OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Innocent 7.díl

23.11.2009 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1358×

Došla do místnosti, kde už stála žena v uplém konzervativním kostýmku s dlouhými upravenými kudrnatými vlasy.

„Victorie! Díky bohu! Victorie!“ Lexie se jí vrhla okolo krku a žena ji taky pevně objala. Victorie byla právnička a skvělá rodinná přítelkyně.

„Proboha, kdo ti to udělal?“ opatrně se dotkla její tváře. „A jak to vypadáš? Zlatíčko je mi to tak líto!“

„Spadla jsem včera večer v koupelně a hrozně špatně jsem se uhodila do obličeje.“ zdálo se, že jí to zhltla. „A to oblečení. Snažím se zapadnout...“

„Rve mi to srdce, když tě vidím v takovém zařízení, ale můžeme být vděčné, že nejsi ve vězení! Co ti dávají jíst?“
„Nějaký tekutý hnus a rohlík. K obědu je místo rohlíku párek.“
„Jsi ještě víc vychrtlá než předtím! Počkej...“ začala dolovat v její velké kabelce a našla čokoládovou tyčinku, která složením připomínala Snickers. „Dej si...“
„Čokoláda!“ Lexie se na tyčinku hladově vrhla a cpala si ji do krku.

„Lexie, nevím jak tě odsud dostat.“
„Jakto?“ zahuhlala s plnou pusou.
„Všechny důkazy jsou proti tobě. Jediný kdo ti může pomoct je tvůj bratr nebo kamarádi, se kterými jsi ten večer byla.“
„Kevin mi nepomůže, myslí si, že jsem černá ovce rodiny a kamarádi nepudou do ničeho co je společného s policií a co smrdí průšvihem.“
„Dej mi aspoň na někoho kontakt.“

„Nemůžu je takhle podrazit.“

„Pokusím se udělat co bude v mých silách.“

„Victorie, já to neudělala... Nemohla bych... já...“ začaly se jí z očí kutálet velké slzy.

„Já vím. Vím to...“ pevně ji objala.

Pak dlouho rozebíraly spoustu věcí, které se udály a snažily se na něco přijít. Ovšem marně.
„Musím jít!“

„Dobře.“
„Drž se, zlato. Zkusím zkontaktovat tvého bratra. Slibuju, že tě v tom nenechám!“ Znovu ji obejmula a pro Lexie si přišla Sára.

„Je akorát čas oběda! Celý dopoledne jsi zabila s právníkem, takže můžeš jít přímo do jídelny.“
Lexie přikývnula a zároveň se děsila dalšího jídla s Calebem.

Když vešla do jídelny čekal ji šok. Caleb si k jejich stolu přinesl židli a už vesele klábosil s Roxy. Blondýnka vyjímečně nepozorovala s odporem v očích co jí vlastně dávají na talíř,ale rozhodně si mířila ke svému stolu.
„Co to sakra děláš?“

„Učím tě jíst! Posaď se!“ a ukázal na místo vedle něj.

„Ty si děláš srandu, že jo?“
„Ne! Myslím to smrtelně vážně a jestli to nesníš tak ti podržím otevřenou pusu a Roxy ti to nacpe až do krku. Trochu sadistický, ale taky to zabírá!“

Pořád seděli a dívali se na sebe. Caleb už měl talíř prázdný a Roxy už ani nebyla v jídelně. Pořád jí mával lžící pod nosem.
„Lexie! Já to myslím vážně!“
„Nemám hlad!“

„Na tohle nehraju! Otevři tu pusu!“
„Fajn... fajn... ale nenacpi mi to až do krku prosimtě...“

Vydechla a nadechla se. Zadržela dech a otevřela pusu. Caleb nečekal než si to rozmyslí a okamžitě ji lžíci strčil do pusy.

„Ble...“ Lexie začala vydávat podobné zhnusené zvuky.

„Polkni to! Polkni!“ povzbuzoval ji.

Lexie s úlevou polknula. Bylo to jako kousky čočky hozené ve špatně udělaném guláši bez masa. Musela uznat, že to nebylo až tak hrozné jak čekala. Sice by to normálně nesnědla, ale k jídlu to bylo.

„Tak co? Pobliješ mě?“
„Vypadá to, že ne...“ andělsky se podívala na obě dvě strany a pak prudkým pohybem vzala Calebovi lžíci a pustila se do toho.

„Měla jsem takový strašný hlad.“

Caleb ji jen se smíchem pozoroval.

„A za odměnu... otevři pusinku!“ zašklebila se na něj jak na malé dítě a zamávala mu před obličejem lžící.

Opravdu pusu otevřel a nechal se Lexie krmit.
„Proč už nejíš?“
„Bylo by mi špatně kdybych toho najednou zhltnula tolik, myslím, že ty to dojíš!“ a tímto způsobem ho krmila dokud nebyl talíř prázdný.

Lexie moc nevnímala plynoucí dny. Víceméně měla klid, protože Gaby už si na ni fyzicky nevyskakovala, za co určitě mohl Caleb a na urážky si už stihnula zvyknout. Sice tu pořád trpěla, ale co nadělá, měla by tu zkejsnout ještě tři roky.

„Jdeme!“ Caleb jí vletěl bez zaklepání do pokoje.
„Cože?!“

„Jde se ven.“
„Jak ven? Kam ven?“
„Byla jsi už na dvoře?“
„Aha... jako tam ven?“
„Princezno, nechápu co za hru tu chceš hrát, ale jdeme!“

„Nebyla jsem na dvoře.“

„Tak jdeme!“

„Ale...“

„Žádný, ale!“ než stihla cokoliv namítnout vytlačil ji ven z pokoje a táhnul ji ke dvoru. „Jsi bílá jak stěna! Potřebuješ trochu slunce a čerstvýho vzduchu!“
„Tobě to nápravný centrum leze na mozek! Chováš se jak moje mamka! Sakra Calebe! Co se s tebou stalo!“
„Hele moc nešaškuj a padej ven!“

Lexie se za ním překvapeně podívala, ale vyšla za ním. Zhluboka se nadýchla čerstvého vzduchu, který ji chladivě prostoupil plícemi.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocent 7.díl: