OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězdy nespočítáš 5. kapitola

11.03.2016 (12:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 942×

DANIEL SIELDS

„Nečekal jsem, že to přijde tak brzo,“ šeptl jsem.

„Promiň,“ vyjekla Jadzia a objala mě. Přivinul jsem si ji k sobě, ale potom jsem se prudce odtáhl.

„Udělal jsem asi pitomost. Vůbec jsem se do tebe neměl zamilovat. Jsi přece zasnoubená, sakra! To já bych se ti měl omlouvat…“ Vypadlo to ze mě tak rychle, že jsem si ani nerozmyslel, co vlastně říkám. Tato slova mě drásala už dlouho. Věděl jsem, že je to pravda, věděl jsem, že zvyky jejího lidu budou jednou důležitější než já. Všechno jsem to věděl, ale nepřipouštěl jsem si to. Nechtěl jsem ji ztratit… Ale teď to přišlo, a mně nezbylo nic jiného, než jednat. Dříve, než stačila něco namítnout, jsem se otočil na podpatku a zmizel. Nechtěl jsem čelit jejím slzám, jejímu zklamání.

Ještě ten večer jsem se opil. Ne nikde v baru, kde by mě každý viděl. Hezky doma, sám. Nikdy jsem neměl potřebu se opíjet, až do teď. Ráno jsem se vzbudil v koupelně, ve vaně. Absolutně netuším, jak jsem se sem dostal. Každopádně jsem si dal sprchu a chtě nechtě se vydal do práce. Po cestě jsem potkal trafiku a dostal jsem šílenou chuť na cigaretu. Nesměle jsem přešel ke stánku a balíček si koupil. Roztřesenýma rukama jsem ho otevřel, vytáhl žváro a přivoněl si k němu. Hlavou se mi prohnaly roky staré vzpomínky. Dříve jsem kouřil, ale kvůli ní jsem přestal. Ten zápach jí vadil. Pro ni jsem byl tehdy ochotný se zbavit všeho… Zkušeným pohybem jsem si cigaretu vhodil mezi zuby. V tu chvíli mi došlo, že si nemám čím zapálit. V uniformě jsem sirky ani zapalovač nosit nemohl. Bylo to proti pravidlům. Proto jsem se, trochu trapně, vydal znovu do trafiky. Slečna za okénkem se na mě pobaveně ušklíbla. Raději ani nechci vědět, co si myslela… Potáhl jsem a vyfoukl kouř. Žár mi spaloval plíce a pro mě to bylo jako orgasmus. Nesmírná úleva po tak dlouhé době. Cestou do práce jsem vykouřil ještě dvě cigára a po službě jsem si koupil další balíček…

„Co kdyby ses stavil o víkendu a přespal u nás? Tátovi už se stýská,“ navrhla mi matka do telefonu.

„Já nevím,“ zamručel jsem. Moc se mi za našima do Richmondu nechtělo. Cestu bych přežil, ale mamka by jistě poznala, že je něco v nepořádku, a jistě by chtěla, abych se se svými problémy svěřil otci Prestonovi. Jenže Bůh teď není ten, kdo by mi mohl pomoci…

„Rosiie tu bude taky. Věřím, že bys jí tím udělal velkou radost,“ pokračovala v přemlouvání. Rosiie byla má sestra. Mám celkem čtyři, ale s Rosiie jsem si nejbližší. Mé sestry se odstěhovaly na sever. Lucy, nejstarší, mrzne v Kanadě s manželem a dvěma dětmi. Emily žije na Aljašce s přítelem. Je botanička a nesmírně zažraná do své práce. Tvrdí, že na děti bude čas až po práci. Matka ji za to pořád peskuje. Potom je tu Mary. Ta žije až v Evropě. Moc o ní toho nevím, jen že je vdaná, a myslím, že se jí má narodit dítě. A nakonec Rosiie. Ta studuje právnickou fakultu v Columbii. No, a já jsem tady vlastně ani nemusel být. Ale co už, když na mě naši zadělali, modlili se, abych byl kluk. Nevím, jak táta, ale máma se jistě modlila. Nesmírně ráda chodí na mše do blízkého kostelíku, kde káže právě otec Preston. Táta říkal něco o tom, že byla v kostele, když jí praskla voda…

„Tak dobře, přijedu,“ souhlasil jsem nakonec a položil sluchátko.

Byl už večer, když jsem zazvonil u domovních dveří na místě, kde jsem vyrůstal. Otevřelo mi kudrnaté zrzavé stvoření a hned se mi vrhlo kolem krku.

„Rosiie,“ vydechl jsem přidušeně.

„Zdarec, brácho,“ vyhrkla, když mě pustila. Přeměřila si mě zkoumavým pohledem. Nadechla se, aby něco řekla, ale to už se za ní objevila další zrzavá hlava v podobě mé matky. Rychle pusu zaklapla a ustoupila matce, aby mě mohla obejmout…

Seděli jsme u večeře. Máma udělala kuřecí na víně. Tak dobré jídlo jsem pěkně dlouho nejedl. Co se týče vojenské kuchyně, věděl jsem svoje…

„Jak se ti daří v práci?“ zeptal se mě otec, vysloužilý plukovník v záloze. Jeho jméno bylo v komplexu docela známé. Byl v první pozemské výpravě na Zartu. Málem tam přišel o život. Vyprávěl mi ten příběh často…

„Tak normálně,“ pokrčil jsem rameny.

„Jak normálně,“ ušklíbl se. „Pracuješ mezi mimozemšťany, proboha!“

„Jenže to jsou povětšinou vědci a já jsem voják,“ bránil jsem se. Otec si povzdychl.

„A co Taira, královna, viděl jsi ji?“

„Ano, nedávno byla v komplexu. Často jsem býval v jednotce, která ji hlídala.“

„Taira se nechávala dobrovolně hlídat, ano?“ zeptal se nevěřícně táta.

„Spíše bych řekl, že neměla na vybranou.“ Táta se uchechtl.

„Až příště bude na stanici, musíš mi zavolat. Dlouho jsem ji neviděl…“

„A taky jsem se setkal s její dcerou, Jadziou,“ pokračoval jsem. Samozřejmě jsem neměl v úmyslu říct rodičům, že jsem se zamiloval do zartské princezny.

„Co ta tam dělala?“ ptal se táta dál.

„Dlouhou dobu tam teď pracovala s vědci. Na nějakém novém projektu…“

„Pracovala? Proboha, kolik tý holce je?“ skočil mi do řeči.

„Je starší než já, víc nevím,“ lhal jsem. Bylo jí šestatřicet, věděl jsem to přesně…

„Viděl jsem ji naposledy, když jsi ty chodil do první třídy, a to byla ještě malá slečinka…“

…

„Zase kouříš, že jo?“ ozvala se za mnou Rosiie, právě když jsem si oplachoval obličej nad umyvadlem v koupelně. Byla snad jasnovidka, nebo co. Fakt tu holku nechápu.

„Jo,“ zahuhlal jsem do ručníku, kterým jsem si utíral obličej.

„Proč?“

„Nevím,“

„Změnil ses…“

„Jsem furt stejný.“ Náš rozhovor byl velmi stručný až do doby, než má velmi všímavá sestra vyslovila toto:

„Je v tom nějaká ženská, že?“ Vyrazila mi tím dech. Jo, je v tom ženská, a ne ledajaká. Je mimozemšťanka a dokonce princezna. A abych nezapomněl, je zasnoubená!

„Možná,“ přitakal jsem. Rosiie přikývla a odešla. Byl jsem rád, že víc nevyzvídala.

I má matka si všimla, že se chovám jinak. Prý jsem zamlklý a chodím jako tělo bez duše. O kouření naštěstí netušila. Za to bych asi cenu syna roku nevyhrál. Také si přeje, abych s nimi šel v neděli na mši. Prý mi Bůh s mými problémy pomůže…

Nakonec jsem seděl vedle Rosiie a táty na tvrdé kostelní lavici. Nevěřil jsem, že mi Bůh přinese úlevu od mých problémů. Šel jsem víceméně z nostalgie. Kostelíček mi připomenul mé dávno ztracené dětství…

„Nadporučíku Sieldsi!“ zavolal na mě kapitán Truetman. „Přiletěl jeden raketoplán ze Zarty. Musíme zajistit cestující. Pojďte se mnou prosím.“ Poslušně jsem se vydal za ním. S pár dalšími kolegy jsme stáli na ranveji a sledovali raketoplán, který právě přistával. Vedle mě se zničehonic objevil admirál Gorret. Poklop raketoplánu se otevřel a lidé začali vystupovat. Bylo jich pět, já však vnímal jen jednu osobu. Osobu, kterou bych zde čekal ze všeho nejméně…

„Vítejte zpět na Zemi, princezno,“ pozdravil ji admirál. Já stál jako přikovaný a zíral na ni. Na její blonďaté vlasy, vlnící se ve větru. Vždy mě nesmírně fascinovaly. „Věřím, že si jistě chcete odpočinout, a proto si předtím vezměte den volna. Tady nadporučík Sields vám bude jistě rád dělat společnost…“

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy nespočítáš 5. kapitola: