Impossible Little Things 27 • OurStories.cz ~ naše povídky

Další pokračování úžasného výletu. Omlouvám se, že jsem to tak střihla :)

06.04.2013 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 611×

27. kapitola

Usmála jsem se a došla k němu. Chytl mě za pas a nahl se, aby mi dal pusu. Rychle jsem se odtáhla.

„Sakra, Louisi, víš, co jsme si řekli, ne?" ašeptala jsem. Rychle mě pustil. Měla jsem co dělat, abych po jeho ruce nehmátla a nevrátila ji na místo. Tam, kam patří. Sakra. Mám vážnej problém. Strčil si ruce do kapes u svých černých kalhot. Když už jsme u toho. Černé kalhoty ohrnuté dole. Jeho obvyklé bíle boty a bílé triko, které má nahoře dva černé pruhy. A samozřejmě černé kšandy. K zulíbání. Semkla jsem ruce a společně jsme vykročili ven.

Hned jsme zamířili na autobus. Už odjížděl, takže jsme začali utíkat. Naskočili jsme zároveň. Louis se ještě zhoupl na tyčce a pak šel dovnitř. Ukázal prstem nahoru a já přikývla. Když si ho všimla jedna malá holka, začala pištět. I love you so much, Louis!!! Pohladil ji po vlasech, spíš ji rozcuchal, a pak vyšel schody. Šla jsem za ním. Bežel až dozadu. Přehoupl se přes zábradlí. Rychle jsem ho chytla za kšandy. Hupsnul zpátky a rovnou do jednoho sedadla. Sklesla jsem vedle něho.

Vyskočili jsme zase za jízdy. Rovnou do parku. Vešli jsme. Všude spousta lidí. Támhle v rohu je nějakej týpek s holkou, ou... to jsem nepotřebovala vidět. Pak tam nějaká parta dredáčů kouří, děda s babičkou krmí, co to je? Vypadá to jako labuť. Tímhle uprostřed běhají malé děti kolem svých rodičů. Prostě úžasná idylka. Louis mě chytl za ruku.

„Pojď, tohle se ti bude líbit," řekl a táhl mě za bránu. Pokračování parku bylo skoro stejné. Jen v rohu byla skupinka tanečníků. Zrovna zapínali hudbu, když si nás všimli. Louis mě táhl přímo k nim. „Čau!" Pozdravil je všechny. Očividně se znají.

„Ahoj!" plácnul si s ním jeden dredáč.

„Copak to máš za krásku?" řekl další.

„Spíš holku, Lory," přivinula se k němu nějaká holka s krátkýma vlasama a kloboukem.

„Co tam máte dneska?" Zeptal se louis a holka s klouboukem (omlouvám se za nešikovnou větu) hodila klobouk na zem. Zřejmě si takto vydělávali. A proč ne? Kolem chodí dost lidí. Někdo jiný zapnul hudbu. Začalo vyhrávat She's not afraid od One Direction (doporučuji poslechnout). A já se přidala hlavou. Všichni se začali dívat. Na refrém začali tancovat. Louis mě chytl za ruku a vtáhl před ně. Dělali jsme naprosto normální kroky jako potápěč nebo obyčejné zvedání loktu. Všichni si všímali hlavně Louiho, takže se peníze sypaly a brzo kolem nás stál hlouček. Louis mě chytil za ruku a vyběhl pryč. Parkem se pořád rozléhala hudba. Začala jsem naznačovat Harryho slova. U toho hezky gestikulovala. Klekl si přede mě a pokusil se mě jakoby požádat o ruku. Začala jsem se červenat, ale v tento moment to vůbec nevadilo.

Sedli jsme si na střechu jedné výškové budovy. Začínaly rašit hvězdy. Oba jsme si lehli. „Támhle ta hvězda," ukázal před sebe. I přesto, že totálně nevím, jakou myslí, jsem přikývla. „Tak nemám ani ponětí, jak se jmenuje." Začala jsem se smát a otočila se k němu zády. „Co je?" Jeho slova mě jenom vyburcovala ještě víc. Zdálo se mi, jako bychom se znali dlouho, a ne pár dní. A taky je to možná pravda. Otočil si mě k sobě. „Mám tě rád, Stacey." Zakroutila jsem hlavou.

„Já nejsem Stacey." Zvednul obočí.

„Tak jak?" Usmála jsem se.

„Janie," řekla jsem zdrobnělinu jména Jane.

„Ještě lepší jméno," otočil se na záda a koukal do nebe. „Janie, Jane..." šeptal tiše. Pak se natočil a políbil mě...

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování