OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 2. kapitola - Jsem Marco

31.08.2014 (18:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1265×

Nora

Krátce po tom, co jsem se nastěhovala, jsem začala kreslit výhled, který jsem měla z okna. Když jsem byla tak uprostřed vykreslování oken z protější budovy, obraz se změnil.

Zrovna jsem zvedla hlavu k oknu a spatřila jsem dalšího Itala. Měl delší tmavě hnědé vlasy, shnědou pleť a ty nejtemnější oči, jaké jsem kdy viděla. Oblečen byl do draze vyhlížející košile a černých kalhot.

„Co to děláte?“ houkl na mě.

Upřela jsem na něj pohled a odpověděla: „Kreslím.“

Uchichtnul se. „Okno?“

Tajemně jsem zavrtěla hlavou a dál upírala zrak k jeho oknu. Oprava: K němu. Překreslila jsem nudné okno na nudné okno ozdobené sexy Italem. Samozřejmě mi nemohlo ujít, že mě celou dobu pozoroval. Bylo to fér. Koneckonců jsem já celou dobu zírala na něj. Z těch pohledů jsem pochopila, že jse mnohem hezčí než Donateo.

„Vy jste Carinina kamarádka?“ zeptal se po dlouhém mlčení.

Vyděšeně jsem k němu zvedla hlavu. „Jak to víte?“

Pokrčil rameny. „Je to její dům. A pokud vím, tak se ho nechystala prodat. Už přiletěla?“

Až teď jsem si uvědomila, že stejně jako Carina na mě mluvil česky. Zdráhavě jsem přikývla. „Ano, Carina se už vrátila.“

Chtěla jsem pokračovat ve vykreslování jeho rysů, ale opět mě vyrušil. „Jsem Marco, kamarád Cariny a Donatea.“

Kývla jsem v odpoveď, aniž bych se sama představila.

„Ještě jsem vás tu neviděl,“ pokračoval pobaveně.

„Jsem tu nová.“

„Nová?“ zeptal se, jako by čekal, že to rozvedu.

„Na dovolené,“ dodala jsem zdráhavě a zvedla k němu svůj pohled.

Teď byl jeho obličej teprve zvědavý a já jsem málem zasténala. Bude pálit jednu otázku za druhou. A taky že jsem měla pravdu. Jako vždy. „Odkud Carinu znáte? Co děláte u ní? Kde je Carina? Je v pořádku?“

Nazlobeně jsem se zamračila. Jeho hlas zněl neospravedlnitelně nepříjemně. „Z letadla. Pozvala mě. V jejím pokoji. Ano, je! Ujišťuju vás, že o mém pobytu ví a nabídla mi ho dobrovolně. Zatím čau!“ práskla jsem za sebou okenicemi.

Nevím, co mě naštvalo. Jestli to byla jeho otravnost, nebo vůbec to, že si myslel, že bych Carině vůbec mohla nějak ublížit. Přesto na něj jsem naštvaná. A to ho ani neznám.

Odložila jsem svůj skicák s nedokončenou kresbou a vytáhla laptop. Byl tu vzkaz od mámy, dvojčete i starší sestry. V rychlosti jsem na ně odpověděla a rozklikla ten, který mě opravdu nejvíc zajímá. Byl to e-mail od mojí agentky a dobré přítelkyně Moniky.

Noro!

Nakladatelství trvá na tom, abys psala dál. Ano, i o dovolený. Moc mě to mrzí.

Monika.

P.S.: Napiš mi všechny podrobnosti.

P.S.S.: Neflákej se!

Polohlasně jsem zasténala. Celá Mon. Vždycky byla moc hrr. Vrhla jsem se po klávesnici a naklikala odpoveď:

Ahoj, Mon!

Benátky jsou zatím OK. Jedna žena mě pozvala na těch pár týdnů k ní do domku. Zbytek ti sdělím brzy, možná ještě v noci.

Je celkem nepohodlné, že musím psát i na dovolené, ale co se dá dělat. Koneckonců, mám Olymp ráda a je to mé živobytí.

Tvá nejdražší Nora!

Když jsem odpověď odeslala, zaťukala na dveře Carina a bez vyzvání vstoupila. Koneckonců to byl její dům. „Noro? Chceš jít se mnou, Donateem a ještě s naším blízkým přítelem na večeři?“

Přišlo mi to jako fajn nápad. Konečně si vychutnám italskou kuchyni. Kývla jsem na souhlas a za dvacet minut jsem seděla v malé restauraci a tváří v tvář Marcovi u venkovního stolu a v rukách jsem držela kousek pravé italské pizzy.

„Noro, tohle je Marco. Můj a Donův kamarád. Marco, toto je-“

„Nora, já vím. Už se známe. Těší mě, Noro,“ přerušil ji kousavě Marco.

Kývla jsem ve zdvořilé přitakání. „Taky mě těší.“

Donateo a Carina se na nás zvědavě a překvapeně dívali. „Odkud se znáte?“ vypálil na Marca Donateo.

Marco líně pokrčil rameny. „Z okna.“

To ještě víc podnítilo zvědavost mých nových přátel. „Ale no tak, Marco. Odkud se opravdu znáte?“ Carina dala velký důraz na „opravdu“.

Tentokrát jsem odpověděla já: „Ale my se opravdu známe z okna.“

Carina a Donateo vytřeštili oči. „Ale Marco! Naproti bydlí jen Verona, ne ty a-“ V tu ránu se zarazila.

Slova, spíš kázání, se ujal Donateo. „Marco! Verona je čerstvě rozvedená, nemůžeš jí přece jen tak obsloužit a zas odejít!“

„A kdyby rozvedená nebyla, tak bych mohl?“ zeptal se jich Marco s těžko zadržovaným úsměvem.

Začala jsem se s veškerým pobavením smát. Donateo pokračoval ve svém kázání, čímž ignoroval Marcovu vtipnou poznámku, a Carina jen všemu přihlížela.

Marco mi věnoval stejný pobavený úsměv, jako před chvílí já jemu. Něco na něm mě přitahovalo. Možná zo to mohl jeho úsměv, nebo klenutá obočí, či dokonce jeho oči, ale Marco byl prostě živel. Rozhodně někdo, s kým bych se ráda zapletla. 

Zatímco Carinu a Donatea zaměstnávaly Marcovy milostné problémy, Marca jsem zaměstnávala já a on mě. Po hodinovém hypnotizování pohledem jsem udoudila, že by Marco za nějaký větší úlet rozhodně stál.

Dojídala jsem svůj poslední kus pizzy, když konečně kárání Cariny a Donatea přestalo. Bylo to vyčerpávající. Dvě hodiny kázání na téma hejskovství, které jsem musela nezúčastněně poslouchat. Nakonec oba dva přestali, když zjistili, že jim už nikdo něvěnuje pozornost. Asi si uvědomili, že je Marco dospělý. Hmm, objev roku.

„A co vlastně děláš, Noro?“ zeptal se Don.

„Píšu.“ Vlastně, teď bych měla pracovat na moderním zpracování příběhu o Persefoně a Hádesovi. Na tuhle knihu se moji fanoušci hodně těší.

„Co píšeš?“ zeptala se mě Carina se zvědavým výrazem.

„Knihy.“

„Jasně, že knihy. Ale jaké?“ přidal se do rozhovoru Marco, kterého asi začaly štvát mé jednoslovné odpovědi.

Usmála jsem se nad jejich netrpělivostí. „Olymp.“

Carině vystřelila hlava vzhůru. „Olymp?! Ty jsi autorka Olympu?! Zbožňuju tvoje knihy. Tvé příjmení je Adamsová? Podepíšeš se mi?“

Don i Marco protočili oči a já jsem zoufale zasténala. Carininým výbuchem se vzbudila okamžitá pozornost a já jsem si připravila propisku. Bude to na dlouho. I kdybych nebyla známá, tak by všichni chtěli podpis, aby se mohli chlubit před přáteli a známými, nebo by to prodali na internetu.

Párkrát jsem se s někým vyfotila, mnohokrát jsem se podepsala, a když dav prořídl, Marco a Donateo mě z něj vyvlékli.

Úlevně jsem vydechla. „Díky.“

Donateo se zazubil a už to nerozebíral, ale Marco si nenechal ujít příležitost mě potrápit. „Tak Olymp, jo? Zajímavé. Carina mi o tom několikrát vyprávěla. Je to dost... hmm. Pikantní?“

Vrhla jsem po něm otrávený pohled. „Pikantní? Zajímavé označení. Obvykle se setkávám s duchaplnější poznámkou,“ setřela jsem ho pohrdavě. 

Otrava jeden. Donateo dostal záchvat smíchu a Carina, která právě přišla k nám, se hloupě ptala, čemu se směje. Marco se na mě jen uraženě díval. Jako malé dítě. Pitomé mužské ego!

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 2. kapitola - Jsem Marco: