OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 25. kapitola

25.03.2018 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1363×

Pro jednou jsem neměla hlad, ale když Tom vyložil všechno, co přivezl, na talíře a rozmístil na stole, vůně teplého jídla mi rozdráždila žaludek. Nandali jsme si, na co měl kdo chuť, a sedli si v tichosti naproti sobě ke stolu.

Přes stažené hrdlo se mi špatně jedlo, ale brzy to povolilo. Měla jsem chuť nalít si víno, ale dneska stačilo. Místo toho jsem si naplnila sklenici nachlazenou colou a s talířem vedle sebe se uvelebila nohama na židli mezi mnou a Tomem.

„Jak ses s tímhle dokázal vypořádat?“ zeptala jsem se ho po chvíli. „Vždyť to je jak atomovej nálet na mě a mou rodinu. Na můj život.“

Polkl plnou pusu tortilly s masem a pokrčil rameny. „Musíš si to přestat brát osobně. Oprostit se od toho.“

Povrtala jsem se vidličkou v nudlích. „Jak to nemám brát osobně? Kdyby se naváželi jen do mě, dokázala bych to skousnout. Ale proč i ostatní? Proč rodina?“ Znechuceně jsem zavrtěla hlavou. „Kam až to může zajít?“

„Expřítel, kamarádi ze školy, spolupracovníci, ženská z krámu, kde nakupuješ. Sama jsi určitě někdy četla drby o celebritách, a tam se to tímhle jen hemží.“

Měl pravdu. A to mě štvalo. Ne kvůli němu, byla jsem ráda, že mi nemaže med kolem pusy, ale že tohle všechno mě nejspíš čeká a nemine. A já netušila, jak se s tím srovnat. Kdo se s čím vytasí, jaké fotky dá k dobru, které nemilé historky z minulosti mě znovu po letech dostihnou.

„Takže ty na tyhle články nedáš?“ zeptala jsem se opatrně.

Usmál se, uculení pusou plnou jídla bylo tak sladké, milé, k zulíbání.

„Bojíš se, co na tebe vytáhnou? Že se mi kvůli tomu znelíbíš?“

Nebul. Hlavně nebul!

Zhluboka jsem se nadechla.

„Jo, tak nějak. Některý věci by se ti líbit nemusely a jiný můžou novináři překroutit do stejnýho výsledku. Že otevřeš noviny nebo časák a dočteš se nějaký… já nevím, cokoliv, ale že nás budou štvát tak dlouho, až to nedáš a vrátíš se ke Catherine.“

„A podívej se na to taky z druhý strany – budou nás štvát tak dlouho, až to vzdáš a radši se se mnou rozejdeš, než abys tohle snášela.“

Cože? Fakt to řekl?

„Jako že tě opustím kvůli tomuhle humbuku? Děláš si prdel?“

Hned mě zamrzelo, co jsem řekla, ale vylítlo to ze mě dřív, než jsem se nad tím pořádně zamyslela.

Rozmáchl se vidličkou, naštěstí bez nabodnutého jídla, ve vzduchu. „Ne, nedělám. Já v tom žiju už léta, vím, co novináři dokážou. Už jsem se dávno obrnil, kašlat na to. Jasně, přečtu si to, ne že ne, ale spíš abych byl v obraze. Ale ty ses zatím s něčím takovým nesetkala. A věř, že s nálepkou té, která odvedla těhotné celebritě manžela, to bude masakr.“

Mám ráda upřínost. Cením si jí. Fakt.

Ale vocamcaď pocamcaď.

Ztěžka jsem polka další sousto a narovnala se, jako bych měla čelit přílivové vlně. Ne že by to vlastně bylo jiné. Jen doufám, že výsledek bude jiný, než u té vody.

„Tak povídej. Jak se chovat? Na co si dát pozor? Co říkat a co ne?“

Pousmál se jedním koutkem, což jsem na něm naprosto zbožňovala.

„Pilná školačka se chce připravit na zápis do vyšší dívčí?“

Otevřela jsem překvapeně pusu, abych se ohradila, ale pak mi to v hlavě přecvaklo, a já se potměšile ušklíbla.

„Ano, pane učiteli. Prosím, pomůžete mi s přípravou?“

Proč kupovat kočkám kapsičky, když si můžou pošušňat na jídle, které po nás zůstalo na stole?

Sex je fakt lék na všechno. I na úzkost.

Přivstala jsem si, abych se trochu namalovala. Tím, že to nedělám moc často, tak praxe trochu pokulhává. Respektive rychlost, jakou jsem schopná se zkulturnit. Takže jsem teprve končila, když jsem zaslechla chrčení kávovaru v kuchyni.

Stál u linky jen v modrých boxerkách, a jak se natahoval do poličky pro hrníčky, zatnul půlky a…

„Slintáš hodně?“ ozval se, stále zády ke mně, když vytahoval hlavu ze skříňky.

„Budu víc, až se sehneš do ledničky.“

Otočil se ke mně a… Bože, byl nádherný. Nejen fyzicky, ale to, jak se na mě usmíval, způsob, jakým se na mě díval… Nalilo mi to zas trochu odvahy do žil.

Zvládnu to. Kvůli němu se klidně poperu s celým světem!

Když jsme se nasnídali, já se balila do práce a Tom zase do Londýna. Sešli jsme se v předsíni, trochu těsné pro dva lidi stojící u sebe, ale o to lepší to bylo. Obul se vedle mě, pak se narovnal a vzal mou tvář do dlaní.

„Jsi krásná i bez šminek.“

„Jsi krásný i bez oblečení.“

Široce se usmál, přeci jen, chlapský ego nepředelám. Pak ale trochu zvážněl, až jsem se zděsila, co z něj zase vyleze za ťafku.

„Ať novinářům řekneš cokoliv, ať uděláš cokoliv, ať na tebe vyplave z minulosti cokoliv, budu stát na tvojí straně. Miluju tě.“

Tvl, americká slaďácká romantika v mojí předsíni.

Kdo by za tohle nebojoval do posledního dechu?

„Taky tě miluju.“

Poslední pusa a už byl na verandě a já zamykala.

Došli jsme spolu až k silnici, kde jsme se měli rozdělit, protože Tom měl auto o dvě ulice dál a já šla na druhou stranu, když mě k sobě přivinul ještě pro jednu pusu, a pak mě konečně pustil. Už jsem s připitomělým výrazem chtěla vyrazit pryč, když mě ještě rychle chytil za ruku.

„A brouku?“

„Hm?“

„Doporučuju zamknout si popelnici, jestli ji hodláš nechávat u silnice.“

Vykulila jsem na něj zděšením oči, protože mi tohle předtím absolutně nedocvaklo, že by se mi v ní mohli ti supi třeba hrabat, ale Tom mi jen poslal vzdušný polibek, zahnul na polní pěšinku, spojující mou slepou ulici s tou před námi, a byl pryč.

Cha, vidlák se učí chodit ve světě celebrit.

Nádech, výdech. A hurá do práce. 

Šok číslo jedna. I když jsem přišla dřív, všichni už byli v práci včetně kuchařů. Šok číslo dvě, před dveřmi už stepovali tři chlápci a jedna holka, všichni obtěžkáni velkými foťáky. Šok číslo tři, Paul, který se mnou normálně utrousí sotva pár slov za měsíc, na mě čekal na baru, ať s ním jdu do kanceláře, že si musíme promluvit.

Col, která vyloženě nadskakovala natěšeností, až se mnou konečně trochu podrbe, ode mě převzala mou tašku a kabát a já šla za Paulem do jeho kanclu, kde jsem za ta léta byla asi třikrát.

Skoro obřadně mě usadil a já musela zakrýt údiv. Poker face, holka. Buď tě vyrazí, nebo má nějakej jinej problém, ale všechno zvládneš. Kvůli Tomovi.

„Takže, Elisabeth,“ pronesl vážně moje celé jméno, což snad neudělal nikdy, a spojil prsty rukou, položených lokty na stole, do stříšky. „Vyskytla se zde zajímavá situace.“

Mluvil tak vážně, až se mi udělalo zle. Na co si to tu hraje? Nikdy s námi takhle nemluvil, pokud s námi vůbec mluvil, my jsme pro něj vždycky byli jen plebs, co mu vydělává prachy, tak co to je? Sice jsem byla v povznešené náladě, ale to neznamená, že si ze mě zrovna on bude dělat šoufky.

„Ježiš, Paule, mluv normálně. Tady nejsi na tiskovce. Co je?“

Ještě tři vteřiny na mě koukal z toho svého posedu alá big boss, než ho to konečně přestalo bavit a svalil se zády do svého kancelářského křesla v ceně zhruba mojí měsíční výplaty.

„Tak fajn. Chci tě jen za barem, ne na place, zkrátím ti směny za stejný peníze, aby to nevypadalo, že tu moc dřeš, a povinně budeš nosit jedno z těch triček s logem hotýlku, co jsem nechal vloni udělat, určitě tam bude číslo i pro tebe. Kdyby ne, nechám ho dodělat. To, že šoustáš Bardeena, je pro nás zlatej důl.“

Wau, s upřímností se teda roztrhl pytel.

Proč toho nevyužít?

„Chceš, abych tu pořád dělala, Paule?“

V očích mu zajiskřilo, div že se mu v nich neobjevily znaky eura.

„No jasně.“

„OK. Za prvé, směny mi zůstanou, protože jinak by to odnesli ostatní, a navíc nedělám víc, než je normální. Za druhý, až ty trička necháš udělat bavlněný, a ne z tý syntetiky, ve který se člověk jen potí a smrdí a kouše to, určitě je budou rádi nosit všichni. A za třetí,“ odfrkla jsem si a zvedla se. „Ještě jednou budeš takhle mluvit o mně a Tomovi, tak…“

„Tak co? Řekneš o mně něco novinářům?“

Už s rukou na klice jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, nakopu ti prdel, ty duševní mrzáku.“

Dámy a pánové, ten pocit, který se ve mně rozlil ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře od jeho kanclu, bych přála všem!

První kolo vybojováno.

Dalších čtrnáct před námi.

A já musím zůstat na nohou.

Uf.

Ale ty modrý boxerky v mojí kuchyni stojí za všechny bitvy!

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 25. kapitola: