OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 40. kapitola

23.02.2020 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 658×

„Andy? Kde jsi?!“ vykřikla jsem zděšeně, zatímco jsem se probudila ze spaní tím stylem, že jsem vystřelila do sedu jako na pérkách. Něco takového se mi hodně dlouho nestalo. Nakonec jsem nad ránem přeci jenom na chvíli zabrala a zdála se mi akorát nějaká noční můra, ve které nebyl kupodivu hlavním aktérem nikdo jiný než Andy.

Ten se samozřejmě také probudil, když jsem tak nahlas zvolala jeho jméno, a když odlepil svá víčka od sebe a zamžoural na mě, vzmohl se také na pár bručivých slov: „No? Vždyť jsem tady.“

„Já… já vím,“ přitakala jsem, zatímco jsem vydýchávala to nepříjemné probuzení se.

„Seš v pohodě?“ ptal se Andy starostlivě s jednou drobnou vráskou mezi obočím. Jen silou vůle se držel nad polštářem, ale zároveň o mě měl zájem.

„Jen nějaký špatný sen,“ uklidnila jsem ho a mávla jsem nad tím rukou.

„Co kdyby sis ke mně šla lehnout, hm?“ napadlo ho s drobným úsměvem a zřejmě mu bylo úplně jedno, jak jsme se včera šeredně chytli. Na druhou stranu tohle bylo naše poslední ráno, a to bylo daleko podstatnější. I tak jsem zavrtěla hlavou, že ne, a padla jsem znovu na záda, čímž jsem mu zmizela z dohledu. Ale Andyho zarputilá tvrdohlavost byla mnohem silnější, když za moment nade mnou vykoukla jeho rozčepýřená hlava s pobaveným úsměškem.

„No tak, Issie… Neblbni a pojď ke mně,“ napomenul mě káravým tónem, ale současně se na mě díval takovým shovívavě vlídným pohledem, a ještě když ke mně natáhl ruku, takže se mu dalo opravdu těžko odolat. Stejně mě musel chytnout kolem zápěstí a vytáhnout si mě k sobě nahoru.

„Ale včera...“

„Včera bylo včera a dnes je dnes,“ nedal mi prostor k nějakým výmluvným námitkám a pod peřinou se ke mně velmi nebezpečně přiblížil, skoro tělo na tělo.

„I tak jsem nezapomněla, co se včera stalo,“ předhodila jsem mu pohotově, ale on se jenom povzneseně ušklíbl.

„To ani já ne, ale… teď je mi to tak nějak jedno,“ podělil se se mnou o svůj náhled na věc a mně jen vyskočilo obočí o něco výš, protože mě Andy někdy dost udivoval tím, jak k různým situacím zaujímal nezvyklý postoj a který by dřív ani nejspíš nepřipadal v úvahu. Poprvé jsem se na něj letmo usmála i já a usoudila jsem, že si přestanu hrát na slečnu Uraženou a zkusím se nad to povznést jako on. Proto, že nás dnes čeká poslední společný den…

„Ach jo, Andy… Ty seš občas tak na zabití a pak zas…“ nechala jsem svou větu vyznít do ztracena, ačkoliv její smysl byl i beze zbytku naprosto zřejmý a místo toho jsem si bezradně povzdechla. Zavrtěla jsem nad ním hlavou, ale přesto jsem se neubránila potutelnému úsměvu.

„To je pravda, ale proto mě máš snad ráda, ne?“ nasadil tomu korunku svou trefnou poznámkou, což byla jedna z jeho jedinečných řečnických schopností. Tomu jsem se musela upřímně zasmát, což pro něj byla něco jako zelená, protože se ke mně těsně přitiskl a zjevně se chystal zaútočit na moje rty. Kvapně jsem mu položila ukazovák na pusu a znovu jsem zavrtěla hlavou.

„Zapomeň,“ shrnula jsem výstižně do pouhého jednoho slova, na což se zatvářil poměrně zaskočeně, ale pak se jenom pokorně stáhnul, přičemž ho neopouštěl ten jeho rozpustilý úsměv. Nejspíš byl vděčný i za to, že jsem s ním vůbec ležela v jedné posteli. Vše ostatní už asi považoval za nadstandard.

„A co se ti vlastně zdálo?“ vrátil se zpátky k tomu mému snu, který byl dost zvláštní a znepokojující. Nebyla jsem si zrovna jistá tím, že bych mu o tom měla říkat, když se týkal právě jeho, ale zas… byl to jenom pouhý sen.

„No… šlo o tebe,“ konstatovala jsem pro začátek, což ho ihned zaujalo.

„Tak tobě se o mně už i zdá, jo?“ nevynechal jeden ze svých zlehčujících komentářů, na což jsem přesně věděla, co mu mám odvětit, abych ho zas pěkně usadila: „Byla to noční můra, Andy.“

„To asi sedí víc,“ zažertoval v souvislosti k naší včerejší hádce a vlastně také těm všem ostatním nešťastným věcem, které mezi námi kdy proběhly. „A tak čím jsem tě trápil tentokrát?“ přisadil ještě, ale to už bylo trochu za hranicí, takže jsem na to reagovala podmračeným pohledem, načež na mě jen párkrát omluvně zamrkal.

„Tím, že jsi u mě v tom novém bytě pořád dokola ťukal na dveře, volal jsi na mě, že jsi tam, a když jsem otevřela, tak tam nikdo nikde nebyl. A tak znovu a znovu dokola, snad tisíckrát. Já se na tebe tak těšila, vždycky jsem ti běžela otevřít, ale ty prostě nikde. Je to divný, co?“ převyprávěla jsem mu svůj sen, který mě tak vyděsil. Když jsem se nad ním řádně zamyslela, tak vlastně o mnohém vypovídal. Čekala jsem, že se ho třeba bude pokoušet nějak zesměšnit, ale zdálo se, že nad tím sám nefalšovaně přemýšlí.

„No, trochu zvláštní to je. A co si o tom myslíš?“ zajímal se o můj názor, jak jsem si vyložila to, co se mi zřejmě snažilo napovědět mé podvědomí.

„Že i ten skvěle vystihuje naši situaci. Že tě chci, ale nejde to. Nemůžeme spolu být,“ vypověděla jsem mu v té nejjednodušší verzi, protože jsme to stejně omílali furt dokola už nějaký ten pátek. Ale možná jsme to dělali právě proto, abychom tomu konečně uvěřili, protože jsme se doposud chovali spíš tak, jako bychom ten nevyhnutelný fakt popírali. Ale dnešní den již na nějaké popírání nebyl čas.

„Jo, asi na tom něco bude. Ale… jestli budeš chtít, tak na ty tvoje dveře zaťukám a slibuju, že tam budu, hm?“ zkusil to obrátit ve vtip, abychom se hned zrána nenechali převálcovat tou chmurou náladou, která jistojistě přijde. Usmála jsem se na něj aspoň, ale na jazyku už mě svrběla poznámka, kterou jsem si nemohla nechat pro sebe.

„To bych vážně ráda, Andy, ale… ne, to nejde. Tohle nemůžeme uspěchat. Dokud na to nebudeme oba dva připravení, tak si každý musíme žít po svém,“ vysvětlovala jsem mu sklesle, protože se to kdesi ve mně příčilo, ale přitom jsem velmi dobře věděla, že je to nezbytné.

„To se tě mám jen tak vzdát? Jak to mám asi udělat?“ ptal se mě nechápavě a podle tónu jeho hlasu bylo znát, že to uvnitř sebe odmítá stejně jako já.

„Andy, prosím,“ protáhla jsem bezradně, protože mi to ani v nejmenším neulehčoval.

„Issie, já tomu rozumím. Jak to myslíš i proč to takhle chceš. Vždyť to byl vlastně můj nápad, protože vím, že nám to prospěje a že to potřebujeme, ale… Kruci, teď mi to přijde jako ta největší blbost, co mě kdy napadla. Předtím jsem totiž ještě nevěděl, co se mezi náma stane. Do háje, po tom jsem toužil takovou dobu...“

„Nechceš mi říct, že to bylo jen o sexu?“ zpražila jsem ho podezíravě a zabodla jsem se do něj očima.

„Jasně, že ne, Is. Bylo v tom daleko víc, to přece víš! A právě proto to nechci takhle zahodit, takže vůbec nedokážu pochopit, že ty klidně jo. Pro tebe to znamenalo tak málo?“ Otočil obratně ve svůj prospěch a přisadil si ještě o okázalou výtku ve svém pohledu. Jen jsem si bezděčně povzdechla a pomyslela si přitom, že na takovouto debatu jsme v opravdu nevhodné pozici. V posteli, tváří v tvář, polonazí a natisknutí jeden na druhém…

„Andy, vždyť jsi řekl, že mi nevěříš!“ osvěžila jsem mu paměť trochu víc důrazně, než by asi bylo zapotřebí, ale už jsem z toho začínala být otrávená a popuzená, protože jsme to prostě probírali neustále dokolečka.

„Já to ale myslel tak, že když půjdeme od sebe! Když ale zůstaneme spolu, tak o nic nejde. Asi to zní šíleně, ale tak nějak to prostě je,“ přesvědčoval mě s docela dost pochybnými argumenty, které tentokrát neměly hlavu ani patu.

„To je fakt, vůbec to nedává smysl, Andy,“ uznala jsem zamyšleně a lehce jsem se podmračila.

„Nejsem idiot, Issie! Seš úžasná, překrásná holka a všude kolem tebe se v práci i mimo ni budou motat nejrůznější chlapi, který ti toho budou moct určitě hodně co nabídnout, protože… Já se moc nepředvedl, co si budeme povídat, a nemám ti toho ani moct co dát,“ vybalil na mě konečně to, co ho skutečně trápilo, a tak moc, že se na mě u toho nedovedl podívat delší dobu než tři vteřiny.

„Andy, co blbneš? Na ničem z tohohle nezáleží, protože tě miluju. A vím, že ty zase miluješ mě, dal jsi mi svoje srdce, a to je úplně to nejvíc, co jsi mohl. Já ani nic víc nechci,“ uklidnila jsem ho přeslazenými řečmi, které jsem ale myslela naprosto vážně. Proto jsem na něj nepřetržitě hleděla, a abych zvýšila důvěryhodnost svých slov, natáhla jsem se k němu pro sladký polibek, který trochu překvapeně, ale vřele přijal.

„Podle mě nechceš ani to, když se stejně chystáš odejít,“ ohradil se bleskově, jakmile jsem jeho rty opět uvolnila z mého láskyplného uvěznění. Tvářil se u toho tak hrozně moc ublíženě, že tím ve mně vzbudil takovou ohromnou lítost, až jsem raději od dalších pokusů mu to rozumně vysvětlit opustila a místo toho jsem se k němu přivinula pro hřejivé, pokojné objetí, které až se zoufalou naléhavostí přijal. Kde slova nestačí, musí přijít činy…

V posteli jsme spolu vydrželi ještě necelé dvě hodiny, kdy jsme si nenasytně vychutnávali blízkost toho druhého. Vůbec jsme nemluvili, jen jsme se k sobě pevně tiskli, mazlili se, občas se něžně políbili a pospávali si v náručí. Byly to romantické a tragické chvíle zároveň, což mě naplňovalo tolika rozporuplnými pocity, které se mnou budou zajisté řádně cloumat po zbytek dne. Ale za ty opojné momenty v jeho blízkosti to rozhodně stálo za to. Ani jednomu z nás se nechtělo vstávat, protože jsme si sakra dobře uvědomovali, že tomuhle bude na dlouhou dobu konec, ale nakonec jsme se přemluvili. Já stejně neměla v podstatě na výběr, protože dopoledne jsem měla směnu v útulku a odpoledne jsem měla domluvenou schůzku kvůli práci.

Měla jsem jít na pohovor do Chanelu, kam jsem se současně neskutečně těšila a pak jsem se toho i příšerně bála. Byla to taková obrovská příležitost, kterou jsem si nemohla dovolit jakkoliv pokazit. Jistě, Alessandro mi těch míst dohodil víc, ale chtěla jsem u každé jednotlivé značky po sobě zanechat co nejlepší dojem, abych pak měla tu možnost si vybrat, kam opravdu chci jít. Jenomže kvůli Andymu jsem na tom nebyla zrovna psychicky nejlépe, protože mě celá ta naše situace doopravdy trýznila. Neustále se mi to ve smyčce honilo hlavou, jestli jsem se opravdu rozhodla správně. Jestli jsem si zbytečně netrvala na něčem, co vlastně ani nebylo nutné. Že bychom spolu mohli prostě jen být a nic dalšího neřešili. Užívali si života jeden druhému po boku a každý den si dokazovali svoji vzájemnou lásku. To byla tak lákavá představa, že jsem měla opravdu sto chutí jí podlehnout. Přijmout všechno to, co mi Andy nabízel, ačkoliv dle jeho názoru toho nebylo příliš. Pro mě to ale bylo úplně všechno…

Jakmile jsem umlčela svoje pošetilé já a vrátila se nohama na zem, opět jsem se začala probírat protilehlou stranou, proč by pro nás to odloučení mělo být především prospěšné. S Andym bychom dali dohromady sto a jeden důvod proč a předtím by mi všechny zněly zcela směrodatně, ale poté, co se mezi námi s Andym předevčírem odehrálo, najednou tak nějak pozbyly na významu. Ale co se opravdu nedalo přejít bylo to, co Andy nechtěně prozradil, a to že mi nevěřil. Tohle absolutně stačilo k tomu, abych trvala na svém. Musel přece chápat, že v tomhle případě jsme spolu zůstat nemohli. Netušila jsem, jestli to jenom nechtěl slyšet, nebo to sám v sobě popíral, ale už kvůli tomuhle jsme se dál neměli o čem bavit. Trochu mě zaráželo, že měl Andy takový problém se k tomu postavit čelem, protože se mi zdálo, že tahle jeho nová verze je o něco racionálnější a uvědomělejší. Tohle mi spíš pasovalo k tomu starému Andymu, který by na to nazíral typicky sobecky. Možná jsem ale až příliš radikálně rozlišovala dvě strany mince, když Andy byl pořád jedna a tatáž osoba, která si prošla silným traumatem, který na něj ještě stále mohl nějakým způsobem působit. Přeci jenom neuběhlo ještě dost času na to, aby to mohl dostatečně hluboce vstřebat a zaujmout k tomu a sám k sobě definitivní postoj, který ho bezpečně ukotví ve všech dalších situacích, které ho budou čekat. I proto ode mě potřeboval nějaký prostor, aby ho měl zejména pro sebe. A to samé jsem potřebovala zas pro sebe…

Chtě nechtě jsem si musela připustit, že mě opravdu zamrzelo, když z Andyho vypadlo, že mi nevěří. Ať se to pak snažil navlíknout jakkoliv na nějaký vedlejší motiv, podnět zůstával pořád stejný. Nevěřil mi, poněvadž mi zatím ještě neodpustil, o to šlo. Nemohla jsem se na něj zlobit, protože jsem si za to mohla samozřejmě sama. Ohledně Jareda měl nesporně pravdu, ať se mi to líbilo, nebo ne. Jenomže Jared byl Jared, s ním je to pryč a velmi pochybuju o tom, že bych našla podobného chlapa, kvůli kterému bych až takhle ztratila hlavu. Jenže to Andymu asi nevysvětlím, že?

Abych Andymu dokázala, že mi může věřit, a zejména proto, že ho k zbláznění miluju, jsem se v duchu zavázala k tomu, že o žádného jiného mužského ani očkem nezavadím. Byla jsem odhodlaná mu být stoprocentně věrná. Sice jsem neměla ponětí, jak ta naše odluka bude trvat dlouho, ale moje srdce patřilo jen jemu, proto jsem si neuměla představit, že bych svoje tělo dala někomu jinému. Nebude od věci, když mu to při našem loučení raději připomenu. Ale i kdybych se třeba přetrhla, záleželo pouze na něm, zdali bude natolik velkorysý a obětavý, že mi mé prohřešky vůči němu a našemu vztahu odpustí, čímž v důsledku odpustí i sám sobě svoje chyby. A to samé jsem vlastně musela udělat i já.

Takže ačkoliv jsme spolu my dva toužili být sebevíc, prostě to nešlo. S tímhle konečným rozuzlením jsem šla sebevědomě na schůzku se skicákem v ruce, oblečená do stejných koktejlových šatů jako na oběd s Alessandrem, kde jsem se pokusila zazářit, a vzhledem k tomu, že se se mnou loučili s nadšením, kontaktem v podobě vizitky a zmínkou o tom, ať se jim já určitě ozvu, odvážila jsem se tvrdit, že se mi to navzdory mému vnitřnímu soužení, zřejmě povedlo. Maximálně spokojená jsem se vracela do bytu, kde mě už čekal depresivní pohled na zlomeného Andyho, který se hrbil nad novými temnými malůvkami jeho rozervané duše. Úsměv mě ihned přešel, protože to byl dost drsný návrat do reality, kde mě zachvátil takový nesnesitelně tísnivý pocit z toho, co bude následovat. Ale nebylo vyhnutí…

„Ahoj, Andy,“ pozdravila jsem ho mile a odložila jsem věci stranou, aby mi nepřekážely. Andy ke mně laxně zvedl hlavu, sjel mě pátravýma očima od hlavy až po paty, cosi zamumlal na oplátku a dál se věnoval svým kresbám. Ne že by mě to nějak překvapilo, od Andyho jsem zažila už nejrůznější reakce, ale tahle mě jaksi zaskočila, když jsem zanedlouho odsud měla nadobro odejít, což se zjevně rozhodl sabotovat.

„Tak co jsi celý den dělal, hm?“ započala jsem aktivně konverzaci, abych zjistila, jestli se Andy zapojí, než na něj spustím, jak hloupě ničí naše poslední společné chvilky.

„Nic moc. Kreslil jsem a počítal hodiny,“ poznamenal v ironické poznámce, které se sám pro sebe ušklíbl, protože se na mě pro jistotu ani nepodíval. „A jak jsi ty dopadla na tý schůzce?“ zajímal se na oplátku zase on, jelikož by si asi nedovolil mi až do takové míry dát najevo svou ignoraci.

„Kupodivu skvěle na to, že jsem celý den tak mimo,“ shrnula jsem výstižně do jedné věty a také jsem mu tím naznačila, že ani já to naše loučení nenesu kdovíjak dobře.

„Tak to jsem rád,“ řekl a nakrátko ke mně opět zvedl hlavu od svého skicáku. Pak se tak zvláštně zatvářil a na čele se mu objevila menší vráska, která předjímala to, co se mi chystal říct: „Issie, dohodl jsem se s Lenou a do toho novýho bytu tě odveze ona, jo? Já… domluvil jsem se s klukama z kapely na zkoušce. Abych se do toho zas dostal, protože jsem dlouho nehrál, však víš.“

„A-aha… Takže se mnou nepojedeš a půjdeš raději zkoušet s kapelou? Proč?“ Nerozuměla jsem jeho rozhodnutí, které na mě působilo přinejmenším bezohledně a také zbaběle. Andy se na židli narovnal, pak se zhluboka nadechnul, přičemž si založil ostentativně ruce na prsou, ale k samotné odpovědi se nijak dvakrát neměl.

„Protože… se prostě odmítám s tebou zase loučit. Já už to znovu… znovu už to prostě nedám,“ přiznal se mi s pohledem ztraceným někde na podlaze, jak se ostýchal na mě po takovém ostudném doznání vůbec podívat. Základem ovšem bylo, že se mi s tím hlavně svěřil. I to byl u něj velký pokrok. Předtím, jako Andyho verze před nehodou, by si to nechal pro sebe a pak by to buď v hádce použil proti mně, anebo by to z něj vylezlo až trestuhodně pozdě. 

„Takže se tomu raději vyhneš,“ podotkla jsem značně kousavě, což sice asi vyznělo docela krutě, ale ani mně nebylo jedno, že to takhle neosobně vyřešil, když svou starost přehodil na mou kamarádku Lenu, a pak taky že odsud zmizí úplně jinam, než aby byl u toho, když se vystěhuju. To mě docela zamrzelo…

„Jo, raději se tomu vyhnu! Tobě to asi tolik nevadí odsud zas odcházet, ale já to znova nesnesu. Nemůžu se na to dívat, Inesso, protože kdybych měl, tak… tě odsud odejít prostě nenechám. Proto u toho nechci být,“ vysvětlil mi o něco důkladněji, čímž jsem se do něj mohla mnohem lépe vcítit a pochopit ho. A tak jsem se sklíčeně posadila na postel a dumala jsem nad tím, co mu na to vůbec říct. Andy se mezitím sklonil zpět ke svému tvoření, aby mohl pokračovat, když jsem se neměla k žádné důvtipné odpovědi.

„Pro mě je to těžký stejně jako pro tebe, Andy. Ale oba moc dobře víme, proč je to tak důležité, ne? Neznamená to konec! Alespoň pro mě ne, i když budeme od sebe. Pro mě se tím vůbec nic nezmění, a to v ničem,“ ubezpečovala jsem ho se skálopevným tónem, aby to bral plně na vědomí, a přestože jsem nemluvila zcela konkrétně, doufala jsem, že mu došlo, co všechno tím myslím. Co všechno do toho pojmu spadá.

„To se mi fakt snažíš namluvit, že budeš žít jako jeptiška? Nebo se to snažíš namluvit i sobě?“ smetl nevybíravě můj pokus ho alespoň nějakým způsobem uklidnit, a jak jinak než ohledně toho, co by ho jako muže mohlo nejvíce znervózňovat? Ale evidentně jsem se celkem sekla.

„Andy, takhle to zní, jako že ti jde jen o to, aby se mnou nespal nikdo jiný, protože to chceš ty a děláš si na mě nároky, protože máš pocit, že ti patřím,“ vyložila jsem mu svůj dojem, který tím ve mně opravdu neúnavně vyvolával. Andy ke mně bleskově švihl pohledem a pak se jen sarkasticky ušklíbl. A já opět žasla nad tím, jak kolem sebe začal kopat, když se něčím užíral. To bylo jeho charakteristické chování, kterého se mu zatím nějak nedařilo zbavit. Jestliže ovšem vůbec chtěl…

„A kdyby to tak bylo, tak co? Bylo by to fakt tak hrozný? Překvapilo by tě to u mě snad?“ vyrukoval na mě trochu útočně, když jsem se předtím tolik pohoršovala nad tou možností, která nejspíš byla pravdivá, a to, že jsem si to nechtěla připustit, ho akorát podráždilo.

„Ale jo, překvapilo. Myslela jsem, že ses trochu změnil,“ zmínila jsem naprosto otevřeně, ale aspoň jsem se pozdržela jakéhokoliv výmluvného tónu hlasu, který by ho mohl ještě o něco víc vyprovokovat.

„A já se změnil, ale… s některýma věcma to není zas tak jednoduchý, Inesso,“ pravil rozumně, čímž mě přiměl se trochu zastydět nad tím, že jsem se opětovně nevyvarovala tomu ho takhle přísně škatulkovat na starou a novou verzi, když to pořád byla jedna komplexní bytost.

„No, a právě proto musím odejít,“ zahlásala jsem rezolutně a byla jsem si tím opravdu jistá.

„Ale s tebou je to daleko snazší,“ namítl na to úzkostně a vstal od stolu, asi aby si po nějaké době protáhl nohy.

„Jenže tohle právě nemá být snadný, brouku,“ vymlouvala jsem mu to mylné vědomí, ke kterému přišel kdo ví kde. „Ty se musíš poprat s tím, co máš uvnitř sebe. Musíš mi odpustit a přestat mě brát jako svůj majetek, pak se k sobě teprve můžeme vrátit. Já vím, že je toho hodně, ale… jinak to mezi náma nebude fungovat, Andy,“ přesvědčovala jsem ho, aby ustoupil z toho svého nesmyslného zatvrzení a přijal fakta, která prověří, jak hodně to spolu bereme vážně.

„Co když to nezvládnu?“ atakoval mě s jednou velmi záludnou otázkou, jejíž zodpovězení bylo ještě záludnější.

„Tak to asi znamená, že… my dva spolu být nemáme. Pak by sis asi měl najít někoho jiného,“ poradila jsem mu zcela bezelstně a on na mě jenom konsternovaně vyvalil oči, jestli opravdu dobře slyšel, že jsem vyslovila to, co jsem vyslovila. Ale nemohla jsem mu přece tvrdit něco, co jsem si sama upřímně nemyslela.

„A ty mi ji ještě najdeš a dohodíš, ne? Když už mi to takhle lajnuješ a plánuješ, co?“ vytkl mi naštvaně a vrhl po mně takový popuzený pohled, který dostatečně mluvil za něj. Jen jsem cynicky mlaskla, abych poukázala na to, že to akorát přehání, ale jeho pocity byly nejspíš odpovídající tomu, jak se k tomu stavěl.

„Andy, až odejdu, tak se nad tím v klidu zamysli a uvidíš to sám. Já to myslím vážně dobře a ty víš proč. Když to všechno vyjde tak, jak má, tak spolu můžeme strávit zbytek života, a to za to stojí, ne?“ povzbuzovala jsem ho pozitivně, ale on se mnou bohužel to nadšení ani v nejmenším nesdílel. Použil akorát to svoje typické gesto s očima v sloup, ale jinak byla jeho tvář veskrze nešťastná.

„Jen jsem tě získal zpátky, tak tě mám zase ztratit?!“ podotkl na protest a bezděčně prohodil ruce do stran.

„Andrew,“ oslovila jsem ho o něco přísněji, aby se přestal točit v kruzích jako zaseknutá deska, díky čemuž sám sebe mučil a vlastně tím mučil i mě. „Tak co? Normálně se se mnou rozloučíš, nebo si pořád budeš zabedněně stát za svým?“ rýpla jsem si do něj lehce, ale když se otočil čelem k oknu, ze kterého začal rozjímavě hledět ven, nemusela jsem se ptát podruhé. Pořád to byl tak tvrdohlavý mezek!

„To jako fakt?“ nevěřila jsem tomu, že by ho ani nenapadlo se trochu ohlédnout i na moje city, které tímhle jeho zatvrzelým odmítáním docela utržily.

„Ty si taky stojíš za svým, proto nevím, proč já bych nemohl,“ odsekl uraženě a zavrtěl hlavou kamsi směrem ven z okna. To bylo jasné znamení, že náš hovor začal stagnovat na mrtvém bodě, přestože s Andym naše konverzace už dávno nebyla ani v nejmenším konstruktivní. Andy si nechtěl připustit, že ta pauza mezi námi je nevyhnutelná a kromě mé skutečné nepřítomnosti s ním nejspíš nemohlo nic hnout.

„Abych ti mohla normálně do očí říct, že tě moc miluju a že se mi po tobě bude hrozně stýskat. A… že na tebe počkám, jak bude potřeba, protože já s tebou chci být, Andy,“ mluvila jsem k jeho zádům v závazném slibu, což bylo dost zvláštní, ale momentálně se to s Andym jinak nedalo. Přemlouvat ho k něčemu dalšímu jsem nechtěla.

„Vážně chceš? Protože teď když můžeš, tak ode mě utíkáš pryč, takže… určitě pochopíš, že o tom, co mi tvrdíš, teď docela hodně pochybuju,“ pravil o něco tišším hlasem, což mu ale nijak nepomohlo, abych neslyšela, jak se mu nezvykle třásl. Doslova mě šokoval tím, co právě řekl, takže jsem na něj pouze s vykulenýma očima zírala, zatímco v mysli jsem se probírala tím, jestli to takhle doopravdy cítil, anebo jestli něco takového řekl schválně. Jestli to nebylo takové to pomyslené záchranné stéblo, za které se pokusil zachytit, což by té jeho manipulativní stránce zcela odpovídalo. Tak jako tak mě to zasáhlo přímo do černého a nemálo mě to zabolelo. Takovouhle ránu pod pás jsem od něj nečekala.

„Tohle nedělej, Andy,“ upozornila jsem ho prosebně a neměla jsem víc sílu pátrat po pravdě.

„Nemůžeš se mi divit,“ bránil svůj výrok, který na mě působil značně přitažený za vlasy, ale z jeho úhlu pohledu nemusel být.

„Ne, ne… myslím potom, co jsi mi zatajil, že mi nevěříš,“ vytáhla jsem na něj trochu zahanbeně, když už mě přiměl to dovysvětlit, protože jsem to takhle nedomyšleně nakousla a přitom jsem to opravdu neplánovala proti němu použít. Ale my ženský si občas nemůžeme pomoct, že…

„Nezatajil! To je ale fuk, protože tohle nemá nejmenší smysl. Takže... já… už budu muset jít,“ zabručel mrzutě a pootočil hlavu na stranu, aby asi periferním viděním zkontroloval, jestli se může snadno vypařit. Nehodlala jsem mu v tom jakkoliv bránit, ba naopak jsem to pro tuto chvíli spíš plně uvítala. Už jsme si toho řekli dost. Víc bych ani nemusela zvládnout… Pak se na mě Andy trochu nejistě otočil a hodně nesměle se na mě dlouze zahleděl. Oči měl celé skleněné, zrcadlila se v nich ryzí bolest s nepochopením a zklamáním, což se také odráželo v každičkém centimetru jeho pobledlé, zarmoucené tváře. Okamžitě jsem zapomněla na své vlastní zklamání, protože ho vidět takhle zkroušeného mi lámalo srdce snad na tisíc kusů.

„Ať se ti daří, Issie. Vážně... Měj se hezky,“ popřál mi do budoucna, opravdu nepatrně se pousmál, načež se očima ztratil kdesi u dveří, ke kterým pak úprkem vyrazil, aniž by vyčkal na to, abych se s ním rozloučila i já. Já jsem ale byla stejně celá oněmělá tím údivem, jak moc to s Andym zamávalo a jak citlivě to vzal, takže bych se jen tak na nějakou smysluplnou větu nevzmohla, a když se mi do očí natlačily lítostivé slzy, které postupně vyústily v regulérní pláč, nešlo to už vůbec. Tak tohle se těžce nepovedlo… A co s tím? Pro jistotu raději nic, protože stejně jako bych to mohla vylepšit, mohla bych to taky ještě víc zvorat, takže… asi jedině dobře, že až se Andy vrátí, už tu nebudu... Ach jo... 

  Tak Andy opět mizí ze scény. Kdo se na ni ale opět objeví? Isa si mezi sebou přehazuje Andyho a Jareda jako dvě horké brambory a ne a ne si vybrat. :D 

Čtvrtou desítku máte úspěšně za sebou a já Vám k tomu obdivně gratuluji a tleskám! :)) Ještě zbývá jedna desítka, k tomu další dvě kapitoly a epilog, který teprve všechno rozsekne. :)) A za tu menší pauzu se Vám upřímně omlouvám, potřebovala jsem chvíli pauzu, nějak vyjít ze stereotypu, ale pokusím se to nějak vynahradit, dohnat :)) 

Všem Vám moc díky, lidi! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 40. kapitola: