OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horror stories 2. kapitola - Za svitu měsíce...

28.07.2013 (17:00) • MynameisElis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 866×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

„Jseš si jistej, že to bude sranda?" zeptala se ještě jednou Bára. I když vypadala vyrovnaně, uvnitř se třásla a byla fakt vyděšená. „Ta tvoje ‚chata’ se mi nějak nezdá..." A myslela to vážně.

„Chata" rodiny Wolffových byla masivní, velká stavba, která vzdáleně mohla připomínat i malý hrad. Michal Wolff vzal své kamarády na tři dny na chatu k příležitosti oslavy svých devatenáctých narozenin, které se konaly ten den, 25. prosince. 

„Jo, jasně," odpověděl Michal a hledal správný klíč. Všechny klíče byly od této „chaty" a byly stejné, takže musel zkoušet jeden po druhém.

„Michal má pravdu, Báro," ozval se vysoký blonďák jménem Jakub. „Je to jen chata, dalo by se říct. Co by se mohlo stát?"

„No, já nevím, jestli jste si všimli," pokračovala pořád trochu vyděšeně Bára, "ale tohle je spíš hrad. A přesně v takových hradech se natáčejí ty hrozný horrory!"

„S tím rozdílem, že tady široko daleko nikdo není, kdo by sem do takovýho zapadákova jezdil?" poznamenala Alena a prohrábla si rukou svoje černé, melírované vlasy.

„Můžem jít dovnitř? Máte tam topení, že?" poskakovala na jedné noze Adriana. Byla zima - možná něco okolo nuly.

„Jo, od loňského roku máme," pokrčil Michal rameny a konečně našel správný klíč a otevřel. Adrianě se ulevilo. Dveře trochu vrzly a všichni vklouzli dovnitř. Bára hned hmátla po vypínači a pak ho zmáčkla. Nic se nestalo.

„Ono to nefunguje," začala Bára hysterčit. „Co budeme dělat, co budeme dělat?"

„Báro, klid," posmíval se trochu Michal. „Nikdo tu dlouho nebyl, vždycky, když odjíždíme, vypínáme pojistky."

„Aha," oddechla si Bára. „Tak je dojdi zapnout." Michal se zachechtal a odešel někam do tmy. Chvíli se nic nedělo, Ale pak najednou něco spadlo. Bára vykřikla. Najednou se světlo rozsvítilo a nedaleko se smál Adam, poslední účastník této akce. Chechtal se hned vedle spadeného stojanu na deštníky.

„Bože, ty seš ale vyděšená!" chechtal se a prohrábl si svoje tmavě hnědé vlasy rukou.

„Tos udělal ty?" zeptala se Bára naštvaně. „To nebylo vtipné!"

„Bylo a ani nevíš jak," chcechtal se Adam dál. 

„Co se stalo?" dožadoval se Michal vysvětlení.

„Tady tenhle debil," ukázala na Adama, „shodil stojan na deštníky, abych se lekla!"

„Seš blbej," poznamenal Michal s úsměvem a přešel ke krabičce pověšené na zdi. Odklopil víko a zapnul topení. V místnosti se už začínalo ovlažovat.

„Konečně," vydechla Adriana a sundala si čepici. Přistoupila k zrcadlu a začala si upravovat svoje zrzavé, krepaté vlasy.

„Máte hlad?" zeptal se Michal a mířil do kuchyně. Ta byla, stejně jako zbytek „chaty" obrovská. 

„A jak jste k téhle chatě vlastně přišli?" zeptala se Alena, kterou dost zajímal dějepis.

„Naše rodina tady žila," začal vyprávět Michal příběh, který mu hrdě vyprávěl jeho otec. „Podle toho, co si pamatuju, to někdy ve dvanáctém století nechal postavit šlechtic z Německa Arnulf Wolff. Žil tady se svou ženou Alrunou a svými syny Wulfem a Kraftem. Myslím, že někde na půdě máme schovanou rodinnou kroniku, vytáhnu ji."

„Ale je to fakt moc pěkný..." poznamenal Jakub. I jemu se tahle „chata" líbila. „Má to tu takový nádech středověku..."

„To jo," souhlasila Bára a snažila se svoje obavy hodit za hlavu. 

„Baf," udělal Adam obličej. Všichni se tomu zasmáli. Všichni kromě Báry.

„Nemáš pro vtip žádnej cit!" řekla naštvaně a přistoupila k Michalovi. Bára se učila na kuchařku, takže vařit určitě musela lépe než Michal, který se učí na číšníka.

„Ustup, nebo to špatně dopadne," vzdychla, když viděla, jak Michal pomalu krájí cibuli. Dokonce už brečel. Bára sáhla do kapsy svých džínů a vyndala gumičku. Svázala si svoje hnědé vlasy a dala se do krájení.

„Běž jim ukázat tu vaši pevnost, já to dodělám," navrhla mu a vytáhla čtyři balíčky čínské, instatní polévky. Měla totiž v plánu udělat Smažené nudle podle Barči Veselé, její recept.

„Tak jo, pojďte za mnou," vyzval ostatní Michal a vydal se po velkém schodišti. Schodiště bylo na samém kraji stavby, proto všem mohl ukázat všechny místnosti. Postupně je otevíral a popisoval:

„Tady je salónek, konaly se tady různé posezení. Tady je taneční sál, tady byly uspořádány plesy a bály. Tady býval pokoj pro chůvy, tady pro kuchařky. Tady tyhle dva pokoje byly pro hosty a tady byla ložnice majitelů. Tady byly komnaty Wulfa a tady Krafta. Já jsem měl vždycky pokoj u Wulfa."

„Tady budem spát?" zeptala se Adriana a vešla do Wulfových komnat.

„Jo," kývl Michal. „Jděte dovnitř, ve skříni by měly být nějaké matračky. Klidně to tady prošmejděte, já zatím zajdu pro tu kroniku."

„Fajn," řekla Adriana a přistoupila ke skříni. „Pojďte mi pomoct!"

Michal zatím vylezl po železném, starém žebříku na půdu a rozsvítil baterku, která ležela vedle. Tady na půdě totiž nebyla vedená elektrika.

Podle toho, co si pamatoval z dětství, táta tu kroniku schoval do truhly, aby ji Michal nezničil. Rozhlédl se, a když ji uviděl, přešel k ní. Truhla byla na zámek. Vytáhl tedy svůj svazek klíčů a začal hledat. Měl by to být jeden z těch malých klíčů... Naštěstí jsou tu takové jen dva. Pasoval hned první.

V truhle nebylo nic jiného než masivní, stará, tlustá kniha. Vzal ji a seběhl dolů.

Bára mezitím dovařila, vzala vidličky, jídlo dala do mísy, vzala talířky a vyrazila nahoru. Netrvalo jí dlouho najít pokoj, ve kterém byli ostatní. Přišla tam a postavila jídlo, talířky a vidličky na stůl. Pak se rozhlédla.

„Furt se bojíš?" rýpl si Adam. Bára se zašklebila.

„Už ne, představ si to," pronesla ironicky. V tu chvíli tam dorazil Michal s velkou knihou v podpaží. Zavřel za sebou dveře.

„To je ta kronika?" vrhla se k němu Adriana, protože chtěla číst. Vytrhla mu ji z ruky a otevřela ji. Pečlivě se zadívala na písmenka.

„Vždyť je to německy!" poznamenala nechápavě.

„A cos čekala?" zeptal se překvapeně Michal. „Vždyť moje rodina z Německa pochází!"

„Ty umíš německy?" zeptala se překvapeně Adriana.

„Trochu," usmál se. „Umím Der, Die, Das!"

„To toho umíš hodně," zasmála se Alena. „Máte štěstí, že já umím německy dobře. Rodiče mě do němčiny tlačili."

„Tak čti!" podala jí Adriana kroniku. Alena otevřela kroniku a přečetla nahlas:

„Chronik der Familie Wolff."

„Co?" zeptala se Adriana. Alena si povzdychla.

„Kronika rodu Wolffových," přeložila a obrátila stránku a četla nahlas:

„Wolff. Diese Familie war schon immer sehr edel. Diese Chronik der Familie wird sehr wichtig Edelmann Arnulf Wolff vom Deutschen Reich. Er heiratete Alrun, die Tochter eines deutschen Adligen, der in den böhmischen Ländern lebten."

„Co?" zeptala se Bára. Alena překládala a potom řekla význam:

„Je to cosi o tom, že rodina Wolffových bývala vznešená a ten Arnulf byl velmi významný, že si vzal Alrunu, která byla dcera německého šlechtice, který žil v Česku."

„Co dál?" zeptal se Kuba.

„Sie hatten zwei Kinder namens Wulf und Kraft. Sir Arnulf eine Burg gebaut mit dem Dorf, das nicht weit von seiner Heimatstadt Domäne, aber nicht aus dem Nachlass von seiner Heimat Herrin. No, že měli dvě děcka jménem Wulf a Kraft a Arnulf nechal postavit hrad s vesnicí, aby nebyl daleko od místa, kde se narodil on a nebylo daleko od místa, kde se narodila Alruna."

„To jako Plzeň?" přemítal Adam.

„Možná, nepíše se tu, odkud byla," pokrčila rameny Alena a pokračovala. „Sir Arnulf in den Aufbau ihrer Stärke sagte: Dank dieser Burg, Geschlecht Wolff wird ewig leben. Arnulf jednou řekl, že díky tomuto hradu, rod Wolffů nikdy nezmizí."

„Co je tam dál?" zajímalo Báru, které dějepis také nebyl cizí.

„Jsou tu různé příhody. Der erste Tag des Kastells - první den v pevnosti. Vergrößern Dorf - zvětšení vesnice."

„Vesnice?" zbystřel Michal. „Tady byla vesnice?"

„Jo," přikývla Alena a hledala jméno. „Říkalo se jí Wolffberg, stejně jako hradu. Což mi připomíná, jaktože tady nejsou nějaké prohlídky?"

„Táta to zakázal," pokrčil Michal rameny. „Myslí si, že to není správný."

„Aha," pochopila Alena a listovala kronikou na konec. Hodně stránek bylo prázdných. „Je poloprázdná!"

„Jo, přestali ji psát, když se cosi stalo, už nevím co," vysvětlil Michal. Alena nalistovala poslední napsanou stránku.

„Tohle je nejnovější," řekla a přečetla nadpis. „Verbrennen Dörfer."

„Co?" zeptal se zaujatě Michal.

„Spálení vesnice," přeložila Alena a všechno ztichlo. „A tohle už psal Lothar, prapravnuk Wulfa. Nach der ständigen Bedrohung durch ihre Versprechen, die sie treffen unbekannten Ausländern und brannte das Dorf. Kdosi jim vyhrožoval a pak spálil vesnici. Wir hatten zu gehen. Museli odejít."

„Hm, zvláštní," zamyslel se Michal. „Tu část o vesnici táta vynechal."

„Jo, divný," řekla Alena a listovala. Všímala si titulů, až ji zaujmul jeden. „Der Fluch der Familie Wolff."

„Co?" zbystřel Michal. 

„Kletba rodiny Wolffových z roku 1588," řekla trochu vyděšeně Alena. Zahleděla se na text a začala číst:

„Wulf war ein sehr beliebtes Jagdgebiet Aktivität. Einmal, als er auf die Jagd ging, verloren. Er kehrte nach Hause auf Vollmondnacht und behauptete, dass ein Wunder geschehen ist. Wolf gebissen ihn. Er lag im Sterben. Dann ging er zu ihm eine Frau, die ihm helfen, angeboten. Sie behauptete, dass eine Hexe ist . Sie sagte, dass sie durchgeführt werden kann, die ihn heilt Zauber für eine bestimmte Gebühr wird schnell heilen. Und dieses Geschenk an ihre Nachkommen weitergeben und fragte ihn, ob er zustimmt. Licht Wulf vereinbart, ohne zu zögern, und zwar unabhängig von dem, was kostenlos. Die Hexe hat damit versprochen gezaubert. Und dann auf mysteriöse Weise verschwunden. Wulf glücklich nach Hause zurück und begrüßte mich, seine Frau. Er erzählte mir seine Erfahrungen. Und das alles passiert, wenn der Mond voll war rund. Als er ein Vollmond war, in der Burg Wolf angegriffen. Alrun getötet, war wohl wütend. Wenn Arnulf wolftötung änderte Wolf seinen Auftritt. Er war nicht ein Tier, ein Tier, das seine Frau getötet. Es war Wulf, seinen Sohn. Arnulf von dieser Erkenntnis täuschen und dann sich selbst töten wollte. Und er hat sich umgebracht, gleich nachdem ich diesen Befund angekündigt. Ich vermutete, dass dies die Hexe Gebühr gemeint. Und ich hatte gehofft, dass der Fluch nicht Kinder gebären. Bei meinem Kind, das ich geboren hatte zu schwitzen, wird der Fluch nicht übertragen, aber mein Enkel hat. Wir haben es nicht mit meinen eigenen Augen gesehen, aber nach dem Angriff Wolf, wenn der Mond voll war, war ich mir sicher. Der Fluch ist von Menschen, die aus Familien kommen mit diesem Gen und wurden auf einem Vollmond geboren laufen . Neunzehnten Geburtstag dann sind die nächsten Geburtstag , wenn der Mond voll ist.." Potom se odmlčela a přečetla si to ještě jednou v duchu.

„Cože?" prolomil ticho Adam.

„Je to cosi o tom, že jednou Wulfa pokousal vlk a on umíral," začala Alena překládat šeptem. „Pak k němu přišla ženská a říkala, že je čarodějka a dokáže ho vyléčit. A dokáže, aby měl zrychlené hojení a dokázal to genově přenést na své potomky. On souhlasil a ona ho vyléčila. Stalo se to o úplňku. Při dalším úplňku zaútočil vlk a zabil Alrun. Arnulf zabil toho vlka a vlk se potom proměnil ve Wulfa. Ta jeho žena pochopila, že to je podmínka a doufala, že její děti takové nebudou. Její syn takový nebyl, ale její vnuk ano. Protože se narodil o úplňku a první úplněk na jeho narozeniny vyšel na devatenácté."

„Děláš si srandu," vydechla vyděšeně Bára. Jestli se předtím zbavila strachu, teď ho měla zase.

„Ne, tak to tady je napsaný," řekla Alena a vydechla. „Ale třeba to byla jen náhoda. Třeba byl ten Arnulf starej a měl vidiny. Nebo si to ta ženská prostě vymyslela. Nebo Arnulf zabil svýho syna a tak se styděl, že řekl, že ho zabil, protože ho nepoznal. A ten vnuk... Neviděly na vlastní oči, jestli se opravdu proměnil ve vlka. Třeba to není pravda!" Uklidňovala ostatní. Ale sama svým slovům nevěřila, ačkoliv si to přála.

„Ale pokud je to pravda," spekuloval Kuba vyděšeným hlasem, „znamená to, že Wolffovi jsou vlkodlaci!"

„Ne, je to blbina," řekl rychle Michal. „Vystydlo nám jídlo! Teď už ale stejně nemám hlad. Myslím, že bude nejlepší, když si půjdem lehnout. 

„Co když to je pravda?" hysterčila Bára. „To tu všichni umřem."

„I kdyby, muselo by mu být devatenáct o úplňku!" vysvětlila Alena. „A ikdyž měsíc nevidím, jsem si jistá, že úplněk už byl."

„Dívala ses?" zeptala se vyděšeně Adriana.

„Ne, ale myslím, že jsem o tom slyšela," vysvětlila Alena naoko vesele.

„Myslíš?" zeptala se vyděšeně Bára.

„Pojď te, spát holky," oslovil je Adam. „Vždyť je to kravina!"

„Jo, máš pravdu," řekla Bára a lehla si na svou matračku. „Dobrou noc." Ale sama si byla jistá, že ani pro jednoho z nich nebude dobrá. Alena ještě očima zabloudila k poslední větě. Ein Biss des Wolfes Menschen infiziert , so dass es wird auch ein Wolf. Pokud to celé byla pravda, znamenalo by to, že jedno kousnutí tohoto vlka a stane se z člověka stejný vlk. Takže pokud vlkodlak někoho kousne... ten dotyčný se stane také vlkodlakem. 

„Počkejte, je tu sklep?" zeptala se Alena ještě instinktivně.

„Jo, je na klíč, ten úplně největší, ale prý se tam nesmí chodit," řekl Michal. „Proč?" 

„Jen tak," řekla, ale v hlavě se jí rýsoval plán.

Když slyšela, jak všichni klidně odchrupují, sebrala Michalovy klíče. Potichu všechny vzbudila, všechny kromě Michala. Nějaký její instinkt jí radil, že musí dostat sebe, Adama, Báru, Adrianu a Jakuba do sklepa. Vyvedla je ven a zamknula dveře od Michalova pokoje. Musela vyzkoušet tři klíče, ale potom se jí to povedlo. Potom všechny potichu odvedla dolů a hledala klíč od hlavní dveří. Pro jistotu zkontrolovala, jestli je zamčeno. Bylo zamčeno na jeden zámek. Potom všechny odvedla k masivním, dřevěným dveřím. Klika byla ze stříbra a nad dveřmi byla pověšená nějaká sušená větvička.

Největší klíč nebylo těžké najít. Rychle všechny nahnala dovnitř a stále naznačovala, že potichu. Když zamčela, rozhlédla se. Byla tu tma. Hmátla po vypínači, ale žádný tu nebyl. Zamčela a zeptala se:

„Nemá tu někdo zapalovač nebo sirky?"

„Já!" ozval se Adam. Podal jí svůj zapalovač a Alena ho zmáčkla. Najednou na stole uviděla svíci. Vzala ji a zapalíla. Potom postupně zapalovala všechny svíce.

„Řekneš nám už konečně, co děláš?" zeptala se naštvaně a vylekaně Bára. Alena si přiložila ukazováček na rty.

„Pššš," řekla. „Potichu. Já té knížce věřím. Nevím, měla jsem takový pocit, instinkt. A pokud to opravdu je pravda, nehodlám to riskovat."

„Jak nám-" začal Jakub, ale Alena ho přerušila.

„Pšt," sykla a zase si přiložila ukazováček na rty.

„Jak nám pomůže schovávat se ve sklepě?" zeptal se šeptem.

„Říkej tomu ženská intuice," řekla Alena a poprvé se rozhlédla. Její pozornost upoutal stůl s velkým, dřevěným jakoby květináčem, kde rostly květinky. Jako zavlažování sloužila dřevěná roura, která nejspíš ústila na střeše, jako jeden z komínů. Na dřevěném prkně byl nápis Aconitum Wolf Pest. Co bylo to první slovo, to si nevzpomínala, ale ty druhá dvě přeložila s jistotou.

„Vlčí mor," šeptla.

„Co?" zeptal se Adam.

„Je to tu napsaný, vlčí mor," vysvětlila Alena šeptem a ukázala na nápis.

„Aconitum..." zamyslel se Jakub. „Je to v němčině? To je dost podobný angličtině, že?"

„No, dá se to tak říct," řekla Alena. 

„V angličtině znamená Aconite takovou bylinku, oměj," řekl ledabyle. „Máma ji chvilku pěstovala."

„Oměj?" ujistila se Alena. „Oměj vlčí mor..."

„To je myslím ten druh, co ho pěstovala," řekl Jakub. „A ještě šalamounek." Najednou všichni slyšeli zavití.

„Co to je?" zeptala se vyděšeně Bára šeptem.

„Možná je to jen vlk, jsme skoro v německu, prý tu žijí vlci!" uklidňoval ji i sebe samotného Adam. Najednou se ale místností ozvala rána, jakoby něco padalo, jakoby někdo něco převrátil.

„Panebože," začínala tiše hysterčit Bára. „Myslím, že to byla pravda!"

„Myslím, že jo, ale žádnou paniku!" uklidňovala ostatní Alena. „Nic se nestane, sem nesmí!"

„Myslíš?" zeptala se vyděšeně.

„Vím," řekla Alena. „Vlčí mor bude pro vlkodlaky nejspíš jedovatý. A ta klika byla téměř určitě ze stříbra, vlkodlaci jsou na stříbro alergičtí. Hlavně buďte potichu!" Najednou se ozvala další rána, jako by někdo vykopl zamčené dveře.

„Dostal se ven!" naříkala tiše Adriana. Po tváři se jí kutálely slzy.

„To bude v pohodě, Adi," slíbila Alena. „Najdeme způsob, jak ho z toho dostat!"

„Fajn," šeptla Adriana. Vlk se přibližoval. Už slyšeli jeho dech za dveři. Vlk do těch dveří narazil, ale vzápětí zakvílel bolestí.

„Oměj," zašeptala Alena fascinovaně. Vlk zmizel, ničil vybavení hradu.

Alena mezitím vyhrabala starou knihu. Na začátku bylo napsáno Tränke, což znamenalo Lektvary. Začala knihou listovat, až nalistovala stranu, kde bylo napsáno Das Heilmittel für lycanthropy, což znamená Lék na lykantropii. To znamenalo pro Michala naději, malou, ale přeci.

„Pojďte sem!" řekla. Všichni se schlukli kolem ní. „Existuje na to lék!"

„Fakt?" zeptala se Adriana s úlevou.

„Jo, ale potřebuji vaši pomoc!" řekla Alena. „Podle tohohle potřebujeme čerstvý oměj, sušený oměj, kapku krve černovlásky, vlas rusovlásky a musí se to udělat za úplňku. Vlkodlak to musí vypít nebo sníst ve vlčí podobě za první proměny."

„A to tomu jako máme věřit?" zeptal se Kuba pochybovačně.

„Musíme to aspoň zkusit!" řekla Alena a rozhlédla se. V rohu ležel sud s vodou. Došla pro něj a postavila ho na stůl, nebyl těžký, byl poloprázdný. „Zkusíme to?"

„Jo," řekl Adam a ostatní přikývli. Kuba odešel do druhého rohu a donesl černý kotlík.

„Fajn, takže vodu," nařídila Alena a Adam vylil obsah sudu do kotlíku. Alena vzala svíčku a zapálila dřevo pod kotlíkem, které tam zatím dala Bára. Adriana si už pečlivě trhala svůj dlouhý vlas.

„Teď potřebuju čerstvý oměj," řekla a utrhla snítku.

„Zajdu najít sušenej," řekl Kuba a obešel stoly. „Mám to."

„Fajn, podej mi to, " řekla Alena a hodila ho do kotlíku. „Teď musíme počkat, než voda začne vařit."

„Jo, pak přijde vlas?" zeptala se tiše Adriana. Alena přikývla. Adriana jí ho třesoucí rukou podala. Alena zachovala ledový klid, ani nevěděla, kde se to v ní bere.

„Není to náhodou lektvar?" zeptala se Bára.

„Je," přikývla Alena.

„Ale ten můžou vařit jen čarodějky, ne?" ujišťovala se.

„Asi jo, ale zkusit to můžu," pokrčila Alena rameny.

Když voda v kotlíku začala vařit, Alena přidala vlas. 

„Nemáte někdo nůž?" zeptala se. Adam jí podal svůj kapesní nožík, který nosil na klíčích.

„Fajn," řekla a nadechla se. Přiložila špičku na prst a přitlačila. Sykla bolestí a dveře se znovu otřásly, jak do nich vlk vrazil. A zase zaúpěl bolestí a zmizel. Alena si zmáčkla prst a nechala kapku spadnout do kotlíku. Celý lektvar se zabarvil do rudé. Alena se podívala na slova a zavřela oči. Soustředila se na slova, která jí zničehonic padaly na jazyk:

„Potionem istam num medicina est enim maledictus omnis, utrum tandem ad filios mensibus mederi. Finge virtus aquae, omnium mater est, usum veneni peste lupus, nova et aridae, pilis nigris utuntur metus justo et gratia curationum in rufo ferunt puellae sunt omnia saecula elit."

Lektvar zmenšil svůj objem, oheň zhasl a voda přestala vařit.

„Hotovo," ohlásila. „Musí to ještě dnes vypít, než se změní zas ve člověka."

„Jak?" zeptal se Adam. Ačkoliv se snažil, nemohl přijít na nějaký způsob.

„Podle toho, co jsem četla," řekla Alena, „touží vlkodlaci po mase a krvi. Když sní maso, kde bude tenhle lektvar, vyléčí se."

„Víš určitě, že když mu dáme maso, sní ho?" zeptala se Bára pochybovačně. Alena si povzdechla.

„Myslím, že ucítí oměj a nebude to jíst," připustila. „Je to nebezpečné, ale musí to sníst a přitom nic necítit."

„Něco mě napadá, ale nejsou prostředky," řekl Kuba.

„Co?" pobídla ho Alena. Musí se vyzkoušet všechno.

„No, jak bývají někdy takový ty vitamíny a prášky, že se ten obal rozpustí," vysvětlil. Alena zamrkala. Byl to geniální nápad.

„Možná je něco v tý knížce," řekla Bára a začala listovat. Dívala se po obrázcích. Alena jí knihu sebrala. Pokud šlo o obrázky, nemohla se spolehnout. Prolížela nadpisy. Až našla velký nadpis přes celou stránku Hexerei - kouzla. Teď listovala pomalu. Pokud existuje něco takovýho, bude to tady. 

„Tohle by mělo být ono," řekla. „Materialisierung von Flüssigkeit."

„Co to znamená?" zeptala se obezřetně Bára. Stále měla pocit, že je v nějaké noční můře nebo v nějaké reality show, která testuje jejich výdrž. 

„Zhmotnění tekutiny," přeložila Alena automaticky a prohlížela si postup. Bylo to jednoduché. Jedna věc od každého, kdo jednu tabletku potřebuje a něco, co má stejné vlastnosti jako má mít ten jakoby obal. Takže něco od každého z nich a něco, co se v lektvaru rozpustí. Pak už jen pronést zaklínadlo a hotovo.

„Potřebuju něco, co se rozpustí," řekla a už se natahovala pro svíčku. Ta ale nebyla potřeba, protože v té chvíli se dřevo pod kotlíkem samo zapálilo. Bára málem vykřikla.

„Co to sakra..." zanadávala. 

„Aleno, co seš zač?" zeptala se Adriana opatrně. Měla totiž podezření, že kouzla a lektvary si nemůže dělat jen tak někdo. A upřímně - Alena je někdy extra divná.

„Pokud něco jsem, nemám o tom tušení," řekla Alena popravdě. Všechno to bylo divné, jen čekala, až ji máma probudí. Rodiče z ní při snídani zase vytáhnou, co se jí zdálo a táta se jí začne smát. Máma začne vtipkovat a mladší brácha ji začne vydírat, že to řekne ve škole. Normální den normální holky, žádná pevnost, žádný vlkodlak, žádná kouzla a lektvary a žádné nebezpečí.

„Co šumák?" zeptal se Adam a vytáhl z kapsy šumivou tabletku ve fólii, kterou mu ráno vnutila máma.

„To by šlo, myslím," řekla Alena a převzala ji od něj. Podívala se do knihy zkontrolovala postup. „Potřebuju, abyste mi dali něco vašeho."

„Vlasy?" navrhla Adriana. Alena přikývla.

„To by mohlo fungovat," řekla, položila šumivou tabletku na stůl a začala si vybírat vlas. Všichni udělali to samé.

„Hoďte to tam," nařídila a všichnni poslechli. Nakonec tam vhodila tabletku, zavřela oči a zase se soustředila na slova, která ji zničehonic napadala. 

„Placere auxilium manes, utrum fluidi continentis condita est," pronesla. Zaříkadlo několikrát zopakovala. Místností se prořítil vítr a oheň zhasl. Všichni se dívali na Alenu. Alena otevřela oči a podívala se do kotlíku. Tam bylo pět miniaturních, podlouhlých tabletek v červené barvě.

„Ty- ty umíš latinsky?" zeptala se vyděšeně Bára. Tohle je na cvokárnu.

„Nevím, asi jo," zamyslela se Alena. Nevzpomínala si, že by věděla, co řekla.

„Co teď?" zeptal se Kuba. Alena se rozhlédla a uviděla v rohu pár stříbrných tyčí. 

„Vezmeme si stříbro, tabletky a jdeme ho vyléčit," řekla klidně. Všechny ostatní to vyděsilo.

„Co?" zeptali se jednohlasně. Alena se ale obrátila na Báru.

„Je v ledničce nějaký syrový maso?" zeptala se. Je to nebezpečné, ale to je život.

„Jo, něco jsme přivezli," řekla Bára. Hlas se jí třesl a ukazoval její strach. 

„Fajn, jdeme do kuchyně," řekla Alena, vzala sušený oměj a potřela jím pět tyčí. Každému pak podala jednu.

„Když na vás bude utočit, praštěte ho přes čumák," řekla. Sama nechápala, jak je možný, že tady mele takový pitomosti.

„Fajn," řekl nebojácně Adam, ale část jeho já samosebou byla vyděšená a chtěla se dát na útěk.

„Každý budeme mít kousek masa s lékem," začala vymýšlet strategii Alena. „Rozdělíme se-"

„Cože?" zeptaly se vyděšeně Bára a Adriana. „Rozdělíme?"

„Jo," řekla Alena. Nic ji z míry nevyvedlo. „Ta jeho chata je velká, musím ho najít takhle. Když po vás půjde, praštěte ho tím a hoďte na něho to maso, měl by ho sežrat, aspoň doufám."

„Jak víme, že to je Michal?" zeptala se vyděšeně Bára. „Co když je Michal, nevím, na půdě a tamto je prostě vlk?"

„To musíme zjistit," řekla Alena a prudce vydechla. Tohle je horror. Jestli po tomhle neskončí ve cvokárně, bude lítat na dracích.

„Co udělat vodu s omějem?" navrhl Kuba.

„Máš rozprašovač?" zeptala se Alena. Kuba ukázal na nějaké láhve v rohu. 

„Mužeme to na něho prsknout a získat víc času," navrhl. 

„Dobrej nápad," řekla Alena a vzala pět lahví. Do každé dala jednu větvičku oměje a pak tam nalila vodu. Každému podala jednu.

„Já půjdu s Adamem a vy tři půjdete spolu," řekla. Bára si oddechla.

„Nepůjdeme samy," vydechla. Adrianě se taky ulevilo.

„Připraveni?" zeptala se Alena.

„To nebudem nikdy," poznamenal Kuba. „Jdem." Všichni přistoupili ke dveřím a Alena odemkla. Podívala se doprava a doleva a pak ostatním řekla:

„Vzduch je čistej." Všichni se rychle přesunuli do kuchyně. Byla prázdná a zdevastovaná. Lednička ale stále obstojně držela. Bára k ní přistoupila a vytáhla pět kusů masa. Vzala nůž a všechny nařízla. Ostatní ji kryli záda. Bára zatím do každého nářezu vložila tabletku a maso rychle zašila potravinářskou nití. Adriana jí přitom všem pomáhala. Když udělala Adriana poslední steh, všichni uslyšeli hlasité zavití.

„Fajn, vy to omrknete tady dole a my dva jdeme nahoru," řekla Alena. Bára a Adriana jí byly v duchu vděčné, že je neposlala přímo za tím vlkem. „Jdeme, Adame."

„To je bláznivý," řekl a opatrně ji následoval. Vyšplhali schody a opatrněse rozhlédlli. Pokoj, ve kterém měli spát měl vykopnuté dveře. Potom tu byly otevřené další dveře. Tyhle vedly do jednoho z pokojů pro hosty. Alena vzala kámen a hodila ho dovnitř. Nic. Vzala svoji láhev a prskla s ní za dveře. Nic. Vešla opatrně dovnitř a oháněla se tyčí. Nikdo tu nebyl. Ani vlk.

„Myslím, že je tam, kde jsme ho nechali," artikulovala němě. Adam pochopil a pomalu se tam přiblížil. Nakouknul a vykřiknul. Couvl a na něho se řítil velký černý vlk se stejnou barvou očí jako Michal. Alena neváhala a vyprskla na něj omějovou vodu. Pak ho praštila a donutila na ústup. Vlk zmizel.

„V pohodě, bez kousnutí?" zeptala se rychle. Adam jen přikývl.

„Je chytrej," poznamenal vytřeseně.

„Jo, víc, něž jsme mysleli," souhlasila.

„To je šílený," šeptala Adriana Báře.

„Souhlasím," přikývla.

„Holky, máme společnost," poznamenal Kuba. Holky se otočily a viděly vlka. Tvářil se tak jaksi... hladově a díval se jim do očí.

„Co teď?" zeptala se pomalu Bára. 

„Adriano, máš klíč od sklepa?" zeptal se Kuba. 

„Ehm," souhlasila.

„Tak až řeknu tři, já zaútočím, ty půjdeš odemknout a Bára mu hodí to maso," plánoval.

„Jo," souhlasila Bára a ztuhla.

„Raz..." začal počítat Kuba. „Dva... Tři!" Vyprskl na vlka vodu, Bára mu hodila maso a Kuba stále prskal a ustupoval. Adriana odemkla a všichni vběhli dovnitř a poslouchali. Slyšeli hlasité mlaskání.

„Sežral to?" zeptala se obezřetně Adriana.

„Myslím, že jo," potvrdil Kuba a vytáhl mobil. Vytočil číslo na Adama.

„No?" zeptal se tiše Adam.

„Myslím, že to sežral," řekl tak trochu vítězně Adam. „Ale bude trvat tak pět minut než se to rozpustí."

„Jo, a tak patnáct minut, než se promění na člověka," přitakal Adam. „Až zaboucháme, pusťte nás dovnitř."

„Jo, fajn," vydechl Kuba a zavěsil.

„Myslíš, že to vyšlo?" zeptala se Alena.

„Zjistíme to," řekl Adam a potichu šel dolů po schodech. Pomalu se blížili ke sklepu a ohlíželi se. Najednou Adam vyjekl. Vlk se před ním zjevil.

„Co teď?" zeptal se. 

„Jdi," řekla statečně.

„Cože?" nechápal. 

„Jdi!" nařídila. „Zkontroluj, jestli to maso sežral a jdi za ostatními. Já ho setřesu."

„Nechceš moji omějovou vodu?" zeptal se. „Ať jí máš víc!"

„Jo," kývla. Adam jí ji podal a pomalu se dal na ústup. Vlk zavrčel.

„Hej, Michale!" zavolala Alena. „Tady jsem!" Rozběhla se a vyprskla na něj trochu vody. Vlka to naštvalo, a tak zaútočil. Ona ho ale vší silou praštila přes čumák. Vlk zakňučel a tlapkou si třel čumák.

Adam mezitím utekl a běžel směrem ke sklepu jak nejrychleji dokázal. Díval se přitom po zemi, jestli tu neleží nějaké maso. Žádného si ale nevšiml, a tak zaklepal na dveře. Bára vyděšeně přistoupila ke dveřím a otevřela je.

„Kde je Alena?" zeptala se, když ji nikde neviděla.

„Nechala mě utéct," vysvětlil Adam. „Je tam někde s Michalem."

„A tos ji nechal?" zeptala se naštvaně Adriana.

„Vyhnala mě," bránil se. 

„Neměls jí to dovolit!" vyčítala mu Adriana. Byla odhodlaná jít kamarádce pomoci. Najednou ale uslyšeli hlasitý výkřik. Tenhle ale nebyl lidský, byl vlčí.

„Myslím, že ten lektvar zabírá!" ozvala se z chodby šťastně Alena a vběhla dovnitř. Kousek za ní se objevil vlk. Adriana rychle zavřela dveře a zamykala. Vlk skočil na dveře a zakňučel. Dveře, které byly zamčené pouze na jeden zámek se otřásly a skoro otevřely. Nikdo se pět vteřin neopovažoval ani pohnout. Když se nic nedělo, Adriana přešla ke dveřím a podruhé otočila klíčem.

„Co se s ním děje?" zeptala se Adriana obezřetně.

„Nevím, chová se, jako by byl raněný," přirovnala Alena. Vlk znovu hlasitě zakňučel.

„Myslím, že bychom si měli oddechnout," navrhl Kuba. „On zatím nezaútočí."

„I tak by měl někdo zůstat hlídat," řekla Bára. „Myslím, že se všichni budeme cítit bezpečněji."

„Fajn," souhlasila Alena. „Já začnu. Za hodinu mě vystřídá... třeba Adam, pak by mohl jít Kuba, pak Adriana a pak Bára, souhlas?" Nikdo neodporoval, takže si všichni našli nějaký stůl a lehli si. Alena tohle přivítala. Celou noc, od doby, co našli tu knihu, chtěla něco zkusit.

Přešla ke knize a otevřela ji na první stránce. Začala si číst. Byly to různé příznaky čarodějnictví - záhadné zapalování věcí, ledový klid, nebojácnost, tranzy, jasnovidecké sny. Alena si pokusila vybavit, jestli sama tohle někdy u sebe zažila. O zapalování nic neví, ale dnes večer ji přepadl ten ledový klid, ani nevěděla jak. A když odháněla Michala, vůbec se nebála. Každý normální člověk by se bál. A upřímně - někdy se stalo, že jí kámoši řekli, že něco řekla a ona si na to vůbec nepamatovala. Taky si musela přiznat, že někdy se jí zdály věci, které se později staly. Třeba kdo vyhraje supertar, kdo vypadne. Někdy i vítězná čísla.

Vlk znovu pronikavě zavyl. Alena pohlédla ke dveřím a zaplavil ji soucit. Bylo jí Michala líto. On za tohle nemohl. A stalo se to zrovna jemu. Uměla si představit, jak to asi teď bolí. A oni tu teď jsou uvězněni. Nevědí, jestli lektvar působí za pár minut nebo za pár hodin.

Aleně se rozzostřil zrak. Zamrkala, jak se ho snažila rozjasnit. Po chvíli se jí po tváři kutálela slza. Setřela ji rozjízveně rukávem.

„Nemůžeš spát?" otočila se na Adama.

„Není čas na moji hlídku?" protáhl se Adam. Alena si to srovnala.

„Oh, promiň," omlouvala se. „Nějak jsem si neuvědomila čas. Ale klidně si znovu lehni, budu hlídat."

„Děláš si srandu?" zeptal se pobaveně. „Vždyť bych stejně neusnul."

„Nápodobně," ukázala na místo vedle sebe. I když je Adam hroznej hajzlík, je to fajn kluk.

„Víš, co nám k tomu chybí?" poznamenal. „Tequila." Tomu se musela zasmát.

„Myslíš na něco jiného vůbec?" zeptala se se smíchem.

„Jo," řekl naprosto vážně. „Taky myslím na bourbon."

„Kecáš," chechtala se tiše Alena. 

„Nekecám!" přidal se Adam. „Myslím na tequilu, bourbon, vodku, whiskey, pivo... A na tebe."

„Co?" zvážněla Alena.

„To, cos slyšela," vydechl Adam. „Na tebe."

„Adame..." začala Alena. „Je to nebezpečný."

„Víc než tohle?" usmál se.

„Jo!" pokračovala Alena a svěřila se mu se svým podezřením. „Myslím, že jsem čarodějka."

„Co?" vyjekl Adam.

„Dává to smysl!" zadívala se mu do očí. „Předpověděla jsem, kdo vyhraje superstár!"

„Kvůli tomu nemusíš být čarodějka," zakroutil Adam hlavou.

„Dokázala jsem udělat ten lektvar a kouzlo!" hodila mu další důvod.

„Třeba může dělat lektvary každý," pokrčil rameny.

„Bývala jsem někdy v tranzu," pokračovala.

„Nebývala," zakroutil hlavou.

„Ale ano," odporovala mu. „Někdy."

„Taks měla mikrospánek," snažil se to vysvětlit.

„S otevřenýma očima?" zeptala se pochybovačně. 

„Tak seš čarodějka a co?" zeptal se nevraživě.

„Je to nebezpečný!" snažila se mu vztekle vysvětlit.

„Je mi to fuk," zadíval se na ni.

„Není!" zakroutila hlavou.

„Je!" přikývl.

„Není!" sykla vztekle. Místnost najednou osvětlily všechny svíce. Alena se několikrát nadechla a vydechla. Nepotřebné svíce zhasly.

„To ty?" vydechl překvapeně Adam.

„Nejspíš," sklonila hlavu. „Vidíš? Proto je to nebezpečný! Teď to jsou svíčky, ale příště to může být tvoje bunda!"

„Tak se musíme přestat hádat," navrhl. „Je mi fuk, jak je to nebezpečný, Ali."

„Ale mně ne," řekla Alena smutně. V Adamovi to vzbudilo naději.

„Co to znamená?" zeptal se jí.

„Nevím," řekla popravdě a podívala se na něj. „Že mi na tobě záleží?"

Chvíli si jen tak hleděli do očí. Pak se Adam začal k ní naklánět. Položil ji dlani na tvář, když v tu někdo zaklepal na dveře.

„Hej lidi!" zavolal Michal. „Řekl jsem, že tam nemáte chodit! Nebylo vtipný se tam schovat a dovléct mě sem dolů!"

„Michale?" zeptala se pochybovačně Alena a pomalu přistupovala ke dveřím. Adam začal pomalu budit ostatní.

„Ne, tady je svatý Mikuláš!" řekl ironicky Michal. 

„Fungovalo to!" radovala se Alena tak trochu fascinovaně.

„Co? Naštvat mě?" nechápal Michal. „To jo."

„Bože, Míšo!" zavolala a vrhla se ke dveřím, aby je otevřela. A za dveřmi stál opravdu on, v džínech a starým triku. „Bože, kámo!" vrhla se mu kolem krku.

„Co s tebou je?" nechápal Michal.

„Tys tady nemusel utíkat před kámošem a zachraňovat si krk," vydechla Alena a odstoupila.

„Co?" vyhrkl Michal. 

„To je na dlouho," usmál se Adam.

Tak, co říkáte? Něco doladit? Já vím, bylo to delší, ale já jsem tak psala a ne a ne přestat :-) No, snad se vám tenhle "horror" líbil.

Autor: MynameisElis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Horror stories 2. kapitola - Za svitu měsíce...: