OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 28

06.10.2015 (18:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1916×

28.

Ryan

Když začnete vzpomínat na staré dobré časy, bývá to signál k tomu, že vaše současná situace má daleko ke slovu optimální.

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já mám pocit, že když byl člověk ve věku, co nedosáhl ještě ani na kliku u dveří, svět byl tak nějak jednodušší. Byly buď dobré věci - jako to, že vás máma vzala na kolotoč -, anebo ty špatné - jako to, že vám pak bylo blbě, protože jste sežrali příliš cukrový vaty. Nic mezi tím.

Tohle černobílý rozdělení světa mi chybělo.

Pamatuju si docela jasně, kdy se mi tam začalo míchat celý barevný spektrum, a já pochopil, že od tý chvíle nebude už nic jako dřív.

Mohlo mi bejt devět. Tenkrát jsem měl utkvělou představu, jak bude všechno perfektní. Jak si mě v přípravce někdo děsně důležitej a mocnej vyhlídne, nabídne mi fleka v týmu a já budu zářit v prvním útoku až do pětačtyřiceti. Všechno lehce a bezbolestně. Komplikace mi nic neříkaly.

Ale jak to tak bývá, vždycky se na poslední chvíli něco pokazí.

Na jednom utkání středoškolskýho poháru si mě vyhlídnul trenér juniorů Flyers a nabídnul mi, abych se přidal k týmu v AHL a strávil nějakej čas na jejich farmě. Byl jsem šestnáctiletý střevo, co po první nabídce hráblo všema deseti a na léto jsem tam odjel.

A zranil se.

Blbě jsem došlápl při rozbruslení a výron v kotníku mě na celej rok vyšachoval z jakýkoliv hry. Dost dlouhou dobu to vypadalo, že už si brusle nikdy neobuju, ale nakonec se stal zázrak a já se vrátil.

Jenže tahle příhoda ve mně něco zlomila. Uvědomil jsem si, že jestli ještě něco takovýho jednou přijde, může to bejt konečná. A na furt. A tak jsem se zapřel a šel na vejšku, aby ze mě něco mohlo bejt, kdyby mi to nevyšlo. Byla v tom schovaná i malá revolta vůči tátovi a já si nalhával, že hokej není to nejdůležitější v mým životě, jelikož bych mu musel dát za pravdu.

A teď jsem seděl tady, v zasedací místnosti, kde se v základech otřásala moje slibně rozjetá kariéra. A uvědomoval si, že jsem si lhal zbytečně, protože to tak prostě bylo…

Teď šlo o všechno.

Zasedačky jsem neměl nikdy rád, a to nejenom z důvodu, že poskytovaly falešný pocit bezpečí a rovnoprávnosti, což podtrhoval kulatý stůl uprostřed každé z nich. Tipoval bych si, že se jednalo o inspiraci v legendách o králi Artušovi. Byl to on, ne? Ten, co chtěl svým rytířům dokázat, že jsou si všichni rovni. Ve finále ať se snažil, jak chtěl, bylo nad slunce jasné, že on je vládcem.

A ani dneska se to nelišilo a v pomyslném, neexistujícím čele seděl diktátor.

K mé smůle to nebyl Chuck, kdo držel otěže. Hlavní manažer newyorských Rangers ho dokázal vytočit tak, že měl co dělat, aby udržel konverzaci na slušné úrovni. Jejich hádku jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Měl jsem sako a kravata mě trochu škrtila. Bylo mi hic. A z tý byrokracie kolem se mi z mozku stávala kaše. Ještě deset minut a vyteče mi z hlavy.

„Dost," zavrčel jsem a všichni přítomní mě propálili v tom okamžiku očima. „Chci mluvit se Slatsem sám."

Glen Sather byl generální manažer mého současného týmu, chlap, co jsem k němu vzhlížel jako k trenérský elitě, jako k člověku, co stál za úspěchem Wayna Gretzkyho. (Pamatujete na něj? Jak jsme s Vic hráli dvacet otázek? Nejlepší hokejista v historii NHL, kterýho bych chtěl potkat? Tak když Slats manažeroval edmontský Olejáře, s Gretzkym se jim povedlo čtyřikrát vyhrát Stanley Cup. To nejsou věci, o kterejch nemůžete nepřemejšlet.)

A tenhle chlap se na mě přátelsky usmál a kývnul. Jeho poskoci opustili místnost, Chuck se snažil zůstat, ale nakonec zaťal čelisti a nechal mě za zavřenými dveřmi s mužem, co se mi rozhodl změnit budoucnost. Jen ne tím způsobem, kterým by se mi líbilo.

„Glene, nesnáším tyhle vytáčky. Proč jste mi zrušili ten pětiletej kontrakt?" uhodil jsem na něj jen, co jsme osaměli.

„Neber si to osobně, Ryane," začal zeširoka, „tým tě potřebuje, ale pět let je pět let. To je dost dlouhá doba na to dělat rozhodnutí."

„Ještě před několika týdny jste byli úplně diví z toho, že jste mi mohli něco takovýho nabídnout. A teď ode mě dáváte ruce pryč? To ti nezbaštím," odfrkl jsem si. „Tak co se stalo? A vážně mě unavuje, že nemá nikdo koule na to, aby mi řekl pravdu. Není mi šest, zatraceně, a je mi jasný, že Santa Claus je akorát marketingovej tah."

Strůjce mého osudu si povzdechl a složil papíry na stole na jednu úhlednou kupičku, než znovu promluvil. „Dostali jsme nabídku," řekl tiše.

„Nabídku?" zopakoval jsem po něm, jako kdybych mu špatně rozuměl.

„Když odstoupíme od svých nároků na tebe, Islanders nám postoupí dvě smlouvy na jejich beky. Nutně potřebujeme posílit obranu a-"

„Takže mě sprostě prodáš?" zasyčel jsem. „To je zatracenej úplatek!"

„To je běžná praktika," pokrčil rameny, jako kdyby bylo všechno tohle v naprostém pořádku, „neprodloužíme ti smlouvu a oni jim taky ne. Vzájemné nabídky jsou většinou pro hráče tvého kalibru dost zajímavé. Vyděláme na tom my, vyděláš na tom ty."

Pod stolem jsem zatnul ruku v pěst a počítal do deseti, abych se uklidnil. Potom jsem pro jistotu počítal ještě jednou. Uvnitř jsem zuřil, cítil jsem se jen jako použitej kus hadru, se kterým uklízečka mrskne do kouta, když už ho nepotřebuje.

„Chci zůstat."

„Je mi líto, Ryane, ale vedení klubu už se rozhodlo. Pokud nepřijmeš tuhle nabídku, uvolníme tě pro draft," řekl nesmlouvavě. „Ber to jako novou šanci."

„Fajn, ať rozhodne náhoda," sykl jsem a ani se nenamáhal mu podat ruku. Sebral jsem se a bouchl za sebou dveřmi. Nechtěl jsem už s nikým mluvit a už vůbec ne někomu něco vysvětlovat. Takže když se ke mně vrhnul Chuck, jen jsem záporně zakroutil hlavou a nechal ho za svými zády.

Měl jsem pocit, jako kdyby mě naramplovali na manťák, plexisklo pod mojí vahou ruplo a já si rozbil hubu, protože bych proletěl skrz. A moji mrtvolu by pak pohodili někam do lesů, kde by se o mě porvali vlci.  

Ryan Oakley by byl minulostí. A já si tak trochu jako duch minulých Vánoc připadal.

Když jsem dusal prázdnými chodbami tréninkové haly k ledu, funěl jsem jak lokomotiva, a kdyby mi někdo v tu chvíli zkřížil cestu, asi bych ho přelomil na dvě půlky.

U plochy jsem sebou fláknul na střídačku a dal si ruce do dlaní. Nedávali mi na výběr. Zatraceně mi nedávali na výběr. Pokud jsem chtěl zůstat v New Yorku, neměl jsem jinou možnost, než přijmout nabídku Islanders. Jakmile mě uvolní pro draft, můžu se na příští sezónu stěhovat na druhej konec Států, nebo do Kanady.

Z chmurných myšlenek mě vytrhly až přibližující se kroky. „Čau, trenére," zamumlal jsem směrem k příchozímu a moje nechuť s kýmkoliv mluvit se asi ztisícinásobila. Toužil jsem jenom po tom, abych mohl mlčet a abych nikoho nemusel poslouchat. Ten hlas, co řval uvnitř mě, byl nesnesitelnej sám o sobě a nepotřeboval jsem slyšet další.

Na rameno mi dopadla jeho dlaň a povzbudivě ho stiskla. „Právě jsem se to dozvěděl," sdělil mi tiše a posadil se vedle mě.

Podíval jsem se na něj. Mračil se a očividně se mu to líbilo asi tak stejně jako mně. „Chci tu zůstat," zopakoval jsem svoji žádost už značně zoufale. Byl jsem přesně jako ten tonoucí, co šmátrá po tom stéblu. A úplně jsem cítil, jak ta tenká, živá rostlinka pod mými prsty praská a posílá mě do horoucích pekel. Teda… do chladné hlubiny, abych zůstal věrný metafoře s vodou.

„Pomůžu ti."

Ta slova na mě zapůsobila, jako kdyby se ten plevel v mojí dlani změnil na pořádný dřevěný bidlo, který na druhým konci někdo držel a vehementně mě tahal na břeh. Skoro jako ve snách jsem se k němu otočil celým tělem a jediné, co jsem byl schopen ze sebe vyrazit, bylo prosté: „Vážně?"

„Vážně," přisvědčil. „Makáš od začátku sezóny, střílíš góly. Tenhle klub potřebuje mladou krev. A když vedení společně dokážeme, že si svoje místo zasloužíš, všechny smlouvy může vzít čert. Do první desítky bodování ti toho tolik nezbejvá, Ryane."

„Kruci, asi mi ze srdce spadnul obrovskej šutr," zafuněl jsem vděčně. „Děkuju."

Zasmál se a párkrát mě chlapsky bouchnul do zad - v překladu: málem mi těma ranama vyrazil dech, ale já se jako správnej borec pouze pobaveně uculil a plakal jen uvnitř. „Ještě mi neděkuj, čeká nás spousta dřiny. Běž domů, dej si dvacet, zaspi tyhle tahanice a navečer tě čekám na ledě."

I přes jeho ujišťování, že mu nemám jakkoliv vyjadřovat slova díků, jsem je ještě několikrát zamumlal a šel splnit do puntíku to, co po mně chtěl.

Nebo alespoň tak vypadal můj původní plán, dokud se neodklonil od reality tolik radikálně, že jsem musel přijít s variantou bé. Ona se totiž ta současná realita taky lišila od tý, na kterou jsem byl zvyklej skoro celej svůj dospělej život.

Možná bych ji mohl rozdělit na dobu před Vicky a s Vicky.

Když jsem totiž vrazil klíč do zámku a poslouchal to dobře známé chroupání, jak se dveře odemykaly, bylo to, jako kdybych přišel do jinýho světa. Každý den, všechny ty týdny, měsíce a roky jsem se do tohohle bytu vracel z tréninku a všechno, co mě přivítalo, byl chlad a ticho. Naučeně jsem pověsil svazek klíčů na malý háček u dveří, shodil z ramen tašku s věcmi a jediné, co na mě čekalo, byl blikající záznamník.

Tentokrát mě do nosu praštila vůně linoucí se z kuchyně, hi-fi věž v mém obýváku byla zapnutá a k mému nemalému překvapení to byl hlas Freddieho Mercuryho, který mě vítal doma.

A potom se objevila mezi futry.

Jen tak tam stála, všechno, co na sobě měla, byl můj starý univerzitní dres, tmavé vlasy nedbale svázané na temeni hlavy, až jí pár pramínků uniklo a zkroutilo se kolem jejího obličeje. Ten zdobil milý úsměv, co donutil moje srdce zrychlit.

„Jak bylo?" zeptala se měkce a její hlas mě pohladil. Trochu nervózně se kousla do rtu a zatahala si za cíp trika. „Nevadí, že jsem tu ještě zůstala? Probudila jsem se a už jsi byl pryč, nechtělo se mi… nechtělo se mi odcházet."

Zakroutil jsem hlavou, abych získal trochu času. „Bylo to fajn, jako obvykle," zalhal jsem tiše, zatímco jsem podstatně ukrojil ze vzdálenosti, která nás dělila. Přejel jsem bříšky prstů po její paži a nechal ji, ať mi vklouzne do náruče. Mohl jsem jí říct pravdu, ale to nebylo něco, s čím by si měla dělat starosti. Nejdřív to vyřeším, nebudu přece fňukat jako malej harant, co se neumí postarat o vlastní problémy. „Odpoledne mám schůzku s někým z vedení reprezentace." Není nad to přece začít dobrou zprávou.

Její rty se mi přitiskly na bradu, než ke mně zvedla oči. „Dostanu dres s tvým jménem?" zeptala se uličnicky. „A vezmu si zlobří uši."

Usmál jsem se na ni. „Ještě jsme se na ničem nedomluvili," připomněl jsem jí.

Sekla po mně zářivým úsměvem. „To je jen otázka minut, Shreku," ujistila mě. „Kdo by tě nechtěl?"

„Je to řečnická otázka, nebo po mně vážně chceš odpověď?" zašklebil jsem se. „Protože jestli jo, nemusím pro příklad chodit daleko." Políbil jsem ji na čelo a propustil ji, abych se mohl probít do kuchyně. „Shrek hlad, Shrek jíst," oznámil jsem jí, zatímco jsem se rozhlížel, co bych zbaštil.

Vic se za mými zády zahihňala. „To si ještě počkáš, teprve jsem ho strčila do trouby."

Sehnul jsem se a přes čisté sklo, jež napovídalo, že se u mě nikdy nepeklo, se zadíval dovnitř na pomalu zlátnoucí koláč. Zaúpěl jsem, když můj žaludek dal hlučně najevo, co si o celé téhle situaci myslí.

Ucítil jsem lehký dotek jejích prstů na svém předloktí. „Když jsi byl pryč, volal tvůj táta," pověděla mi a po předchozí veselosti v jejím hlase nebyla ani památka. Prudce jsem se narovnal. „Nevzala jsem to, zanechal ti vzkaz."

„Pak si ho poslechnu," ucedil jsem a párkrát cvičně sevřel ruce v pěst.

Najednou mi připadalo, že se v mém životě děje nějak moc náhod. Náhod, k nimž sepsal scénář někdo, koho moc dobře znám.

„Ryane, on má určitě jen starost," konejšila mě Vicky a vzala můj obličej do svých dlaní. Zelené oči se na mě zjihle usmívaly. Jen nepatrnou chvíli jsem bojoval s tím, abych jí všechno vyklopil, abych smetl tu její dobrosrdečnost z povrchu zemského, ale nakonec jsem se rozhodl to neudělat.

Nejdřív si to vyříkám s ním. Teprve potom budu hledat posily.

Jo, teprve potom začne přesilovka, tati. A ty budeš ještě hodně litovat, že jsi fauloval.

***

Todd Richards a jeho dva asistenti vypadali jako sympatičtí chlápci a atmosféra u tohohle kulatýho stolu byla dost odlišná od té ranní. Možná za to mohlo to, proč jsem tady byl, nebo to, že mě v břiše hřál dokonalej jablečnej koláč a v mysli jeho ještě dokonalejší stvořitelka. I tak jsem se asi musel dost mračit, protože šéf národního mančaftu na mě povzbudivě kývnul. Vážně asi z toho důvodu, aby rozehnal ten mírně skeptickej výraz, co se mi usídlil v obličeji.

„Líbí se nám tvůj styl hry, Ryane."

„Styl hry dělá trenér," zahučel jsem. A potom se kousnul do jazyka. Nechám si Rangers zkazit celý život, nebo jen den? Proto jsem si dal neviditelný pohlavek a rozhodl se bojovat na opačný frontě. „Těší mě, že jste se mi ozval. Je to pro mě pocta, a pokud si myslíte, že budu týmu co platný, pojedu rád."

„Samozřejmě chápu, že pokud se dostanete do play-off-" začal klidně, zřejmě si myslel, že mi záleží na tom ještě v něčem těm zrádcům z vedení pomáhat.

„Rangers se mnou nemají zrovna plány do budoucna," řekl jsem to konečně nahlas, „takže na mistrák pojedu, pokud mě doopravdy nebudou potřebovat." O čemž jsem pochyboval, i když jsem pro to byl odhodlanej udělat cokoliv. Ale někdy je nutný si nalejt čistýho vína. „Musím sehnat tým, co se mě po sezóně ujme, a neznám lepší způsob, než přijmout vaši nabídku, abych ze sebe dostal to nejlepší a předvedl se."

Přede mě se natáhla pravá ruka. „Todd," představil se neformálně a já mu ji s novým přívalem radosti stisknul.

„Ahoj," zazubil jsem se. „Tak kde začneme?"

Ještě další hodinu jsme probírali všechno od á do zet, což nebylo vůbec na škodu. Zjistil jsem, že tréninková příprava se mi přesně trefila do noty, protože Richards nevynechával ani ranní rozbruslení, a to pro mě, zvyklého vstávat se slepicemi, bylo víc než uspokojující. Dobrá nálada se mě držela, i když jsem sedal za volant, a tak jsem se s nově nabytou sebedůvěrou rozhodl tu záležitost s otcem rozčísnout jednou pro vždy.

Než jsem dojel na předměstí, k bílému domku s udržovanou předzahrádkou, kde jsem si milionkrát rozbil kolena, na město se snesl sníh smíchaný s deštěm. Přehodil jsem si kapuci přes hlavu, než jsem vylezl z vyhřátého auta, a přeběhl k domovním dveřím, na které jsem netrpělivě zabouchal.

Neotevřel mi táta, což mi trochu zkazilo původní záměr se na něj rozkřičet hned na prahu, ale Miss Zlatokopka. Křečovitě jsem se na ni zakřenil. „Marge, čau, je táta doma?" zeptal jsem se a dával si zatracenej pozor na to, abych na ni byl milej.

Margret mi věnovala zářivý úsměv. „Jasně, že jo, je v pracovně. Je fajn tě zase vidět." Její ruka mě lehce pohladila po rameni, když jsem se kolem ní procpal dovnitř. „Mrzelo ho, když ses neozval."

Odfrkl jsem si. „Věř mi, měl jsem k tomu důvod," zabručel jsem. „A teď když dovolíš…" Nechal jsem tu větu schválně nedokončenou a nečekal na její souhlas, protože kdyby mě zdržela ještě o vteřinu delší dobu, mohl jsem jí říct pěkně od plic, co si o ní myslím. A hezký by to nebylo.

Poslední slušnou věcí, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem zaklepal na jeho dveře. Potom jsem je za sebou pořádně zabouchnul, když mě vyzval dál, a nasadil nasupenej výraz, abych mu ten jeho spokojenej úsměv nejlepšího otce roku smazal. „Jak si to představuješ, tati?" vyštěkl jsem. „To nemyslíš vážně, že ne? Řekni mi, prosím tě, že je celý tohle jen špatnej vtip."

„Jak jsem ti řekl na Díkuvzdání, synu, Islanders o tebe doopravdy stojí," pokrčil rameny, „měl by sis toho vážit."

Přidusal jsem ke stolu a zapřel se o jeho desku rukama, než jsem se k němu naklonil. „Byl jsem v Rangers šťastnej!"

„O tom nepochybuju," ujistil mě přezíravě. „Ale potřebuješ se naučit hrát trochu do obrany. Flákáš vrácení se zpátky, tolerujou ti to, ale to je chyba."

Scvakl jsem čelisti prudce k sobě, až mě rozbolely zuby. „Jsem forvard, ne bek," ucedil jsem, „a přesilovky bránit umím. Každej se hodí na něco!"

„Pokud budeš univerzální, pomůžeš mužstvu o něco víc," reagoval klidně.

„Mám plný zuby toho, jak rozhoduješ o mý kariéře. Jsem dospělej, zatraceně. Chtěl jsem zůstat v Rangers, ale tys mě prostě nemohl jednou podpořit, že ne? Řídíš moji budoucnost, jak se ti zlíbí a jak ti to vyhovuje, ale přišel jsem ti říct, že si do ničeho nenechám kecat. Oukej, vrtal jsi do vedení klubu tak dlouho, aby mě pustilo… ale tím jsi skončil, je ti to jasný?" vrčel jsem na něj a v ten moment mi bylo jedno, že to je můj táta. V tu chvíli pro mě byl míň jak cizí.

„Copak to nevidíš, Ryane?" zeptal se a oči tolik podobné těm mým mě propálily skrz na skrz. „Potřebuješ cíl, motivaci a možnost rozvíjet ten talent, co ti byl nadělen. Pán Bůh k tobě byl štědrej, tak to nezahazuj."

Chvíli jsem mlčel, jak jsem vstřebával to, co mi řekl. „Teď mluvíš o hokeji, nebo o Vicky?" zahučel jsem.

Povzdechl si. Takovým tím rodičovským způsobem. Jako kdybych byl idiot, že mi to musí milionkrát zopakovat. Jako kdybych byl dvouletý dítě, co strká prsty do zásuvek. „Nebudu chodit kolem horké kaše, synu," začal, „oboje spolu totiž dost úzce souvisí."

„Takže se mi budeš ještě vrtat v osobním životě? Kontrola toho profesního ti je očividně málo," odfrkl jsem si. Balancoval jsem na tom pomyslném ostří nože. Ještě chvíli a výbuch sopky bude proti mně příjemná událost.

„Musíš se věnovat na sto procent hokeji. To je bez debat. Ta… dívka tě akorát rozptyluje," ujistil mě přezíravě, asi jako kdyby si myslel, že má na mě patent. Jako kdyby si myslel, že ví, co dělá - a co je na tom nejhorší, chtěl si myslet, že ho poslechnu.

Ale to se teda šeredně spletl.

Moje priority v tu chvíli, co mě tlačil do toho, abych Vicky nechal, se totiž dost vyostřily. Najednou bylo krystalově čisté, co v životě chci.

Jo, hokej tam byl taky. V tom měl pravdu, jelikož to tak prostě být muselo. Ale nepochopil, že mě nebaví se vracet do prázdnýho bytu a nudou se kopat do zadku, protože nemám s kým promluvit. S někým, kdo mě má nezištně rád. A máma se ségrou jsou kruci daleko.

Takže jsem se zhluboka nadechl a podíval se mu přímo do očí. Počítal jsem tentokrát jen do tří, abych se ovládl a nezačal na něj puberťácky ječet. „Vicky mě miluje," sdělil jsem mu co možná nejvyrovnaněji, „a rozhodně mi nepřeje nic špatnýho. Ví, co je pro mě důležitý. A podporuje mě. Na rozdíl od tebe."

„Ryane, poslouchej-"

Skočil jsem mu do řeči: „Ne, ty poslouchej." Zamračil jsem se. „Mám po krk toho, jak se mě snažíš vychovávat a sám na nic z toho, co se mi snažíš vštípit, nedbáš. Trvalo mi zatraceně dlouho najít holku, do který bych se zamiloval a která by měla ráda mě bez toho, aby jí šlo o moje peníze nebo slávu. Tudíž jestli si myslíš, že poslechnu tebe, s očividnou krizí středního věku, kterou si vybíjíš na tom, že si koupíš drahý auto a brousíš třicetiletou, který jen jde o tvoje prachy, tak jsi na dost velkým omylu, tati. Řeknu to naposledy - dokud si nesrovnáš vlastní život, dokud se nezačneš zase chovat jako správnej otec, tak mě nech bejt."

Viděl jsem, jak tátovi naskákaly rudý fleky na krku, a věděl jsem dvě věci - za prvé, že na mě začne do pěti sekund řvát, a za druhé, že jsem to byl tentokrát já, kdo strčil ruku do vosího hnízda. Proto jsem, podotýkám značně spokojeně z toho, že jsem se choval já jako dospělej jedinec a homo sapiens sapiens k tomu, se na něj ze svý výšky ještě jednou zahleděl a lehce se usmál.

„Přemejšlej o tom. A až já usoudím, že ses změnil, tak to budu já, kdo kontaktuje tebe, jasný? Jasný. Tak čau," zakončil jsem celý svý vítězný tažení a vypálil z pracovny jako řízená střela.

Tátova nabíječka očividně slyšela ten rykot, takže teď vyběhla na chodbu a chtěla mě zastavit. Zakabonil jsem se na ni takovým způsobem, že radši rychle zacouvala. A jestli mě slyšela slovo do slova… to mi bylo nějak jedno. Byla to pravda a já nehodlal brát ani slabiku zpátky.

Samozřejmě, že můj pocit vítězství se postupem času zakalil. V době, kdy jsem parkoval na konci ulice, kde měli Vicky se Scottym byt, jsem se už kousal do tváří a nebyl si jistý tím, co jsem udělal. Než jsem došel k jejich dveřím, byl jsem mokrý od hlavy až k patě, jak jsem se brodil břečkou na ulici a jiná mi padala z těžkých mraků na hlavu.

V ten moment mi bylo fakt mizerně.

Vychovávat rodiče je děsně těžký.

Když mi otevřela a na chodbu zavanulo teplo jejího bytu, málem jsem se rozklepal úlevou. Voda mi kapala z vlasů a drkotaly mi zuby zimou. Stál jsem tam jak zmoklá slepice - trochu naštvaná, rozhodně rozhořčená a zatraceně v depresi, asi jako kdyby mi někdo vyčóroval vajíčko, který jsem si tak pracně hlídal.

„Ryane?" zeptala se tiše a její starostlivé oči mě sjely od hlavy až k patě.

Roztáhl jsem ruce a zatvářil se jako smutné štěně. Vicky se kousla do rtu, ale ani tak nezastavila smích, který se jí nepodařilo udržet. Chvíli jsem na ni šokovaně zíral, jak se mi tam chechtá, než jsem pochopil, že se to šíří jako nákaza a já se začínám taky usmívat.

„Miluju tě," vyhrknul jsem z ničeho nic.

Zastavila se, jako kdyby do ní uhodil blesk. Úplně se zasekla. Pak se mi vrhla kolem krku, a když se odtáhla, usmála se. „I já tebe, ty zmoklej zlobře. Pojď, usušíme tě."

Samou radostí jsem ji políbil. „Čau, Scotte," pozdravil jsem napůl úst, když jsem zachytil pohyb koutkem oka.

„No nazdar, Shreku. No nazdar. Teď s ní nebude k vydržení, pěkně děkuju," zabrblal pobaveně a nechal nás o samotě.

Jo, tohle bych bral. Jestli by se dalo definovat štěstí, myslím, že by vypadalo nějak takhle.

Alespoň momentálně.

Podkres ke konci kapitoly: ;-)

Moji nejmilejší čtenáři, ohromně se vám omlouvám, že to trvalo tak dlouho, ale tahle kapitola vznikala celou tu dobu, která dělí poslední díl od toho nejnovějšího. Konec minulého školního roku se totiž nesl v duchu zkoušek, státnic a přijímacího řízení, takže když jsem v červenci s celým studijním martyriem skončila, byla jsem vyčerpaná a vystresovaná. A když se mi podařilo konečně se trochu sebrat, přikvačil si to známý spisovatelský blok, který se mě dodnes nepustil. Snažím se s tím šmejdem bojovat, ale jde to ztuha. =D

I proto budu ráda, když mi dáte vědět, že tu stále jste - a pevně doufám, že s vaší pomocí bych se z toho mohla už snad úplně vyhrabat. =)

Děkuju všem těm, kteří na mě nezapomněli a upomínali mě všemi možnými způsoby, že o Ryana, Vicky a Scottyho pořád stojíte. Brzy nashledanou u dalšího dílu. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 28: