I sen je realita – 1. kapitola – Cesta • OurStories.cz ~ naše povídky

Kim je plně rozhodnutá Liama najít. Bude však její cesta tak snadná – bez překážek? To se dozvíte v této kapitole.

19.11.2010 (16:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 873×

Byla jsem někde v polovině cesty; zpod kapoty se začalo kouřit. Zajela jsem na kraj silnice a vystoupila z auta. Po zvednutí kapoty mi dým zastínil obličej. Počkala jsem a pak začala prozkoumávat, co se stalo. Kousek ode mě zastavilo auto. Z místa řidiče vystoupil pán asi kolem čtyřiceti let, s knírkem, černými vlasy a uhlíkově zbarvenýma očima. Byl asi o hlavu větší než já.

„Stalo se něco, slečno?“ ptal se. „Potřebujete pomoct?“

„Klekl motor,“ konstatovala jsem. „Nikdy se nevyplácí kupovat stará auta.“ Zuřivost ve mně dosáhla tak vysokého bodu, že jsem vší silou kopla do nárazníku a ten s hlasitým bum dopadl na zem. „No to je fakt bezva!“ povzdechla jsem si. Kopla jsem opět do nárazníku, ještě s větší silou. Odletěl někam do pole, které se rozprostíralo u silnice.

„Potřebuje někam svést?“ ptal se ten muž. Díky tomu nedorozumění s nárazníkem jsem na něj skoro zapomněla.

„Ne, ale i přesto děkuju za nabídku,“ odpověděla jsem pohotově. „Zavolám odtahovou službu a pak najdu ten nárazník.“

„Jste si jistá?“

„Ano jsem.“

„Dobře. Tak nashledanou.“

„Nashledanou,“ opáčila jsem.

Počkala jsem, dokud ten muž nezmizí v dálce a pak jsem z auta vytáhla tašku. Nenápadně jsem přeběhla na opačnou stranu sinice a ukryla se hluboko v lese. Divně to tu páchlo; po vlcích. Pro mě to byl dost neznámý pach, proto jsem z toho byla ještě víc nervóznější. Tašku jsem si zavěsila na krk a proměnila se. Na zem dopadly moje rudohnědé tlapy. Rozběhla jsem se; mé kroky směřovaly směrem k letišti.

Cesta nebyla moc dlouhá. Na letišti jsem byla rychleji, než kdybych jela v autě, ale i vlčí kůže měla své nevýhody. Musela jsem se často přeměňovat, aby mě lidé neviděli, jak jako vlk pobíhám po městě.

Stoupla jsem si do fronty na koupi letenek.

„Jednu letenku na nejbližší let do Vancouveru, prosím,“ oznámila jsem, když jsem se dostala na řadu. Paní nasadila dost umělý úsměv a po chvíli mi letenku neochotně dala. Zaplatila jsem a šla jsem do jedné kavárny, protože mi to letělo až za půl hodiny. Posadila jsem se na barovou stoličku u baru a objednala si minerálku.

To není dobrý nápad jen tak odletět a nikomu o tom neříct! okřikla mě moje druhá část podvědomí s nadějí, že se prostě rozhodnu vrátit. Ale já už jsem tu byla; odhodlaná Liama najít. I když, v něčem pravdu měla.

Z tašky jsem vydolovala mobil a vytočila číslo na moji sestru Amandu.

„Ahoj, tady Amanda!“ ozval se záznamník. „Momentálně nejsem přítomna, takže mi zanechejte vzkaz a nebo mi zavolejte později.“

„Čau Amando, stěhuju se do Vancouveru. Neptej se proč, stejně to už víš. Stačí jen zapojit mozek a zjistíš to. No... takže až budeš moct, tak mi zavolej. Zatím ahoj.“

Mobil jsem zaklapla a schovala do kapsy u džínů. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V kavárně seděly manželské páry s dětmi a jiné zamilované páry. Tohle bych si také přála. Mít rodinu, přítele. Mít Liama.

No tak, vzpamatuj se! okřikla mě druhá polovička mého podvědomí. Liam neexistuje, je jen v tvé hlavě. Vymyslela sis ho!

Nevymyslela! On existuje, hádala se s ní moje první polovička, se kterou jsem tentokrát souhlasila.

On je jen výplod fantazie, nedala se odbýt ta druhá.

Není.

Je. A tečka. A taky je to úplně zbytečné tam jezdit, protože on tam nebude. Nikdy tam nebyl!

Bude a nehádej se se mnou! okřikla ta první tu druhou.

Já se nechci hádat, jen říkám pravdu. On tam nebude.

Jasně že bude! Chceš se vsadit?

Nebude a vsázet se nechci.

Protože by jsi prohrála, vysmála se ta první.

Neprohrála!

Prohrála! Protože on tam bude, řekla klidným hlasem ta první.

Nebude! nedala se odbýt ta druhá a stále tato slova opakovala jako písničku.

„Tak dost! Nehádejte se!“ okřikla jsem je nahlas. Záhy jsem si uvědomila, co jsem udělala. Rychle jsem zaplatila a vyběhla z kavárny. Ti lidé se na mě museli koukat jako na blázna.

„Prosíme cestující letu 56 do Vancouveru, aby se dostavili k nástupišti 21,“ ozvala se hlasatelka. Zamířila jsem k nástupišti. Chtěla jsem být co nejdříve v letadle.

V kapse mi začal zvonit telefon.

„Co se děje?“ ptala jsem se milým hlasem Amandy.

„Co se děje?“ zopakovala s naštvaným tónem v hlase. „Vůbec nic se neděje! Jen to, že se někam stěhuješ. Jinak je všechno v naprostém pořádku!“

„Promiň, ale prostě to musím udělat.“

„Z určitého hlediska to chápu, ale vážně... nemyslíš, že už to přeháníš?“

„Ne,“ odsekla jsem.

„A ten vzkaz... příště to řekni přímo! Musela jsem si ho poslechnout padesátkrát, než mi to docvaklo.“

„Blondýnka se v tobě nezapře,“ poznamenala jsem. Amanda si toho nevšímala.

„Tak fajn, dělej si co chceš, ale musíš mi alespoň někdy zavolat.“

„To je samozřejmost. No... ráda bych si tu s tebou povídala, ale bohužel už mi za chvíli letí letadlo.“

„Dobře, tak ahoj.“

„Čau.“

Za chvíli mělo letadlo přistávat. Celý let jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Možná to byl jen výplod mé fantazie...

Výplod fantazie jako Liam, poznamenala druhá polovička z podvědomí. Ta první tuhle poznámku obešla a mlčela. Což bylo v tuhle chvíli to nejlepší, co mohla udělat, protože bych nemohla strpět další hádku.

Z letadla jsem vystoupila jako první. Ten pocit, že mě někdo sleduje tu stále byl. nemohla jsem se ho zbavit; začínalo to být divné.

„Mlč! Teď půjdeš se mnou,“ uslyšela jsem za sebou hlas a pak mě někdo surově chytil za paži.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování