Fantom noci - 8. kapitola + Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

Poslední části povídky Fantoma noci.
Alvar Collins byl jeden z posledních přeživších na umírající Zemi. Potom, co se virem, navrženým doktorem Burrowsem, který mění základy lidské DNA, nakazila většina populace, zažil společně s posledními živými nejhorších sedm let svého života. Naděje ve změnu mu svitla, když se spojili s další skupinou přeživších, aby mutanty porazili. S tím jim ke konci pomáhá sám doktor Burrows, ale když se Alvar v rámci pokusu o získání protilátky promění v jednoho z mutantů, všechno jde do kytek...

09.11.2011 (13:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 444×

< Prolog

Fantom noci

8. kapitola >

S vytékající krví z poleptaných částí těla mi odcházela i cenná energie. Potřeboval jsem co nejdřív doplnit její zásoby. V přítmí jsem viděl jako za denního světla. Procházení městem mi tedy nedělalo žádný problém, a navíc k tomu jsem překážky i cítil zvláštním vnitřním instinktem.

Žízeň se čím dál tím víc stupňovala, potřeboval jsem se napít. V mysli jsem si pořád dokola přehrával, jaké to bylo, když jsem smočil rty v krvi toho muže u domu. Bylo to tak nádherné, žhavé, můj nejhezčí zážitek. Ostatní jsem viděl velmi bledě. Jako by ani nebyly moje, ale někoho naprosto cizího. Na tom něco bylo. Mohl jsem se stále považovat za tu jednu a tu samou osobu? Byl jsem to já, jen ve verzi 0.2. Vylepšení, nové schopnosti, dokonalost. Všemocný.

Šel jsem dlouho, než jsem ucítil to zvláštní, přitažlivé teplo. Našel jsem to, co jsem celou dobu hledal.

Jako jediný dům ve zruinované ulici, byl tento poměrně zachovalý. Měl nový bílý nátěr a zazděná okna, mříže na dveřích. Vevnitř to lehce ševelilo, jako ve vosím hnízdě. Sebevědomě jsem stoupil ke vratům a zaklepal.

Celé sídlo bylo vzhůru nohama. Ve volných pokojích se snažili udržet na životě dva muži. Náš jediný doktor mezi nimi lítal a vydával nadlidské úkoly. Já s dvojčaty a Ethanem stála u masivního křesla, v němž byl přivázán Burrows. Od té doby, co Alvar vyrazil ze sídla a pozabíjel každého, koho potkal, se zmítal v hysterickém smíchu. Vidět Alvara s tmavýma duhovkama bylo... Deprimující. Vědět, že někde lítá po venku a dělá to, co se mu celou dobu hnusilo - zabíjí lidi - mi trhalo srdce. Burrows to věděl, věděl, že se Alvar probudí brzo a uteče nám. Měl z toho zvrhlé potěšení. Z několika potřebných dávek nám zbyla jedna jediná. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat.

„Sharon, měla by's jít spát,'' řekl Ethan se starostlivým pohledem. „V tejhle černočernej tmě s tím holt nic nenaděláme, ták jdi aspoň na kutě.''

Podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení.

Vincent a André s nevídanou vážností mlčky připravovali zbraně, aby byly vhodné k okamžitému použití. Vyvažovali šípy, brousili dýky a rozlévali antisérum do jednotlivých skleniček, namáčeli v něm hroty a pomazávali čepele. Všichni jsme věděli, co se děje. Už jen vážnost obličejů věčně veselých dvojčat to prozrazovala. Vyprovokoval to Alvarův útok. Znamenalo to jediné.

Válku.

Začínalo svítat, ale už všichni byli na nohách. V sídle vládla pochmurná nálada. Kolem půlnoci zemře jeden ze dvou mužů, Isaac. Jeho žena byla jednou z těch, co vedla strategie. Nenašli by jste nikoho zapálenějšího, než je ona. Nevím proč, ale připadala jsem si jako ona. Tak nějak, jako bych taky přišla o muže. A právě to mě popoháněla kupředu.

Cestu mi zahradili čtyři vysocí muži. Všichni měli ty gorilovské rysy a odhodlání roztrhat všechno co se hejbne v očích. Nebál jsem se jich. Když jsem klidně prošel kolem nich, ani se neotočili a opět zalezli do něčeho, čemu by se dalo říkat strážnice. A já dál pokračoval dlouhou, bílou chodbou.

Vypadalo to tam trochu jako v blázinci. Po chodbě vycházeli ze zamaskovaných pokojů černoocí lidé v bílých pláštích, krásné blondýnky s vozíčky plnými termosek a několik dalších goril. Z těch termosek vycházela příjemná vůně... Až moc příjemná. Měl jsem chuť po blondýnce skočit a všechno jí to vzít.

„Pane? Vy jste tu poprvé?'' Zastavila se jedna z nich a upřela na mě krvelačný pohled. Usmál jsem se a kývnul.

„Ano. Jmenuji se... Alvar.''

„Já jsem Mona. Pojďte za mnou.''

Následoval jsem její dokonalé tělo až do polstrované místnosti. V rohu se krčila malá, modrooká dívka.

„Ta je pro vás. Dobrou chuť,'' usmála se a zavřela těžké dveře. Zůstal jsem se svým uvítacím dárkem v místnosti. Dneska odejdu spokojený.

V ruce jsem svírala stříbrný kůl, pomazaný rozmarýnovým výtažkem. Procházela jsem Seattleskými ulicemi a snažila se najít kohokoliv z nich. Chtěla jsem prostě zabíjet.

Mým původním cílem bylo najít Alvara. Nakonec to bohužel nebylo až zas tak těžký. Spíš si on našel mě.

Kolem bylo ticho, když jsem si unavená sedla na zem. Odložila jsem na chvíli kůl, abych si uvolnila zmrzlé prsty. Nevědomky jsem absolutně vypnula.

„ Trochu zvláštní místo na procházku, Sharon,'' ozval se za mnou jeho hlas. Vypadal úplně jinak a přesto stejně. Výraz očí mu ztvrdil celou milou tvář a podepsal mu dvě vrásky na čele, způsobené těmi léty štvaní se. Rychle jsem šáhla po kůlu, ale on ho patou boty odkopl daleko ode mě.

Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„ Alvare, uvnitř to pořád jsi ty... ''

Zasmál se. Kdyby to nebylo tak chladné a neveselé, řekla bych, že s těmi dolíčky a zvednutými koutky vypadá hodně dobře. Sehnul se ke mě. Zkřivil obličej do úšklebku.

„ Zvedni se, '' poručil.

Jediný pohled do jeho očí mi napověděl, že bych to měla udělat. Poslušně jsem se tedy zvedla ze země a upřela na něj svoje oči. Nechápala jsem, co se chystá udělat.

Chvíli si mě zadumaně pohlížel, potom udělal krok ke mě. Rozklepala jsem se a zavřela jsem oči v očekávání, kdy do mě zaboří tesáky. Ale on se místo toho dotknul svými rty mých a položil mi můj kůl do ruky.

„Cítím to z toho,'' pokusil se o úsměv.

Sám jsem nevěděl, co to kurva dělám. Ale Sharon byla něco... Vybavovaly se mi při pohledu na ni staré vzpomínky. A zdálo se mi, že se ve mě něco probouzí. Ta chuť změnit svět.

Dívala se na mě trochu zděšeně, ale odhodlaně. Z jejího kůlu byla cítit ta věc. Antisérum. Bylo ho moc málo...

Tichou noc prořízl nelidský skřek. Podíval jsem se na dlouhý kůl, trčící mi z hrudi.

Vodu, potřebují vodu...! Bez vody nevydrží...

V křečích jsem se doplazil k zakalené řece a skutálel se do ní jako těžký kámen. Voda mi stoupala pře nosní dírky a pusu do plic, dusila mě. Moje krev se mísila se špinavou vodou. Umíral jsem se svýma světle šedýma očima.

FANTOM NOCI

Epilog

Ohnula jsem se, abych sebrala ze země špinavé prádlo. Velkým oknem do domu svítilo slunce a osvětlovalo skromné zařízení pokoje. Jen postel, stůl, skříň. Dostala jsem krásná, nově opravený domek ve středu Seattle, s malou zahrádkou a balkónem. Opřela jsem se o parapet a zahleděla se ven.

Jesse stál o pozemek dál se štíhlou blondýnkou u pasu. Ti už stihli vysadit pár květin do čerstvě rozryté půdy.

Vincent a André bydleli s Ethanem. I když se lidé snažili na svoji hanbu zapomenout, právě tito tři vedli muzeum okupace. Tak se o těch sedmi letech a šesti měsících mluvilo.

Celé čtyři roky trvalo, než se svět vzpamatoval natolik, aby mohl začít aspoň trochu fungovat. Teď, o další dva roky později, jsme už žili téměř jako předtím. Jako by se nic nestalo.

Alvar věděl pro co bojuje. Proč nás burcuje. Tohle bylo jeho dílo a všichni mu za to byli nějakým způsobem vděčni.

Fantom noci zachránil svět.

Otočila jsem se od okna, takže jsem osobu, se slitými černými zorničkami, v těžkém černém kabátu už nepostřehla...

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování