Hehe. Chichi. A tak dál... Děkuji za předešlé komentáře. Thea je tu.
03.02.2011 (10:00) • Fou • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 717×
Asi jsem omdlela.
Nebo mě někdo omráčil.
Nebo nastalo zatmění a svět se ponořil no hodně dlouhou dobu do temnoty a ticha.
Ale nejpravděpodobnější bylo, že jsem asi omdlela. A pěkně se bouchla do hlavy, takže tupá bolest, vyrážející z nějakého zákeřného místa na mé hlavě, mě přivedla zpět mezi živé. A nutno říct, že hned poté, co jsem si uvědomila, co mě přimělo jít k zemi, ráda bych se vrátila zase mezi ty nevnímající.
Mrtvola…
Jasně jsem si ji dokázala vybavit ve své hlavě, sakra, kdyby se mě někdo zeptal na popis, klidně bych jim ho podala. A to mě vlastně přimělo na myšlenky na policii a na… Luca! A taky na to, jak jsem se do téhle situace dostala. Můj mozek si pomalu, ale jistě vzpomínal na všechna fakta, která se za tenhle večer stala, a dával dohromady otřesný obraz toho, co jsem zažila.
Pod návalem myšlenek jsem se prudce vymrštila do sedu, což bylo zřejmě špatně řešení, jelikož mi v hlavě explodovala menší atomová bomba a já se ponořila ze světla opět do uklidňující tmy a ticha.
Tam mi bylo o hodně líp.
Návrat zpátky do reality už pak zdaleka nebyl tak přímý, jako ten před tím. Prostě jsem jen otevřela oči a hned jsem si jasně uvědomovala, kdo jsem, kde jsem, proč tu jsem… Ne, ne, ne, vlastně ne. Věděla jsem, kdo jsem. Ovšem kde jsem se právě teď nacházela, to jsem nevěděla ani zdaleka.
A to mě přimělo k tomu, abych se opět posadila – tentokrát pomalu, s dávkou pečlivosti.
Rozhlédla jsem se okolo sebe a s hrůzou jsem zjistila, že jsem na místě, které opravdu neznám. Ležela jsem na stylovém koženém gauči – z červené pravé kůže, chápete to? –, metr před gaučem byl menší konferenční stolek a hned za ním velká, velká, velká… hodně velká plazmová televize, o které bych si mohla já, ubohá osoba, jenom zdát. Na jedné straně místnosti byly police s knihami, hifi věž, cédéčka a další věci společně s rostlinami, na druhé straně pak velké okno, které bylo momentálně zatažené mohutnými červenými závěsy, které ladily se sedačkou, a bránily mi ve výhledu ven.
Otočila jsem hlavou a otevřenou zdí, která tvořila volný vstup do obýváku, jsem se dívala na kuchyň, která mi přišla povědomá. Chvíli jsem jen tak mžourala na jednotlivé vybavení kuchyně a snažila se vydolovat něco z mého mozku, který se zdál být ještě omámený. Ovšem potom jako by se probral a já si uvědomila, čím je mi tahle kuchyň tak povědomá. Tohle totiž byla Lucova kuchyň, uvědomila jsem si, a s touto novou informací se k mému sluchu dostal i rozhovor z jiné části domu. Rozeznala jsem tři mužské hlasy, přičemž jsem tak nějak vytušila, že ten třetí je pravděpodobně Lucův. A z rozhovoru – tedy z toho, co jsem zaslechla – jsem pochopila, že to bude průser jako prase, že je to v prdeli a že nemají na výběr.
Což mě opět přivedlo na myšlenky na to, jaké překvapení jsem našla v Lucově posteli, a opět mě to přimělo vymrštit se – tentokrát na nohy a bez zpětného omdlení – a vydat se hledat mobil.
Priority, opakovala jsem si v duchu. Soustřeď se na priority – zavolej policii, nahlas to, snaž se tvářit vyděšeně a všechno bude v pohodě. Jsi přece nevinná oběť v tomhle čemsi. Jsi tady nedopatřením. Tobě v posteli nenašli mrtvolu, ty s tím nemáš nic společného, uklidňovala jsem se a spěšně hledala něco, co by připomínalo moji tašku, nebo něco jako mobil, telefon nebo něco, z čeho bych mohla zavolat.
Opravdu jsem se snažila. A při tom ukrutném snažení najít svoji černou, luxusní a strašně drahou a taky jedinou moji docela ucházející tašku s mobilem, či něco, co by mě spojilo se světem, jsem zapomněla věnovat pozornost tomu, co se děje okolo mě, Takže když jsem s očima přilepenýma v podlaze zaměřila svůj pohled na mužské boty, minimální velkosti čtyřicet dva, překvapeně jsem zvedla zrak a z úst se mi vydralo něco, co znělo jako přidušený výkřik.
Pravděpodobně jsem ještě nesla následky předchozího omdlení, jelikož jsem viděla třikrát. Tři velký mužský – tři obry, se založenýma rukama na hrudi, kteří se tvářili naprosto nepřístupně. A v čele těchhle výhružných trojčat stál Luca a tvářil se tak výhružně, až to vypadalo, že přemáhá smích.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že opravdu nevidím třikrát, že to nejsou trojčata, pouze banda obrů, kteří měli opravdu hodně daleko do slov „milý, malý, přítulný, roztomilý“, což mě ovšem nijak neuklidnilo.
Snažila jsem se tvářil naprosto nevinně. Což mi vydrželo nějakou kratší chvíli, která zřejmě trvala hodiny, a ve které nikdo nic neříkal. Ti tři se dívali na mě, já se střídavě dívala na ně a bylo mi trapně. A pořád jsem si v duchu musela opakovat slovo priority a slovo mrtvola. To bylo jediné, co udržovalo moji pozornost od detailnějšího studování mužských proporcí všech přítomných.
Jak už jsem ovšem řekla, naprosto nevinný výraz mi vydržel pouze chvíli. A dotěrné slovíčko mrtvola se taky nedalo odehnat, takže jsem to nakonec vzdala, nasadila vyděšený výraz – nebo vlastně sundala svoji masku klidu – rozhodila rukama a začala jančit.
„Máš moji kabelku? Musí v ní být telefon, musím zavolat polici. Musím ji najít, zavolat a všechno to ohlásit. Pak se všechno vyřeší, chápeš? Taky pak musíš říct policistům, že v tom jsem nevině, žes mě sem odtáhl násilím a že s tím nemám vůbec nic společného. Chápeš? Posloucháš mě?“ jančila jsem, mlela pátý před devátý – opět – a přitom se snažila logicky myslet. Což šlo opravdu blbě, jelikož co myšlenka, to pomyšlení na mrtvolu. A to bylo zlé.
A zatím co jsem se snažila nějak normálně vysvětlit těm třem holomkům, že situace je nanejvýš vážná, se Luco usmál a obrátil se k těm dvou. „No není úžasná? Říkal jsem, že je s ní sranda,“ řekl a zakřenil se na mě.
Sklapla jsem a zamračila se. Možná jsem byla úžasná a byla se mnou sranda, ovšem v téhle situaci jsem neměla být srandovní. Tohle byla situace, která… sakriš, tohle bylo akutní!
Jeden ze dvou nově příchozích ve svým napjatým výraze trochu povolil a vypadalo to, že se snad chystá usmát, ovšem nakonec opět nasadil masku já-ti-to-nandám a promluvil: „Hmm-m, asi jo,“ zabručel a vypadalo to, že se svým dlouhým proslovem končil. Ten druhý se tvářil pořád vážně a vypadalo to, že v nejbližším století se nechystá promluvit. Kdežto já toho na jazyku měla hodně.
„Sakra! Copak si to neuvědomuješ?! V posteli máš tu-tu… tu…“ Zběsila jsem se snažila vyslovit to slovo, které mi nešlo na jazyk.
Obrátil se zpátky ke mně. Posměšně zvedl obočí – jak jinak. „Tu…?“ zeptal se a čekal, až se vymáčknu.
Zavrčela jsem. Vzteky jsem supěla. Jednak kvůli tomu, že si ze mě dělal srandu a nepřikládal téhle situaci žádný význam, choval se, jako kdyby v posteli žádnou mrtvolu neměl, ovšem nejvíc jsem byla naštvaná kvůli tomu – a to bylo ještě více ke vzteku -, že jsem si z toho nemohla dělat legraci stejně jako on. Jak ráda bych to všechno hodila za hlavu, sedla si a zasmála se.
Jenomže to mi nebylo dovoleno. Během jednoho večera jsem zažila na můj vkus až moc šoků – byla jsem unesena na neznámé místo, s nějakým neznámým sexy chlápek, u kterého pak v bytě v jeho ložnici na posteli najdu mrtvolu. Copak tohle už nebylo hodně? Rozhodně to stačilo na jednoroční chození na terapii k nějakému psychologovi. Rozhodně. A v mém případě to budou dva roky. Natuty.
„Mrvolu,“ vyštěkla jsem rozladěně a pak jsem je nechala plavat a opět jsem se jala hledat mobil. Přitom jsem si v duchu zoufala - byla jsem opravdu zoufalá. Ženská ve středních letech, člověk by už řekl, že by se mohla konečně usadit a být v klidu, ne? Samozřejmě že ne! Ona si musí vyrazit ven, rozšoupnout se – a celé to dopadne tak, že najde cizímu mužskému v posteli mrtvolu. Není to prostě úžasný?!
„Co to děláš?“ ozval se za mými zády Lucův hlas.
Zamračila jsem se, ale neobtěžovala jsem se se k němu otočit. Bedlivě jsem hledala dál a přitom jsem mu vztekle odsekla: „Co bys asi tak řekl, že dělám? Dělala jsem to dokonce i předtím, než jsi přišel. Tak hádej.“
„No,“ ozvalo se za mnou - jak jinak než pobaveně, „já bych řekl, že něco hledáš.“
„Ó, jak jsi chytrý!“ zavrčela jsem a hledala jsem dál. Někde tam vzadu, v tom šedém koutku svojí mysli jsem věděla, že si zahrávám. Provokovala jsem ho. To bylo zaručené. A jestli Luc někdy vybuchne, nechci být přítomna a nechci být ta osoba, která to odnese.
„Hledám mobil,“ dodala jsem na usmířenou a snažila se zaplašit myšlenku rozčíleného Lucy. To by zřejmě nedopadlo dobře.
„K čemu?“ zeptal se a já ztuhla. Prudce jsem se vymrštila, otočila se a zapíchla svůj – jak jsem doufala – ledový pohled do jeho obličeje. Copak jsem mu to už neřekla?!
„K čemu?! Ty se mě ptáš k čemu? Co myslíš, k čemu bych asi právě teď hledala mobil. No? Přemýšlej! Co se asi za posledních pár hodin událo, aby mě to dohnalo k tomu, abych právě teď hledala mobil? Co kdybych ti poradila? Bylo to mrtvé a bylo to v tvé posteli. Už víš? Ano! Bingo! Mrtvola! A víš, jak souvisí mrtvola s mým mobilem?“ zeptala jsem se a opravdu jsem hodně odolávala pokušení prostě jít k němu, zaškrtit ho, seřvat ho, zmlátit, zadupat, rozčtvrtit, rozsekat, nastrouhat, nakrájet… a to nejsem násilnické povahy. Přitom jsem si taky všimla, že dva jeho kumpáni z místnosti vypadli. Hodní chlapci.
Usmíval se. Ten blbec se prostě usmíval a tím moje agrese ještě vzrostla. Nepochybovala jsem v téhle chvíli o tom, že kdyby se mi do ruky dostala pistole nebo nějaká jiná potenciální zbraň, byla bych schopná ho s ní oddělat. A ani bych přitom nemrkla.
„Není potřeba nikoho volat,“ řekl klidným tónem a v koutku jeho úst mu pobaveně zaškubalo.
Nevěřícně jsem vykulila oči. „Ne?! Není potřeba nikoho volat? Sakra, ty máš v posteli mrtvolu! Je potřeba někoho volat! A je potřeba volat policii!“ vykřikla jsem rozzlobeně.
Blazeovaně se usmál. „Drahoušku, co kdyby ses na chvíli posadila? Máme všechno pod kontrolou, nemusíš si dělat starosti. Prostě se posaď a já ti všechno vysvětlím, co ty na to?“
Vím, že jsem to zřejmě neměla dělat, ale neudržela jsem se.
„Drahoušku?!“ vykřikla jsem rozzlobeně. „Neříkej mi, krucinál, drahoušku. Nejsem drahoušek a rozhodně nejsem tvůj drahoušek. A co chceš říct tím ,my máme všechno pod kontrolou‘?! To mi chceš říct, že tě vůbec neštve, že… Sakra, že ti leží v posteli mrtvola?! Na to nestačí mít po ruce dva chlapy, kteří budou mlčet a někam to odklidí. Musíš na to zavolat policii, blbče! A já se neposadím a nebudu poslouchat tvoje ubohý řečičky, jelikož ti nevěřím, víš to?! Nevěřím ti a jestli sis myslel, že bych ti mohla věřit, tak ses šeredně spletl. A já teď odcházím, jelikož to vypadá, že tady svůj mobil nenajdu. Ale vrátím se! S policií – klidně i s celou armádou, slyšíš?!“ štěkala jsem na něj a pak se trucovitě vydala směrem, o kterém jsem si myslela, že tam bude chodba. A hlavně dveře.
Ušla jsem sotva tři kroky, když se mi okolo pasu obmotala silná mužská ruka a já za chvíli byla přitisknutá zády k mužské hrudi. Tělem mi projelo příjemné mravenčení a já strnula. Přestože to mému tělo dělalo nehorázně dobře, můj mozek se vzpíral. Nechtěla jsem být v jeho náruči – přitisknutá na jeho hrudi. Chtěla jsem být od tohohle podivína co nejdál.
„Pusť mě,“ zasyčela jsem vztekle a škubla sebou. Nehnulo to s ním a já za chvíli uslyšela jeho hlas těsně vedle svého ucha.
„Nepustím tě, zlato. Budu ti toho ještě muset hodně vysvětlit. Každopádně se omlouvám, že se dnešní noc takhle zkomplikovala, nečekal jsem to, ale to na původním plánu nic nemění,“ zamumlal.
„A co je to za plán?“
Zasmál se. „Máš smůlu, zrovna tohle se ti nechystám prozradit.“
Zamračila jsem se a vztekle se otřásla. „Fajn, tak co se mi chystáš říct?“ zeptala jsem se a snažila se nedat najevo svoje vnitřní rozpoložení. Zuřila jsem a zároveň se rozpouštěla v objetí tohohle muže. Což je po všechno stránkách špatné, špatné, špatné a špatné.
„Myslím, že se ti nebude líbit to, co ti teď řeknu. Byl bych raději, kdybys na to byla klidná a vyrovnaná, ale jak vidím, tak to jinak nepůjde,“ bručel dál.
„V lepší náladě už nebudu,“ pronesla jsem sarkasticky. „A dělej, nemám na to celý den,“ vyštěkla jsem rozladěně a opět se pokusila se mu vyškubnout z jeho sevření. Samozřejmě marně. A přitom jsem přemýšlela, jak je úžasný být držena tímhle mužem, jak jsem blbá, že o tomhle vůbec přemýšlím a jak jsem ještě blbější, jelikož jsem úplně zapomněla na hlavní problém. Mrtvola, upozornila jsem samu sebe. Mysli na mrtvolu, ne na toho pošuka v božském provedení, co tě svírá.
Mrtvola, policie, mrtvola, policie, důležité body.
„Opravdu si na to nechceš sednout?“ zeptal se znovu.
Ušklíbla jsem se. „Tak mě pusť a já si klidně sednu.“
Zasmál se, ovšem nebyl to tak uvolněný smích, jak bych čekala. Na chvíli jsem pocítila něco jako menší pocit vítězství. „Ne, bohužel, nemůžu riskovat to, že bys mi utekla. I když je to velice nepravděpodobné,“ dodal.
„Fajn, tak prostě mluv, nemám na to celý den,“ vyštěkla jsem, znovu připravená částečně se prát a zabíjet.
Slyšela jsem, jak se nadechl, vydechl, v zádech jsem cítila, jak mu srdce buší v hrudi, a měla jsem nepříjemný pocit v žaludku. Byla jsem nervózní, vystrašená, přesto schopná bojovat, křičet, řvát, utíkat. Dalo by se říct, že jsem byla připravená na všechno – na cokoliv. Jenomže jeho další slova mi opět vzala vítr z plachet.
„Unesli jsme tě. Teď jsi oficiálně předmět našeho vyjednávání.“
Autor: Fou (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek False truth - 4. kapitola:
Je to fakt skvělé! Už se nemůžu dočkat na další díl.
Nemá to holka jednoduchý... Nejsou to trojčata, jen banda obrů Prostě Thea je nejvíc!!!
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!