OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 4. kapitola

17.10.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2050×

4. kapitola

Podezření

Další ráno jsem opět díky budíčku vysela na sloupku postele, ale tentokrát mi alespoň už hned došlo co se děje. S Rony jsme oběhly své obvyklé raní kolečko koupelna - skříň. Kriticky jsem se na sebe pak podívala. Hmm, nic moc, ale lepší už to stejně nebude.

Rony měla jiné hodiny, takže jsme se rozdělily hned jak jsme prošly společenskou místností. Studovala jsem rozvrh a také plánek , který se mi tam zobrazil k učebně, ale jaksi jsem se zadrhla na tom, jakým směrem ten plánek je.

Otáčela jsem ho bezradně v rukou, když se mi nad hlavou ozval známý hlas. Srdce mi úplně vynechalo a já už se bála, že ta ronina první pomoc bude asi vážně potřeba. Naštěstí se hned zase rozběhlo - na plné obrátky.

Vzhlédla jsem k Rogerovi.

„Ahoj,” odpověděla jsem mu.

Podíval se na plánek v mé ruce.

„Tuhle hodinu máme dohromady, tak můžeme jít spolu.”

Rty se mi samovolně rozjely do úsměvu... No ačkoliv nevím co z něj nakonec vyšlo za výraz, protože se mnou prudce něco trhlo a pak už jsme jen viděla rogerův překvapený výraz a to, jak jsem se od něj rychle vzdalovala.

„Dělej, už jdeme pozdě a já chci chytit nejlepší místo, tady úplně vzadu,” zahalekal na mě táta a vlekl mě dál davem studentů.

„Ty... ty ale teď máš ji... jinou hodinu,” snažila jsem se vykoktat a nesrazit moc studentů.

„Jo, ale cestu máme stejnou,” houkl na mě dozadu a prudce to stočil doprava, že jsem to jen tak tak vybrala po svých a ne po prdeli. „To jsi ráda, že tu nemusíš bloudit, co?”

Nevěděla jsem co dřív, jestli brečet, ječet nebo ho praštit něčím po hlavě.

Paži mi pustil až před dveřmi učebny.

„Tak se měj!” S tím mi zmizel v davu. Ještě chvíli jsem tam stála a vzpamatovávala se. Připadala jsem si jako bych právě vypadla z letobusu a zřejmě jsem tak i vypadala. Vpotácela jsem se dovnitř a zhroutila se na první lavici.

Studenti se teprve začínali trousit dovnitř, tak jsem se snažila alespoň trochu uhladit vlasy, které jsem měla rozevláté na všechny strany.

„Prvňáci sedí tam,” ozval se někdo vedle a já se na něj podívala. Byl to trochu oplácaný kluk s ježkem světlých vlasů.

„Ehm, díky,” zamumlala jsem a přesedla si kam ukazoval. Teprve pak jsem začala věnovat pozornost i naší učebně. Byla do půlkruhu a lavice byly za sebou na stupních, aby dobře viděli i ti vzadu. Lavice byly vždy přiražené dvě k sobě a pak mezera. Místa tak byla vlastně rozdělena na čtyři řady.

Sledovala jsem, jak nejstarší studenti sedají na opačný konec třídy. Zvědavě jsem je pozorovala, až se ve dveřích objevil i Roger. Aniž by si mě všiml, zamířil do lavice pro třeťáky. Zklamaně jsem si uvědomila, že je to vlastně o tři lavice dál. Stěží na něj vůbec uvidím.

Brzy dorazili i ostatní a pak i boubelatá žena ve středních letech. Scupitala po schodech až dolů ke stolu.

„Tak, mí drazí studenti, moc ráda vás opět vidím. Pro ty co mě neznají, jsem profesorka Tarrová. Vidím tu mnoho známých tváří, stejně jako úplně nových.” Obrátila se mým směrem a přelétla nás prváky laskavým pohledem. „Jak už jste si všimli, dělíme se tu na čtyři skupiny. Většinou je to podle ročníku, ale toto dělení je nutné spíše kvůli vašemu stupni pokročilosti, aby začátečníci nezdržovali pokročilé, takže během roku by se mohlo stát, že bych vás přeřadila do jiné skupiny. Viď Wille?” mrkla někam za mě. Ohlédla jsem se tím směrem stejně jako zbytek třídy. V poslední lavici seděl kluk, který vypadal, že patří minimálně ke druhákům, alespoň podle věku. Nevesele se usmál a podepřel si rukou bradu.

„No, toho povídání na úvod by snad mohlo stačit,” ozvala se znovu. Přecupitala za katedru a ze skříně za sebou vytáhla učebnici s jakou jsme se sem museli vláčet i my ostatní.

„První rostlinou, kterou si probereme, je děravec. Občas jej můžete nalézt i pod názvem třezalka tečkovaná, ale ten se příliš nepoužívá. Naleznete ho...”

Sledovala jsem profesorku Tarrovou, jak tam mává sušeným děravcem a pohled mi mimoděk zabloudil do lavice o kus dál. Roger znuděně hleděl do učebnice a jako by můj pohled vycítil. Otočil se přímo na mě. Tentokrát se však neusmál. Spíše na mě hleděl zvědavě a zadumaně.

Uhnula jsem očima a už ho sledovala raději jen koutkem oka.

Po konci téhle dvouhodinovky jsem si posbírala věci a vyrazila ke dveřím. S Rogerem jsem se nepotkala. Vytratil se ze třídy chvíli přede mnou. Sklesle jsem tedy táhla na další hodinu. Tu jsme měly jako jednu z mála společně s Rony.

„Ahoj!” zahalekala na mě. „Oou,” zbystřila, když zahlédla můj výraz. „Co se stalo?”

„Potkala jsem Rogera.”

„A?!” napnutě mě popoháněla.

„Chtěl mě doprovodit na první hodinu, když ji máme společně.”

„Probůh Gallo, já tu zestárnu!”

„No a právě v tu chvíli se přihnal Ned a odvlekl mě - abych se prý neztratila,” uchechtla jsem se.

„To je ale...”

„Jo, to je,” přikývla jsem.

„Hm, tak to snad vyjde příště,” nadhodila.

Jen jsem se ušklíbla. Nevím proč, ale měla jsem značné pochyby, že se mi naskytne další taková příležitost.

Na obědě jsem s Rony seděla u stolu prváků. Táta byl naštěstí dost daleko se svými novými kamarády. Měly jsme tak možnost v klidu pokecat o Rogerovi a dalších věcech.

„No tak musím přiznat, že se tváří hodně zvláštně,” souhlasila, když se na něj nenápadně zahleděla. Podívala jsem se stejným směrem a málem mi zaskočilo. Jo, tvářil se divně, ale horší bylo, na koho se tak tvářil. Sledoval přímo tátu!

Odhodila jsem stranou jakoukoliv nenápadnost a podívala se na něj zpříma. Roger měl nakrabacené čelo, jako by se snažil rozluštit nějakou hádanku. Sledoval tátu, jak se tam vesele baví a ostatní ignoroval.

Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Jestli se s tátou někdy poznal, nebo viděl někde jeho fotku... Přece jen, táta nevypadal jinak, jen byl prostě mladší. Vlastně byla pravda, že si ztmavil vlasy, ale to moc změna nebyla. Měl je stejně rozčepýřené všude do stran a tak moc z jeho tváře neschovaly.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 4. kapitola: