OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » False truth - 2. kapitola



False truth - 2. kapitolaHázejte rajčaty, máte to povoleno. Nechť zazní bubny a všichni ostatní ať se klidí z cesty. Thea přichází!

2. kapitola

Alkohol mi opravdu nedělá dobře.

Jakmile do mě zahučela první sklenička, cítila jsem přesto všechno, jak se mi alkohol dostává do krve. Teda vlastně to nebylo nic jiného, než jen mírné zatočení hlavy, ale byl to prostě příznak blížícího se stavu hluboké opilosti, pokud takhle budu pokračovat dál.

A jelikož vedle mě seděl pořádný kus chlapa, měla jsem v plánu pokračovat dál. Opilost neopilost.

Zakřenil se na mě hned po tom, co jsem položila skleničku zpátky na barový pult.

„Tak co? Jedna sklenička stačí?“ popíchl mě.

Potlačila jsem nutkání vypláznout na něj jazyk a už vůbec jsem nerozebírala to, že jsme přešli na tykání, když ani neznám jeho jméno.

„Já jsem v pohodě. Držím se. Takže otázkou je, zda se držíš ty,“ odpálkovala jsem ho.

Zatvářil se uraženě. „Rozhodně víc, než ty,“ odsekl a pak se opět usmál. „Fajn. Takže popojedem!“ zvolal a kývl na barmana, aby nám dolil.

„Popojedem,“ zopakovala jsem po něm zamyšleně. A hned na to se usmála. V hlavě mi opět zazněl Dennyin hlas s výhružkou, že jestli vycouvám, naštve se. Živě jsem si ji dokázala představit, jak stojí vedle mě a komanduje mě, abych se odvázala a užívala si.

A to jsem se zřejmě chystala udělat, jelikož mi do ruky vpadala další sklenička. Zadívala jsem se nejdřív na ni a pak na mého souseda. Zvedla jsem obočí, sevřela skleničku ve své ruce. „Tak…“

„Tak?“ zopakoval.

„Na co si připijem tentokrát?“ zeptala jsem se a věnovala mu jedno menší pousmání.

Oplatil mi ho. „Hm-m. Co takhle na dnešní večer?“ zeptal se zamyšleně a zahleděl se na mě a přitom tak nějak i… za mě? Nechala jsem to být.

„Na dnešní večer,“ přikývla jsem a o chvíli později do sebe narazily naše skleničky. Obsah svojí skleničky jsem hned na to vyklopila do sebe a potlačila otřesení přitom pocitu, když se mi teplo whisky rozlévalo po těle.

S ním to nic neudělalo. Usmíval se. „Mimochodem, já jsem Luca Giovanni,“ prohlásil a opět se zářivě usmál.

„Thea Nicollsová,“ odpověděla jsem automaticky a pak se zarazila a chvíli nad jeho jménem přemýšlela. „Luco Giovanni… to zní jako pravé italské jméno,“ podotkla jsem opatrně.

Zamračil se a jeho úsměv na chvíli opadl. Ovšem byla to jen chvíle a než jsem se stačila nadát, už opět zářil jako sluníčko. „Pravda. Moji rodiče původně pocházejí z Itálie,“ zahuhlal.

Nevěděla jsem, co způsobilo jeho chvilkové pobuzení a chtěla se ho ještě na něco zeptat, ale skočil mi do řeči: „Thea, to je taky neobvyklé jméno…“

Povzdechla jsem si. „Celým jménem jsem Theodora, víš. Ovšem byla bych radši, kdybys to nikde neříkal nebo to už nerozebíral dál. Thea zní narozdíl od toho více exoticky a většina lidí si to nespojí s celým jménem – Theodorou, jelikož i to samo o sobě je dost netypické.“ Pokrčila jsem rameny. „Jméno si prostě nevybereš.“

K mému údivu se zasmál. „Asi vím, jaký je to pocit,“ prohlásil rozjařeně.

„O tom nepochybuji,“ přidala jsem se k němu a zasmála se. A byl to vážně báječný pocit! Pak přede mnou opět přistála další sklenička a já neváhala, vzala ji do ruky a čekala, na co si připijeme tentokrát. Už jsem nepřemýšlela nad tím, že do sebe liju alkohol rychlostí blesku.

Podívala jsem se na něj, mrkla na jeho skleničku a usmála se. Pochopil a chopil se skleničky, ale pak se v půli pochybu zastavil a zamračil. A opět se díval někam za mě a já tentokrát neváhala a otočila se.

Jeho pohled směřoval na taneční parket, což vlastně nebylo nic divného. I já nějakou chvíli před tím, než sem přišel, čučela na taneční parket a v hlavě se mi rojily pochmurné myšlenky.

Opět jsem se koukla na Luca a pak sledovala směr jeho pohledu a teprve pak zjistila, že se nedívá na taneční parket, ale na muže. A ten muž mu, jak se zdálo, pohled oplácel.

Stál bokem od tanečního parketu, měl na sobě černý oblek, černou košili a vůbec - celý byl v černém. Tmavé vlasy měl sčesané dozadu, měl bradku, mračil se a celým svým postojem dával všem okolo najevo: „Jsem zlej“. Nebo tak jsem to alespoň chápala já. Sice měl ruce zastrčeně do kapes u kalhot, ale nebylo pochyb o tom, co se snažil sdělit všem okolo a hlavě Lucovi, na kterého nepokrytě hleděl. A ten mu pohled oplácel a taky se mračil.

A já zřejmě byla v tomhle souboji pohledů navíc, takže jsem střídavě hleděla na Luca a pak na toho chlápka v černém a vážně jsem netušila, o co tady jde. Každopádně byly moje sympatie na Lucově straně, jelikož ten druhý chlapík se mi ani za mák nelíbil.

Přestože měl atletickou postavu, vůbec nebylo pochyb o tom, že často sportuje, při pohledu na něj mě zamrazilo.  A v mysli se mi naprosto nesmyslně objevil obrázek hada a pak velké rovná se a obrázek tohohle chlapíka v černém. Nebylo pochyb o tom, co se mi můj mozek snažil naznačit . Ten chlap byl buď had nebo kluzký - slizký - jako had. Což znamenalo, že tomu se velkým obloukem vyhnu.

Ovšem byla jsem známá tím, že často svůj mozek neposlouchám, jelikož při pohledu na Luca se mi v mozku objevil obrázek obra. Což možná nebylo o nic lepší, než had.

Ale Luca mi byl každopádně sympatičtější. Proto jsem s konečným pohledem skončila u něj. „Děje se něco?“ zeptala jsem se.

Přesunul svůj pohled na mě a pak zpátky na chlapíka v černým. Mračil se a když promluvil, ani se na mě nekoukl. „To je ten muž, o kterém jsem předtím mluvil.“

„Aha.“ Na víc jsem se nezmohla a opět střelila pohledem po tom v černém. A pak se zhrozila, jelikož se pohnul. Ale ne jenom tak někam, on se totiž pohnul naším směrem. A každý krok, který udělal, byl tak plynulý, tak.... Ach, sakra, ten chlap na každým svým kroku opět dával všem vědět, že si od něm mají držet odstup.

A jeho oči se pořád upíraly na Luca, který zaklel a zamumlal něco o tom, že tohle neplánoval.

I v jeho postoji se něco změnilo. Tvářil se vážně, pořád se mračil. Narovnal se, skleničku, kterou doposud držel v ruce, dal opět na pul. Teď vypadal prostě jinak. Během sekundy se z usměvavého, milého chlapíka stal zamračený muž, který si je vědom svým možností a hodlá je využít.

A stejně jako předtím, při pohledu na toho druhého muže v černém, mě i teď zamrazilo. Ti dva by si rozhodně mohli dát souboj v hrozivosti, jelikož i z Lucy teď silně vyzařovala neviditelná záře, oznamující všem, že usměvavý Luco je dávno pryč a na jeho místě je teď zlý muž, který si nebere s ničím servítky.

A já se v tu chvíli za celý večer poprvé opravdu bála. Panebože, co mě to napadlo, začít se vybavovat s někým… takovýmhle?!

Luco se mezitím, co já jsem váhala, zda se mám sebrat a utéct, nebo krčit se mlčet a dělat, že jsem slepá hluchá a mentálně postižená, zvedl a tím dal ještě více najevo svoji hrozivost. Panebože!

Muž v černém k nám mezitím došel a na chvíli spočinul jeho pohled na mé osobě, pak se jeho oči zaměřily opět na Luca, který hned po něm střelil pohledem na mě a pak zpátky na muže před sebou. To se mi nelíbilo ještě víc.

Stáli tam naproti sobě, já seděla na barové stoličce a nikdo z nás nic neříkal. Všude okolo nás byl život, lidé se bavili, pili a tancovali a my tři – já tam zřejmě byla navíc – jsme ovšem byli potichu. Ovšem já moc dlouho potichu být nedokážu, takže jsem udělala to, co zřejmě nikdo z nic nečekal.

Otočila jsem se k nově příchozímu a snažila se na něj usmát. „Echm… Ahoj!“ ozvala jsem se.

Trhl sebou a opět po mně střelil pohledem. Zatvářil se překvapeně – asi na jednu sekundu – a pak se na jeho obličeji opět objevil vážný a velice upjatý výraz. Vlastně to spíše více připomínalo úšklebek.

„Tvoje nová slečna?“ zeptal se bez obalu, ani s pozdravem či něčím takovým se nezdržoval, takže jsem usoudila, že normální zdvořilé formality jsou pro něj tabu.

Luco se přizpůsobil a nasadil neproniknutelný výraz.

„Do toho ti nic není,“ odpověděl klidným hlasem. Přitom se ovšem tvářil hrozivě, což bylo děsivý. Vážně děsivý.

Muž v černém pokrčil rameny na znamení, že to bere, nebo se tím nehodlá zabývat.

„Co tady děláš?“ zeptal se místo toho.

„Co myslíš, že tady dělám?“ otázal se Luco.

Těkala jsem z jednoho na druhého a čekala, kdy to napětí, které viselo ve vzduchu, povolí. Ale nic se nestalo. Napětí tu bylo a oba dva se tvářili, že by toho druhého s radostí zabili. A já si připadala jako páté kolo u vozu.

„Víš, jak zněla dohoda,“ odsekl muž. „Tohle je náš podnik.“

Luco nakrčil nos. „Dřív to byl náš podnik,“ zavrčel rozmrzele.

„Teď je náš,“ namítl muž a usmál se. Ovšem nebyl to veselý úsměv. Opět mě z něj zamrazilo. „Takže padej,“ dodal a pak se opět koukl na mě. „Ale tvoje přítelkyně tu klidně může zůstat.“

Luco zaklel a zlostně si ho měřil. „Neví, o co tady jde,“ namítl. Jasně jsem viděla, jak se mu do obličeje dostává krev, vypadalo to, že do téhle doby se držel a teď pouta, které ho držela na uzdě, pomalu praskla a já čekala každou vteřinou zlostný výbuch. Připomínal mi sopku.

Muž pokrčil rameny. „Záleží na tom? Je roztomilá,“ řekl s očima upřenýma na Luca.

Měla jsem toho dost.

„Pokud jste si toho nevšimli, tak já jsem pořád tady,“ ozvala jsem se a chtěla, aby můj hlas zněl silně a rozhodně… snad i rozzlobeně, ale vyznělo to spíše jako tichá námitka. Velice, velice tichá námitka.

V té chvíli bych opravdu ocenila, kdyby se na mě alespoň jeden z nich podíval, nebo nějak dal najevo, že ví o mé existenci! Jenomže oni tam stáli naproti sobě, mračili se, ignorovali mě a zřejmě to vypadalo, že pro ně přestal existovat okolní svět.

„Je pod mojí ochranou,“ zavrčel Luco. Tyhle slova mě sama o sobě mátla. Celý rozhovor mě vlastně vyvedl z míry. Jelikož když spolu mluví takovýhle chlapi, je to docela… hrůzostrašné. Mluvím pravdu. A ještě k tomu mluví o něčem, o čem nemám ani páru – přestože jsem zřejmě předmětem jejich rozhovoru.

Slizoun zvedl posměšně obočí. „Pod tvojí ochranou? Dobře si pamatuju, když někdo skončil pod tvojí ochranou… Giovanni.“
Lucův pohled ztvrdl. Tedy jestli to ještě šlo, tak jo. Teď měl ve tváři směsici rozzuření – zlosti, vteku, nenávisti – a zároveň i lítosti a smutku, což u mě vyvolalo ještě větší zmatek.

„Prostě mě a ji nech být,“ zavrčel a posunul se ještě víc směrem ke mně. Já se mezitím přemáhala, abych se neodtáhla. Vážně byl hodně, hodně, hodně děsivý. Kam se na to hrabou filmy! Tohle by nemohl nikdo tak dobře zahrát!

„Fajn, nechám tebe být, když odsud vypadneš. Ona může klidně zůstat. Vůbec nic se jí totiž nestane.“ Muž po mně střelil pohledem a já bych v tu chvíli přísahala, že na mě tak nějak mrkl – ale v žádném případě ne přátelsky. Ovšem v příští vteřině opět upíral zlostný pohled na Luca.

„Dobře, beru. Jdu pryč,“ prohlásil Luco najednou. Náhlá kapitulace mě totálně vyvedla z míry, jelikož ještě před chvilkou Luco vypadal, že by byl schopen ve vteřině toho čahouna položit na lopatky a umlátit ho do bezvědomí. Nebo – v tom horším případě – ho jednoduše zabít. Ovšem teď najednou stál u mě, bral si svoje sako, které položil na pult, podával peníze barmanovi a pak se s neskutečně vážným výrazem otočil ke mně.

„Musíme jít,“ prohlásil a upíral svůj vážný pohled na mě.

Ošila jsem se a snažila se zachovat si zdravý rozum. „Ne. Vy musíte jít. Já můžu zůstat,“ řekla jsem. Hlas se mi třásl, ovšem to mi nijak nevadilo. Teď  to bylo tak, že buď jsem mohla odejít s Lucem – rozzuřeným obrem, nebo zůstat tady, mezi lidmi, zřejmě i ve větším bezpečí. Což bylo rozhodně lepší.

Luco zavrtěl hlavou a nijak nekomentoval to, že jsem přešla do vykání. „Bohužel, jdeš se mnou,“ prohlásil razantně. 
Zamračila jsem se. „Opravdu nevím, jestli je to dobrý-“

Překvapeně jsem vykřikla, když mě prostě chytl za ruku a pak, jakýmsi neskutečně rychlým – a snad i nemožným – pohybem mě zvedl ze židle, postavil na nohy, obalil mě do svého saka, sevřel v ocelovém sevření jeho paží a odváděl z baru.

Zaručeně jsem byla bledá a vyplašená. Možná jsem se i klepala, snad i něco říkala, ale rozhodně jsem nijak neprotestovala. Jelikož přes všechnu absurditu téhle situace to bylo zatraceně příjemný!

Ach, vím, vím, vím… rozhodně není příjemný nechat se vyvádět v sevření nějakého mužského, kterého vůbec neznáte, ovšem… Už si ani nevzpomínám, kdy na mě takhle někdo sahal. Už dlouho jsem necítila mužské ruce na svých pažích, jelikož jsem dlouhé týdny žila jako jeptiška a teď…

Teď tohle! Což rozhodně nebylo dobrý, jelikož Luca je určitě nějaký ten typ násilnického chlapa, který často mlátí všechny okolo sebe. A taky je výbušné povahy a všechno tohle okolo. Rozhodně to se mnou v jeho blízkosti nevypadalo dobře, jenomže to byl tak skvělý pocit cítit jeho pevné, vypracované a-

Do tváře mě uhodil vítr a vrátil mě do reality. A taky mi vrátil kousek zdravého rozumu. Stáli jsme venku, před barem. Já byla zabalená do jeho saka. On stál naproti mně a na sobě měl pouze černé tričko. A vůbec nevypadal na to, že by mu studený vítr nějak vadil. Místo toho upíral svůj pohled na mě. Což bylo hodně, hodně, hodně… zatraceně hodně zlý.

Roztřeseně jsem vydechla a snažila se ignorovat vůni kolínské, která se z jeho kabátu dostala až k mým čichovým buňkám, které vzdychaly blahem. Místo toho jsem se snažila vypadat naštvaně.

„Co to mělo znamenat?! Co sis… ne, sakra, odmítám ti znovu tykat. Končím! Sbohem!“ křikla jsem, hodila na zem jeho sako, otočila se na podpatku a šla… Ne, vlastně nešla. Okolo mého pasu se obmotala mužská ruka – jeho ruka – a ta mi bránila v tom, abych odsud naštvaně odkráčela.

Zasupěla jsem, vydala takový - i pro mne neznámý - zvuk a otočila se směrem k němu. Snažila – opravdu hodně jsem se snažila – ignorovat svoje tělo a pocity, které se u mě měnily závratnou rychlostí a taky to, že jsem se nacházela v jeho těsné blízkosti. Nebo spíše on mě tlačil do jeho blízkosti. A přes všechny ty klady, které v tom určitě byly, jsem se tomu bránila. Tenhle člověk určitě nebude něco pro mě.

„Pusťte mě! Jdu domů!“ zasyčela jsem. Dupla jsem si nožkou a potlačila nutkání mu dopnout na nohu. Z nějakého důvodu jsem věděla, že by mi to stejně nepomohlo.

Tvářil se smrtelně vážně.

„Ano, správně, jdeš domů. Ke mně domů,“ zamumlal, pak se otočil a začal mě táhnout opačným směrem, než kterým jsem měla namířeno. K němu domů. K němu domů… Domů ke chlapovi, kterého vůbec neznám, který není vítaný v jednom z nejlepších nově otevřených barů v tomhle městě a který vypadá opravdu hodně hrozivě.

„Ne, díky,“ zavrčela jsem a pokusila se vykroutit z jeho sevření. Zastavil se a opět se ke mně otočil. Taky jsem na místě ztuhle a čekala, kdy vybuchne a začne na mě řvát. Jeho napjatý výraz vyjadřoval to, že to moc dlouho nevydrží.

„Bohužel, Theo. Možná jsi ty pro dnešek se mnou skončila, ale já jsem ještě neskončil s tebou,“ řekl a než jsem vůbec stačila zjistit pravý význam těch slov, než jsem mu na to stačila odpovědět nebo se vůbec začít nějak bránit, už zase mě táhl kamsi pryč.

A nejhorší na tom všem bylo, že jsem někde hluboko, hluboko, hluboko uvnitř sebe chtěla jít k němu do domu. Což bylo hodně zlé!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek False truth - 2. kapitola:

4. Vogel přispěvatel
02.07.2012 [19:47]

VogelTa ženská přemýšlí naprosto stylově :D

3. Poisson admin
17.01.2011 [9:53]

PoissonŠak víš... Já tu holku prostě žeru! A tebe ještě víc!!! Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jasminelis
15.01.2011 [12:13]

mat tak jej problemy... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Texie admin
12.01.2011 [20:57]

TexieMinimum překlepů a chytlavý spád děje. No prostě, seděla jsem, hryzala si nehty a jela očina jak nejrychleji to šlo, abych věděla, jak to dopadne... Což jsem vlastně nezjistila a budu muset vydržet do další kapitoly. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!