Filmové pouto - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přípravy na velkou premiéru. Jared slíbil, že přijde, ale kde se objeví? Těším se na komentáře. :)

19.08.2017 (11:00) • Karlito • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 527×

Celou noc jsem přemýšlela o premiéře filmu, která se chystá na příští víkend. Těšila jsem se, ale nervozita se objevovala víc a víc. Co když se film nebude líbit? Mám pozvat Jareda, nebo nemá sebemenší zájem? Jaké šaty na sebe?

Na place už se pomalu chystalo všechno vybavení. Točíme poslední bojovou scénu před tím, než přijde na řadu strana šedesát tři. Až se vrátím z premiéry, bude se točit náš první polibek.

„Chtěla bych se tě na něco zeptat,“ přišla jsem během pauzy mezi scénami k Jaredovi. K tomuhle rozhovoru mě dokopala Jody.

„Samozřejmě, jen se ptej.“ Napil se vody a čekal na moji otázku.

„Víš, o víkendu je v New Yorku premiéra filmu, kde hraji jednu z hlavních rolí. Tak se chci zeptat, jestli bys náhodou nechtěl lístek?“ rychle jsem to ze sebe vysoukala a čekala. „Co mě to napadlo, asi tě můj film nezajímá. Promiň, že otravuji.“ Než stačil cokoliv říct, otáčela jsem se k odchodu a on mě chytl za paži. Zase mi naskákala husí kůže a projelo mnou teplo.

„Ne, moc rád bych ti dělal doprovod na premiéru. Vůbec to není blbý nápad! Můžeme si tak nahradit včerejší překažený večer,“ řekl a pořád svíral moji paži.

„Opravdu?“ byla jsem zaskočená jeho odpovědí a vyschlo mi v krku.

„Jo, moc rád uvidím tvůj film,“ řekl a pustil moji paži, „a taky ti rád udělám doprovod, jestli o to stojíš.“ Nevěřila jsem, že je takový otevřený a hledí na mě s takovým zájmem. Nebo se mi jeho zájem jenom zdál?

„Tak se uvidíme v New Yorku, v pátek. Nechám ti lístek na recepci. Musím letět o den dříve, však to znáš. Moc se těším,“ plácala jsem páté přes deváté a máchala rukama.

Jak jsem se pozpátku od Jareda oddalovala, zapomněla jsem, že všude okolo stojí štáb a vybavení. Má záda se dotkla něčeho tvrdého a zakopla jsem. To tvrdé byl scénarista a následek střetu byl můj zadek na zemi.

„Jsi v pořádku?“ zvedal mě scénarista ze země a já si oprašovala zadek. Všichni na mě koukali.

„Jo… jsem v pohodě.“ Zase ostuda. „Moc se ti omlouvám, nechtěla jsem.“

„V pohodě, já na zadek nespadl, že?“ smál se mi a já radši pádila pryč. Jenom okem jsem zahlédla Jareda, který se mi smál taky. Super, jak ho mám teď zaujmout, když ze mě má srandu.

Celou dobu, až do čtvrtka, kdy byl v plánu můj odlet do New Yorku, jsme natáčeli, přetáčeli zkažené scény a skončili těsně před natáčením prvního polibku. S sebou jsem si vezla jen příruční tašku, protože většinu věci mám stejně v NY.

Lístek pro Jareda a taky další lidi ze štábu, kteří chtěli na premiéru, jsem nechala v obálce na recepci a vydala se na letiště. Do NY přiletím večer, vyspím se a celý pátek už budou probíhat přípravy, rozhovory a pak očekávaná premiéra.

Nervozita stoupala s výškou letadla a nezmenšovala se při přistávání. Na letišti v NY čekala máma a dovezla mě do mého bytu. Bylo něco po půlnoci a v osm mě čekala schůzka s manažerkou. Necítila jsem se na spánek, ale jelikož bude následující den plný schůzek, příprav a všeho, musím načerpat sílu.

V tom spěchu mi ani Jared nesdělil, kdy a kde se přesně potkáme. Necháme to osudu. Snad vše dopadne, jak má. Film se bude líbit, já se budu líbit a Jared opravdu dorazí, jak slíbil.

Během dne jsem nevěděla, co dřív. Rozhovor, focení, kosmetika a byl večer. Vše uběhlo tak rychle. Už jsem se soukala do svých zelených šatů, které byly na můj vkus trochu odvážné, ale všichni ostatní tvrdili, že jsou dechberoucí. Budu se jim snažit věřit.

Zrovna jsem se prohlížela v zrcadle, když zazvonil zvonek. Kdo to mohl být? Maskéři a ostatní před chvílí odešli, ale třeba si něco zapomněli. Možná to byla limuzína, ale ta má ještě dobrých deset minut čas. Když jsem otevřela dveře, nikdy bych netipovala, že tam bude stát právě Jared.

„Ahoj, adresu mi dala Jody. Nějak jsme se zapomněli domluvit, kde se setkáme, tak mě napadlo, že tě vyzvednu,“ spustil po tom, co jsem mu pokynula, aby vešel do mého neuklizeného bytu.

„Ahoj, vůbec jsem tě nečekala. Omluv mě za ten nepořádek, ale nemám čas uklízet.“ Odkopala jsem boty u dveří k botníku a zavřela dveře do koupelny. Tu by vidět nechtěl.

„Jestli mám počkat venku, stačí říct,“ řekl a natahoval ruku ke klice. To se mi vůbec nelíbilo, že by odcházel.

„Nene, pojď dál.“ Natáhla jsem se k němu a za paži ho doslova dotáhla do obýváku. Na sedačce byla deka, poházené časopisy, knihy a zbytky oblečení. Rychle jsem oblečení narvala pod deku, aby si Jared mohl sednout. Zrovna teď, když nemám čas uklízet, tak se tu zjeví. „Takový nepořádek musíš vidět,“ zakrývala jsem si radši oči.

„Ne, v pořádku. Hlavní hvězda večera se nemusí omlouvat. Dnes ne,“ smál se, ale ne posměšně. Spíš laskavě.

„No, i tak se stydím, že to vidíš. Ale teď mě omluv. Jdu najít boty, kabelku a můžeme jít.“ Vběhla jsem do ložnice a hledala sandálky na podpatku, které mi zde někde ležely. Hned vedle nich bylo psaníčko. Nacpala jsem do něho mobil, kapesníčky a rtěnku. To by mělo stačit. „Můžeme jít!“ zavelel můj hlas v obýváku. Jared neseděl na pohovce, kde byl naposledy, ale stál u knihovny, kde byly moje knihy, CD a také fotky. Na některé z fotografií byl určitě Mark. Musím je dát pryč.

„Promiň, ale máš moc dobrý vkus na hudbu a knihy,“ pokynul rukou směrem k vybraným a mým oblíbeným CD nosičům. Milovala jsem staré skupiny, jako například Queen, Aerosmith atd.

„Díky, jsi první, kdo si myslí, že stará kvalitní muzika stojí za to.“ Přešla jsem k fotce s Markem a položila ji předkem dolů, aby nebyla vidět.

„Takže můžeme?“ nabídl mi rámě a já ho až moc přívětivě přijala. Voněl a v obleku mu to slušelo ještě víc než v upnutém triku.

„Jen zamknu a jdeme na to.“ Klíč zachrastil v zámku a já se vydala dolů před dům, kde se nacházel můj byt, abych nasedla do limuzíny, která již čekala. „Nevypadám v těch šatech lascivně?“ snažila jsem se stáhnout šaty, které už nešly kam stáhnout, jelikož byly až na zem.

„Lascivně není slovo, které bych použil,“ zZkoumavě si mě měřil a já se bála, co z něj vyleze.

„A jaké slovo bys použil? Odhalující a nevkusné na takovou událost?“

„Spíš… nádherné.“ A tím slovem došla slova mně. Vyrazil mi dech.

„Vážně ti ty šaty připadají nádherné?“ padala mi brada.

„Ale ty šaty by nebyly nádherné bez tebe. Takže se opravím. Šaty jsou hezké, ale ty jsi nádherná.“ Tohle bylo něco, co jsem opravdu nečekala.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Karlito, v rubrice: Povídky » Na pokračování