OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 33

19.03.2018 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1353×

33.

Ryan

Víte, na svatbách bývá zábavné to, že vás nutí přemýšlet. O věcech, který mají dost času. Ať jste seberacionálnější realista, nebo sebeoddanější cynik, prostě vás to smete. O to víc, když je ve vašem srdci taky někdo výjimečný. Tím růžově srdíčkovým způsobem. Který měl až podezřele stejnou barvu jako šaty Andreiny kamarádky z práce, co se zamilovaně tiskla k mému otci.

Pytlíky na zvracení jsou kde, prosím vás?

Mám pocit, že je to jeden z Murphyho zákonů. Může-li se něco pokazit, vemte jed na to, že se to fakt podělá.

Jsou jednoduše věci, který byste ani nevymysleli. Jako to, že se taková bezva holka jako nevěsta může kamarádit s někým, jako je Margaret. Jako to, že spolu pracují ve firmě, kde táta shodou okolností vede jedno oddělení (teda zřejmě ve volným čase, protože na plnej úvazek se mi snaží zničit život). A očividně mu nevadí spát se svými podřízenými. Teda s jednou. Ale i tak to je víc než dost. Ne?

A zatímco já byl Vickyin plus jedna, Ray Oakley, kterýmu přišlo kdysi důležitý, abychom měli stejný iniciály jako on (a proto se všichni jmenujeme trapně od stejnýho písmena kvůli jakýsi rodinný tradici - jako kdybychom byli dostihoví koně, hyjé!), doprovázel zase blondýnu v bonbónkový róbě.

Tahle rodinná tragikomedie začala už den předtím v noci. Mohlo být něco málo po jedenácté večerní, když před mým domem zastavil stříbrnej meďák a Vicky měla v tu chvíli těžkou konkurenci, jelikož jsem se málem nad tou dokonalostí poslintal. „To je tvoje?" žádal jsem vysvětlení místo pozdravu po ženichovi, co vyskočil od volantu.

„Šéf mi půjčil jedno z těch lepších aut. Prý ať se ženu do chomoutu alespoň se stylem, když už mě od toho neodradil," zazubil se na mě Robin.

„Rozvedenej?" tipoval jsem a odhodlal se dotknout kapoty. Ve vší počestnosti. S téměř nábožnou úctou. Hezký a výkonný auta by mohly bejt moje slabina, kdybych se neuměl ovládat. Naštěstí pro moji peněženku jsem to zvládal. Což ale neznamenalo, že bych neuměl ocenit krásu.

„Kdepak, třicet let šťastně ženatej," ušklíbl se.

„To spoustu věcí vysvětluje," usoudil jsem. Strčil jsem hlavu do otevřenejch dveří a vzhledem k tomu, že se mi zdála všechna místa zabraná, sice jsem slušně pozdravil halasící osazenstvo vozu, ale připojil jsem jednoduchou otázku: „Čau, dementi, kam si mám jako sednout?"

„Ke mně na klín, kde sis jako myslel, že ti držím místo, blonďáku?" napodobil téměř perfektně můj tón hlasu Scott, ale s Patrickem, co se na mě zubil, se nakonec milostivě uráčili mi místo uvolnit. Připadal jsem si sice jako sardinka a záviděl Nickovi, kterej se mohl pohodlně rozvalovat na sedadle spolujezdce, že má místo na nohy, ale čekalo nás pár hodin srandy.

Už jako dítě jsem totiž miloval noční cestování. Nikdy jsem nebyl schopnej to v autě zalomit, seděl jsem tiše jako pěna, s nosem přilepeným na chladný sklo a díval se na hvězdy. Bylo to jedno z mála míst, kde bylo ticho a klid. Kde jsem prostě mohl jen zírat, poslouchat hučení motoru a na nic nemyslet. Takovej opak toho chaosu, kterej se mi v poslední době děje.

„Není to nelegální, nebo tak, že nebudeš den před svatbou totálně na mol?" zeptal jsem se, abych to vzpomínání zazdil.

Robinovy oči na mě mrkly ve zpětném zrcátku, pobaveně přimhouřené, ale to nebylo to, čeho jsem si všimnul. Měl fakt úplně stejnou barvu duhovek jako Vicky. A ten pohled byl v něčem taky dost podobnej. Byl to takovej ten plnej shovívavosti šmrncnutej trochou přezíravosti. Ježiši, to se jako u nich dědí z generace na generaci? Nebo jenom na mě se dívají, jako kdybych byl úplně pitomej?

„Viděl jsi moji svědkyni?" opáčil vesele.

„Dneska ráno," přisvědčil jsem a nechápal, proč se mě na to ptá. Jestli bude vyzvídat, co jsme dělali, tak asi vyskočím z auta za jízdy. Nebudu mu přece vykládat, že jsem se ji snažil ještě před odletem dostat zpátky do postele… Sice jsem rád, že jsme kamarádi, ale tohle bych bráchovi svý holky nikdy nepovídal. Ani za miliardu.

„Zakázala mu to," odtušil Scotty, který něco datloval do mobilu, a zřejmě zkazil Robinovi pointu. Která ale i tak dokazovala, že moje milovaná sovička je jen generál v sukních, pokud jde o důležitý věci. Což vstup do manželství bezpochyby je.

„A proč? Nebylo by lepší, kdyby jediná starost toho rána byla, že ho bolí hlava jak střep, místo toho, aby přemejšlel, jak zdrhnout od oltáře?" zajímal se Nick z přední části a trochu se k nám natočil, aby měl na očích naše stísněné trio.

Neudržel jsem se a nadřazeně se ušklíbl. „Jak moc dobře Vicky znáš?" zeptal jsem se a jen možná to znělo malinko panovačně.

Scott vedle mě smíchy skoro zachrochtal. Nevšímal jsem si toho a užíval si asi tři vteřiny svojí převahy, než Nick naprosto nevzrušeně pokrčil rameny. „Určitě líp než ty."

Pravděpodobně jsem si to představoval, ale zdálo se mi, že jakmile to vyslovil, s tou podivnou samozřejmostí a totálně ležérně, atmosféra v uzavřeném vozidle silně zhoustla. Tetelil se vzduch nad obzorem. Přes prašnou cestu přeskákalo kulatý křoví. Pravý poledne. Kovbojové proti sobě. Přimhouřil jsem oči. V pozadí začala hrát hudba z Tenkrát na západě.

Jak jako myslel, že líp než já?

„Nejlíp ji stejně znám já," dostalo se mi záchrany od spolutrpící sardinky, která si nepochybně užívala, že je namačkaná na prostředním sedadle. „A jestli tu má někdo problém s mojí slečnou, řekněte to rovnou, ať vás můžu vystrčit za jízdy z auta."

„Žádnej problém," zahuhlali jsme s Nickem téměř současně a já hodil zpátečku. Uvědomil jsem si, že vlastně ani netuším, co Robinův nejlepší přítel tuší a co ne, takže pro všechny případy bude bezpečnější přenechat paní Colombovou v rukou Batmana… po celou dobu svatby. Netoužil jsem ji jakkoliv vystavovat přílišné pozornosti kohokoliv. S různými bulvárními plátky jsem v minulosti měl pár, mírně řečeno nepěkných, zkušeností a nehodlal jsem si to v nejbližší době (a tak nějak klidně až do konce života) zopakovat.

„Tak se mi to líbí, pánové," mlaskl spokojeně Scott. „A abych odpověděl na tvou otázku, Nicku, i kdyby Robin náhodou zdrhnul a schoval se na druhým konci světa, ujišťuju tě, že by ho Vic k oltáři dokopala ještě s předstihem."

„Zdá se, že vím, po kom tohle má," zaksichtil se Nick a vysloužil si tím od Robina pěstí. Teda do ramene. I když by mi nevadilo, kdyby mířil trochu výš.

Bylo asi půl druhý ráno, když jsme si udělali první zastávku. Sjeli jsme na New Haven, město, kde sídlí mimo jiný Yale. Jo, taková ta děsně nóbl univerzita. Na který očividně studoval práva Nick, protože věděl naprosto přesně, kde jsou koleje. A kde se paří i takhle „pozdě“ v noci. Ne, že bychom moc pili. Vlastně jsem si uvědomil, že jsme nepili vůbec, ale i tak jsme nakonec skončili v parku, ve středu města, kde byl nějakej asi děsně známej kostel a Scott oddával Robina na jeho schodech… samotnýho. Což nám přišlo jako děsná psina.

Přímo do momentu, kdy se smál už jen Rob, Nick a Patrick a my se Scottem opodál koukali na displej mobilu, kde nám přistálo několik esemesek od Vicky, u který to vypadalo, že Andreyina rozlučka se svobodou má do zábavy daleko. Přítomnost Mag znamenala jediné - a to, že nepřijela sama, ale s mým tátou. Se kterým se nebavím.

Cítil jsem, jak mě humor opouští, když jsme jí volali (Vicky, ne Margaret) a ozýval se na hlasitým odposlechu ten protivnej vyzváněcí tón. „Kluci?" ozvalo se nezřetelně ze sluchátka, že jsme museli ještě poodejít mezi stromy od volů, co teď skákali neviditelnýho panáka na chodníku.

„Je… to pravda?" ucedil jsem.

„Mně je to hrozně líto!" vyhrkla. „Ryane, já nevěděla, že… nikdy… prostě… mě nenapadlo…"

„Tos nemohla vědět, sovičko," ujišťoval jsem ji. „Ty si nic nevyčítej." Scott jen tiše držel telefon a nechal nás mluvit. V klidu ale rozhodně nebyl, neuniklo mi, že se nervózně hryže do rtu. „Poznala tě?"

„Ne, myslím, že ne. Viděla mě jen jednou. A to jsem tvému otci vylila na hlavu minerálku. Tenkrát jsme navíc spolu ještě vedli tu žabomyší válku…"

„Nevím, jestli chci bejt radši myš, nebo žába," odtušil jsem dobromyslně a zase začínal získávat pevnou půdu pod nohama.

Od Scotta jsem si vysloužil pobavený úsměv a od Vicky krátké zasmání. „Ani jedno, hrochu," dostalo se mi odpovědi. Na chvíli se odmlčela. „Co budeme dělat?"

„Co by," reagoval jsem klidně, což i mě samotnýho překvapilo, „půjdeš zpátky, dáš si něco k pití a budeš se bavit. A já zejtra tátu i Mag zvládnu. Nech to na mně, Vic. Postarám se o to."

„Vážně?" pípla na druhém konci drátu.

„Jsem si naprosto jinej, že to dám. Běž za holkama, lásko."

„Dobře, Ryane, já teda jdu," kapitulovala nakonec. „Myslím na tebe. A pozdravuj Scottyho. Už abyste tu byli." A pak hovor s tichým povzdechnutím ukončila.

Scott mi starostlivě stiskl paži. „Vážně to zvládneš?" optal se mě.

Zhluboka jsem si odfoukl, poeticky se zadíval do korun stromů, ignoroval chichotání těch ne-puberťáků od kostela a opětoval příteli pohled. „Ne, kámo," ubezpečil jsem ho naprosto upřímně. „Ale budu se o to muset pokusit."

***

V půl desátý ráno jsem si byl stále bohužel dost jistej tím, že to nedám. Že se nezvládnu chovat slušně. Ležel jsem v hotelovým pokoji, měl za sebou tak tři hodiny neklidnýho spánku a zrovna se rozhodoval, jestli by nebylo bezpečnější prostě zůstat schovanej pod peřinou, abych Robinovi nezkazil svatbu a Vicky neudělal ostudu, když se ozvalo zaklepání a na moje zavrčení, že je odemčeno, dovnitř vklouzla ona.

Měla na sobě župan a bačkory, vlasy, který mě bavilo sledovat rozprostřený po polštáři nebo do nich bořit prsty, měla rozcuchaný a pod očima, jindy veselýma a milujícíma, byl nepěknej šedej stín. Zavřela za sebou a třema rychlýma krokama přeskákala tu vzdálenost a plácla sebou do postele vedle mě. Unaveně se ke mně přitiskla a krátce mě políbila na rty.

„Jestli mi řekneš, že ti zdrhnul ženich, je to tvoje chyba a já ti ho rozhodně nepomůžu hledat," prohlásil jsem a zíral do stropu. Zavrtěla se mi na hrudníku a její ruce se kolem mě sevřely, jako kdybych byl poslední pevnej bod v právě se hroutícím vesmíru. A to se mi líbilo.

„Příště tě nebudu poslouchat," zaskřehotala, „je mi blbě. Teda ne tolik jako včera v noci, ale je. Šla jsem zpátky a bavila se. Už nikdy, nikdy, nikdy nebudu pít. Přísahám."

Začal jsem se smát. „Vsadím se, že to při nejbližší příležitosti porušíš. Ne, že bych tě podceňoval, ale…" nechal jsem schválně větu vyznít do prázdna. Nadzvedla se na loktech, takže se objevila v mém zorném poli. Dotčeně mi zírala do očí. „Víš, sovičko, že máš kolem panenky pár zlatejch teček?" zajímal jsem se, podivně oslněn tím detailem, kterej mi až do dnešního dne jaksi unikal.

Měkce se na mě usmála a bříška jejích prstů mi přejela přes obočí až na lícní kosti. „A ty máš tu nejmodřejší barvu na světě. Byla to ta první věc, který jsem si na tobě všimla. Milovala jsem ty oči dřív než tebe, pitomče."

„To jsem měl ale štěstí," uculil jsem se.

„Měla bych jít," zašeptala. „Jsi si jistej, že to bude v pořádku? Nemusíš tam chodit, Ryane. Fakt ne. Všichni to pochopíme."

Věděl jsem, že to myslí naprosto vážně. Věděl jsem, že má o mě opravdu starost, protože mě oslovovala jménem a nesnažila se to jakkoliv zlehčit. Přemýšlel jsem, jestli se do ní můžu kvůli tomu zamilovat ještě víc. A taky, že jestli mě a moje rozhodnutí má můj otec jednou uznávat, budu to muset bejt já, kdo se bude chovat dospěle a rozumně - a stát si za svým.

Proto jsem ji vtiskl pusu na špičku nosu a povzbudivě se na ni usmál. „Zvládneme to," slíbil jsem jí. Úsměv mi opětovala, už o poznání veseleji sklouzla z postele a za chvíli se ozvalo klapnutí dveří, jak zmizela kdesi v útrobách hotelu.

S povzdechem jsem se nakonec zvednul a doplazil se do koupelny. Tělo se samo neosprchuje a sako se samo neoblíkne…

Uběhly další dvě hodiny a já si hrál s otcem na schovávanou. Nebo spíš jsem vyhrával. Zahlédl jsem sice Margaret. Koutkem oka. A to jenom proto, že se mi růžová na jejích šatech doopravdy nelíbila. Ale možná to taky bylo tím, že se mi ona nelíbila, a to byl celej můj problém. Tátu jsem neviděl do té doby, než jsme se dostali do obřadní síně. Všude to stále šumělo hovorem, tvořily se malé hloučky, a ačkoliv se jednalo o poměrně malou svatbu, byl jsem tak trochu ztracenej. Zvlášť, když jsme si s tátou tak nějak zbyli a najednou stáli vedle sebe.

„Ahoj, tati," pozdravil jsem, protože mě máma slušně vychovala. „Jak se máš?"

„Dobře," kývl, „co ty?"

„Skvěle," tvrdil jsem a měl jsem pocit, že se mi začínají potit ruce. Zatraceně. Cejtil jsem se zase jako malej kluk.

„Poslyš, já to nemyslel špatně, Ryane, chtěl jsem ti jenom pomoct," začal ze sebe sypat slova. „Nebuď hloupej. Pokud chceš zůstat v New Yorku, musíš kývnout na nabídku Islanders."

„Já nemusím nic," odfrkl jsem si přezíravě. „Vlastně jsem usoudil, že se o svý kariéře dokážu rozhodovat sám. A tohle není navíc vhodný místo k tomu, abychom tohle probírali."

„A kde to s tebou mám probírat, když už mi ani nezvedáš telefony?" odsekl.

„Když jsem s tebou naposledy mluvil, stihl jsi mezi prvním a druhým slovem urazit jak mě, tak holku, co mám rád - a to bez toho, aby ses vůbec pokusil ji poznat. Navíc jsi dělal věci za mými zády, aniž bys se mnou jistý kroky vůbec probral. Jestli ti tohle připadá v pořádku, nemáme se o čem bavit, tati," ujistil jsem ho a od dalšího rozhovoru mě zachránil Scott, který si všiml, že nějak chybím a spěšně na mě mával z předních lavic. „A teď jestli mě omluvíš…" bylo to poslední, co jsem svému konsternovanému rodiči řekl a vydal se za Batmanem, co mi právě zachránil zadek. Ještě minutu a vybouchl bych jako Vesuv v roce sedmdesát devět. A táta by byl evidentně Pompeje.

Scott mě pak vzal kolem ramen. „A podívejte, kdo se na nás konečně přišel podívat," zašvitořil (vážně tak to znělo).

„Dobrý den, paní Holmesová, pane Holmesi," zahlaholil jsem vděčně, jelikož mi přítomnost Vickyiných rodičů byla mnohem příjemnější. Tmavovlasá žena, které se už kolem očí udělaly ty pěkné veselé vrásky, se na mě přívětivě usmála, a než jsem se nadál, stiskla mě v objetí, jako kdyby mě opravdu ráda viděla.

„Ryane, tolik vám to sluší!" Asi mi zrudly uši, protože se zachichotala. Dost podobně, jako to dělá Vicky. A upřímně, jestli ta moje Fiona bude takhle vypadat za třicet let, bude to sakra dobrý. A pak, že jsou moje volby špatný…   

Pan Holmes mi naštěstí jen chlapsky potřásl rukou a nechal svoji manželku, ať se mi věnuje, zřejmě toužil po troše klidu, protože Irene (jak mi neustále připomínala, že ji mám oslovovat) byla z veselky svého jediného syna tak nervózní, že měla potřebu mluvit. S kýmkoliv. A hodně. Naštěstí Scott jí stíhal odpovídat rychleji než já, měl jsem tedy možnost nechat se unášet na vlně příjemné konverzace a dělat, že jsem v milém kruhu rodiny a potíže neexistujou.

A bylo mi dobře, i když jsme už všichni seděli a čekali, až přijde nevěsta. Sledoval jsem Robina, jak jen trochu nervózně zatíná ruce, jak se netrpělivě rozhlíží a na sucho polyká. Mě teda škrtil límeček košile, a aby toho nebylo málo, otcův rentgenový pohled mi propaloval záda. Měl jsem nutkání se otočit, ale udržel jsem se a předstíral, že tam vůbec není.

Bylo to o to snazší, jelikož vedle ženicha stála Vicky.

A ta byla jednoduše řečeno prostě nádherná.

Měla na sobě oblek, co jí dokonale obepínal tělo. A lodičky, co její dlouhý nohy dělaly ještě delší. Netušil jsem, jak na něco takhle skvělýho, že jsem se mohl poslintat z jejího výstřihu, přišla, jak vtipně ze sebe udělala Robinova mládence, ale zatraceně moc jsem ji chtěl vzít za ruku a potom zdrhnout z tohohle místa. Do západu slunce. A už se nevrátit.

Navíc ten její dojatej úsměv a mírně lesklý oči byly jen pomyslnou třešničkou.

Jasně, že se všichni dívali na nevěstu, Andrea byla děsná kočka a neskutečně jí to slušelo. A s Robinem k sobě perfektně pasovali. Prostý konstatování faktu. Ale já měl oči jen pro svoji sovičku. A všichni víme, jakou zkušenost má moje chorá mysl s metaforama o čemkoliv opeřeným. A o tučňácích.

Zdá se to jenom mně, nebo se mi tahle ptačí teorie začíná poněkud vymykat z rukou a zním jako úchyl?

Musím s těma blbejma přirovnáníma přestat.

Dalo mi to práci, ale nakonec jsem byl schopnej soustředit se na obřad. Na to, když si Robin s Andreou říkali ano, tak Vicky po tvářích tekly slzy, ale přesto se usmívala. Na to, jak nadšeně tleskala, když je oddávající prohlásil za muže a ženu. Na to, jak se pak nechala od Robbieho sevřít v náručí, než se svojí manželkou ruku v ruce vykročil do nového života.

Šťastnou náhodou, když jsme se přesouvali do nedaleké restaurace a házeli rýži na novomanžele, objevila se mi Vicky po boku. Co nejnápadněji (alespoň jsem v to doufal) se mi povedlo zaháknout svůj malíček o ten její. Prostě jsme tam jen stáli, dívali se, jak se na jejího bratra a jeho nevěstu snáší snad půlka spotřeby Číny, co by jim podle pověr měla mimo jiný zajistit zdravý a spokojený děti. Pokud to fakt platí a platila by přímá úměra, třetím nejlidnatějším státem světa by se místo Spojenejch států za chvíli stal Holmesov.

Ke své velké nelibosti jsem potom musel Vic pustit, ale Patrick, Nick a Scott se stali alespoň přiměřenou náhradou, kdy jsme se jako čtyři mušketýři rozhodli, že až do noci se budeme probíjet jeden za všechny a všichni za jednoho. Z mnoha důvodů. Jako z těch, že to vypadalo, jako kdybychom měli zbytek dne strávit v objetí babiček, které si už nepamatovaly, který z těch „chlapců" je ve skutečnosti jejich vnuk…

„Bavíš se?" zeptala se mě Tanya, která se z ničeho nic objevila vedle Patricka a stala se z nich jedna osoba. Vážně. Kdybych se mezi nima snažil prostrčit list papíru, nepovede se mi to.

„Jasně," souhlasil jsem za chůze, jak jsme si krátili vzdálenost k obědu. K jídlu. K božské maně. Sakra, mám hlad. Měl jsem se víc nasnídat.

„A… no, zvládáš to?" bombardovala mě otázkami. A jo, vím, že to je teprve druhá v pořadí.

„Jasně," zopakoval jsem klidně a doopravdy jsem nekecal. Mezi svatebčany jsem svého otce teď dokonce ztratil. Dvojitá výhra.

„Máme o tebe starost, Ryane," prohlásila drobná blondýnka, která mi před pár měsíci prozradila, kde Vic bydlí. „Navíc… nebylo by lepší, kdybys prostě Vicky přestal schovávat?"

„Jako před kým?" odpověděl jsem otázkou zase já a nakrčil nos. Jednou zlomenej nos. Šlehl jsem pohledem po tom Rambovi, co za to byl zodpovědný. Zaksichtil se na mě, jako kdyby tušil, nad čím uvažuju.

„No, přede všemi," ujistila mě Tanya a zamrkala na mě.

„No," napodobil jsem ji, „ne. Nám to takhle vyhovuje. Nepotřebuju fotografy neustále za zadkem. Teda za tím jejím. Na to je příliš pěknej, chápeš," ušklíbl jsem se.

Protočila oči v sloup. „Příště už se tě na nic nezeptám, vážně."

Zazubil jsem se na ni a nechal to bez komentáře.

***

Na obědě jsem byl usazen na ženichově straně, hned vedle Batmana, což mi vyhovovalo. Předkrm, polívku a hlavní chod jsme dokázali vyplnit rozebíráním našich futsalových výsledků, což nám vydrželo až do té doby, než mě z rozhovoru přerušilo zacinkání o skleničku a všichni jsme se jako na povel otočili směrem k novomanželům, kde si vedle Robina stoupala Vicky. Usmívala se, ale viděl jsem dost jasně, jak se jí třesou ruce.

„Jednou z hlavních povinností družby, kromě toho, že má zabránit ženichovi utéct oknem, nebo mu podat žebřík, přijde-li na to," začala, načež malým sálem zašuměl smích a bratr sedící vedle k ní natáhl ruku a ona ho za ni vděčně vzala, „je i pronést přípitek."

„Psala si to?" zajímal jsem se šeptem.

Scott v záporu zakroutil hlavou.

„Víte, jeden můj velmi dobrý přítel řekl, že pokud budu chtít někoho unudit k smrti, měla bych to udělat mluvením…" pokračovala Vicky.

Muž vedle mě se vesele zazubil. „Miluju tě, puso!" ujistil ji hlasitě, což opět pobavilo publikum. A i když jsem nechtěl, oči mi sklouzly k otci, který nevypadal, že by se bavil. Zřejmě se vnitřně přesvědčil, že Vicky prostě na milost nevezme ani náhodou, a nedokáže skousnout, že kromě toho, že je krásná, chytrá a laskavá, tak má fantastickej smysl pro humor.

„Díky, Scotty, na tebe je vždycky spolehnutí," usmála se na něj a na pár vteřin si dovolila spočinout pohledem i na mně. Povzbudivě jsem na ni mrknul a jí znovu cukly koutky směrem vzhůru. „Tím jsem chtěla říct, že pokud se vám začne dělat nevolno, je příčinou moje superschopnost a ne umění kuchaře, ale i tak doufám, že tenhle proslov všechny strany přežijí ve zdraví." Nevěsta si roztomile dala ruku před pusu, aby nebylo vidět, že se jí chce vyprsknout smíchy. Za což mohlo taky víno, které jí někdo neustále doléval. S lehce podnapilou novomanželkou byla asi větší legrace - možná bych si měl tuhle moudrost pamatovat. Vic by se prohihňala celým dnem.

„Mezi mnou a Robbiem bylo odjakživa silné pouto. Byl to on, kdo mě ráno vodil do školy, dohlížel na to, že jsem se nasnídala a vzala si svačinu, společně s mámou mě peskovali, abych si dělala poctivě domácí úkoly. Byl tu pro mě, když jsem měla odřená kolena, nebo zlomená srdce," sourozenci si opět povzbudivě stiskli navzájem dlaně, „a nejenom proto jsem ráda, že tu dneska všichni můžeme být a zažít tu nádhernou chvíli, že to Robinovo už nikdy zlomené nebude. Děkuju, Andreo, že sis ho vzala." Na pár vteřin si s rusovláskou v bílém vyměnila pohled plný čehosi, co jsem nedokázal a ani nemohl pochopit. „A už nám ho, prosím tě, nevracej," dodala Vicky suše.

Robin své sestře se smíchem vtiskl pusu na zápěstí a věnoval své ženě o to upřímnější úsměv, zatímco se hlavně Andreiny kamarádky pobaveně chichotaly. Vicky se teď víc natočila k novomanželům, takže jsem jí neviděl do tváře. Ale podle toho, jak pevně následující slova říkala, jsem si byl jistý, že je o nich hluboce přesvědčená. „Robine a Andreo, jste pro sebe perfektní. Přeju vám do společného života jen to nejlepší. Štěstí, zdraví, vzájemnou lásku a respekt, nadhled, který budete časem určitě potřebovat. Mám vás oba moc ráda." Potom se, aniž by se opět pustila bratrovy ruky, podívala na nás ostatní. „Prosím, abyste se mnou připili na novomanžele Holmesovy. Na Robina a Andreu!" uzavřela svůj krátký proslov, a když jsme jeho poslední část po ní opakovali a připíjeli, všiml jsem si, že jen co si lehce usrkla šampaňského, uchvátili ji obě hlavní hvězdy do trochu nemotorného, ale o nic méně vřelého objetí.

Cítil jsem, jak se mi začíná dělat v krku knedlík, ale nebyl jsem si úplně jistej, co mě dojalo. Jestli to, jakej vztah mají Vicky a Robin, s myšlenkou, že jednou možná to bude moje ségra, kdo bude mluvit na mojí svatbě o tom, jak mě miluje, nebo to, že jsem toužil bejt s Vic sám a jen ji u sebe držet a předstírat, že je celej svět přesně takhle v pořádku.

Z mýho rozjímání, že se ze mě asi stává ženská, když nad tímhle přemýšlím, mě vytrhly tóny písničky, jelikož se kapela na druhém konci sálu u parketu začala rozehrávat, aby se konečně mohlo tančit. Scott mě taky malinko zatahal za rukáv. „Já tak rád trsám, trsám," zazpíval mi do ucha začátek tý lemuří písničky z Madagaskaru a táhnul mě s davem.

Svatebčané utvořili kruh kolem nevěsty a ženicha, snad zázrakem, nebo možná dost Batmanovým přičiněním, jsem z jedné strany držel za ruku Vicky a za druhou Andreyinu svědkyni Lucy, což byla přijatelná cena za to, že jsem mohl být s Vic na veřejnosti bez toho, aby nás někdo z něčeho podezíral. Navíc jsem měl tu krásnou možnost ji pozorovat opravdu zblízka, když zpěvák dost obstojně zpíval o tom, že jeden je zrcadlem a odrazem toho druhého, a sledovat, jak se jí lesknou oči, které upírala na svého bratra a jeho ženu.

Pro mě bylo těžký myslet na cokoliv jinýho než na to, že jsem do ní totálně blázen.

Tohle uvědomění se mě drželo i v době, kdy jsem měl za sebou všechny povinné tance, krájení dortu, další a další focení, neustálého ignorování otce a jeho rádoby významných pohledů, takže jakmile se začalo stmívat, odchytil jsem si z tanečního veselí Scotta. „Myslíš, že můžu teď?" žádal jsem ho o poslední radu. Teda, poslední radu dneška. V životě jich od něj budu zřejmě potřebovat víc než dost.

„No, jestli budeš čekat ještě chvíli, je možný, že už ti ji nepůjčím," sdělil mi naprosto vážně. „Slíbil jsem jí, že s ní protančím střevíčky. Ty její. Ne ty moje," dodal pobaveně.

„O tom tvým neustálým přebírání mojí holky si budeme muset ještě promluvit," ujistil jsem ho. „Nemysli si, že nevím, o co se tady snažíš."

„Neříkej mi, že se bojíš zdravý konkurence, blonďáku," zaksichtil se na mě.

Přimhouřil jsem podezíravě oči. „Až na to, že ty rozhodně fér nehraješ," podotknul jsem věcně, „takže bych použil spíš slovní spojení jako nekalá konkurence."

„Vidíš, ani jsi k tomu nepotřeboval slovník!" poblahopřál mi, div u toho nezatleskal, jak mi to nandal, když jsem se na něj zamračil. Než jsem mohl něco dodat, kývnul a pokračoval: „A jo, myslím, že teď je vhodná doba. Nikdo si ani nevšimne, že jste se vypařili. A kdyby jo, začnu řvát, že se tu objevil žralok - a uvidíme, jakou davovou paniku to vyvolá, než jim dojde, že nejsou na pláži v Kalifornii."

Nepatrně jsem nakrčil nos, protože jsem jeho myšlenkový pochody přestával stíhat, ale to nejdůležitější mi došlo, tudíž jsem mu sdělil, aby mi moji vyvolenou za pět minut poslal naproti, otce jsem zahlédl, jak s někým kdesi v rohu konverzuje, takže to bylo v suchu, a zmizel z hlavního sálu.

Zimní zahrada, která byla trochu na můj vkus neesteticky připláclá k jižní části budovy (jo, očividně mě Vicky ovlivňuje víc, než jsem si myslel), byla příjemně osvětlená a poskytovala přesně takové soukromí, co jsem potřeboval, abych mohl uskutečnit svůj plán.

Hodný rytíře na bílém koni, ne zlobra na oslu.

Vytáhl jsem svůj mobil, abych k němu mohl připojit sluchátka, a nezbývalo mi než čekat. Když Vicky vešla a zavřela za sebou prosklené dveře, které nám alespoň na pár minut poskytly ten falešný pocit soukromí, nemohl jsem se ubránit úsměvu.

„Scotty mi tvrdil, že ti jde o život," ušklíbla se. „Myslím, že bych měla dohlédnout na to, aby už dneska nic nepil."

„Dokud nestojí na parapetu okna a netvrdí, že viděl na obloze promítnutýho netopýra s tím, že musí okamžitě jít, řekl bych, že je to ještě v pohodě," zazubil jsem se.

„Taky pravda," uznala a na chvíli se odmlčela. Vzala mě za ruku. „Jsi v pořádku?" zeptala se.

Udělal jsem jí palcem kroužek na hřbetu dlaně. „Jo. Víc než v pohodě. Je to krásná svatba. A tvůj proslov se mi líbil. Mě můžeš umluvit klidně k smrti a ještě ti poděkuju."

Protočila oči v sloup. „Na lichotkách budeš muset zapracovat, Hulku."

Místo odpovědi jsem jí podal jedno ze sluchátek, nevšímal si jejího nadzvednutého obočí, když ho ode mě přebírala, a pousmál se. „Smím prosit?"

„Doopravdy?" zašeptala nevěřícně. „Víš, jak to minule dopadlo?" popíchla mě.

Dělal jsem, že o tom přemýšlím. „Myslím, že jsem tě svým uměním natolik oslnil, že jsi mě potom políbila."

„Myslím," parodovala mě, „že jsi to byl ty, kdo políbil mě."

„Vsadíme se?"

Přitáhl jsem si ji do náruče, a než jsem ji způsobně uchopil do tanečního držení, pustil jsem nám do uší hudbu. Trvalo mi předtím hodiny, než jsem našel tu, kterou jsem hledal. Ale stálo to za to. Šoupal jsem nohama v rytmu (nebo jsem si to alespoň úspěšně nalhával), sledoval svoji lepší polovičku, jak se ode mě nechává vést a dojatě se na mě usmívá, když poslouchala slova písničky, kde Ed Sheeran dokázal Vicky sdělit za mě, že je mi naprosto jasný, že Shreka zbožňuje.

I když písnička skončila, nepřestali jsme. Jen jsme v tom sdíleném tichu našli vzájemné porozumění, kterého jsme se ani jeden nechtěli vzdát.

„Kde ses to naučil?" zeptala se mě tiše.

„Víš, rád bych řekl, že jsem ještě nikdy netančil s chlapem, ale lhal bych. Nejsi můj první, sovičko," ujistil jsem ji přezíravě a v tom sexy obleku, co měla na sobě, jsem ji zaklonil, jako jsem to vídával ve filmech.

Rozesmála se. Což jsem chtěl.

Nemusel jsem jí vysvětlovat, že jsem bral Scottovy taneční hodiny, protože jí to jednoduše došlo. Takže když jsem s ní zas udělal pár dalších kroků, sama se zastavila, vzala moji tvář do svých dlaní a políbila mě.

A políbila mě tak, že jsem na pár momentů zapomněl i to, jak se jmenuju.

***

Stál jsem s pivem opodál, v bezpečné vzdálenosti od parketu, ale s dostatečným rozhledem, abych si užíval představení. Ačkoliv jsem sám se svým číslem v zimní zahradě u své milované zabodoval na plný čáře, netoužil jsem se znovu vrhat do víru tance. Za to Vicky si příležitost protancovat boty nechtěla nechat ujít. Naštěstí si k tomu našla tanečníka mnohem schopnějšího.

Můj bývalý taneční mistr ji zkušeně vedl po parketu na nějakou vesele popovou muziku, dokud je to nepřestalo bavit a začal ji točit jako blázen, čímž ji rozesmíval. Zubili se tam na sebe a pro nezasvěceného pozorovatele by to mohlo vypadat poněkud bulváru hodný. A já bych před pár měsíci zřejmě žárlil jako blázen.

„Miluješ ji hodně?" ozvalo se mi za zády a já překvapením nadskočil. A nejenom z právě položené otázky, ale z hlasu, který ji položil. Úkosem jsem se podíval na to stvoření v růžových šatech, co si stouplo vedle mě, a pevně jsem semkl rty, abych dal najevo, že nehodlám odpovídat. „Ryane, podívej, já nejsem tvůj nepřítel," snažila se znít rozumně a dospělácky, ale já se s ní prostě nechtěl bavit.

Dětinský? Jo. Ale nějak jsem si nemohl pomoct.

„Mag, co kdybys šla otravovat někoho jinýho," zabručel jsem dost nepřátelsky.

Povzdechla si, ale nikam neodešla. Po chvíli, kdy se hudba znatelně zpomalila a tančící dvojice se k sobě důvěrněji přitiskly, mi došlo, že pokud jí neodpovím, nezbavím se jí. „Jo, miluju ji dost," ucedil jsem. „A nejsem moc rád, že je to na mně tak vidět," odtušil jsem a rozhodl se, že půjdu na vzduch. Když se nehodlá vypařit ona, tak si na páru nad hrncem můžu zahrát já.

Následovala mě.

A mně se to přestávalo líbit.

„Chci říct, že ti rozumím," vyhrkla, když jsme byli pod hvězdným nebem a chlad jarní noci se do nás nepříjemně zakousl. Všiml jsem si, že se zachvěla zimou, když se do nás opřel vítr. Tentokrát jsem to byl já, kdo si povzdechl. Bojoval jsem se sebou jen malou chvíli, než zvítězilo mé dobře vychované já, které má od doby, co s Vicky chodím, navrch, a setřepal jsem ze sebe sako a nabídl jí ho.

Usmála se na mě a vklouzla do něj. Bylo jí moc velké, rukávy jí směšně visely přes ruce, ale nevypadalo to, že jí to vadí. „Rozumíš čemu?" zeptal jsem se vážně spíš jen ze slušnosti.

„Jaký to je mít někoho rád," pokrčila rameny, „je mi jasný, co si o mně myslíš, ale tvůj otec má charisma, které mě přinutilo se do něj zamilovat."

„Jak víš, co si o tobě myslím?" zamračil jsem se na ni, ale hrůzu jsem ji nenahnal, alkohol jí očividně dodal odvahu. Až na to, že mluvila až moc střízlivě.

„Dáváš mi to najevo od chvíle, co jsme se poprvé potkali," ušklíbla se. „A tohle napětí, co mezi vámi je… já s tím nechci mít nic společného."

Neudržel jsem se a rozesmál se. Zírala na mě, jako kdybych spadl z višně. „Poslouchej, je mi celkem jedno, s kým můj otec spí. Je škoda, že o něm nemůžu říct to samý," odfrkl jsem si. „To je jedna věc. Ta druhá je, že se mi nelíbí, jak si myslí, že ví nejlíp, co je pro mě dobrý. O svoji kariéru i osobní život se umím postarat sám."

„Já vím, taky jsem mu to řekla," pronesla tiše, což mě přinutilo přestat se na ni povýšeně šklebit.

„Co prosím?"

„Řekla jsem mu, že by se ti měl přestat plést do života," začala mi to vysvětlovat polopatě, usoudila, že to nejspíš potřebuju, „jestli uděláš chyby, Ryane, je to jen a jen tvoje věc. Každý z nás se musí naučit padat a pak si zase pomoci na nohy. Tvůj otec za tebe už není zodpovědný."

„Proč mi to vůbec říkáš?" nechápal jsem a ani jsem nevěděl, jestli tomu všemu mám věřit. Na jednu stranu se mi chtělo, na tu druhou jsem věděl, jak manipulativní můj otec uměl být.

„Protože zase vím, jaký Ray je." Buď byla výborná herečka, nebo se fakt tvářila zničeně. Věděla něco, co já ne? „Bude na tebe naléhat, je si tolik jistý, že ho nakonec poslechneš…"

„To se plete," ucedil jsem.

„Upřímně v to doufám," pousmála se, svlékla si sako a s tichým děkuju mi ho podala. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, zmizela vevnitř. Nerozuměl jsem ničemu z toho, co mi tu pověděla. Nechápal jsem, proč mi to povídat chtěla.

Logickým vysvětlením bylo, že ji, dost podobně jako mě, unavovala tátova posedlost mým životem. V tom jsem si doopravdy přál jí vyhovět, ale jak jsem to mohl zařídit? Těžko. Postavil jsem si hlavu, řekl mu od plic, co si myslím, ale podle jeho dnešního chování jsem si nebyl jistej, jestli k nějakýmu posunu mezi námi došlo. On byl stále uraženej a já jsem nehodlal říkat promiň. Zvlášť za něco, co jsem nepovažoval za hodný omluvy.

Povedlo se jí nasadit mi brouka do hlavy. Ten červotoč byl tak vytrvalej, že jsem nad tím přemýšlel i o pár hodin později, kdy jsem měl hlavu položenou na Vickyině břiše a snažil se ze všech sil soustředit na to, jak se mi probírá vlasy.

Ospale se na mě usmívala a připadala mi v tu chvíli nejkrásnější na světě. Jo, byl jsem zamilovanej. Ale vůbec mi to nevadilo.

Jen kdyby ten otravnej hmyz v mým mozku mohl na chvíli vypnout, to by bylo fajn.

Ach jo.

Děkuju vám - za ty krásné komentáře, co jste mi nechali pod minulou kapitolou, neskutečně mi pomohly! Původně jsem myslela, že tuhle kapitolu dopíšu dřív - i délkou to odpovídá, že měly být opravdu dvě, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu Robinovu svatbu sekat na části a že vám ji radši naservíruju od začátku až do konce. Snad díky tomu prominete tu pauzu. =) Budu opět moc ráda, pokud mi dáte vědět, co se vám (ne)líbilo, ale pevně doufám, že jste se alespoň párkrát zasmáli a že, když už se jaro očividně trochu zpozdilo, vám náš hlavní trojlístek udělal alespoň malou radost. =) Další kapitola už je rozepsaná, tak mi držte palce, ať múza ještě chvíli vydrží. =)

Mějte se moc krásně a ještě jednou děkuju, jste báječní! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 33: