamatuju, jak se jmenujou,“ řekla jsem obdivně.

Carina pokrčila rameny s falešnou skromností. „Každý správný Benátčan by to měl vědět. Jsme na baziliku hrdí.“

Vyfotila jsem si části, které mě na bazilice nejvíc zaujaly, a pak celou baziliku. Pak jsme se podívaly do muzea uvnitř. Tam jsem zůstala ohromeně zírat na čtyři bronzové koně.

„Pěkný, co? Je to z Konstantinopole. Původně sice z Říma, ale jako kořist to bylo převezeno sem. Ještě několikrát spřežení změnilo místo, ale teď to tu máme my.“

Oslněně jsem kývla. „Je to nádherné.“ Vyfotila jsem si to a uznale na Car kývla.

Usmála se na mě. „Víš, co na této stavbě ještě miluju? Sál.“ A odvlekla mě tam, kde se konaly bohoslužby a podobné křesťanské nesmysly.

Nechápejte mě špatně - nic proti křesťanství nemám, ale nestojí mi za to, abych vstávala v neděli ráno jen kvůli tomu, že se budu modlit k někomu, kdo je jen fikce. Ještě teď jsem si pamatovala, jak se naší třídy na základce zeptala dějepisářka, kdo byla Johanka z Arku, a já odpověděla, že fanatička. Třída se zasmála, ale já jsem skončila s poznámkou. Takže kdyby mě někdo nutil vybrat si víru, byla bych pohanka.

Sál byl ale velkolepý. Tisíce přenádherných mozaik a soch. Zaklonila jsem hlavu a dívala se na strop. Miluju takovéhle stropy. Vyprávěly příběhy a zasvěcovaly lidi to tajů minulosti. Měly oslňovat a vyprávět, měly být po celou dobu zachovány, jen aby mohly vyprávět svůj příběh. Ve výklencích byly různé sochy lidí. Když se Carina rychle pomodlila, vyšly jsme z baziliky, a já jsem litovala, ze se tam nesmělo fotit. Jelikož jsem byla poctivá, nechtěla jsem porušovat přání jiných.

„Víš, co by řek Marco, kdyby tě viděl, jak jsi koukala na ten strop?“

Pokrčila jsem nevinně rameny. „Ne, co?“

Zazubila se na mě. „Řekl by: Zajímalo by mě, jestli bys dosáhla takového výrazu i při sexu.“

Vyprskla jsem smíchy.

„Určitě bude dojatý, až zjistí, že jsi byla tak ohromená ze svatýho Marca,“

Šťouchla jsem jí do ramene. „Jdeme na Dóžecí palác?“

Když jsem o pět hodin později jedla v jedné z mnohých restauracích u kanálu Grande špagety, byla jsem naprosto vyčerpaná. Carina mě zahrnovala popisnou historií paláce i přes moje poznámky, že existuje moderní technologie, jako internet. Odmávla to a pak přešla k historii Benátek. Panebože! Dokonce mě nutila přísahat, že ji k sobě nastěhuju, až budou Benátky zaplaveny. Aby konečně zmlkla, řekla jsem, že jo. Doufám, že se nám v nejbližší době nerozhodnou Benátky dát své sbohem. Další várku Cariny bych nepřežila.

Jedly jsme ještě s Veronou. Ta se k nám přidala, a teď hlasitě konverzovaly o nějakých zatracených lodičkách. Já jsem byla ráda, že jsem si lodičky nevzala. Vychutnávala jsem si špagety. Byly prostě mňamózní.

„Jak se ti líbila bazilika svatého Marca, Noro?“ zaptala se jí Verona najednou.

Usmála jsem se na ni. „Ten strop byl úžasný,“ odpověděla jsem zdvořile.

„Mimochodem, mám ti od Dona vzkázat, že až budeš z Cariny šílená, tak se můžeš nastěhovat k němu.“

Uchichtla jsem se. Donateo mi měl říct, jak je jeho sestra neodbytná. Parchant jeden. 

Jelikož jsem byla unavená z toho celého dne, řekla jsem Carině, že už půjdu domů a na západ slunce se podíváme někdy jindy. Ona se na mě jen pobaveně zazubila a propustila mě z věčného otroctví.

Zavolala jsem si jednu z turistických gondol, které prováděly turisty městem, a dala gondoláři (tak jsem říkala obsluze plavidla) adresu Carinina domu. O chvíli později jsem už otevírala dveře a vpadla dovnitř. Šourala jsem se do pokoje a hodila kabelku na stůl. Díky ní mě věčně bolelo rameno. Sundala jsem si tílko a povolila zip šortek, jelikož jsem byla trochu plná ze špaget, a svalila jsem se na postel.

„Zatracený Benátky!“ zaúpěla jsem zoufale. Kdo by řekl, že chození po dvou památkách hned vedle sebe je tak vyčerpávající? Hádejte. Já! 

Popadla jsem notebook a přečetla si e-maily. Nic zajímavého. Nakonec jsem si otevřela Word a začala psát tu zatracenou knížku. Děsně jsem se do práce zažrala, a když Car přišla, měla jsem napsáno už padesát stránek. Spokojeně jsem zabručela a sklopila obrazovku notebooku, aby nikdo nic neviděl. Moje heslo vždycky bylo, že mé dílo nikdy nikdo z čtenářů neuvidí, dokud nebude doděláno a vydáno.

„Zejtra bychom mohly jít na plavbu po Benátkách, co říkáš?“ zeptala se mě při filmu Bez kalhot Carina.

Zaúpěla jsem. „To myslíš vážně? Další informace o barvitý benátský historii? Ani nápad.“

Carina pokrčila rameny. „Tak tě vezmu do galerie. Vyber si.“

„Plavba,“ vyhrkla jsem hned. Kdo by chtěl poslouchat věčný vykládání o kultuře?

Kamarádka se spokojeně zašklebila a upřela oči na obrazovku notebooku.

„Channingovi to prostě v tom filmu sekne.“

Protočila jsem oči. „Na Pettyfera nemá!“

Hodila po mě polštář. „Petyffer nešahá Channingovi ani po paty!“ odsekla mi a začaly jsme se obě v záchvatu smát. Až jsme smíchy brečely.

Dokoukaly jsme zbytek filmu, poblázněné z konce, a šly spát. Obě v přátelské atmosféře.

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 4. kapitola - Tak ohromená ze svatýho Marca: