OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Frajer a myš - 17. kapitola

Cesta domů a pozvání na Niallovu oslavu narozenin. A moc děkuji všem, kteří mi napsali komentář:)

25.09.2013 (11:00) • Adel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1725×

Položil mě na sedačku spolujezdce. Vlasy jsem si nahrnula do obličeje, aby nepoznal, kdo jsem. Připadalo mi, že s maskou mi zmizela i ta odvážná část. Už jsem byla tou Miou, co se bojí svojí mámy, ale zároveň se bojí o ni. Mia, která se bojí, že na každém rohu může být Niall, který jí něco provede. Prostě ta malá ustrašená holka, které umřela půlka rodiny.

 

„Neboj, vím, kdo jsi, Mio,“ zašeptal Stín. Překvapeně jsem se na něj podívala. Seděl vedle mě, ale na tváři měl pořád tu svoji masku.

 

„Ale já nevím, kdo jsi ty, Stíne,“ odpověděla jsem mu smutně. Prsty mi nadzvedl hlavu tak, abych na něho viděla.

 

„Dneska je tvůj večer, dělej to, co chceš, neohlížej se na ostatní, ani na to, kdo jsem já. Když jsi měla masku, necítila ses jinak? Věci, které bys nikdy neudělala, ti připadaly realnější, když nikdo nevěděl, kdo jsi. Nechci, abys věděla, kdo jsem, protože mě stejně neznáš, a ani mě už nikdy neuvidíš. Chci, aby sis z dneška uchovala nějaké tajemství, které nikdy nezjistíš,“ řekl mi tak procítěně, že jsem se málem dojetím rozbrečela. Měl pravdu, když nikdo nevěděl, že to jsem já, bylo to lepší. Ale zpátky do reality. Usmála jsem se a Stín se rozjel směrem k mému dočasnému domovu. Pustil rádio, já se pohodlně opřela o opěradlo a pozorovala noční Londýn. Zanedlouho zastavil u baráku. Otočil se na mě a začal se ke mně přibližovat. Nevím proč, ale zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Začala jsem se odtahovat.

 

„Mio, klid,“ řekl mi autoritativním hlasem a já ho poslechla. Jeho ruce se mi zapletly do vlasů, a tlačily mi na hlavu směrem dopředu k němu. Chci ho políbit i jako já? dala jsem si tu nejdůležitější otázku. Jasně že chceš, odpovědělo mi moje druhé já. Přelezla jsem si na jeho klín, tak jako to dělali ve filmu, a začala ho líbat. Bylo to něco neskutečného. Sjel mi rukama na zadek a začal ho mačkat. Nechtěla jsem se s ním vyspat v autě, to fakt ne, ale proč si neužít tu chvílí, že mě chce i někdo, když jsem to já.

 

„Otevřete dveře, tady policie!“ zakřičel policista a posvítil nám baterkou do auta. V tom tichu co bylo, to znělo jako výstřel. Lekla jsem se, tak, že jsem kousla Stína do rtu a ještě se hlavou bouchla o dveře. Nějak jsem u toho musela otevřít dveře, protože jsem vypadla z auta. Stín s policistou se dal do smíchu. Moment, ten smích už jsem někde slyšela. Podívala jsem se na policistu a málem začala vraždit. Protože tam stál Finn s policejní čepicí a baterkou.

 

„Finne!“ zařvala jsem jako lvice a začala se hrabat na nohy. 

 

„Copak?“ zeptal se se smíchem.

 

„Grrr,“ zavrčela jsem na něho.

 

„Tak zas někdy,“ promluvil Finn tentokrát na Stína.

 

„Jo, jasně, měj se Finne, a nezapomeň, co jsem ti řekl, Mio,“ rozloučil se s námi Stín. Zavřel dveře, nastartoval a už uháněl tichou ulicí.

 

Se zájmem jsem se podívala na Finna.

 

„Ne, neřeknu ti, kdo je Stín,“ řekl mi odhodlaným hlasem.

 

„Nemusíš mi říct jméno, ale aspoň mi ho můžeš přiblížit,“ prosila jsem ho a nahodila psí oči. Objal mě kolem ramen a popohnal mě k domu.

 

„Je mu dvaadvacet, studuje herectví a zítra odjíždí do Ameriky na konkurz,“ vzdychl poraženě. Věděla jsem, že už z něho víc nedostanu, musela jsem se tedy spokojit s tím málem, co mi řekl. Finn do mě ještě hustil, ať mu řeknu, co se stalo na plese, jenže já jsem byla na pokraji spánku. Jenom jsem za sebou práskla dveře do pokoje, svlékla ty boží šaty a svalila se na postel. Možná jsem prase, ale kdo by se mi po dnešku divil, že jsem nešla do sprchy. Usnula jsem během chvilky.

 

Ráno mě probudilo bouchání do dveří.

 

„Mio, pokud okamžitě nevylezeš z postele a nepůjdeš se naobědvat, slibuji, že ty dveře vyrazím,“ ozvalo se záhy po bouchání.

 

„Jo, už jdu,“ zahučela jsem ospale nazpátek. Páni, to jsem spala až do oběda. Šla jsem do koupelny, abych se tam trochu probrala. Do zrcadla jsem se raději nekoukala, ještě by to se mnou seklo, a tady mají kachličky, to by bolelo. Vlezla jsem si do sprchy a pustila nejdřív na sebe studenou vodu, abych se probrala. Když už jsem se začala klepat zimou, otočila jsem kohoutek na horkou vodu a dala se do umývání. Oblíkla jsem si na sebe triko s kraťasem a na to hodila dlouhý froté župan a nazula si svoje oblíbené papuče s medvídky. Na ten oběd jsem došla asi po půl hodině po tom, co mě probudil Finn. Jakmile jsem dosedla, už se na mě Finn vrhnul s otázkami. Poslušně jsem mu odpovídala a jedla svůj oběd. Přesně ve chvíli, kdy jsem dojedla, se ozval zvonek. Protože jsem byla nejblíže ke dveřím, šla jsem otevřít. Otevřela jsem s úsměvem na tváři, ale ten mi hned zamrzl na rtech.

 

„Bože, ty vypadáš hrozně i u Finna, nechápu, jak si tě může nechat u sebe,“ oznámil mi Niall znechucením tónem místo pozdravu.

 

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho.

 

„Zítra je moje narozeninová oslava a mamka si myslí, že když vás pozvu, posílí to sousedské vztahy.

Je to od pěti. Tak bych ti radil, abyste tam ukázali a přinesli mi dárek,“ řekl a nasadil umělý úsměv.

 

„Fajn,“ odsekla jsem mu a zavřela dveře. Stejně by po mně už nic nechtěl.

 

„Kdo to byl?“ zeptal se Finn z kuchyně.

 

„Niall, že k němu máme přijít na oslavu, ty k němu chceš?“ optala jsem se ho znuděně a doufala, že řekne ne.

 

„Bohužel tam musíme jít,“ odpověděl mi. Zbytek dne už na tohle téma nedošla řeč. Děkovala jsem jim, že mají i bazén v domě, takže jsme nemuseli být venku na zahradě, kam vidí Niall. Celý den jsme byli u bazénu a blbli jsme. Asi v deset večer jsme to zabalili a já se doploužila do postele. 

 

Nevím, čím to bylo, ale zase jsem se probudila až kolem oběda. S Finnem jsme se nachystali a jeli Niallovi koupit nějaký ten dárek. V jednom obchodě se mě Finn zeptal, jestli nevím, co má Niall rád. Odpověděla jsem mu, že jak to mám asi vědět, jediný, co o něm vím, je, že mě rád šikanuje. A jestli mi chce dát na hlavu mašli a říct Niallovi, tady máš fackovacího panáka, tak ať jde někam a že on ví kam. Finn se na mě podíval typu to vůbec nebylo vtipný a vybíral dál. Nakonec mu Finn vybral nový potah do auta.

 

„Počkej, takže on nikdo nezjistil, že jsi černá labuť?“ zeptal se mě Finn překvapeně, když už jsme stáli před Niallovým domem. Už jsem mu chtěla odpovědět, ale otevřely se dveře, ve kterých stál Niall. Doufala jsem, že to neslyšel. A vypadalo to, že ne, protože otevřel dveře a pustil nás beze slova dovnitř.

« Předchozí díl

Autor: Adel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Frajer a myš - 17. kapitola:

prosím dalšíí!!!!

skvělé

Začala som čítať túto poviedku len včera, ale všetky časti som doslova zhltla. Musím povedať (či skôr napísať), že je to čím ďalej tým lepšie!
A dúfam, že to Niall počul, aby sa už konečne spamätal!!

ninik, děkuji!
Leylon, v další kapitole se to dozvíš
majko, zajímavé to tedy rozhodně bude

hmmm tak toto bude ešte zaujímave nechcela by som aby zistil že je čierna labuť ale aby sa naštvala a ukazala mu že je niekto za kým bude slintať chlapec :D.... keby že mu Finn povedal že ona ju pozná a že sú veelmi dobre kamaratky

nooo, tak som zvedavá, či Niall zistí, kto bol jeho čierna labuť

Další!! Další!!!! Dalšíííí!!!!! Super kapča

Přidat komentář:

Nick:

Text: