Fantom noci - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta ke spojencům je dlouhá a nebezpečná. Překonají ji revolucionáři ?

12.01.2011 (13:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 752×

5. kapitola

Sluneční svit mě zezačátku téměř oslepil. Pálil mě na mé vybledlé kůži, a podle hlasitého 'krucipísek' jsem vyvodil, že ani Ethan na tom není o moc líp. Jedině Sharon byla v pohodě. Potichu si pobrukovala Black diamond od Kiss a přerovnávala věci v několika vacích. Párkrát jsem zamrkal a mžournul kolem - stáli jsme uprostřed louky, obklopené listnatým lesem, táhnoucím se do nekonečna, kam jsem jen dohlédl. Do nosu mě praštila silná vůně pokáceného dřeva a vyvolala tři mocná pšiknutí. Nervózně jsem se přikrčil a vystřelil rukou ke kuši, kterou jsem měl připásanou u pasu. Během milisekundy jsem v ní měl už zastrčený otrávený šíp. Jenže bylo naprosté ticho, přerušované jen Ethanovým klením a zvukem o sebe se otírajícího kovu, vycházejícího z naší provizorní zbrojnice-vaku. Chvilku mi trvalo, než jsem si to uvědomil. Bezpečí. Nic ti nehrozí. Najednou jako by ze mně opadlo těch sedm posledních let, cítil jsem se jako tenkrát. Byl jsem v bezpečí, mně ani Ethanovi nic nehrozilo. Od absolutního výbuchu smíchu mě dělila jen vrtkavá myšlenka na mojí labilní psychickou pohodu. Kdybych na sobě necítil tíhu zbraní a špínou ztrvdlého oblečení, myslel bych si, že jsem se právě vrátil o několik let zpátky v čase. Tak dokonalá byla ta chvíle. V dálce jsem dokonce zaslechl veselé hvízdání nějakého ptáka a lehké kroky vysoké zvěře, jejíž stopy se táhly napříč celou loukou. Sharon se na mě usmála.

,,Nádhera, co?''

Zmohl jsem se jen na chabé přikývnutí. Ne, na tohmle místě nemohli existovat vraždící zmutovaní lidé. Ten les a zbytky měst, které jsme viděli, si navzájem odporovali jako voda a oheň. Toužil jsem odhodit zbraně a kuši, lehnout si do měkké jarní trávy a usnout. Spát klidně do nekonečna, pokud to bude možné, ničím nerušen... No, možná něčím ano.

Vlasy se jí na světle třpytily jako roztavený světlý karamel, oči jí zářily jako hvězdy plné jisker. Zastiňovala i slunce. Teda, ne doopravdy. Víte, jak to myslím. Zrovna cpala stále klejícímu Ethanovi (což bych radši nerozváděl) do kapes granáty a jednoduchou loveckou kudlu, pro kterou by 90% army cvoků vraždilo.

Vyrazili jsme na východ přes místní bujnou vegetaci. Míjeli jsme rostliny, které jsem nedokázal nikam zařadit, ale ze všeho nejvíc mi připomínali gigantní přesličky nepovedeně zkřížené s palmami. Vlasy jsem měl sepnuté do krátkého culíku, což asi bylo dobře. Už takhle jsem se neskutečně ve svém kabátě potil a měl jsem sto chutí ho na první křižovatce roztrhat a vyhodit do nejbližšího příkopu. Neudělal jsem to hned z několika důvodů. Za prvé jsem měl jisté podezření, že bych tím zanechal stopu. Zadruhé mi něco říkalo, že ač nyní dosahovaly teploty asi pětadvaceti stupňů Celsia ve stínu, slunce bylo přesně v polovině své pouti, takže mohlo být něco málo po poledni, takže teploty do večera tragicky klesnou. A přiznám se, Sharoniny pohledy ve mně vzbudily dojem, že se jí můj kabát líbí. Ethan byl unešený ze své nové obnošené maskáčové mikiny, kterou vyfasoval od Vince, i když se do ní musel hodně dlouho soukat. Dvojčata se stala jeho věrným stínem. Neustále si něco šeptali a jen můj uměle vytvořený instinkt mě varoval před náhodně vykopanou jámou překrytou listím a sítí na stromě. André se ukázal jako dokonalý skaut. Byl výborný stopař a dokázal rozdělat oheň šesti způsoby bez použití papíru a sirek, kterých jsme měli omezený počet (neptejte se mně, kde je Sharon sehnala).

Asi po třech hodinách prodíráním se hustou vegetací, přičemž Vinc, André a Ethan šli neúnavně v čele a nacvičovali si s palmopřesličkami scény ze Star treku (po hodině a půl jsem už dokázal rozpoznat kdo je kdo: Ethan převzal roli Worfa, André Rikera a Vinc, ze mnou nepochopených důvodů, představoval Dianu Troyi). Já se Sharon jsme byli obtěžkáni většinou vaků, ale ani to nám neubralo na výborné náladě. Probírali jsme Sepulturu a Black veil brides, které plameně obhajovala.

,,Kam vlastně míříme?'' zeptal jsem se jí.

,,Už ani ne den cesty odtuď - pokud půjdeme i přes noc dostaneme se tam brzo ráno - je další tábor lidí. Známe je z dřívějška, když jsme s nimi vyměňovali suroviny za vybavení a oblečení. Jsou hodně aktivní a plni nenávisti. Myslím, že je zvládneš přesvědčit.''

,,Jako tebe?''

,,Jako mě,'' přikývla a pevně mi sevřela paži.

Jakmile se začalo stmívat, Vinc, André i Sharon začali být více obezřetní. Nedělali jsme takový hluk a postupovali sotva poloviční rychlostí. Začala se na nás projevovat i únava z několika hodinové trasy, kterou jsme absolvovali a někteří z nás začali být nepříjemní (řekněme, že někdo černý... A nebyl jsem to já.) Sharon se zavíraly oči za pochodu a probouzela se štípáním do paže. Mezi jednotlivými intervaly bdělého spánku mi vysvětlovala, že mutanti ven za denního světla nemůžou - další důvod je přezdívat upíry. Ne že by je to spálilo (škoda) nebo hůř, udělalo z nich disco koule (uff), ale sluneční záře je oslepovala a uváděla do vegetačního stavu. Jenže noc byla prostě jejich časem, vládli v ní. A o jejich síle se už každý z nás přesvědčil.

Viděl jsem to na ní - už dál nemohla. Ukousla si až moc velké sousto, byla zvyklá na pohodlí jejich podzemní skrýše. Poté, co mě ujistila, že dvojčata znají cestu, vzal jsem ji do náruče a společně s jejími vaky nesl po zbytek tratě sám. Což nebylo až zas tak hrozné, jelikož vážila slabých pětačtyřicet kilo, dokud se za námi neozvalo hlasité funění a praskání rostlin pod necitelnými kroky. Vše se seběhlo hrozně rychle. Vrazil jsem Sharon Vincentovi a Andrému, zasadil šíp do kuše a vypálil směrem, odkud se to ozývalo. Noc protrhlo bolestné, nelidské zavytí a zápach pálícího se masa.

,,Teď!'' vykřikl jsem a jako vzor se rozběhl směrem, kterým jsme měli jít a více méně na slepo za sebe pálil jeden šíp za druhým. Ethan mistrně odpálil granát, k němuž předtím přivázal skleněnou lahvičku s rozmarýnovými kapkami. Ozvalo se zasyčení a několik výkřiků, ale stále nás pronásledovali. To už se probudila i Sharon a zmateně chmátla po první a zároveň nejúčinější zbrani - batohu s trhavinou. Hodila ho mezi ně a zmáčkla spoušť. Nebyl to hezký pohled, to vám řeknu rovnou. Všude kusy jejich těl, odporný zápach spáleniny a těžký odér rozmarýny... Nezbývalo nám nic jiného, než se co nejrychleji vydat k nim. Zbývalo nám jen pár hodin cesty, když jsem se opět dostal do bezvědomí.

Myslel jsem si, že mě probudily sluneční paprsky, ale někdo mi svítil starodávnou svítilnou do očí. Byla to Sharon, opět. Déja Vú je příšerná věc. Jenže tentokrát kolem stálo asi dvacet až třicet, podle rozsáhlosti poškození mého vnímání, osob, hypnotizujíc mě pohledem.

,,Vítej,'' zahřměl vousatý stařeček a pomohl mi na nohy.

,,Jmenuji se Abraham a tohle je můj klan.''

Dva tucty lidí najednou sborově proneslo 'Vítej mezi námi Alvare, Fantome noci. Požehnána ti budiž země.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování