Innocent: Guilty 14.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A blížíme se do finiše... tady se konečně dozvíte celou pravdu a potom příjde jeden nebo možná dílky a je konec.

08.01.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1122×

Ráno ji vzbudil hlasitý skřehot budíku. Přišlo jí, že do spánku upadla na pouhých 5 minut a potom ji znovu tahali z postele. Cítila se unavená a příšerně vyčerpaná. Potřebovala energii a to hned. Jenže, kde ji vzít? Ani za nic by Vicky nebo bratrovi nepřiznala, že je na pokraji sil, ale přece se cítila tak blízko vítězství. Věděla komu patřil ten medailon, ale ještě stále nevěděla jak se to stalo nebo spíš co se stalo.

Nechtěla na to znovu myslet. Stačilo, že její myšlenky se k tomu stáčely celou noc. Teď potřebovala sprchu aspoň trochu relaxu.

Dá si pořádnou sprchu a raději oželí snídani. Někde našla ručník a kosmetickou tašku. Chvíli počkala než se všichni vydali na snídani a proklouzla ke sprchám.

Téměř omámeně vlezla dovnitř a oddychla si, když byla vevnitř aniž by ji někdo zahlédl.

Vešla po bílých, momentálně pěkně špinavých, kachličkách, ale byla si vědoma toho, že nezavřela dveře, když v tom se zabouchly.

Měla co dělat, aby nevykřikla, ale spadl jí kámen ze srdce, když se otočila a stál tam Max. Lekla se, že by to byla znovu Gaby nebo někdo jí podobný. Ale potom si znovu vzpomněla na včerejší večer a znovu se začala bát.

„Viděl jsi si mě…“

„Promiň… nechtěl jsem!“ Max stál opřený o zeď za dveřmi, takže i kdyby chtěla utéct tak ji chytne dřív než by se vůbec rozběhla.

„Co tady děláš? Tohle jsou holčičí sprchy…“ mluvila opatrně a pomaličku se rozhlížela, kde by se mohla ukrýt, popřípadě co by mohla použít ke svojí obraně.

„Přišel jsem za tebou…“

„Vážně? Mohl sis se mnou promluvit někde na chodbě…“

„Všude je moc lidí… nikdy nemáš dostatek času…“

„To víš… tady máme skoro každou minutu naplánovanou!“ když udělal krok k ní, ona o jeden opatrně ustoupila. Nevěděla, čeho by byl schopný a ani jeho oči vůbec nic neukazovaly.

„Ani se mi nezdá!“ stále měl chladný hlas, který ji děsil. Vzpomněla si co asi udělal jejím rodičům a zamrazilo ji. Všechen její pud sebezáchovy byl na poplach, ale ona nevěděla co má udělat. Ke dveřím by se nedostala a prát se s ním… asi stejná šance na výhru, jako kdyby myš chtěla sežrat kočku.

„Ty s ním chodíš?“
„S kým?“

„S Calebem…“
„Asi jo…“ nasucho polkla. Bála se říct snad cokoli. Jen se uchechtnul, ale jeho nepozornosti Lexie využila k aktivování diktafonu, aby po ní zůstali aspoň nějaké důkazy, protože někde uvnitř začala pociťovat pocit, který ji říkal, že ji provede to samé co jejím rodičům.

„Nevíš jaké to je být někdo o koho holka ani nezakopne! Nevíš jaké to je se pořád snažit! Tobě stačí pár dnů tady a máš na kontě nejlepšího borce odsud. No jasný… máš výhodu, nikdo na tebe ani nesáhne.“

„To není pravda!“

„Ne?! Kolik toho pro tebe kdy udělal?“
Lexie mlčela. Provokovat ho tím, aby mu řekla kolik času s ní trávil a jak jí pomáhal, si netroufala.

„Mlčíš! Nic! Ale ty ani netušíš kolik sem toho pro tebe udělal já!“ blondýnka viděla jak ztrácí nervy, ale taky si všimla, že se mu na krku houpe přívěšek, který včera večer dala Danielovi.

„Jak jsi věděl, že budu tady?“

„Nešla jsi na snídani a všichni říkali, že budeš tady… Na tohle by ten tvůj nepřišel! Nikdy pro tebe nic neudělal!“
„A co… co jsi pro mě udělal ty?“

„Já? Já?“ téměř to vykřiknul. „Co jsem pro tebe udělal já? Ty jsi na to za celou tu dobu nepřišla? Já pro tebe zabíjel!“

Lexie málem vykřikla strachem, věděla to, tušila to, ale když to přiznal, tak se jí najednou chtělo zvracet.

„Proč?“ šeptala.

„Proč? Protože jsem si uvědomil jak tě tví rodiče brzdí! Nesnášela si je! Pořád si jsi na ně jen stěžovala!“

„Ne… já je milovala! A tys je zabil!“
„Nesnášela si je!“
„Nadávala sem na ně, ale který huberťák to nedělá! Pořád to byli moji rodiče a tys je zabil!“

„Dělal jsem to kvůli tobě! Všechno co jsem udělal bylo děláno pro tebe! Kvůli tobě!“

„Ty jsi psychopat!“ Lexie zděšeně couvala dál do koupelny.

„Ne! Nejsem Lexie!“ udělal pár kroků k ní.

„Tohle ti neprojde! Nechoď ke mně!“ cítila jak se na ni hrne záchvat hysterie. „Nech mě být!“ téměř ho prosila. Byla vystrašená k smrti, když se k ní blížil a to v rukou neměl žádný nůž nebo tak.

„Tobě to pořád nedochází? Já tě miluju! Udělal jsem toho pro tebe tolik! Já tě zbavil rodičů!“

„Ale byli to moji rodiče! I když jsem na ně nadávala, tak jsem je milovala! Ty jsi mi je vzal! Ublížil jsi mi! Kvůli tobě mě vyšetřovali! Oni mě šoupnuli sem a řekli mi, že za jejich smrtí jsem já! Obvinili mě z vraždy lidí, které miluju na základě alkoholu v krvi!“
„Lexie…“
„Ne! Nech mě!“ blondýnce začaly téct slzy z očí a jen stěží se držela na nohou. Musela zůstat stát. Nejradši by se ale svezla na podlahu a klepala se skrčená v rohu.

Jeho výraz rázem ztvrdnul.

„Ty jsi to nikdy neocenila! Nikdy sis mě ani nevšimla, že?“

Lexie se celá klepala a byla bílá v obličeji.

„Nikdy tě nenapadlo začít si s někým jako já, že?! Vždy jsem byl pod tvou úrovní! Vždycky jsem byl jen ten hodný Maxík, kterému se dá postěžovat, ale který v životě nic nedokáže, že? Takhle si mě viděla! Takto si se na mě celou dobu dívala!“
Blondýnka začala kroutit zděšeně hlavou.

„Ne… ne….“

„Lžeš! Jenom, proto, že máš strach!“ stále k ní přistupoval. „A víš co, když jsi ty svoje rodiče tak moc milovala proč za nimi nejdeš?“

Lexie se začala klepat ještě víc, protože teď už v jeho očích mohla číst. Byl v nich vztek, nenávist a touha po pomstě, touha potom dokázat jí, že on je lepší.

„Nemůžeš mě zabít!“ zašeptala.

„Ne?! Tak se dívej!“

Blondýnka stále vyděšeně ustupovala do zadu, dokud jí v jejím ústupu nezabránila zeď.

„Nech mě jít! Prosím!“
„Aby si to všem mohla říct? Zapomeň!“
„Prosím! Nikomu to neřeknu! Nechám si to pro sebe!“
„Ne! Nevěřím ti!“

„Prosím…“

Byl téměř u ní. Cítila jak se nemůže nadechnout, strach svíral její plíce. Cítila se bezbranná a tak malinká. Pokoušely se o ni mdloby, ale překonala to…

Viděla jen jeho rozmazané ruce vztahující se k jejímu krku.

„Kde jsou všichni? Proč mi nikdo nepomůže? Kde je Caleb? Kde je Smith? Sára? Proč tu nejsou!“ potom si uvědomila, že nikdo nepřijde a téměř cítila jeho ruce na svém krku.

Hlasitě zapištěla a tím ho vyprovokovala k tomu, aby ji začal rychleji dusit. Zuřivě sebou mlátila a pokoušela se křičet.

Když už si myslela, že je to její poslední hodinka, dveře se rozletěly dokořán.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování