OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I know, mum, and I'm sorry - Prolog + Kapitola I.



I know, mum, and I'm sorry - Prolog + Kapitola I.Má nová povídka o nástrahách, nepřízních, ale i štěstí života. :) Cate je obyčejná holka, která zatím nepoznala příliš štěstí. Šance, že půjde na vysokou, jak si vždy přála, je téměř nulová. Šance, že do ní její nejlepší kamarád zamiluje, po čemž touží, je ještě menší. A šance, že by se dostala z vlivu své věčně opilé matky, která ji nenávidí, ale bez její pomoci by nepřežila? Nulová... Ale co když? :) Přeji pěkné čtení... koment (kladný či záporný) potěší. :)

Předmluva

Probouzení je každý den stejné. Každý den se musíte přemlouvat, abyste konečně vstali, a když už vstanete, nemáte chuť k ničemu. Nechcete se oblékat a líčit úplně stejně jako den předtím. Nechcete posnídat rychlou a uspěchanou snídani jako tu, kterou jste měli včera. Nechcete nasadit lhostejnou masku na svůj obličej s vědomím, že ji celý den nebudete moci sundat. Až večer.

Den je stejný jako ten den předchozí. Den je stejný jako den následující. A přesto se vždy vyhrabete z postele. I přes tu nechuť, bolest a únavu. Nechcete jít do práce, která vás nebaví, ale musíte, protože máte na starosti rodinu. Nechcete jít do školy, která vám naprosto nic neříká, ale jdete, protože se to od vás očekává. Nechcete žít ve strachu o své povolání, o své blízké. Nechcete žít ve strachu ze špatných rozhodnutí a chyb, které jste udělali, nebo uděláte.

A přesto tak žijete, protože musíte. Protože se od vás víc neočekává. Proto jste odsouzeny žít stereotypní život, protože to tak někdo určil.

Jak dlouho to ale může vydržet?

 

Prolog

Neurčitá barva. Zeleno- hnědá, hnědo-zelená, tmavě modro-zelená, jaká? Nikdy ji nedokážu určit. I když se dívám do zrcadla a pozoruju své oči zblízka. Kdo mi odpoví? Nikdo. Každý řekne něco jiného. Jednoduše. Bez většího zájmu. Zelená. Hnědá. Modrá. Jaká?

Jenže, co když je všechno jinak? Co když se nemám ptát, jakou barvu mají, ale co prozrazují? Jsou smutné. Jsou lhostejné. Jsou zlomené. Stejně jako já. Neexistuje důvod, proč to měnit. Proč si působit další bolest? Je mnohem jednodušší, když vám na ničem nezáleží. Nebolí to, když spadnete. Ten pád si totiž ani neuvědomíte. Jste jako kámen uvnitř slupky. Všechno je nic. A nic je všechno. Víte to vy. Vědí to ostatní. Tak proč se snažit něco změnit?

Jmenuji se Caterine Smith. Kdo jsem? Nikdo. Otázka je, kým budu? Budu život, smrt, nebo něco mezi? Bude mi dovoleno žít? Nebo budu přinucena dále žít mezi životem a smrtí?

Někteří lidé to mají dané. Jako můj bratr. Studuje jadernou fyziku, univerzity o něj projevily nesmírný zájem. Je mu dvacet dva a svět mu leží u nohou. Má přítelkyni, bude se ženit. Neexistuje nic, co by mu nešlo.

Jenže někteří nemají ani štěstí a ani potřebné geny na to, aby mohli zazářit jako můj bratr. Jejich příkladem jsem já. Existence, která dennodenně vydělává peníze a zároveň chodí do školy. Osoba, která denně naspí maximálně čtyři hodiny, sní dva rohlíky a začíná být unavená. Tahle osoba se pomalu, ale jistě sune na okraj propasti žití.

Mám okolo sebe utáhlé řetězy tajemství, které nesmím nikdy vyzradit. To, že je má matka alkoholička. To, že má otec milenku o dvacet let mladší, než je matka. To, že nechci žít.

Je mi osmnáct let, jsem v maturitním ročníku. Šance, že podám přihlášku na jakoukoliv univerzitu, je téměř nulová. Mám povinnosti a matka mi je den co den připomíná nad sklenicí vína či něčeho tvrdšího.

Nikdy nesmím zapomenout. Nikdy mi to nebude dovoleno.

Když jsem byla menší, když jsme všichni byla jedna šťastná rodina, věřila jsem, že svůj život prožiju naplno, že budu šťastná. Jedná velká pohádka. Jenže můj konec není šťastný. A ani nebude. John Lennon kdysi řekl: „Na konci vše dobře dopadne, a pokud to nedopadlo, pak to ještě není konec.“ Ráda bych tomu věřila, jako kdysi. Jenže teď už je příliš pozdě. Na cokoliv.

Každý den funguje asi takhle. Táta vstává ve stejný čas jako já, v pět ráno. Sní snídani, kopne do sebe kafe a odchází do práce. Připravuju snídani pro mou matku, myju nádobí po tátovi. Snažím se dohnat naučení slovíček na angličtinu. Jdu vzbudit matku se sklenicí vody a brufenem. Matka se nasnídá. Jde se obléct, dát se do pořádku. Myju nádobí po matce. Snažím se doučit slovíčka. Popadnu rohlík, tašku a matku a pospíchám do matčiny práce. Poté do školy. Po škole jdu do klubu. Pracuju jako servírka, ale mojí hlavní náplní je tanec. U tyče. Nejsem na to zrovna pyšná, ale vydělává to důležité peníze, které rodina potřebuje. Navíc je to jedna z mála prací, kde můžu pracovat, nemám dokončenou ani střední, nemám zrovna hodně pracovních příležitostí.

V klubu skončím většinou okolo jedné, dvou ráno. O půl hodiny později jsem doma. Hodím klíče na stůl, zamknu a jdu do obýváku. Odnesu první flašku. Vodka. Druhou. Vodka. Pak odnesu matku. Po minutách vzpírání se ji omyji, co to jde. Uložím ji do postele.

Poklidím po domě. Začnu se učit. Většinou usnu nad učebnicí u stolu. Někdy mě vzbudí otec, který přijde domů, někdy mě nevzbudí, protože domů nepřijde. Vlastně ho vidím tak jedno ráno týdně. Prakticky už tu vůbec nebydlí. Má novou rodinu. K nám chodí jen z principu.

Nejhorší den je sobota. V klubu to ukončím okolo páté ráno. Přijdu domů. Jdu do obýváku. Moje matka je opilá, ale přesto bdělá. Pokaždé radím sama sobě, nedívej se jí do očí. Nedělej to. Přesto to udělám. Pokaždé.

Nikdy nezapomenu na to, když jsem poprvé uviděla ten lesk v jejích očích. Nebezpečný. Krutý. Nenávistný. Mnohem horší ovšem bylo, když jsem ho viděla podruhé. A věděla jsem, že ta nenávist patří mně.

Pokaždé se mi zadívá do očí a ohrne opovržlivě ret. „Je to tvá vina. Všechno tohle. Tvůj otec mě miloval, dokud ses nenarodila ty a neodehnala si ho. To kvůli tobě. Tvůj bratr, ach, můj Sam, byl vždycky ten nadaný. Dokonalý. A pak jsi přišla ty. Nula. Naprostá nula. Takové zklamání. Hned, jak tě otec uviděl, jsem poznala, že je z tebe zklamaný. Hned. Je to tvoje vina, Katarino. Jenom tvoje. Takže žij s tím, že si nám všem zničila život. Mně. Otci. Samovi. Všem!“ naříká pořád dokola. Dřív… to bolelo. Když to však slyšíte po sté, po tisící, vaše srdce ochladne na bod mrazu a ještě víc. Zničila jsem život třem lidem. Dva z nich však našli cestu zpátky. Sam odjel na vysokou nejdál, co to šlo. Vidím ho pouze na Vánoce. A otec se tu ukáže jednou týdně v době, kdy matka ještě spí. Nevyčítám jim to. Ani nemohu. Nemám na to právo.

Je už jen otázka času, kdy se otec pevně rozhodne a přestěhuje se ke své milence natrvalo. Potkalo ho štěstí a já můžu upřímně říct, že je to jedna z věcí, která mě nenechává chladnou. Z celého svého téměř mrtvého srdce mu to přeji. Opravdu.

Řeknu tedy to jediné, co dokáže matku uchlácholit: „Ano, já vím, mami. A je mi to líto.“

 

Kapitola I.

Tohle se stalo mým zlozvykem už v dětství. Sledování hvězd. Skrz střešní okno až do oblak. Ukázal mi to Sammy. Dlouho jsme jen leželi, dívali se na hvězdy a povídali si. Dokonalý bratr se sestrou.

Víte, proč mi to ukázal? Když jsem byla malá, šíleně jsem se bála tmy, nemohla jsem usnout. Ani nevím, jak na to Sammy přišel, každopádně jednou v noci přišel a pomohl mi. Řekl mi, že hvězdy tu jsou pořád, že na nás svítí a ukazují nám směr, že by mě nikdy nenechaly tmě. Nenechaly by mě samotnou. Řekl, že tu budou pořád stejně jako on.

A teď je za oceánem a já jsem tu sama. On hvězdy teď ani nemůže vidět, protože v Oxfordu je právě teď poledne.

Mrknu doleva na hodiny. 03:21.

Měla bych spát. Nejde to. Zavřu oči.

04:00

Jak dlouho budu mít sílu žít dál?

04:01

Chtěla jsem jít na vysokou, stát se doktorkou a být šťastná.

04:02

Místo toho jsem striptérka.

04:03

S matkou alkoholičkou.

04:04

Jsem v koncích.

04:05

Musím spát!

04:06

Spi!

04:07

Nepřemýšlej! Prostě spi!

04:08

 

Upřímně, neexistuje nikdo v naší škole a ani nikdy neexistoval, kdo by si dovolil přijít pozdě na hodinu pan Fostera. Postarší učitel, s kalhotami až po prsa, bílými vlasy a přísným pohledem – náš učitel matematiky. Pokud máte příliš velkou absenci, do dalšího ročníku neprojdete. Pokud máte průměr čtyři a výše, k maturitě vás nepustí. A pokud přijdete pozdě na hodinu, můžete se postavit rovnou k tabuli, aby vás pan Foster mohl ukamenovat matematickými rovnicemi, nerovnicemi, nebo výrazy, které máte teprve probírat. Jinak řečeno, pokud nemáte IQ vyšší než sto padesát, odejdete s nedostatečnou, ostudou a lítostí ostatních žáků.

Inu, lítostivě se na mě mí spolužáci dívali už teď.

„Smith,“ zamračil se na mě a kývl k tabuli. S lehkým výdechem jsem si položila tašku ke stěně, posunula se pár metrů blíže k tabuli a uchopila křídu.

Už když mi začal diktovat, věděla jsem, že to nebude dobré. Matika mi většinou celkem šla, ale poslední měsíc jsem většinou usnula na lavici, než že bych vnímala starého pana Fostera.

Když jsem dopsala to, čemu jsem chtěla říkat výsledek, pan Foster se zvedl, zamračil se ještě více, přiblížil se ke mně.

„Sednout,“ řekl přísně, zapichoval do mě oči, dokud jsem si nesedla a pak začal vykládat dál, Trochu mě překvapilo, že mě z toho nechal vyváznout tak lehce.

Když jsem se však chtěla vytratit po zvonění pryč ze třídy společně s ostatními žáky, kývl, ať přijdu k němu. Takže se poučení asi nevyhnu.

„No, Smithová, myslím, že by ses měla méně kroutit u tyče a zkusit trochu méně spát na mých hodinách,“ řekl ke mně tiše. To, že tančím u tyče, věděla část učitelského sboru, hlavně ta mužská, ovšem studenti to nevěděli. Ředitel mi jasně vysvětlil, že chápe mé důvody, proč to dělám, ale že nechce, aby se tato zpráva šířila po škole, vrhalo by to stín na pověst školy. Vyhovovalo mi to. Takže kromě pár učitelů to věděl pouze můj nejlepší kamarád Michael.

„Snažím se, ale poslední dobou to není tak jednoduché,“ prohlásila jsem tiše. Zadíval se mi do očí, měl šedomodré oči, přísné, ale chápavé. Pan Foster vlastně nebyl zase tak špatný, je přísný, to ano, ale díky tomu látku naučí, a pokud nejste vyloženě lempl a máte k němu trochu respektu, nepřišpendlí vás jako motýla ke zdi.

„Podala jste už přihlášku na vysokou?“ zeptal se mě. Chtěla bych, bože, jak moc bych ji chtěla podat. Ale…

„Nevím, jestli ji vůbec budu podávat,“ odpověděla jsem popravdě.

Překvapeně zamrkal. „A kam se poděl váš sen stát se doktorkou?“ zeptal se mě znovu zvědavě.

„Spolkly ho problémy běžného života a můj pesimismus,“ zamumlala jsem.

Na chvíli se odmlčel a podíval se z okna.

„Víte, učil jsem vašeho bratra, úžasný člověk,“ začal. A je to tady, bude přede mnou vychvalovat mého bratra a poté se mě zeptá, proč nejsem trochu jako on.

„Chytrý, vtipný a pohotový, dokonalý člověk, řekl bych,“ pokračoval. Jo, a to já přesně nejsem.

Podíval se na mě. „Ale to vy jste taky, má milá,“ prohlásil nakonec a já zaraženě zvedla pohled. Nevím, jestli si ze mě dělá legraci, nebo ne.

„Navíc máte smysl pro praktičnost, loajalitu a štědrost. Váš bratr se chová občas poněkud sobecky, a to je něco, v čem nad svým bratrem na plné čáře vynikáte,“ dodal a zadíval se mi do očí.

„Ale něco takového neuplatníte v běžném životě, na to už nikdo nehraje v téhle době,“ řekla jsem tiše.

Usmál se. „Ano, nikdo na to nehraje, ta máte pravdu. A proto… je to tak vzácné,“ prohlásil jistě.

„Pane Fostere, já nevím, kam tím míříte,“ zamumlala jsem zmateně.

„Slečno Smithová, Cate. Mířím tím tam, že by byla škoda zahodit váš uskutečnitelný sen, kvůli pocitu méněcennosti. Jste chytrá, obětavá a umíte pracovat rukama, mohla byste zachránit spoustu lidských životů. Popřemýšlejte o tom.“

Mohla byste zachránit spoustu lidských životů. To je přece to, co vždy chtěla. Ale co matka?

„Alespoň jednou se nechte zachovat sobecky a udělejte něco pro sebe samu. Podejte tu přihlášku,“ uzavřel a kývnul na mě, že můžu jít.

Nevím, co si o tom mám myslet. Nemůžu zapnout ze dne na den jen tak svou sobeckost, poslední čtyři roky se starám o matku, pokud bych odešla na svou vysněnou universitu, za předpokladu, že bych se tam dostala, matka by tady zůstala naprosto sama, a v téhle fázi by se sama o sebe nepostarala. Nevím, jestli by umřela dřív na hlad, vyčerpání nebo otravu krve alkoholem.

Navíc jsem zameškala celkem dost učiva v posledních dvou letech. Takže na stipendium bych mohla tak trochu zapomenout, můj prospěch není zrovna nejlepší.

Zkusit to ovšem můžu. Kývla jsem si na souhlas. Ano, podám přihlášku a zkusím to, nemusím se tam vůbec dostat. A pokud ano, budu to řešit poté, ne teď.

Mike na mě čekal před třídou. „Co ti chtěl?“

„Zřejmě mi vysvětlit, že už to není to, co to bývalo,“ usmála jsem se na něj a on na mě. Společně jsme vešli do třídy.

Ve chvíli, kdy jsem vkročila do třídy, jsem vrazila do pana Jacksona, učitele historie – čilého čtyřicátníka, který náš podnik navštěvuje poměrně často.

„Aaa, Smithová, zabloudila jsi sem? Nebo spíš zatančila?“ zasmál se opovržlivě. Tak tenhle učitel mě neměl vůbec rád. Nepamatuji si, jestli to tak bylo dřív, než jsem ho odmítla obsloužit v našem baru u tyče, každopádně od tohoto incidentu mi dával svou nenávist dost jasně a často najevo. Nejlépe před obecenstvem.

„Ne, nezabloudila, třídu historie tu máme ještě pořád jenom jednu,“ usměju se mile a obejdu ho.

„Dej si pozor, Smithová, abys nezabloudila také k tabuli,“ zavrčel a odešel.

„Dneska už podruhé,“ zamumlala jsem si pro sebe a sedla si do poslední lavice.

Mike si sednul hned vedle mě. „Ty máš na sobě snad výstražný terč pro učitele,“ podotkl.

Jenom jsem kývla. Bočně jsem pohlédla na Mika, který se mračil do sešitu. Už dávno jsem si přiznala, že ho miluju, ale nikdy jsem si nebyla jistá o jeho pocitech ke mně. Být jeho nejlepší kamarádkou však bylo něco, co jsem nechtěla obětovat do doby, kdyby on chtěl něco víc.

„Co?“ zeptal se Mike.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. „Nic.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I know, mum, and I'm sorry - Prolog + Kapitola I.:

06.12.2015 [1:35]

Ahoj, super poviedka ma veľmi zaujala. Emoticon Kedy bude nová časť?

7. blacky
27.11.2015 [8:18]

Čítala som to už včera, a je to celkom zaujímavé. Hrdinka to bude mať ťažké. Aj keď mi tí jej profáci budú asi pekne piť krv. Nenávidím dospelých ľudí, čo sa chovajú horšie ako odmietnutý adolescent.

Ale som zvedavá, čo s tým príbehom urobíš a kam to všetko povedieš.

Takže pri ďalšej na videnou. Emoticon

6. sunshines
24.11.2015 [17:42]

Zaujímavé Emoticon
A pútavo napísané Emoticon už sa teším na ďalšiu kapitolku Emoticon veľa inšpirácie prajem Emoticon

5. Pája S.
23.11.2015 [22:28]

tak uvidíme jak se to bude odvíjet dál Emoticon ale zatím velmi dobře napsané Emoticon

4. Ealex přispěvatel
23.11.2015 [22:07]

EalexDěkuju moc, holky :) Abych řekla pravdu, d otřepanosti by to mělo mít daleko :) Ale nechte se překvapit :)

3. hanka
23.11.2015 [21:59]

Taky se mi tato povídka líbila a těším se na pokračování. Emoticon Emoticon

2. Trisha přispěvatel
23.11.2015 [17:47]

TrishaPútavé čítanie, zaujala ma hlavná hrdinka aj celkovo tvoj štýl. Dúfam však, že aj keby to mal byť happy end, ktoré mám najradšej Emoticon Emoticon Emoticon , nebude to také, že všetko sa jej zrazu splní, ale že to bude komplikovanejšie, možno, že sa časom niečo zmení, niečo nie a tak... chápeš, aby to nebol ten otrepaný príbeh, ktorý vopred vieme ako skončí, ale aby to bolo skutočne originálne.
Vydarená časť. Držím palce ďalej.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Sanny
23.11.2015 [17:12]

Pekna kapitola. Drzim holke palce Emoticon
Tento pribeh mi niekoho pripomina a preto som ho s takou chutou precitala. Tesim sa na dalsiu kapitolu Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!