OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » High school - 19. kapitola

11.12.2013 (11:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 816×

„Nedokážu si představit, že to dlouho vydrží.“
„Konec.“
„Nechápu to.“
„To nás zabije.“
„Annie!“
„Co si o sobě myslí?“
„Annie!“
„No tak Ann!“
Hlava mi zanedlouho exploduje. Hlasy podkopávající moji autoritu. Hlasy vedoucí celý klan do záhuby.  Něčí studená ruka se dotýká té mojí. Mé tělo se úlekem zachvěje. Prudce se nadechnu.
„Omlouvám se,“ vydám ze sebe mezi nejistými výdechy. Ruka patřící Veron se chopí propisky a osoba sama mi naznačuje, že mám jít k tabuli. Hodina matematiky. Pozoruji třídu a přistupuji k tabuli. Útržky z konverzací, které mé ucho nechtě zaslechlo, nebyly mířeny na moji osobu? Samozřejmě myslím ty krom zvolání mého jména. Těžce polykám. Hodina matiky konec konců zabíjí i mne. Paranoia. Třepou se mi ruce. Pevně stisknu křídu do dlaně, která se v okamžiku obarvuje na bílo. Hide. Vrať se. Blížím se k psychickému kolapsu. Ten nápor ze všech stran. Uchopím křídu lépe a píši první číslo. V posledních krocích mi zůstává zlomek. Na jeho výpočet použiji lehký vzoreček.  Konec. Nula. Výsledek je nula. Nula, jako ta nula, na které skončí i počet členů v našem klanu pokud se Hide brzy nevrátí. Profesor přikyvuje. Správný výsledek.

***

„Děkujeme, nashledanou.“
Za společnosti mého hlasu odcházejí jedni z návštěvníků baru. Dneska jsem si vyměnila službu s Heathem. Pracuji s Leonem. Zaměřím se na hodiny. 18:43. Protočím oči. Sama jsem se nabídla, že to vezmu. Heath už dlouho chtěl cestovat na prodloužený víkend za rodiči. Každý si volné dny představuje jinak. Nesu špinavé nádobí na bar.
„Hej Ann,“ opatrně začne Leon, „ještě se zlobíš?“
„Ty by ses nezlobil?“ nasupeně mu opáčím.
„Omlouvám se ti,“ smutně po mně koukne, „znovu a znovu,“ chvíli mlčí, koukne do země. „Je mi opravdu líto, že jsem tě zklamal.“
Jeho omluvy nevnímám. Odpustím mu, až se stane, to na čem jsme byli dohodnutí.
„Máš to?“ rezignovaně se zeptám.
„Mám, ale Ann,“ chytne mě za ruku a lehce s ní zatřese, „nedělej to,“ sklopí oči, „prosím.“
„Můžu si dělat co chci,“ vymaním se z jeho sevření, „no tak,“ nastavím dlaň.
Šmátrá v kapse, ze které vytahuje malý sáček té bílé věci. Kokain.
Jako na zavolanou, do baru vchází Lilly a objednává si jahodový džus. Prohlídnu si jí.
„Říkala jsem, že bych byla ráda, kdybys nevycházela z pokoje,“ ustaraně na ni promluvím a pokládám před ni džus.
„A já ti říkala, že nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí,“ dává si skleněné lahve brčko.
„No dobře,“ zvedám ruce a v jedné držím i onen sáček. Pohodím jej před ni.
„Kokain?“ optá se váhavě.
„Otázka pro tebe, je to určitě kokain?“ pohlédnu na ni. Opatrně uchopí sáček. Pohrává si sním a následně jej hodí zpět.
„Nikdy jsem ho neměla,“ pokrčí rameny, „ale Leonovi můžeš věřit,“ zamyslí se, „podle mě ano, je to kokain.“
Podívám se na Leona. Jenom přikyvuje.
„Výborně,“ zhodnotím.
„Doufám, že nechceš?“ zeptá se Lilly a podívá se na drogu. Uculím se.
„V rámci naší dohody,“ kývu hlavou a vyčítavě pohlédnu na Lea a znovu na Lilly, „musím.“
„Leone, připravíš to prosím?“ beru to jako samozřejmost, a tak mezitím obsluhuji stoly.
Když Leon konečně dokončil svou práci a společně zavíráme bar, jsem připravená. U jednoho ze stolů zíráme na lajnu kokainu. Lilly se mi to snaží alespoň pohledem vymluvit. Jsem neoblomná. Na stole je připravená čistá voda. Nadechuji se a zohýbám se blíž. Jednu nosní dírku si přidržím prstem. Tou druhou začnu plynule nasávat. Nezůstane skoro nic. Vnímám ustrašené pohledy mých přátel. Hltám vodu. Svrbí mě nos. Rychle a neustavičně posmrkuji. Uplyne pár sekeund, minut? Obalí mne až příšerné horko. Mám pocit, že mé srdce nepravidelně bije, že se za nedlouho zastaví. Jdou na mě mdloby. Chytám se za hlavu. Stále posmrkuji. Nejspíš mi od samého horka na čele raší pot.  Chce se mi křičet, řvát. Necítím se svá. Drkotám zuby. Letmo si vyměním pohledy s těma dvěma. Cítím se nervózně, jak na mě zírají. Dávám si nohy k hrudi a obejmu je. Obličej si schovávám.
„Klid, takové to už bývá, za dvacet minut to přejde, taky mi ten pohled nedělá nejlépe,“ ach Leone!

***

Támhle jedna. Tam další. Jsou jich spousty. Září. Evokují ve mně pláč. Myslela jsem si, že budu velká hrdinka a zvládnu to, to vše. Bude to hračka, povrchní myšlenka. Pche. Nechtěla jsem takhle skončit. Válím se na střeše budovy školy. Obličej otočený k nebi. Po tvářích mi stékají slzy. Společnost mi dělají hvězdy a lehký osvěžující vánek. Nikdo tady není. Nikdo, kdo by mě utěšil. Vím, že Lilly by tady byla, ale dnes je venku s Mattem a navíc jsem se jí ještě nestihla svěřit o mém momentálním výkyvu nálady. Jsem si tak odporná. Fňukám tady, jak malý děcko.  Utírám si slzy. Vlasy si přehazuji přes pravé rameno, tak aby byly vidět zepředu. Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Vytáčím číslo Hida.
Dostávám ránu do týla, pouštím mobil, jehož obrazovka se nejspíš tříští o kamenné zábradlí naproti mně. Oči se mi divoce rozevřou. V uších mi nehezky bzučí. Téměř dostanu další ránu od zmiňovaného zábradlí. V posledním momentě před sebe dám ruce. Zaslechnu, že telefon začal zvonit. Za tu dobu, co jsem mu zkusila volat, ani nezazvonil. Raději po něm nesahám. Osoba za mnou mne zatáhne za vlas, čímž mne přitáhne k sobě. Chytám ho za ruce. Nehty mu zarývám do kůže, povoluje stisk. Na to mě však chytne za ruce a za zády mi je bolestivě zkříží. Stále mu nevidím do obličeje. Zajíknu se.
„Řekl bych, že je mi ctí tě zase vidět, ale Dračí špíny mi za to nestojí,“ posměšně promluví, slyším, jak se mu na tváři rýsuje úsměv.
„Jaké nemilé překvapení, Derryle,“ cedím přes zuby.
Zakloní mi hlavu, takže ho i napříč tmě trochu vidím.
„Zlatíčko,“ medovým hlasem začne hovořit, je mi na zvracení a obklopuje mě zlost, „doslechl jsem se, že prý si nový vůdce klanu?“ mluví ke mně, jako k chudince. Jak se to dozvěděl? Do hajzlu.
„Myslíš si, že jsi dobře informovaný Derrylku?“ zjevně hraným milým tónem se optám.
Odpovědí mi je krkolomnější zkřížení mých rukou za zády. Prohnu se a zasyčím.
„Jsi tak slabá,“ prohodí. „Netušil jsem, že zabití vůdce klanu bude tak jednoduché,“ pomlaskává si mezi slovy.
„Hraješ si na hrdinu. Jsi tu aspoň sám?“ zeptám se skrz bolestí zaťaté zuby.
„Oh, ano,“ předvádí překvapení nad touto otázkou. „Přišel jsem si tvou pomalou smrt vychutnat sám,“ zasměje se, „bude to takové malé představení jenom pro moje oči.“ 

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek High school - 19. kapitola: