OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 10



Icebergs 10Vicky se Scottym se vydávají na nepřátelské území.

10.

Vicky

ZeměvoláHolmesovou: Neuč se, puso. A radši si se mnou pojď povídat.

Jen zběžným pohledem jsem se podívala už nejmíň na dvacátou zprávu od Scottyho a nejmíň po dvacáté jsem ji taky ignorovala. Věděla jsem, že jakmile mu odepíšu, bude po mně chtít detailní popis včerejší schůzky s Oakleym - vteřinu po vteřině. A toho jsem se chtěla vyvarovat. Určitě by ze mě totiž vytáhl i tu část, kdy mi ho na pár momentů bylo líto a cítila jsem něco jako pochopení pro jeho potíže. A pak bych to měla na talíři. Denně. Pořád.

A dělat esej na hodiny dějin umění mi přišlo v tu chvíli jako mnohem lepší nápad.

„Plány na večer?" zeptal se Robbie a s grácií anglického gentlemana se na mě podíval přes rozložené noviny. Redakce The Guardian se proti mně zřejmě spikla taky. Obří titulek na hlavní straně, který dost napovídal o tom, že si Shrek bude muset vybrat angažmá od poloviny sezóny, mi jen připomínalo, že je Ryan taky jenom člověk.

K neuvěření, já vím.

ZeměvoláHolmesovou: Neignoruj mě, stejně se všechno dozvím.

„Ne, ani ne," zazubila jsem se roztržitě a notebook pro jistotu zaklapla. Pod zkoumavým pohledem svého staršího bratra jsem málem přelomila tužku, se kterou jsem si načrtávala jedno z renesančních oken na papír. Ještě nikdy, vážně ještě nikdy, mě ty zelené oči, co máme společné, tolik neděsily. Jako kdyby mi viděl přímo do žaludku.

„Vážně?"

„Jo, sakra. Prostě nikam nepůjdu, jasný? A přestaň dělat, jako kdybys-" začala jsem rozčileně a pak si uvědomila, co říkám a hlavně jak to říkám. Asi jsem to přepískla, ups.

Robbie udělal to nejhorší, co mohl. Sladce se na mě usmál - měl ten výraz, co vám napovídal, že jste už od začátku byli bez šance. „A kam že to nepůjdeš, sestřičko?"

„Fajn, Sherlocku, tohle kolo jsi vyhrál," zafuněla jsem podrážděně, „Oakley mě včera pozval, abych se šla podívat na zápas. A já prostě nikam nepůjdu. Nebudu překračovat jakýkoliv meze. Svoje promiň jsem dostala, nezajímá mě, jak hraje. To si můžu pustit v televizi a nebudu mu nic dlužná."

Můj malý monolog upřímnosti zřejmě na Robina zabral, protože noviny pečlivě složil a pak je hodil na konferenční stolek k mým papírům. Hezky šikovně tak, aby se na mě blonďákova tvář usmívala zpod toho protivného titulku. A lehké bodnutí uvnitř mě, které mi sdělilo, že je to pěkný úsměv, mě donutilo se natáhnout a přimalovat Oakleymu pěkně dlouhý knír a mohutné obočí. Nevypadal lépe, ale už ani nebyl sám sebou, což pohled na něj ulehčovalo.

„Jak malá," mlaskl Robbie, když spatřil můj výtvor. „Řekni mi upřímně, Vic, proč tam nechceš jít?"

Mlčela jsem dost dlouhou dobu, aby si mohl o mé odpovědi udělat obrázek. „Půjdeš tam se mnou?" zaprosila jsem, jako kdyby mi bylo pět a já si neuměla jít říct o kopeček borůvkové zmrzliny do cukrárny u nás v Greenwoodu.

„Bohužel už mám na dnešní večer plány," oznámil mi uhlazeně, protože poslat mě do hajzlu, jakej jsem zbabělec, je pod jeho úroveň. „Ale jsem si jistý, že by se k tobě Scott určitě rád přidal."

„Stejně jste se proti mně všichni spikli," mumlala jsem podrážděně, zatímco jsem znovu otevřela notebook.

ZeměvoláHolmesovou: Umírám zvědavostí. Ozvi se.

ZeměvoláHomesovou: Vicky, dělej.

ZeměvoláHolmesovou: No tááák.

Dr. Watson: Uklidni se, pitomečku. Jsem tady.

ZeměvoláHolmesovou: Jsem na hranici infarktu. To to bylo tak špatný?

Dr. Watson: Ne. Až… až moc… já ti nevím jaký. Takový… divný.

Zeměužsedovolala: !!!

Dr. Watson: Co kdybychom se potkali před Madison Square Garden v sedm? Mám lístky na dnešní zápas Rangers.

Zeměužsedovolala: Budu tam. Přesně.

Dr. Watson. Díky, Scotty.

***

V životě jsem na hokeji naživo nebyla. To je jen pouhé konstatování, protože mě to nikdy netáhlo mezi masy lidí, co se cpou do malých dveří ve snaze dostat se na svoje místo co nejrychleji. Ten klaustrofobický pocit z nedostatku vzduchu a místa není nic pro mě. Už od malička.

Nějak jsem si myslela, že když si se Scottym dáme sraz hodinu před zápasem, bude před arénou vylidněno a my budeme mít čas probrat moji včerejší schůzku na oko. Místo toho jsme se stále snažili unikat téměř fanatickému skandování. Jeho decibely mi dávno musely protrhnout ušní bubínky. Nejednou jsem zatoužila sedět v tureckém sedu u sebe na zemi v pokoji, poslouchat meditační hudbu a povznést se.

Upřímně, jestli přežiju Oakleyho podivný plán, jehož znění je mi zatím utajeno, zřejmě se doopravdy povznesu mezi všechny svaté.

Zatímco jsem svému nejlepšímu příteli tlumočila, jak se mi blonďák snaží dostat pod kůži a brnkat mi na city, abych ho nejspíš litovala a skočila mu tak na tuhle chabou strategii, Scotty mi na tváře kreslil znak newyorských Rangers a psal k nim sedmnáctku. Když jsem se ho zeptala proč, s lehce poťouchlým úsměvem mi oznámil, že tohle číslo nosí Hulk na dresu.

Já věděla, proč jsem mu neměla nic říkat.

Když jsem mu na to odpověděla, že Oakley není nic víc než nafoukanej narcis, nejenom proto, že jeho přezdívka na chatu má kromě jeho jména i tohle číslo, vysmál se mi.

Fakt zbožňuju svoje kamarády a svého bratra. Podporu byste od nich nedostali, ani kdybyste je zabili.

Když Holmesová a Norwood sebrali dost odvahy, aby se procpali společně s opozdilci do haly, a tak našli svá místa, měla jsem nutkání se otočit a zdrhnout. Jo, možná jsem byla strašpytel, díky za upozornění, Scotty, ale já tomu říkám jen zdravý pud sebezáchovy. Ačkoliv je Ryan hokejista, a po každém zápasu na všechno odpovídá reportérům ,no tak určitě´, je to zatraceně chytrej sportovec, co vystudoval vejšku a zřejmě by mě se svojí hrdostí a hýčkáním si svého ega strčil hravě do kapsy. Podceňovat nepřítele se nevyplácí. To věděli už ve starověku.

Když zápas začal, v celé hale to hučelo. I proti tomu největšímu sebezapření, které jsem se ze svého nitra snažila vydolovat, mi začalo prudčeji bušit srdce a do žil se mi očividně vlilo trochu adrenalinu. Celá ta atmosféra byla něčím tak specifická a nezapomenutelná, že bych zapomněla hledat zlobra na ledě. Kdyby mě na něj někdo neupozornil. A překvapivě to nebyl Scott, ale muž sedící před námi ve společnosti nějaké ženy, který si stoupnul a povzbudivě křičel, když se sedmnáctce podařilo proklouznout mezi dvěma obránci Hurricanes.

Na držení jeho těla bylo něco povědomě známého. A na světlých vlasech, ačkoliv už hojně protkaných stříbrem, také tak. Přišla jsem na to až po dvaceti minutách hry, když byla odpískána pauza.

„To je Ryanův táta," zamumlala jsem, když kolem nás s tou mladou holkou procházel. Možná byl zvyklý, že na něj lidi zírají, takže můj rentgenový pohled nezaregistroval. Popadla jsem Scottyho za ruku a táhla ho směrem, kam odcházela blonďákova starší kopie.

V koridorech haly jsem se přitiskla na stěnu u rohu a stáhla Scotta s sebou.  „Co to, sakra, děláš? Zbláznila ses?" dožadoval se mezi hlukem šeptem.

Protočila jsem oči v sloup. „Hraju si na Jamese Bonda. Co sis myslel, debílku?"

Scotty do mě šťouchnul, až jsem málem ze svého provizorního úkrytu s výhledem na pana Casanovu s jeho obdivovatelkou vypadla. „Přemýšlela jsi někdy o tom, proč zrovna má dvě nuly a pak sedmičku?" zazubil se zářivě.

„Mlč, mám povolení zabíjet," sykla jsem a zase se vyklonila. K panu tatínkovi a jeho přítelkyni se přidal muž o trochu mladší. Potřásli si rukama, a podle vážného výrazu v jeho obličeji nesl poměrně znepokojivou zprávu. „Musíme se dostat blíž."

„Jak si přeješ. I když…" dramaticky se odmlčel, „… jako agent jejího Veličenstva by sis měla poradit sama."

„Scotty," zabrblala jsem.

„Sleduj, puso, a uč se," ušklíbl se vítězoslavně, propletl si se mnou prsty a namáčkl se na mě, jako kdybychom spolu chodili. Pak se pomalým krokem, se sladkým úsměvem na tváři, vydal ke skupince. A mě táhl taky. „Nejlepší Bond," vypálil, když jsme byli dostatečně blízko, abychom mohli slyšet my je a oni nás. Vypadalo to, že prostě jen zabíjíme čas o pauze mezi třetinami, ostatně jako každý.

Přemýšlivě jsem našpulila rty. A zaslechla cosi o podepsané smlouvě. „Pierce Brosnan," promluvila jsem, když jsem usoudila, že by přemýšlení mohlo stačit. „Rozhodně největší charisma."

„Já bych si spíš vybral-"

Chucku, tak ho pošli za mnou. Já mu domluvím.

„Jestli řekneš Daniela Craiga, tak tě vydědím!" Svoji větu jsem doplnila rozverným poplácáním jeho paže. „A budu už navždycky silně pochybovat o tvém vkusu."

Pane Oakley, zřejmě to tak bude nejlepší. Poslední dobou se nesoustředí na nic důležitého. A pokud nebudu vědět jeho rozhodnutí do konce týdne, je možné, že o něj kluby přestanou mít zájem.

Bohužel jsem poslouchala onoho Chucka, takže jsem neslyšela Scottyho odpověď. Co? naznačila jsem němě rty. A po očku sledovala toho mladšího z mužů, jak Oakleymu seniorovi potřásl rukou a ztratil se mezi lidmi, jako kdyby tady ani nebyl.

„Řekl jsem Seana Conneryho, Vic," objasnil mi svůj výběr.

„Seana Conneryho? Vážně?" optala jsem se skepticky. „Navždycky tatík Indiany Jonese. Ne James Bond."

„Ty nemáš vůbec uznání pro klasiku," zaúpěl.

Maggie, miláčku, nemusíš se bát. Ryan mě ve všem poslechne. Mám na to svoje metody.

„Já… vím," vypadlo ze mě nakonec, protože jsem musela potlačit nutkání praštit se rukou do čela, abych si z hlavy vymazala všechno to, co jsem slyšela, protože červík lítosti (ten pochybnosti, co mi tak rád hlodal svědomí, mimochodem spal) začal vystrkovat hlavu. „Chudák Shrek," vypadlo ze mě, ačkoliv jsem se to snažila zastavit.

Jestli je to totiž tak, jak to vypadá…

„Půjdeme si koupit radši něco k pití, co ty na to?" zachránil mě Scotty. A já se tohohle hozeného lana ráda chytila. Opustili jsme ten nesourodý pár, a když jsme se stejnou cestou vraceli zpátky, už tam nestáli.

Celou druhou třetinu jsem se kousala do rtu, jak mi ty kusé informace vířily hlavou. Otáčela jsem v prstech kelímek s perlivou vodou a ledem a probrala mě až nadávka z úst Ryanova otce - velmi hlasitá, jak musím podotknout -, když se halou rozneslo, že hráč číslo sedmnáct dostává dvě minuty za nedovolené bránění a blonďák, skoro nerozpoznatelný v dresu a s helmou na hlavě, mířil na trestnou lavici.

Na obrovských čtvercových plazmových obrazovkách umístěných nad ledovou plochou se objevil jeho obličej. A já měla pocit, že se dívám do tváře někomu cizímu. Vážný, soustředěný výraz, s lehkou dávkou zlosti, protože žádný z hráčů si nepřeje být vyloučen, to nebylo to, co jsem po včerejším večeru plném úsměvů a milých frázích čekala.

„Myslím, že pan Oakley potřebuje zchladit," proniknul ke mně Scottyho hlas a vzal mi z rukou moje pití, které z legrace naklonil nad prošedivělou hlavu Ryanova otce.

„Neblbni!" vyjekla jsem s náhlým přívalem paniky, když kelímek naklonil o trochu víc, a rychle se po něm vrhla, ve snaze odvrátit nevyhnutelné.

Ano, správně.

Nebyl to Scotty, kdo nakonec polil muže sedícího před námi.

A ačkoliv jsem se omlouvala milionkrát a po rozhořčeném výkřiku, kdy se po nás otočil skoro celý náš sektor, mě Oakleyho tatínek ujišťoval, že se přece nic nestalo, zabalili jsme to se Scottym pro jistotu těsně před koncem zápasu a radši se uklidili ven.

Tmavovlasý fešák, co mě dnes celý večer doprovázel, se na mě spokojeně ušklíbl, když jsme vyšli do chladného listopadového večera. Nastavil mi dlaň a já ho do ní s mírným povzdechem plácla.

„Uznej, zasloužil si to."

A oba jsme naráz vyprskli smíchy.

Uznávám, zasloužil.

Jen si myslím, že James Bond by to vyřešil s větší grácií. Ještě se mám hodně co učit.

 


Chci Vám všem poděkovat za trpělivost, ale zkouškové bylo a je stále náročné, naštěstí už se blíží prázdniny! A já tak můžu slíbit, že o prázdninách tak dlouho na další díl určitě čekat nebudete. ;-) Taky Vám patří velké díky za Vaše názory, které mi tu pod kapitolami vždycky necháváte - mám z nich obrovskou radost, jsem potěšena, že se tak bavíte, to je stále hlavní účel téhle povídky. =) Budu samozřejmě velmi ráda, pokud mi dáte vědět, co si myslíte i tentokrát. =)

Tenhle kulatý díl bych chtěla věnovat Hance a Tammi! Jednoduše proto, že jsou naprosto skvělé i ve skutečnosti. ;-) Holky, už se těším, až Vás znovu uvidím. =)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 10:

4.
Smazat | Upravit | 01.07.2014 [10:22]

Prostě nejúžasnejší! Emoticon Nejvíc nejlepší jsou ty jejich chety, ty prostě žeru... Emoticon A Scotty? Toho nejde nemilovat! Protože on je táák sladkej... :3
Jejich hra na Bonda Emoticon Emoticon Tomu jsem se prostě musela usmívat! Ryana je mi docela líto, mít takovýho tátu... Nelíbí se i a nemám ho vůbec ráda!
Jako vždy jsem si úžasně početla a moc se omlouvám, že dodávám komentář se spožděním... :)

29.06.2014 [18:27]

ninikSuper Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Kdy bude další? Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 27.06.2014 [23:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Hanka
23.06.2014 [13:28]

Fluffy! Já se tu pochechtávám už od začátku. Mamka se mě vedle z kuchyně ptala: "Copak?" a já odpovídám: "Nic, jenom čtu Icebergs." Emoticon
Je to naprosto dokonale oddechová povídka a já vím, že se budu opakovat asi po milionté, ale vážně se musím smát celou dobu, co to čtu. Hrozně moc mě baví Scotty. :o)
Na druhou stranu, Ryana je mi líto. Otec, který mu plánuje život, si polití úplně a naprosto zasloužil. :o)

Díky, že píšeš tak skvěle, a taky díky moc za věnování. Můžu tě ujistit, že si přesně totéž myslím i já o vás. :o)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!