Fantom noci - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po trochu delší době předposlední díl Fantoma noci.
Možná že doktor Burrows našel způsob, jak zachránit svět. Ale nic není stoprocentní a Alvar víceméně neví, co je pud sebezáchovy.

16.04.2011 (20:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 778×

Fantom noci - 7.kapitola

6. kapitola

Ethan se nikdy neuměl dost ovládat, minimálně to, a že miluje rap, jsem o něm zjistil za těch pár let soužití. Takže ihned potom, co zavřel pusu se mu vrhl rukama kolem krku a začal mu svírat hrdlo. Ani já, ani Shaon, jsme se moc neměli k tomu, aby jsme mu jeho hračku brali, ale její dívčí srdce nakonec nevydrželo pohled na Burrowsův modrající obličej a Ethana napomenula. Jakmile ho pustil, dopadl tvrdě obličejem na studenou kamennou podlahu a držel se za červený krk, sípal. Snažil se něco říct, ale nikdo ho neposlouchal.

„Sharon... Pokud dokázal udělat jed...“

„Dokázal by udělat i protijed?“ dodala nejistě. Burrows začal ukazovat někam dopředu, soukal se.

„Šefiku... Tén dole by ti chtěl asejc něco povědět...“ zamumlal Ethan a ukázal na svíjející se postavu pod námi.

„La...Laboratoř... Tam,“ sípal stařík a dál ukazoval na chodbu. „Tam... Pomůžu... Vím... Mám... Mám původní tři... Dávky.“

„Ethane, okamžitě ho zvedni!“ zavelel jsem.

Laboratoř nebyla nijak veliká, spíš jen průměrně rozměrná místnost s bílými dlaždičkami, které byly staré už za doby Burrowsova mládí, několika skříňkami a takovým tím vybavením, které má skvěle složitej název, o kterém nikdo neví, kde se vzal nebo co znamená. Z trosky Abrahama se rázem stal doktor Burrows, opírajíc se dřevěnou desku kulhal od jedné skříňky k druhé, až vytáhl několik ampulí postavených v plastovém stojánku. Třpytila se v nich neurčitá lehká kapalina. Staré štítky hlásily Angelorum Mutantum. Jednu z nich otevřel.

Sledovat mistra při práci byl nepopsatelný zážitek. Ten staroušek získal nový elán a pohyboval se s nepopřetitelnou přesností. Trvalo to asi tři hodiny, než Burows radostně vyjekl a hrdě mi pod nos strčil špinavou ampulku, ve které se líně povalovala a lehce vřela tekutina barvy slonoviny. Narozdíl od Angelorum Mutantum, které bylo příšerně chladné, z nové látky sálalo teplo, ale sklo ampule mělo normální pokojovou teplotu. Sharon vyslovila otázku, která se mezi námi do té doby vznášela a tížila nás.

„A bude to fungovat?“

Burrows se na ni pousmál jako na dítě, které se ptá, proč je slunce žluté.

„Chce to zkoušku, má drahá.“

„Zkoušku?“ zeptal jsem se.

„Ano. Účinek protilátky odhaduji tak na sedmdesát procent a to kvůli nedostatečným podmínkám laboratoře. Klid, Alvare. Pořád je to dost silné procento, ale jak jsem řekl, chce to zkoušku.“ Podíval se na několik zbývajících ampůlí Angelorum Mutantum.

„Do jednoho z vás vpravím jednu dávku původního viru. Jakmile se ve vás usídlí a zmutujete, vpíchnu vám do krevního oběhu obsah této ampulky. Podle mých výpočtů by měla začít fungovat okamžitě. Vedlejšími účinky by mohla být ztráta paměti nebo vyrážka. Vir ale nemůžu vpravit zde do našeho černého přítele, jelikož jeho myšlení by nás mohlo stát víc, než jsem ochoten obětovat. A vzhledem k tomu, že nejspíš - pokud hádám dobře, drahý Alvare - nedovolíš, abych vzal jako pokusného králíka zde krásnou mladou Sharon, bude nejlepší, když se Angelorum Mutantum vyskytne ve tvé DNA. Mělo by ti zůstat dost zdravého myšlení, aby ses choval alespoň přiměřeně normálně.“

Vykulil jsem oči.

„Cože?“

„Nebude to trvat moc dlouho, Alvare. Slibuji.“

Sharon byla zaražená, Ethan se zaobíral narážkou na jeho barvu pleti a IQ. Burrows už ale nabíral do injekční stříkačky nemalé množství chladného viru a podával mi ji.

„Jistě pro tebe bude snazší si to píchnout sám, nemám pravdu?“ pousmál se. „Ale nejdřív mi dej všechny svoje zbraně. Pro případ nouze.“

S chladnou stříkačkou v ruce jsem si odvázal nejdřív kůl, potom i kudlu, lahvičky s rozmarýnovým roztokem a revolver. Burrows je všechny naskládal na jednu kupičku co nejdál ode mně.

„Až se probudíš, Fantome, bude již kolem tebe celá garda mužů, která bude dbát nejen na naši, ale i na tvoji bezpečnost, nemusíš se bát,“ uklidňoval mě doktor.

Dlouho jsem si prohlížel ostrou špičku jehly, než jsem dovolil starému doktorovi, aby mi pomohl vykasat rukáv svetru a ukázat místo, kam ji mám zabodnout. Zavřel jsem oči, trhavým pohybem si zavedl stříkačku do žíly a nerozhodně ji zmáčkl, aby se mi do těla dostal celý její obsah.

Bylo to jako ponořit se do ledové vody, jen stokrát horší. Celým tělem mi projela křeč, první, druhá. Nevnímal jsem ani tvrdý pád, když jsem spadl na zem, ne, ten pulzující chlad byl tisíckrát horší. Pohlcoval mě, spaloval. Žízeň mi vysušovala nejen hrdlo, ale i celé tělo. A potom přišla ta nejhorší bolest, nýbrž ne fyzická, ale psychická. Moje vědomí se začalo pomalu ale jistě vytrácet, nahradily jej zvířecí instinkty. Lovit, přežít, zvítězit, mít co nejvíc. Přeměna byla dokončena.

S otvíráním očí jsem nijak nespěchal, ale jakmile jsem to jednou udělal, musel jsem se podivit nad omezenou škálou barev. V matných vzpomínkách jsem si jich přeci jenom uvědomoval víc, zato teď ale byly ostřejší, jako když přeprogramujete televizi, nebo si koupíte novou. Tři lidé okolo mě se tvářili vyděšeně a začali se hlasitě domlouvat. Cítil jsem z nich sálající teplo, naprosto šíleně jsem zatoužil zarazit prsty do jejich horkého masa, pít jejich posilňující krev, ukojit ten hlad. Vyhoupl jsem se na nohy a nepříliš obratně chňapl po nejbližším z nich. Byl jsem rychlejší než oni, staříka s injekční stříkačkou, ze které vycházelo hrozné teplo jsem odhodil hnedka, jakmile se s ní proti mně napřáhl. Stařec v bílém plášti odletěl do jednoho rohu, stříkačka se rozbila a tekutina z ní se se syknutím začala vypařovat do přetopeného vzduchu. Nikdo již nekladl odpor, jen se na mě vyděšeně dívali. Ano, tak to mělo být. Prorazil jsem si cestu ven létacími dveřmi a šel dál po chodbě. Několik hemžících se lidí vyděšeně vyběhlo.

„Alvare, děje se ně...“

Nenechal jsem černou dívku domluvit, zabořil jsem jí prsty do krku a zlomil jí vaz. Jen naposledy vydechla a svalila jsem na zem. Toužil jsem po jejím životě, ale hluk klusajících nohou o kousek dál mě přesvědčil, abych radši pokračoval dál k východu. Cítil jsem čerstvý vzduch, šel jsem za ním. Ano, tam čeká svoboda a tolik životodárné a ulevující krve, kolik jen budu chtít. Cítil jsem, že slunce zapadá, proto jsem otevřel těžké vchodové dveře a podíval se na pole rostliny, ze které mi začaly slzet oči, docházel mi kyslík. Ale touha po svobodě byla silnější, než sebezáchova. Několik mužů mě zatím dostihlo, ale nebyli příliš ozbrojení. S jejich těly jsem naložil podobně jako s tělem té ženy, akorát že jednomu z nich jsem prokousl ostrými zuby hrdlo a smočil jsem rty v jeho krvi. Spolykal jsem jen několik doušků a takto posilněn jsem přeběhl rozmarýnové pole. Bylinky mi značně popálily nohy, ale bolest mě akorát hnala dál. Potřeboval jsem další krev a věděl jsem, kde ji najdu.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování