OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » High school - 17. kapitola

Pokračování dílu, který byl zveřejněn v červenci, a ano, já sem další kapitolu dávám o pár měsíců později. Netuším, jestli to ještě někdo bude číst, a ani v to nedoufám. Každopádně, kdyby byl zájem, další kapitola je již napsána!:D) Nebudu se tady vymlouvat, jak nebyl čas. Prostě mi došly nápady. Děkuji za případné čtenáře a ještě víc za komentáře:)// Hide. Všechno se točí kolem Hida. Najdou ho holky? Jak bude vypadat, jestli ho najdou? To vše v této kapitole.:)

08.11.2013 (15:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 642×

Hra na nedostupného

 

Strhávám ze sebe zástěru.

 

„Jdeme si pro Hida,“ vyhrknu na Lilly. „Nenutím tě jít s námi, ale mám na tebe prosbu,“ otočím se na ni. „Zdrž Mika a čekej na moji zprávu,“ pohladím ji po rameni. „A omlouvám se za ten příchod a taky za to, že tě tady takhle nechávám, ale on by udělal to samé,“ sklopím oči. „Doufám.“ Mávnu rukou ve smyslu mého odchodu. Na záda si vyhazuji batoh a opouštím mé pracoviště. Kdyby jen Mike věděl, že ta skrýš, kam jsem ho poslala, je jenom pro naše účely - Lilly, Ann, Veron – LAV. Když jsem z dohledu návštěvníků včetně Mika, rozběhnu se směrem k určenému místu. Tam už čeká unuděná Veron. Hodím po ní tašku, čímž ji vymaňuji z jejího světa.

„Zbraně?“ zeptám se udýchaně.

„Druhá krabice za křeslem,“ znuděně odpovídá, „a to jsem dělala proč?“

„Hida zajali Tygři a my dvě si pro něj jdeme,“ odpovídám. Zadívá se na mě, vypadá, že tento fakt zpracovává.

„Místo, kam ho schovali?“optá se po chvilce ticha.

„Kotelna.“ Usměje se.

„Konečně nějaká akce,“ bouchne si pěstí do dlaně.

„Prosím tě, podej mi dva nože, však víš který,“ koktavě ze sebe dostávám, nevím, na co mám myslet dřív. Opět vytahuji mobil, ale tentokrát píšu Lilly:

Druhá krabice za křeslem všechny zbraně /snad/. Vezmi je a přenes do skrýše klanu. Dík:)

Veron šmátrá v krabicích a podává mi mnou žádané nože i s opaskem na ně, sama si bere malou katanu. Povzdychnu si. Připínám si opasek a vkládám do pouzder nože. Upravuji si límec černého trika bez rukávů. Kdy jsme se dostali do takového stádia? Do stádia zbraní, násilí, mučení a vražd. Moje minulá škola byla proti tomuto o několik stupňů nudnější. Veron si okolo těla, pod prsy, připevňuje černý pás, který drží katanu na zádech. Přehazuje si přes něj mikinu, která ji zakrývá. Nemyslím si, že by byla zapotřebí katana, ale Veron je, no, ráda ubližuje lidem. Příprava nám zabrala pár minut, a tak spěcháme ke schodům, o kterých se zaměstnanci školy domnívají, že jsou nám neznámé. Dostáváme se do dlouhé, špinavé a staré chodby. Než se rozběhneme, pozastavím se.

„A co jsi tam vlastně nechala Tygrům?“ zašeptám se zájmem. Ona se tajemně zazubí.

„Potozději,“ odpoví a my se tiše vydáváme napříč chodbě.

Ocitáme se u dveří s nápisem kotelna. Je mi jedno, jestli je uvnitř Derryl s pistolí v ruce. Otevírám dveře a neslyšně vstupuji. Hned za mnou Veron. Světlo sem proniká pouze z námi otevřeného vchodu. Obklopuje mě úzkost, která se mi zarývá pod kůži a prosakuje do morku kostí. Zachvěji se. Hmatám po trubkách a pod mými nejistými kroky to lehce čvachtá. Zastavujeme, dokonce i přestáváme dýchat, abychom mohly zaslechnout cokoliv, co by nám pomohlo. Na druhé straně od nás kdosi zamručí.

„Hide?“ výdám ze sebe tlumeně.

Okamžitě se k tomu místu rozběhnu. Co když je to léčka? upozorňuje na sebe mé podvědomí. Nepotřebuji a ani nechci žádné pochyby. Veron mi svítí mobilem. Skláním se k osobě. I přes jeho promáčené oblečení a zkrvavené tělo ho poznávám. Padám mu k nohám. Hladím ho po tváři. Těkám očima. Sotva na něj vidím a i tak mi je do breku. Vypadá jako malé, roztomilé štěně, které někdo nemilosrdně zbil a nechal napospas osudu. Tak zranitelný. Tento pohled se mi naskytnul snad poprvé. Doufám, že i naposledy. Veron se i se světlem přibližuje k jeho obličeji.

„Hide?“ opakuji něžným, ale vcelku důrazným hlasem.

Vydá ze sebe něco neurčitého. Opatrně se dotýkám jeho paže. Jak jsem si myslela. Je přivázaný o jednu z těch trubek. Vytahuji nůž a rozřezávám provaz. Podsouvám mu ruku pod paži a pokouším se nás oba zvednout. Počáteční pokusy byly marné, ale když Veron pochopila, že pouze oslepovat mě světlem nám opravdu nepomůže, podala pomocnou ruku. Společně jsme Hida dostaly opět na nohy.

„Nemáme moc času,“ zašeptám. Směřujeme Hida k východu. Po chvilce nás od sebe lehce odstrčí a nestabilně pokračuje sám. Bez jakéhokoliv naznačování jde Veron napřed prohlédnout chodbu. Vypadá to, že na naši malou lež zatím nikdo nepřišel, a tak můžeme v poklidu pokračovat nahoru po schodech.

„Půjdeš na ošetřovnu, ano?“ ptám se ho, no, v podstatě mu nedávám na výběr. Nic, žádná reakce. Jako bych jenom něco plácla do vzduchu.

„Slyšels?“ lehce zvýším hlas. Cítím se mimo ohrožení, a tak nemám problém si zakřičet. V této části školy se totiž pohybují lidé, kteří nemají se studiem zde nic společného, a právě oni by mohli zavolat policii, kdybychom byli napadnuti. Stále mě ignoruje.

„Fajn,“ zasyčím. Rozmáchnu rukama. „Ale nezapomeň, kdo ti právě teď zachránil tvoji nafoukanou prdel,“ ztlumím hlas, jelikož mě lehce znervózňují pohledy ostatních na Hida. Kdo by se taky nepodíval na kluka, který je od hlavy až k patě potříštěn krví a na kterého ječí holka místo toho, aby jej litovala. Jdeme, spíš se ploužíme k ošetřovně. Hide však těsně před cílem mění kurz a zatáčí doleva. Zůstávám jenom fascinovaně stát. Mávnu rukou a nechám ho jít. Pokračuji v předchozí trase. Zavrtám si ruce do kapes. Jenže co když se přece jen něco znovu semele? Nedá mi to. Otáčím se na patě a vydávám se za ním. Kam má namířeno? Naštěstí nebo naneštěstí jeho krok stále připomíná mrzáka, a tak nedalo moc námahy ho dostihnout. Snad nespozorovaně ho sleduji. Po pár minutách chůze opouští budovu školy. Venku krátce telefonuje a za ještě kratší dobu nasedá do černého audi a nechává za sebou prázdnou, kachlemi dlážděnou cestu. Plná zklamání, úžasu, nenávisti, smutku, ale hlavně zmatená ploužím chodbami bez cíle. Nezodpovězené otázky mi zaměstnávají mozek na plné obrátky. Mám křičet? Plakat? Nebo se dokonce smát? Kam jel Hide? S kým to telefonoval? Proč mě zcela ignoroval? Za co vděčím jeho odměřenému chování? Mnoho nevyřčených otázek bez odpovědi. Je to jako řetězová reakce. Jedna další otázka vyvolá druhou. Bůhví, kdy se dočkám vysvětlení. Prudce se zastavuji. Zatraceně, úplně jsem zapomněla. Lilly! Spěchám do baru, kde rozpačitě obsluhuje Lilly a k mému překvapení jí pomáhá Veron. A ta kdy se sem dostala? Je tu, dá se říct, plno a jde vidět, že ani dvě na tuhle práci nestačí. Stoupám si za bar. Všichni se dneska pomátli? To se stává málokdy, že by tady, zrovna tady bylo plno. Bez zbytečných keců chňapnu po tácku a mířím s ním na čtverku. Nemám ani čas říct holkám tu novinu s Hidem. Asi jedny ze dvou nejdelších hodin mého života kmitáme v baru. Někteří myšlenkami úplně jinde.

 

***

 

Pohoda. Konečně. Vyvalené poleháváme na gauči ve skrýši. Celou dobu mé šichty přemýšlím nad Hidem a také nad tím, kdy si Mike přijde vyřídit účty kvůli oné lži. Sakra. Prudce se převalím na břicho.

„Neměli bychom upozornit všechny z klanu, aby se měli na pozoru více než obvykle? Nebo spíš, aby neopouštěli pokoje?“ navrhnu, čímž přeruším to krásné ticho, které zde panovalo.

„Hm,“ zamumlá Veron a dál jenom nečinně hledí.

„Tak aspoň rozešli SMS,“ vybízím ji. Podívá se na mě.

„Nemám kredit,“ reaguje otráveně. Obracím oči v sloup. Zase je to na mně. Odesílám varovné SMS. Uvelebuji se a přivírám víčka. Hlavně mi nikdo neodepisujte, modlím se v duchu. Jasně jsem napsala – žádné otázky. Přemáhá mě únava. Pootevírám jedno oko. Jak vidím, Lilly už přemohla.

„Děvčata?“ řeknu polohlasně.

Lilly sebou prudce cukne a Veron pootočí hlavu směrem ke mně.

„Hide jel někam do pryč, nevím proč, nevím kam, nevím, kdy se vrátí, zkrátka nevím nic,“ velmi vyčerpávájícím způsobem jim sděluji tento fakt.

Holky to očividně moc nezaujalo. Vyřeším to s nimi jindy, až budou víc při smyslech.

„Poslední věc. Verono, co jsi Tygrům nechala v naší LAV skrýši?“ optám se se zvědavostí v hlase.

Ona se jenom líně usměje.

„Takovej ten nafukovací meč,“ pousměje se, „víš, co myslím? Původně jsem tam chtěla nechat něco trošku jiného kalibru, ale nechtěla jsem plýtvat spodním prádlem.“

S Lilly se popadáme za břicho. Veron, Veron.

***

„Můžete mi vysvětlit, co se stalo?!“ zakřičí někdo neskutečně nahlas.

 

 

Nadskočím z křesla. Co to, sakra? Zamrkám. Rozhlédnu se po místnosti. Holky vypadají stejně vykolejeně jako já. Dneska jsme zalomily ve skrýši. Poslední dobou se nám to stává nějak často.

„Berto?“ zavrčí Veron, „co by si ráda?“ cedí přes zuby.

Berta, tak to je kapitola sama pro sebe. Celým jménem Berta-Benjamina Junkey. Do našeho klanu přišla jako poslední. Je to nejotravnější a zároveň nejmladší člen. Střih vlasů se blíží k mikádu, ale sama tvrdí, že to, co má na hlavě, opravdu mikádo není. Kdysi bývala vyvrhel třídy. Nikdo se s ní nebavil a přezdívalo se jí M-M. Mastné mikádo. Dnes ze silnější holky se stala poměrně štíhlá dívka. Stále z ní však srší zvlášnost. Její legrační červené brýlky jsou pro ni tak typické. Navíc její posedlost Hidem je až nesnesitelná. V hlavě se jí nejspíš rodí ty nejromantičtější scény s ním, jejich společené děti, společný život. Když se dozvěděla, že s ním něco mám, vypadala jako zuřivá vačice, chránící svá mláďata. I přesto nadále pokračuje ve svojí posedlosti.

„Co měla znamenat ta SMS?“ mává mobilem, „co se stalo?“ povrchně a nekontrolovatelně křičí.

„Promiň, prší?“ utřu si poprskanou tvář.

„Uklidni se a posaď se,“ zamručí Lilly na Bertu.

Udělá, co jí bylo doporučeno, ale dál jede to svoje.

„A proč tu zprávu neposílal Hidiinek?“ S jeho jménem si hraje na jazyku. Ach, jak já bych ji. Klid. Nejsem žárlivá, ale co je moje, je moje. Teda, v tomto případě, co je nejspíš moje.

„A proč tu není ten krasavec?“ rozhlíží se kolem, jestli tady náhodou opravdu není a nedejbože, že ji slyší. Ona se tou její nemocí k němu netají, tedy aspoň ne před námi, ale před ním je to někdo úplně jiný. Z jedné ukecané, hysterické holky se rázem stane stydlivá a roztomilá holčička, která vypadá, že do pěti nenapočítá. Jemu by snesla modré z nebe, nám stěží donese pití z baru.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek High school - 17. kapitola:

fuuuuuuu tak na toto som poriadne dlho čakala.
ale teraz ma zaujíma kam do pekla šiel HIDE? a prečo vôbec nekomunikoval?

čakám na pokračovanie...

táák:
1. nemusíš sa báť, ja tejto poviedke stále ostávam verná :D
2. Kde išiel Hide? Ako to bude s ním a s Annie? Ináč tá Veron je trocha .. divná :D a aj istým spôsobom strašidelná :D
každopádne teším sa na pokračovanie ;)

Přidat komentář:

Nick:

Text: